Zimmermannův telegram: Německý plán, který zatáhl USA do první světové války

První světová válka trvala už více než dva roky a její konec byl stále v nedohlednu. Dohoda a Centrální mocnosti sváděly vyčerpávající boj, v němž ani jedna strana nedokázala zasadit protivníkovi rozhodující úder. Zákopy se plnily mrtvými, ekonomiky se vyčerpávaly a naděje na rychlé vítězství se pomalu rozplývala.

Do této rovnice však vstupoval hráč, jehož zapojení mohlo zásadně změnit poměr sil. Spojené státy americké, tehdy nejsilnější průmyslová a ekonomická velmoc světa, zatím zůstávaly mimo přímé válečné běsnění. Přestože jejich sympatie stále výrazněji směřovaly k Dohodě, Washington se do evropského konfliktu nechtěl nechat zatáhnout.

Američané navíc Dohodu podporovali finančně a dodávkami surovin a dalšího zboží. Německo si dobře uvědomovalo, že případný vstup americké armády do války by pro něj znamenal obrovský problém. Proti čerstvým lidským i materiálním zdrojům Spojených států by se vyčerpané Centrální mocnosti jen obtížně bránily.

Americký prezident Woodrow Wilson ostatně v roce 1916 znovu zvítězil ve volbách i díky mírovému poselství a sloganu, že uchránil zemi před evropskou válkou. Jenže německé kroky postupně podkopávaly i tuto zdrženlivost.

Jedním z prvních zásadních zlomů bylo potopení britského zaoceánského parníku Lusitania německou ponorkou v květnu 1915. Zahynulo přibližně 1 200 lidí, mezi nimi 128 amerických občanů. Tragédie vyvolala ve Spojených státech pobouření a výrazně zhoršila obraz Německa v očích americké veřejnosti.

Berlín se přesto rozhodl pro další riskantní krok. Od 1. února 1917 obnovil neomezenou ponorkovou válku, při níž německé ponorky mohly napadat obchodní lodě v určených oblastech bez předchozího varování. Německé velení doufalo, že tím odřízne Británii od zásobování a přinutí ji ke kapitulaci dříve, než americké síly stihnou zasáhnout.

Riziko bylo obrovské. Německo vědělo, že taková strategie může Spojené státy definitivně obrátit proti němu. Přesto se rozhodlo pokračovat. A právě v této chvíli vznikl plán, který se měl stát jedním z největších diplomatických přešlapů první světové války.

Němečtí stratégové hledali způsob, jak udržet Spojené státy co nejdále od evropského bojiště. Pokud by se podařilo zaměstnat americkou armádu válkou na vlastním kontinentu, nemusela by být schopna včas zasáhnout v Evropě.

Řešení mělo podle Berlína ležet v Mexiku. V případě amerického vstupu do války na straně Dohody mělo Německo nabídnout Mexičanům spojenectví a podporu v případném konfliktu se Spojenými státy. Odměnou mělo být navrácení území, o které Mexiko přišlo po porážce v americko-mexické válce v letech 1846–1848. Konkrétně šlo o Texas, Nové Mexiko a Arizonu.

Nabídka zněla velkolepě, její uskutečnění však bylo krajně nejisté. Mexiko se stále vzpamatovávalo z revoluce a jeho možnosti vést rozsáhlou válku proti mnohem silnějšímu severnímu sousedovi byly omezené. Německo navíc nemohlo snadno poskytnout vojenskou pomoc přes Atlantik.

Přesto Berlín věřil, že samotná možnost konfliktu s Mexikem by mohla Američany odradit od zásahu v Evropě. Zbývalo jediné: doručit tajné instrukce tak, aby se nedostaly do nesprávných rukou.

Německo mělo od začátku války vážný problém s bezpečnou komunikací se svými diplomatickými zastoupeními. Proto se při přenosu některých zpráv uchylovalo k využívání diplomatických komunikačních cest neutrálních Spojených států. Němečtí diplomaté se domnívali, že tím získávají potřebný prostor pro utajení.

Jenže Britové měli vlastní trumfy. Jejich zpravodajci zachytávali německou komunikaci a v rámci takzvané místnosti 40, tajného pracoviště britské Admirality, se pokoušeli rozluštit nepřátelské šifry. Významnou roli v tom sehrál dříve získaný německý šifrovací materiál.

Dne 16. ledna 1917 odeslal německý ministr zahraničí Arthur Zimmermann instrukce určené německému velvyslanci ve Washingtonu. Depeše obsahovala oznámení o obnovení neomezené ponorkové války a také pokyny pro případ, že by se Spojené státy přesto rozhodly vstoupit do konfliktu.

Německý velvyslanec měl v takovém případě navázat jednání s Mexikem a pokusit se získat ho na německou stranu. Za pomoc ve válce mu mělo být přislíbeno navrácení ztracených území.

Britští kryptoanalytici dokázali zprávu rozluštit. Najednou drželi v rukou dokument, který mohl zásadně změnit postoj americké veřejnosti k Německu. Měl to však jeden háček: kdyby Britové zprávu jednoduše předali Washingtonu, riskovali by odhalení svých zpravodajských schopností i způsobů, jimiž získávali informace o německé komunikaci.

Britové stáli před delikátním úkolem. Potřebovali Američanům ukázat, co Německo chystá, ale zároveň nechtěli prozradit, že dokážou číst jeho šifrované zprávy.

Zpravodajci proto hledali způsob, jak získat další kopii depeše, jejíž původ by nebyl spojen s britským odposlechem. Podstatné bylo, aby se dokument dostal do rukou americké vlády tak, aby si jeho pravost mohla ověřit vlastní cestou.

