Otrávené chlebíčky pro nacistické novináře: tajný atentát Aloise Eliáše

V září 1941 běžela druhá světová válka už třetím rokem a atmosféra v Protektorátu Čechy a Morava povážlivě houstla. Nacistická okupační moc stále více utahovala šrouby, český odboj byl vystaven tvrdým represím a zároveň sílil tlak na protektorátní vládu, aby se otevřeněji přihlásila k politice nacistického Německa.

Vedle toho se stále hlasitěji ozývali čeští kolaboranti, kteří požadovali ještě těsnější připoutání českých zemí k Německu. Tvrdili, že český národ musí pomoci při budování takzvané Nové Evropy, v níž mělo nacistické Německo hrát rozhodující úlohu.

Jedněmi z nejviditelnějších propagátorů těchto myšlenek byli takzvaní aktivističtí novináři. Jejich skupina se postupně zformovala do takzvané aktivistické sedmičky, kterou tvořili Václav Crha, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Lažnovský, Vladimír Ryba, Karel Werner a Emanuel Vajtauer.

Jejich nebezpečí nespočívalo pouze v tom, že podporovali okupační režim. Mnozí z nich byli zkušení a schopní novináři, kteří dokázali své názory podávat přesvědčivě a ovlivňovat značnou část veřejnosti. Jejich články, komentáře, rozhlasová vystoupení i propagandistické brožury se staly součástí nacistického propagandistického působení v protektorátním prostoru.

Po vypuknutí války mezi Německem a Sovětským svazem v červnu 1941 jejich aktivita ještě zesílila. Sedmička začala stále otevřeněji útočit na protektorátní vládu vedenou generálem Aloisem Eliášem.

A právě tady začíná příběh, který měl o několik týdnů později skončit jedním z nejpodivuhodnějších odbojových činů celého Protektorátu.

Aktivističtí novináři vyčítali Eliášově vládě především to, že je podle jejich názoru příliš pasivní vůči „světodějným událostem“, jejichž středem měl být Adolf Hitler. Vadilo jim, že vláda neposkytuje dostatečnou podporu nacistické politice a že se otevřeně nepostavila proti československé exilové vládě Edvarda Beneše.

Požadovali také jednoznačné odsouzení londýnského rozhlasu a jeho vysílání do okupovaných českých zemí.

Jenže právě to bylo pro Eliáše nepřijatelné.

Ministerský předseda totiž nebyl tím, za koho ho mohli aktivističtí novináři považovat. Navenek vedl protektorátní vládu, která musela fungovat pod německým dohledem, zároveň však udržoval kontakty s českým domácím odbojem a spolupracoval také s londýnským exilem.

V srpnu 1941 proto aktivisté za podpory německých okupačních úřadů vystupňovali tlak na Eliášovu vládu. Jejich cílem bylo získat od ní veřejnou podporu své proněmecké politiky.

Situace se ještě více vyhrotila v září.

Dne 14. září 1941 proběhl v Protektorátu bojkot protektorátního tisku, k němuž veřejnost vyzýval londýnský rozhlas a domácí odboj. Pro aktivistické novináře to byla další rána. Jejich pozice se sice v německých očích posilovala, ale současně se ukazovalo, že jejich vliv mezi českým obyvatelstvem není zdaleka takový, jaký si představovali.

A právě tehdy se rozhodli zatlačit na Eliáše ještě silněji.

Eliáš nakonec souhlasil, že aktivistické novináře přijme. Setkání bylo naplánováno na 18. září 1941 v sídle předsedy protektorátní vlády v Kolovratském paláci.

Novináři očekávali, že tentokrát ministerského předsedu přesvědčí.

Netušili však, že Eliáš pro ně připravuje úplně jiný druh odpovědi.

Večer před schůzkou se v okruhu premiérových spolupracovníků řešila otázka, jak se pronacistických novinářů zbavit. Klíčovou postavou byl Eliášův přítel, lékař Miloš Klika. Ten se už dříve zabýval možností využití bakteriologických prostředků proti významným představitelům nacistického režimu.

Do celé akce byl zapojen také lékař a bakteriolog František Patočka. Právě jeho prostřednictvím se podařilo získat bakteriální kultury tyfu a tuberkulózy; podle pozdějších svědectví se na jejich laboratorním získání podíleli také Patočkovi kolegové Ivan Málek a Vladimír Wagner.

