Jaroslav Seifert čelil „spisovatelskému soudu“. Režim ho chtěl zlomit

Naše republika se může pyšnit dvěma laureáty Nobelovy ceny. Prvním byl chemik Jaroslav Heyrovský, který ji získal v roce 1959 za vynález polarografie. Druhým se stal básník Jaroslav Seifert, jenž Nobelovu cenu za literaturu obdržel v roce 1984.

Ani slavné jméno však v 50. letech neznamenalo bezpečí. A právě Seifert brzy poznal, jak rychle se může uznávaný básník ocitnout pod tlakem režimu.

Přestože byl Jaroslav Seifert výraznou osobností české literatury, po únoru 1948 žil v nejistotě. Už v roce 1921 vstoupil jako dvacetiletý mladík do tehdy vznikající komunistické strany. Setrval v ní až do V. sjezdu v roce 1929, kdy byl během bolševizace strany spolu s dalšími šesti spisovateli vyloučen.

Seifert však zůstal nadále ukotvený na levici a názorově tíhnul spíše k sociální demokracii. To se projevilo například jeho podporou protestů proti moskevským procesům. V prvních poválečných volbách v roce 1946 aktivně podporoval sociální demokracii, která však utrpěla výraznou porážku a stala se nejslabší českou stranou Národní fronty.

Únorový převrat ale Seifert zpočátku neodmítl. Komunistické převzetí moci tehdy komentoval slovy:

„Vždycky jsem byl pro jednotu dělnictva, jak bych nevítal, jestliže tak dobrovolně a tak spontánně se vysloví pro jednotu celý národ.“

Po únoru 1948 se však Seifert nijak výrazně neangažoval. Nestal se dokonce ani členem nově vzniklého Svazu československých spisovatelů, který nahradil Syndikát českých spisovatelů, jehož byl dříve členem.

V roce 1949 mu vyšla sbírka Šel malíř chudě do světa a reedice jeho proletářské sbírky Město v slzách z roku 1921. Už tehdy se však proti němu začala obracet kulturní politika režimu. Na stránkách časopisu Tvorba bylo vydání jeho díla označeno za nepotřebné pro novou socialistickou dobu a za tvorbu odtrženou od reality.

Na začátku roku 1949 došlo k události, která Seifertovi u nových mocipánů výrazně uškodila. Ve vinárně Jana Goldhammera se sešel s Vladimírem Holanem za přítomnosti Jiřího Taufera, Lumíra Čivrného, Ladislava Fikara a Karla Konráda.

Během večera se měl Seifert hanlivě vyjádřit o sovětské poezii. V rozjařené náladě pronesl větu:

„Raději vidím francouzského básníka zvracet, než sovětského zpívat.“

Jeho slova se donesla až na sekretariát ÚV KSČ. Podle některých historiků mohl informace předat Jiří Taufer, nikdy to však nebylo jednoznačně prokázáno.

Po této aféře mělo být Seifertovi zakázáno publikovat. Na jeho obranu ale tehdy vystoupil František Halas, který napsal osobní dopis ministrovi informací Václavu Kopeckému.

Sankce byly nakonec odvolány. I samotné komunistické straně se tehdy zdála podobná záminka proti známému básníkovi příliš malicherná. Režim však dál čekal na vhodnější příležitost, jak proti Seifertovi tvrdě zasáhnout.

Zatím byl alespoň vyhozen z nakladatelství Práce, čímž přišel o zaměstnání. Živil se už pouze vlastní tvorbou.

Příležitost přišla o rok později. Jaroslav Seifert vydal básnickou sbírku Píseň o Viktorce.

Sbírka vyšla jen dva měsíce poté, co Ladislav Štoll na plenárním zasedání Svazu československých spisovatelů přednesl svůj známý referát Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Ve svém projevu kritizoval mimo jiné i Seifertovu předválečnou tvorbu, která se podle něj odklonila od správného směru pod vlivem „buržoazní“ světové poezie a nereflektovala potřeby nové socialistické společnosti.

Seifertova sbírka se výrazně lišila od tehdejší budovatelské literatury oslavující socialistickou realitu. Kulturní představitelé režimu ji vnímali jako provokaci. Okamžitě se znovu připomněl i rok starý výrok o sovětských básnících, podpis protestu proti bolševizaci strany z roku 1929 i další „hříchy“ z minulosti.

Rudolf Slánský a Gustav Bareš vycítili příležitost k definitivnímu zúčtování se Seifertem.

Dehonestační kampaň proti Seifertovi rozpoutal kulturně-politický týdeník Tvorba. Úkolu se ujal mladý budovatelský básník Ivan Skála, kterému měl útok přímo zadat Gustav Bareš.

Dne 22. března 1950 vyšel v Tvorbě článek Cizí hlas. Skála v něm Seiferta vykreslil jako autora, který nepochopil novou dobu, odtrhl se od lidu a nedokáže sloužit socialistické společnosti.

Text vyvolal ostré reakce. Proti útoku se postavil Vítězslav Nezval, kterému vadil „gangsterský styl“ celé kampaně. Podobně reagovala i Marie Pujmanová.

