Článek
Na začátku dvacátého století se zdálo, že Evropa stojí na prahu nové éry prosperity. Kontinent procházel nebývalým průmyslovým a vědecko-technickým rozvojem. Elektrifikace, nové vynálezy, moderní doprava i rozkvět kultury dávaly lidem pocit, že pokrok nemá hranic.
Mnozí věřili, že lidstvo vstoupilo do období, kdy velké války patří minulosti. Jenže za touto optimistickou fasádou se pomalu formovalo napětí, které mělo Evropu během několika let uvrhnout do katastrofy.
Dva soupeřící bloky
V prvním desetiletí 20. století se evropská politika postupně rozdělila do dvou soupeřících bloků.
Na jedné straně stála Dohoda. Patřila do ní Velká Británie – tehdy nejmocnější námořní velmoc světa, Francie, která toužila po návratu Alsaska a Lotrinska ztracených po porážce v roce 1871, a carské Rusko. To soupeřilo s Rakousko-Uherskem o vliv na Balkáně a zároveň usilovalo o kontrolu nad strategickými průlivy Bospor a Dardanely.
Proti nim stál Trojspolek. Hlavní silou bylo Německé císařství – rychle rostoucí průmyslová velmoc s nejsilnější armádou na evropském kontinentu. Druhým členem bylo Rakousko-Uhersko, stará mnohonárodnostní monarchie, která už dávno ztrácela svou někdejší sílu a potýkala se s rostoucími národnostními konflikty. Třetím partnerem byla Itálie, nejslabší z velmocí, která navíc měla s Rakousko-Uherskem spory o území obývaná Italy.
Právě tento rozpor se později ukázal jako jeden z problémů celého spojenectví.
Řetězec krizí
V posledním desetiletí před vypuknutím první světové války začala mezinárodní situace stále více jiskřit. Jedna krize střídala druhou.
Roku 1904 vypukla rusko-japonská válka, která skončila překvapivou porážkou Ruska a výrazně oslabila jeho postavení. O rok později následovala první marocká krize, při níž se Německo pokusilo narušit francouzský vliv v Maroku. Výsledkem však byla spíše diplomatická izolace Berlína a posílení Francie.
Další velkou zkouškou byla anexní krize v letech 1908–1909, kdy Rakousko-Uhersko připojilo Bosnu a Hercegovinu. Monarchie sice formálně uspěla, ale šlo o vítězství spíše Pyrrhovo. Srbsko i Rusko cítily hluboké ponížení a napětí na Balkáně prudce vzrostlo.
Jen o dva roky později následovala druhá marocká krize, při níž Německo znovu narazilo na odpor Francie a Velké Británie. Rivalita velmocí se tak ještě více vyostřila.
Balkán – sud s prachem
Zvláštní roli v evropské politice hrál Balkán. Slábnoucí Osmanská říše zde postupně ztrácela vliv a nové státy se snažily rozšiřovat svá území.
Roku 1911 vypukla italsko-turecká válka, která dále oslabila Osmanskou říši. Krátce poté následovala první balkánská válka (1912), v níž balkánské státy porazily Turky a výrazně rozšířily svá území. Největší zisk však zaznamenalo Srbsko.
To značně znepokojilo Rakousko-Uhersko, které se obávalo posilování srbského vlivu mezi Slovany v monarchii.
Napětí vyvrcholilo roku 1913 během druhé balkánské války, kdy se bývalí spojenci obrátili proti sobě. Situace byla natolik vyhrocená, že Rusko i Rakousko-Uhersko začaly mobilizovat armády a svět se ocitl na pokraji velké války.
Závody ve zbrojení
Vedle politických krizí sílila také ekonomická rivalita. Velmoci soupeřily o kolonie a o trhy mimo Evropu. Zároveň prudce rostly vojenské rozpočty.
Symbolickým příkladem byl námořní závod mezi Velkou Británií a Německem. Berlín se snažil vybudovat flotilu schopnou konkurovat britskému námořnictvu, které po staletí dominovalo světovým mořím.
Londýn to vnímal jako přímou hrozbu pro svou bezpečnost i globální postavení.
Proč válka nepřišla dříve?
Přes všechny krize se ale velká válka stále odkládala. Velmoci si ji v danou chvíli jednoduše nepřály.
Rusko bylo oslabeno porážkou od Japonska a potřebovalo čas na reformu armády. Francie ani Velká Británie nechtěly riskovat velký konflikt kvůli koloniálním sporům. Německo se zase nechtělo pustit do dobrodružství bez širší podpory spojenců.
A Rakousko-Uhersko? To bylo natolik zaměstnáno svými vnitřními problémy, že si velkou válku také nemohlo dovolit.
Jenže napětí dál rostlo.
A Evropa se pomalu přibližovala k okamžiku, kdy už nebude cesty zpět.
Zdroje:
1. Aleš Skřivan
SKŘIVAN, Aleš. Císařská politika: Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906–1914. Praha: Epocha, 2022.
2. Aleš Skřivan
SKŘIVAN, Aleš; DRŠKA, Václav; STELLNER, František. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1648–1914. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994.
3. Milan Hlavačka
HLAVAČKA, Milan. Velká válka 1914–1918. Praha: Paseka, 2014.
4. Christopher Clark
CLARK, Christopher. Náměsíčníci: Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce. Praha: BB art, 2014.
5. Max Hastings
HASTINGS, Max. Katastrofa 1914: Evropa táhne do války. Praha: Leda, 2014.
6. Milan Hlavačka; Marek Pečenka
HLAVAČKA, Milan; PEČENKA, Marek. Trojspolek: Německá, rakousko-uherská a italská zahraniční politika před první světovou válkou. Praha: Libri, 1999.
7. Vladimír Nálevka
NÁLEVKA, Vladimír. Světová politika ve 20. století I. Praha: Karolinum, 2000.