Kromě bakterií měl být použit také botulotoxin, známý jako klobásový jed.

Teď už zbývalo jediné: dostat všechny tyto látky do občerstvení tak, aby nic nevzbudilo podezření.

Nejpravděpodobnější verze událostí říká, že Eliáš obstaral pět obložených chlebíčků s pomazánkou a sardinkami, které připravila jeho manželka Jaroslava. Existuje však i další tradovaná verze, podle níž byly chlebíčky zakoupeny v proslulém lahůdkářství Josefa Lipperta na pražských Příkopech.

Jisté je, že před samotnou schůzkou se chlebíčky dostaly k Miloši Klikovi.

A právě tam došlo k jejich poslední úpravě.

Klika podle pozdějších svědectví použil injekční stříkačku a do chlebíčků vpravil bakteriální kultury. Do každého z nich měl být aplikován tyfus a tuberkulóza, přičemž do jednoho byl navíc přidán botulotoxin. Vše muselo být provedeno tak, aby po vpichu nebylo na povrchu chlebíčku nic vidět.

Byla to mimořádně riskantní operace.

Eliáš totiž musel zajistit, aby se při servírování otráveného občerstvení nenakazil sám. Zasedací pořádek proto nebyl náhodný a chlebíčky měly být rozděleny konkrétním lidem. Podle pozdějších svědectví měl Eliáš dokonce jednotlivé porce označit jmenovkami, aby nedošlo k záměně.

Krabice s chlebíčky pak putovala do Úřadu vlády.

Nikdo z přítomných novinářů nemohl tušit, že občerstvení připravené k jejich audienci může obsahovat smrtící bakteriální kultury.

Schůzka začala 18. září 1941 kolem poledne.

Jako poslední dorazil Karel Lažnovský. Podle pozdějších svědectví vstoupil do místnosti sebevědomě a okamžitě dal najevo svůj proněmecký postoj. Atmosféra byla napjatá. Aktivističtí novináři přišli s jasným požadavkem: chtěli, aby protektorátní vláda veřejně a jednoznačně podpořila jejich politickou linii.

Eliáš však ustoupit nehodlal.

Přestože byl pod tlakem, nedal novinářům to, co požadovali. Nezavázal vládu k veřejné podpoře jejich proněmecké kampaně a odmítl se postavit proti londýnskému odboji tak, jak si představovali.

A pak přišlo občerstvení.

Na stole se objevily chlebíčky.

Nikdo z přítomných novinářů netušil, že některé z nich už obsahují bakteriální kultury.

Samotná schůzka nakonec nepřinesla aktivistům žádný zásadní politický výsledek. Eliáš jejich tlak ustál a odkázal je na prezidenta Emila Háchu. S ním chtěli novináři jednat 25. září.

K této schůzce už však nedošlo.

Několik dní po návštěvě u Eliáše začali někteří novináři náhle zdravotně strádat.

Onemocněli Karel Lažnovský, Vladimír Krychtálek a Jaroslav Křemen. Jejich stav byl natolik vážný, že museli být hospitalizováni. Nejprve byli léčeni ve vinohradské nemocnici a později převezeni do podolského sanatoria SS.

V tu chvíli se už politická situace v Protektorátu dramaticky měnila.

Konstantin von Neurath byl ze zdravotních důvodů odsunut z funkce říšského protektora a do Prahy přicházel Reinhard Heydrich.

Dne 27. září 1941, v den Heydrichova nástupu do funkce, byl Alois Eliáš zatčen gestapem. O dva dny později bylo vyhlášeno stanné právo a následovala vlna zatýkání českých odbojářů. Eliášův případ přitom nebyl založen pouze na chlebíčkové aféře. Němci měli informace o jeho dlouhodobých kontaktech s domácím i zahraničním odbojem a jeho odstranění připravovali už před Heydrichovým příchodem.

Dne 1. října 1941 byl Eliáš odsouzen k trestu smrti.

Jeho poprava však byla odložena.

Zatímco Eliáš čekal ve vězení, zdravotní stav Karla Lažnovského se stále zhoršoval.