Redakce Tvorby však brala Skálův článek jen jako začátek širší akce. Snažila se Nezvala přesvědčit, aby svůj postoj změnil, ten ale odmítl ustoupit.

Situaci nakonec řešila i redakční rada časopisu. Stranický sekretariát následně vydal direktivu, že Seifertova sbírka může být kritizována, ale básník nesmí být úplně odepsán.

Další text proti Seifertovi pak napsal Michal Sedloň. Jeho kritika už byla mírnější — oceňoval Seifertovu předchozí tvorbu, ale tvrdil, že se sbírkou Píseň o Viktorce své minulosti zpronevěřil. Současně ale vyjadřoval víru v jeho „nápravu“.

Celý případ měl nakonec vyvrcholit takzvaným čestným spisovatelským soudem. Dodnes není jasné, kdo s touto iniciativou přišel jako první.

Takzvaný čestný soud představoval morální tribunál inspirovaný sovětskou praxí. Nešlo o klasický soud, ale o veřejné ideologické ponížení. Obviněný měl uznat své chyby, pronést sebekritiku a symbolicky si „posypat hlavu popelem“.

Otázkou soudu se zabývala česká sekce Svazu československých spisovatelů. Návrh na jeho zřízení podal předseda svazu Jan Drda.

Znovu vystoupil na Seifertovu obranu Vítězslav Nezval. Přidala se i Marie Pujmanová. Naopak za Ivana Skálu se postavili Jan Drda nebo Václav Pekárek.

Nakonec pro zřízení čestného soudu hlasovali téměř všichni, včetně Pujmanové. Pouze Nezval odmítl hlasovat a dokonce požadoval, aby se Seifert stal členem Svazu československých spisovatelů.

K uskutečnění čestného soudu nakonec nikdy nedošlo a celý případ postupně vyšuměl. Přesné důvody nejsou známé.

Je možné, že se komunistické vedení zaleklo tvrdého postupu proti známému básníkovi. Svou roli mohl sehrát i zákulisní vliv Nezvala. Jisté však je, že právě díky vlivným zastáncům Seifert unikl osudu, který potkal mnoho jiných umělců a intelektuálů.

Přesto dva roky nesměly vycházet jeho básnické sbírky.

Celá aféra definitivně skončila 23. října 1951, kdy byl Jaroslav Seifert pozván k Ivanu Olbrachtovi, který tehdy působil na významném postu ministerstva informací.

Před Olbrachtem, Ladislavem Štollem a Jiřím Tauferem učinil Seifert omluvné prohlášení za svůj výrok o sovětských básnících z roku 1949. Následně vše potvrdil i písemně v omluvném dopise Ivanu Olbrachtovi.

K uklidnění celé kauzy přispěl také pád Rudolf Slánský. Oslabila se tím pozice Seifertova největšího kritika Gustava Bareše, který byl počátkem roku 1952 odvolán. Naopak posílila skupina kolem ministra Václava Kopeckého, která chtěla aféru uzavřít jiným způsobem.

Nelze však Kopeckého vnímat jako umírněného politika nebo lidumila. Šlo o přesvědčeného stalinistu, který pouze volil jiné prostředky k dosažení stejného cíle — úplného podřízení kultury a umělců politice komunistické strany.

Jaroslav Seifert si nakonec mohl alespoň částečně vydechnout z dusivé atmosféry, která kolem něj panovala. Jeho díla začala znovu postupně vycházet a v roce 1956 vystoupil na legendárním II. sjezdu spisovatelů. To už je ale jiný příběh.

Případ Jaroslava Seiferta přesto ukazuje, jak tvrdě dokázal komunistický režim postupovat i proti slavným a uznávaným osobnostem. Nebýt podpory Vítězslava Nezvala a několika dalších vlivných lidí, mohl Seifert skončit mnohem hůř.

Mnoho jiných kulturních tvůrců podobné štěstí nemělo. Řada z nich nesměla publikovat, byla umlčena nebo zcela vyřazena z veřejného života. O žádné skutečné liberalizaci kultury proto v první polovině 50. let rozhodně nemohla být řeč.

Zdroje:

Jiří Knapík: Únor a kultura. Sovětizace české kultury 1948–1950, Libri, Praha 2004.

Jiří Knapík: „Verše v nemilosti. Ke vzniku a souvislostem kritiky Jaroslava Seiferta v roce 1950“, Soudobé dějiny, roč. 5, 1998, č. 1, s. 25–46.

Jiří Knapík: Kdo spoutal naši kulturu. Portrét stalinisty Gustava Bareše, Šárka, Přerov 2000.

Vratislav Maňák. Orchestrace jedné denunciace. Okolnosti tiskové kampaně proti Jaroslavu Seifertovi a jeho Písni o Viktorce, Karolinum, Praha 2025.

Jaroslav Seifert. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Wikimedia Foundation, poslední úprava neuvedena [cit. 2026-05-28]. Dostupné z: Wikipedie – Jaroslav Seifert

Gustav Bareš. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Wikimedia Foundation, poslední úprava neuvedena [cit. 2026-05-28]. Dostupné z: Wikipedie – Gustav Bareš