Když se zpráva prostřednictvím diplomatických kanálů dostala k americkým představitelům, Washington získal důkaz, že Německo skutečně uvažovalo o spojenectví s Mexikem proti Spojeným státům. Britové tak dosáhli svého: mohli Američanům odhalit německé plány, aniž by museli veřejně odkrýt všechny podrobnosti své zpravodajské práce.

Tajná depeše se brzy proměnila v diplomatickou bombu. A její výbuch měl zasáhnout nejen Berlín, ale také dosavadní americkou politiku neutrality.

V únoru 1917 se informace o telegramu dostaly k americkým představitelům a na začátku března se jeho obsah stal veřejně známým. Američané se dozvěděli, že Německo nejen hodlá pokračovat v neomezené ponorkové válce, ale zároveň zvažuje spojenectví s Mexikem, které by mohlo ohrozit samotné území Spojených států.

Reakce byla bouřlivá. Dosavadní argumenty zastánců neutrality se ocitly pod silným tlakem. Německo už nebylo vnímáno pouze jako evropská mocnost vedoucí válku proti Británii a Francii, ale také jako stát, který se pokouší podnítit konflikt přímo na americkém kontinentu.

Arthur Zimmermann se pokusil situaci zachránit. Na tiskové konferenci potvrdil pravost telegramu a snažil se vysvětlit německé záměry. Jeho obhajoba však nepřinesla očekávaný výsledek. Místo aby pobouření zmírnila, potvrdila, že nešlo o pouhou britskou propagandu, nýbrž o skutečný německý plán.

Diplomatická škoda už byla napáchána. Německo se ocitlo v situaci, kdy jeho vlastní tajná komunikace poskytla protivníkům mimořádně účinnou zbraň.

Zimmermannův telegram nebyl jedinou příčinou amerického vstupu do první světové války. Zásadní roli hrála také obnovená neomezená ponorková válka a dlouhodobě se zhoršující vztahy mezi Washingtonem a Berlínem. Depeše však pomohla přesvědčit americkou veřejnost i politiky, že německá hrozba se netýká pouze vzdálené Evropy.

Dne 2. dubna 1917 požádal prezident Woodrow Wilson Kongres o vyhlášení války Německu. Kongres jeho žádost schválil a Spojené státy 6. dubna 1917 oficiálně vstoupily do války na straně Dohody. Dne 7. prosince téhož roku pak vyhlásily válku také Rakousku-Uhersku.

Americký vstup znamenal zásadní změnu strategické rovnováhy. Spojené státy disponovaly obrovským průmyslovým zázemím, finančními prostředky a lidskými zdroji, které mohly postupně přesunout na evropské bojiště. Do Evropy nakonec dorazily více než dva miliony amerických vojáků.

Pro vyčerpané Centrální mocnosti to byla mimořádně nepříznivá zpráva. Válka sice neskončila okamžitě a její výsledek ovlivňovala řada dalších vojenských i politických okolností, dlouhodobá převaha zdrojů se však začala stále výrazněji přiklánět na stranu Dohody. Na podzim 1918 se Centrální mocnosti postupně hroutily a Německo 11. listopadu 1918 podepsalo příměří.

Arthur Zimmermann se stal symbolem diplomatického selhání, které pomohlo přivést Spojené státy do války. Jeho telegram měl Washington zastrašit, zaměstnat americkou armádu na vlastním kontinentu a udržet německé protivníky co nejdále od evropského bojiště. Místo toho přispěl k přesně opačnému výsledku.

Zimmermann se podílel také na dalších německých snahách oslabit protivníky, včetně podpory irských nacionalistů a kontaktů souvisejících s revolučními silami v Rusku. Právě jeho jméno však zůstalo nejvíce spojeno s depeší, která měla změnit průběh války.

Dne 6. srpna 1917 rezignoval na funkci německého ministra zahraničí. Jeho plán na odvedení americké pozornosti od Evropy se mezitím obrátil proti vlastní zemi. Spojené státy už byly ve válce a Německo muselo čelit protivníkovi, jehož hospodářská síla i vojenské možnosti výrazně převyšovaly to, s čím Berlín původně počítal.

Zpráva, která měla Ameriku udržet mimo evropský konflikt, se tak stala jedním z nejznámějších příkladů toho, jak může tajná diplomacie změnit dějiny. A také varováním, že plán, který na papíře vypadá jako geniální strategický tah, může v praxi rozpoutat přesně to, čemu měl zabránit.

ZDROJE:

1. Erben, Lukáš. Úsvit Hackerů – 1917: místnost 40 a Zimmermannův telegram. Root.cz, 12. 2. 2013. https://www.root.cz/clanky/usvit-hackeru-1917-mistnost-40-a-zimmermannuv-telegram/

2. Vondruška, Pavel. Zimmermannův telegram poslal USA do války. iDNES.cz, 29. 12. 2004. https://www.idnes.cz/technet/software/zimmermannuv-telegram-poslal-usa-do-valky.A041226_135705_bezpecnost_brz

3. Česká republika – Národní technická knihovna. America's munitions 1917–1918. Národní technická knihovna. https://www.techlib.cz/cs/83544-america-s-munitions-1917-ndash-1918

4. Válka.cz. Kronika roku 1917: období první světové války (1914–1918). https://www.valka.cz/chronicle/year/1917/245120/245120

5. Horčička, Václav. Vstup USA do první světové války, postoj Rakouska-Uherska k němu a jeho příčiny. In: 1917 – Revoluce ve válce, společnost ve válce. Odborná studie ve sborníku. PDF – sborník