Dne 10. října 1941 zemřel.

Pitva následně jako příčinu smrti určila tyfus. Podezření na otravu proto okamžitě padlo na schůzku u Eliáše. Německé úřady začaly případ vyšetřovat a premiér byl znovu vyslýchán. Eliáš však jakoukoli účast na otravě odmítl.

Nacisté se přesto pokusili Lažnovského smrt využít propagandisticky.

Z kolaborantského novináře udělali mučedníka. Dne 15. října 1941 se konal jeho státní pohřeb ve strašnickém krematoriu. U rakve promluvil Emanuel Moravec a mezi smutečními hosty nechyběli představitelé protektorátní vlády. Později bylo po Lažnovském pojmenováno také jedno z pražských nábřeží – tehdejší Rašínovo nábřeží neslo během okupace jeho jméno.

Propaganda ho představovala jako jednoho z nejvýznamnějších českých novinářů.

Ironií osudu se tak z člověka, který celý život propagoval nacistickou politiku, stal po smrti nástroj nacistické propagandy.

Dodnes však zůstává otázkou, do jaké míry lze přesně rekonstruovat všechny okolnosti chlebíčkové aféry.

Nacistické vyšetřování nedokázalo Eliášovu přímou účast na otravě právně prokázat. Později se dokonce ukázalo, že zvláštní komise Říšského kriminálního úřadu v únoru 1942 spojitost mezi Eliášem a otravou odmítla. Současně ale poválečná svědectví a zejména později objevené záznamy Miloše Kliky poskytly velmi silné indicie, že chlebíčky skutečně byly infikovány a že šlo o plánovanou akci.

Právě proto se dnes o chlebíčkové aféře hovoří jako o jednom z nejpozoruhodnějších činů českého protinacistického odboje.

Zároveň však nejde o jednoduchý příběh, v němž by všechny detaily byly stoprocentně doloženy. Některé části celé operace známe až z pozdějších vzpomínek a svědectví. Jisté je především to, že několik aktivistických novinářů po schůzce u Eliáše onemocnělo a Karel Lažnovský zemřel na tyfus.

Chlebíčková aféra ale nebyla konečnou kapitolou Eliášova příběhu.

Generál zůstal ve vězení. Dne 1. října 1941 byl odsouzen k trestu smrti, ale nacisté jeho popravu odložili. Po atentátu na Reinharda Heydricha v květnu 1942 se však situace změnila.

Němci rozpoutali v Protektorátu nový teror.

Dne 19. června 1942 byl Alois Eliáš odvezen na střelnici v Kobylisích a popraven. Stal se jediným předsedou vlády okupované země, kterého nacisté během druhé světové války popravili za odbojovou činnost.

Jeho odbojová činnost byla po válce oficiálně oceněna a Eliáš byl posmrtně povýšen do hodnosti armádního generála.

Jeho osud tak skončil přesně opačně než osud mužů, které se kdysi pokusil odstranit.

Po válce přišel účet také za aktivistickými novináři.

Vladimír Krychtálek a Karel Werner byli Národním soudem odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Jaroslav Křemen dostal původně rovněž trest smrti, ale prezident mu jej změnil na doživotní trest. Václav Crha byl odsouzen k doživotnímu těžkému žaláři a Vladimír Ryba dostal deset let.

Emanuel Vajtauer se na konci války ztratil.

Národní soud ho odsoudil v nepřítomnosti k trestu smrti, protože se ho nepodařilo dopadnout. Jeho poválečný osud zůstal dlouho zahalen tajemstvím a přesné okolnosti jeho konce nejsou spolehlivě doloženy.

Z kdysi sebevědomé aktivistické sedmičky tak po válce zbyla jen vzpomínka na jednu z nejtemnějších kapitol protektorátní žurnalistiky.

A také příběh o několika obyčejných chlebíčcích, které se 18. září 1941 změnily v nástroj tajného odboje.

Na první pohled šlo o obyčejné občerstvení pro několik novinářů.

Ve skutečnosti se na stole před Aloisem Eliášem odehrávala jedna z nejpodivnějších operací českého protinacistického odboje.

A dodnes není úplně jasné, kolik lidí tehdy vědělo, co se v těch chlebíčcích skutečně ukrývá.

ZDROJE: