Nacisté věřili, že z Osvětimi není úniku. Čtyři muži je vyvedli z omylu

Kazimierz Piechowski měl na začátku války pouhých dvacet let. Jako skaut se zapojil do odporu proti německé okupaci a rozhodl se uprchnout z Polska do Francie, kde se chtěl přidat k polské armádě. Na cestě byl však zadržen a v červnu 1940 deportován do Osvětimi.

Od prvních dnů poznával brutalitu nacistického tábora na vlastní kůži. Největším nepřítelem pro něj nebyli jen dozorci, ale také všudypřítomný hlad. Když se jednou pokusil ukrást trochu polévky, byl za trest na hodinu zavěšen za ruce na řetěz tak, aby se nohama nedotýkal země.

Pomohla mu však náhoda a solidarita spoluvězňů. Díky jednomu z nich se dostal do hlavního skladu SS, kde se vyhnul nejhorší fyzické práci a zároveň získal přístup k uniformám, zbraním a dalším věcem, které se později staly klíčovými pro jeho útěk.

Po dvou letech v Osvětimi se rozhodl utéct společně s Eugeniuszem Benderou, Stanisławem Jasterem a Józefem Lempartem. Bendera měl přístup do garáží SS, Piechowski zase znal prostředí skladu.

20. června 1942 přišel okamžik, na který čekali. Čtveřice se nejprve dostala do skladu, odkud získala německé uniformy a zbraně. Poté Bendera vyvedl z garáže služební automobil Steyr 220.

Piechowski oblečený v uniformě vysokého důstojníka SS usedl do role muže, který má vše pod kontrolou. Když se automobil přiblížil ke kontrolnímu stanovišti, gestem nařídil stráži otevřít závoru. Strážný poslechl.

Čtveřice tak projela ven z areálu, aniž by na ni někdo vystřelil. Auto později havarovalo a uprchlíci museli pokračovat pěšky. Piechowski se nakonec dostal do oblasti Kielc a připojil se k polskému odboji. Po válce jej komunistický režim za členství v Zemské armádě pronásledoval a odsoudil k deseti letům vězení, z nichž si odpykal sedm.

Kazimierz Piechowski přežil nacistické i komunistické pronásledování a zemřel až v roce 2017 ve věku 98 let.

Jeho útěk patří k nejodvážnějším a nejznámějším útěkům z Osvětimi. Čtveřice vězňů tehdy doslova projela nacistickou stráží v autě ukradeném SS a v jejich vlastních uniformách.

Vítězslav Lederer se do Osvětimi dostal v prosinci 1943 po předchozím věznění v Terezíně. Brzy pochopil, že pokud chce přežít, musí z tábora co nejdříve zmizet. Po krutých výsleších a zkušenostech s osudem dalších vězňů si uvědomoval, že čas pracuje proti němu.

Pak ale potkal člověka, od něhož by pomoc čekal jen málokdo – příslušníka SS Viktora Pesteka.

Pestek pocházel z Bukoviny a sloužil jako strážný v Osvětimi. Na rozdíl od mnoha svých kolegů se podle svědectví k vězňům choval méně brutálně. Jeho postoj výrazně ovlivnily zkušenosti z východní fronty, kde byl raněn a jeho život mu paradoxně zachránili sovětští partyzáni.

Pestek navíc miloval židovskou vězeňkyni Renée Neumannovou. Chtěl ji z tábora dostat a potřeboval k tomu člověka, který by mu pomohl pohybovat se v českém a polském prostředí. Tím člověkem se stal Lederer.

Plán byl mimořádně riskantní. Pestek opatřil Ledererovi uniformu SS, pistoli a další potřebné věci. Večer 5. dubna 1944 pak Lederer v přestrojení za příslušníka SS opustil tábor. Pestek ho doprovázel a společně se dostali až na svobodu.

Jejich cesta pokračovala přes Krakov a Prahu do Plzně. Chtěli získat falešné dokumenty a následně se vrátit do Osvětimi pro Renée Neumannovou a její matku.

Plán ale skončil tragicky. Při pokusu o další záchrannou akci byl Pestek zatčen. Nacisté ho vyslýchali a mučili. 8. října 1944 byl popraven.

Lederer však přežil. Vrátil se do Protektorátu a pokoušel se upozornit na skutečnou podobu Osvětimi. Navštívil dokonce Terezín, kde chtěl tamní vězně varovat před osudem, který čekal Židy deportované na východ. Jeho svědectví ale zpočátku mnoho lidí odmítalo uvěřit.

Do konce války působil v odboji. Po válce se pokusil vrátit k běžnému životu a zemřel v roce 1972.

Renée Neumannová díky, které tento útěk proběhl, se nakonec dožila konce války. V roce 1946 se pak provdala za Američana Josepha Chaima Zimbera. O rok později se vystěhovala společně s manželem a svou matkou do USA.

Jeho příběh je výjimečný nejen samotným útěkem. Ukazuje také, že uvnitř nacistického systému se našel člověk, který byl ochoten riskovat vlastní život, aby pomohl vězni uniknout.

Kazimierz Albin patřil mezi první polské vězně, kteří se dostali do Osvětimi. Do tábora dorazil 14. června 1940 v prvním transportu polských politických vězňů. Od začátku věděl, že útěk nebude jen bojem o vlastní život. Každý pokus mohl znamenat brutální kolektivní trest pro ostatní vězně.

Nacisté totiž na útěky reagovali represí. Za uprchlíky často platili životem lidé, kteří s jejich útěkem neměli nic společného. Právě strach z takových represí Albina dlouho držel zpátky.

Touha připojit se k polskému odboji však nakonec převážila. Začal proto připravovat útěk a postupně se k němu přidalo dalších šest spoluvězňů. Celkem tedy mělo z Osvětimi uprchnout sedm mužů.

Rozhodli se využít zimy. Předpokládali, že Němci budou v tak krutém počasí považovat útěk za téměř nemožný.

Večer 27. února 1943 přišel jejich okamžik.

Uprchlíci využili chvíle, kdy byla pozornost části stráží oslabena. Dostali se z tábora a okamžitě pokračovali co nejrychleji pryč. Za jejich zády se však brzy rozezněla siréna, jejíž zvuk se nesl daleko do okolí.

Albin později vzpomínal, že byl připraven na nejhorší. Raději chtěl zemřít při útěku, než se vrátit do Osvětimi.

Tentokrát však útěk nevedl k represím vůči ostatním vězňům. Nacisté se pomstili Albinově rodině. Gestapo zatklo jeho matku a sestru a deportovalo je do koncentračních táborů. Obě však válku přežily.

Po útěku se Albin připojil k polskému odboji. Po válce se stal významným svědkem historie Osvětimi a o svých zkušenostech opakovaně hovořil.

Zemřel v roce 2019 ve věku 96 let.

Jeho útěk je připomínkou toho, že svoboda měla v Osvětimi cenu života. A že i po překonání ostnatého drátu ještě nebylo vyhráno – nebezpečí čekalo na uprchlíky i jejich rodiny.

Witold Pilecki byl mužem, který udělal něco téměř neuvěřitelného. Zatímco ostatní se snažili z Osvětimi dostat ven, on se tam nechal dobrovolně poslat.

Pilecki byl veteránem polsko-sovětské války z roku 1920 a po německém útoku na Polsko se zapojil do odboje. V okupované Varšavě se podílel na vzniku Tajné polské armády.

V roce 1940 se polský odboj potřeboval dozvědět, co se skutečně děje v nově vznikajícím koncentračním táboře Auschwitz. Pilecki proto přišel s odvážným plánem: nechat se zatknout a dostat se dovnitř jako vězeň.

V září 1940 se nechal během razie ve Varšavě zatknout. Skončil v Osvětimi pod falešným jménem Tomasz Serafiński.

Už při příchodu poznal brutalitu tábora. Stráže mu vyrazily několik zubů a následovaly roky hladu, nemocí a násilí. Pilecki však nemyslel jen na vlastní přežití. V táboře vybudoval odbojovou síť známou jako Svaz vojenské organizace.

Jejím cílem bylo pomáhat vězňům, získávat informace, zvyšovat jejich morálku a především dostávat zprávy o dění v táboře ven.

Pilecki v Osvětimi strávil téměř tři roky. Sledoval, jak se původní koncentrační tábor postupně mění v centrum masového vyvražďování evropských Židů. Informace o podmínkách v táboře se prostřednictvím odboje dostávaly mimo jeho zdi.

Nakonec ale začalo být jeho postavení nebezpečné. Gestapo odhalovalo členy odbojové organizace a Pilecki se obával, že bude prozrazen i on.

Proto se rozhodl pro útěk.

V noci z 26. na 27. dubna 1943 byl společně s Janem Redzejem a Edwardem Ciesielskim zařazen na práci v pekárně, která se nacházela mimo hlavní areál tábora. Trojice tam přerušila telefonní a poplašné vedení, otevřela dveře pomocí zhotoveného klíče a dostala se ven.

Nacisté po nich stříleli, přesto se jim podařilo uniknout. Po útěku se Pilecki znovu zapojil do polského odboje a později bojoval i ve Varšavském povstání.

Jeho osud po válce byl tragický. Komunistický režim ho v roce 1947 zatkl, obvinil ze špionáže a v roce 1948 popravil.

Muž, který dobrovolně vstoupil do Osvětimi, aby světu přinesl zprávu o nacistických zločinech, tak nakonec padl rukou nového totalitního režimu.

ZDROJE: