Hrdina 28. října, Masarykův oblíbenec. Pak fašista a vězeň: Pád Jiřího Stříbrného

Pamatuji se, jak jsem se někdy v sedmé třídě učil při vzniku Československa jména všech pěti mužů 28. října. A jak mi tehdy ta jména vůbec nelezla do hlavy.

Přiznám po letech, že nejlépe mi šlo jako čerstvě třináctiletému jméno Vavro Šrobár. Bylo prostě zvláštní. Mnohem hůře se mi pamatovali František Soukup a Jiří Stříbrný. Další dva velikány – Antonína Švehlu a Aloise Rašína – samozřejmě netřeba představovat.

Časem, když se mé historické znalosti nepatrně rozšířily, jsem zjistil, že všech pět mužů skutečně sehrálo významnou roli při vzniku Československa a že všichni se později objevili v nejvyšších patrech politiky. Jenže zatímco osudy Švehly, Rašína, Soukupa či Šrobára mají v českých dějinách své poměrně jasné místo, příběh Jiřího Stříbrného je mnohem složitější.

Je to totiž příběh muže, který byl v roce 1918 hrdinou vzniku republiky, oblíbencem T. G. Masaryka a pětinásobným ministrem, aby o necelé dvě desetiletí později stanul na opačném konci politického spektra. A nakonec zemřel jako vězeň.

Jiří Stříbrný se narodil 14. ledna 1880 v Rokycanech. Při křtu dostal jméno Ferdinand a jméno Jiří přijal až později. Velmi brzy se s rodiči odstěhoval do Prahy.

Na gymnáziu se mu příliš nedařilo, a tak nakonec vystudoval vyšší průmyslovou školu. Politika ho však přitahovala už od studentských let. V roce 1897 se jako sedmnáctiletý zapojil do národně socialistického hnutí a brzy se stal jeho výrazným řečníkem i novinářem.

A byl to řečník velmi temperamentní.

Stříbrný byl radikální, výbušný a rozhodně se nevyhýbal ostrým střetům. Politické protivníky dokázal napadat s mimořádnou razancí a jeho kariéra od začátku ukazovala, že nepůjde o žádného šedého úředníka. Chtěl být vidět, slyšet a především chtěl mít vliv.

V roce 1911 se stal poslancem Říšské rady. V rakouském parlamentu pak působil až do rozpadu monarchie a postupně se zařadil mezi nejvýraznější představitele českého politického života.

Právě tehdy se také seznámil s Tomášem Garriguem Masarykem. Netušil, že muž, se kterým se sblíží, se jednou stane jeho politickým spojencem, obdivovatelem – a nakonec jedním z jeho největších protivníků.

Po vypuknutí první světové války byl Stříbrný povolán do rakousko-uherské armády. Jeho politická minulost z něj však nedělala právě důvěryhodného vojáka. Byl zatčen a internován a během války prošel několika místy věznění a internace. V roce 1917, po obnovení činnosti Říšské rady, se dostal na svobodu a okamžitě se znovu zapojil do politického života.

Jeho chvíle přišla 28. října 1918.

Spolu s Aloisem Rašínem, Antonínem Švehlou a Františkem Soukupem patřil k mužům Národního výboru, kteří v Praze převzali moc a oznámili převzetí veřejné správy. Vavro Šrobár pak představoval slovenskou část tohoto symbolického okruhu.

Stříbrný sehrál důležitou úlohu také při zajištění klidu v Praze. Klíčové bylo, že se podařilo zabránit tomu, aby rakousko-uherské vojenské jednotky zasáhly proti převratu. Nový stát tak nevznikl v ulicích krvavou bitvou, ale relativně pokojnou změnou moci.

Pro Stříbrného to byla chvíle, na kterou byl po celý život mimořádně pyšný.

A právě tady začal také jeho problém s Masarykem.

Stříbrný byl přesvědčen, že domácí odboj a události 28. října sehrály při vzniku Československa zásadní roli. Masaryk, Beneš a Štefánik naopak reprezentovali zahraniční odboj, který usiloval o mezinárodní uznání československého státu.

Stříbrný velmi citlivě vnímal, když byla po válce zásluha domácích politiků podle jeho názoru upozaděna ve prospěch zahraničního odboje.

Jejich spor se postupně změnil v otázku osobní prestiže. Stříbrný dokonce argumentoval tím, že bez převratu 28. října by Masaryk stále zůstával v zahraničí. Pro Masaryka, který se stal symbolem československého zahraničního odboje, to samozřejmě nebyla právě příjemná slova.

Přesto měl Stříbrný v prvních letech republiky k Masarykovi velmi blízko.

A jeho kariéra letěla vzhůru.

V první československé vládě Karla Kramáře se Stříbrný stal ministrem pošt a telegrafů. Později převzal ministerstvo železnic a v letech 1925–1926 byl ministrem národní obrany. Celkem se stal ministrem pětkrát.

Jeho politický vliv byl obrovský. Patřil k vedení národních socialistů a stal se také jedním z členů slavné Pětky, neformálního uskupení představitelů nejvýznamnějších politických stran, které mělo v první republice mimořádný vliv na rozhodování o zásadních otázkách.

Jenže Stříbrný měl jednu vlastnost, která se mu později stala osudnou.

Nikdy neuměl ustoupit.

V září 1919 například rezignoval na funkci ministra železnic poté, co se dostal do nepříjemné aféry kolem karetních her s pokladníkem Městské spořitelny pražské Karlem Mesteckem. Ten při hře zpronevěřil 300 tisíc korun. Stříbrný sice peníze nezpronevěřil, ale jeho účast ve společnosti byla politicky natolik kompromitující, že z vlády odešel. Masaryk jeho krok ocenil.

A Stříbrný se brzy vrátil.

Tentokrát už ale jeho kariéra mířila k vrcholu – a zároveň k pádu.

Ve dvacátých letech začalo Stříbrného jméno stále častěji provázet slovo aféra.

Jednou z nejvážnějších byla kauza kolem nákupu uhlí pro Československé státní dráhy. Stříbrného bratr František se prostřednictvím obchodních společností podílel na dodávkách uhlí a vyšetřování později zkoumalo, zda měl z těchto obchodů prospěch také Jiří Stříbrný nebo jeho strana.

Parlamentní vyšetřování bylo mimořádně rozsáhlé a obvinění se dotýkala milionových provizí. Stříbrný svou účast na machinacích odmítal. V roce 1934 byl v této věci očištěn od trestní odpovědnosti.

Jeho politická pozice však už byla nalomená.

A pak přišel ještě nebezpečnější soupeř: Edvard Beneš.

Beneš vstoupil do národně socialistické strany a postupně se stal Stříbrného konkurentem. Oba muži se lišili nejen osobně, ale i politicky. Stříbrný představoval radikálnější nacionalistické křídlo, zatímco Beneš se stále více opíral o umírněnější a demokratičtější politiku.

Do konfliktu se zapojil také dlouholetý předseda strany Václav Klofáč.

Stranický boj začal být nemilosrdný.

V souboji s Klofáčem a Benešem se proti Stříbrnému objevila i mimořádně zákeřná zbraň – osobní pomluva.

Začalo se o něm tvrdit, že trpí syfilidou v pokročilém stadiu progresivní paralýzy. Klofáč přitom údajně odkazoval na lékaře profesora Trýba, který měl tuto diagnózu šířit, aniž by Stříbrného vůbec vyšetřil. Pomluva však začala žít vlastním životem.

Pro Stříbrného to byl další úder.

Rozhodující střet přišel v září 1926 na brněnském sjezdu strany. Stříbrný prohrál mocenský souboj s Klofáčovým a Benešovým křídlem a byl ze strany vyloučen.

Byl to okamžik, který ukončil jeho cestu mezi hlavní představitele československé politiky.

Jenže Stříbrný se rozhodně nehodlal vzdát.

Politika pro něj nebyla zaměstnáním. Byla životem.

Po vyloučení založil vlastní politické hnutí, které se postupně proměnilo v Národní ligu. Ta se stále více posouvala k radikálnímu nacionalismu a fašizujícím tendencím.

V roce 1929 se Stříbrný spojil s Radolou Gajdou a jeho Národní obcí fašistickou v uskupení Liga proti vázaným kandidátním listinám. V dalších letech se jeho politická dráha stále více vzdalovala od liberální demokracie, kterou pomáhal v roce 1918 vytvořit.

V roce 1934 se Národní liga spolu s Československou národní demokracií a Národní frontou spojila do Národního sjednocení vedeného Karlem Kramářem. Stříbrný se stal jedním z jeho místopředsedů. Národní sjednocení však bylo výrazně pravicové, nacionalistické a vykazovalo také fašizující prvky.

Po Kramářově smrti se Stříbrného skupina opět osamostatnila.

A jeho tisk byl ještě ostřejší.

Stříbrný nebyl pouze politik. Byl také novinář a mimořádně schopný propagandista.

Se svým bratrem Františkem vybudoval tiskový podnik Tempo, který vydával například Večerní list, Polední list a Expres. Jejich noviny byly bulvární, útočné a často velmi agresivní. Stříbrný v nich vedl dlouhodobou válku proti Masarykovi, Benešovi a politice Hradu.

Po Mnichovu svou kritiku Beneše ještě vystupňoval.

Právě tehdy se proslavil výrazem „odbenešit“.

Jeho politické názory se mezitím posunuly tak daleko, že se jeho jméno začalo spojovat s českým fašismem. Přesto je důležité dodat jednu zásadní věc: jeho vývoj nebyl přímočarý a za okupace se Stříbrný nacistům nepřidal.

A právě tady začíná další paradox jeho života.

Navzdory své radikální pravicové orientaci se během mnichovské krize postavil na stranu obrany republiky.

Po Mnichovu vstoupil se svou Národní ligou do Strany národní jednoty vedené Rudolfem Beranem. V jejím patnáctičlenném vedení se stal jedním z místopředsedů.

Pak přišel 15. březen 1939.

A Stříbrný se stáhl.

Za protektorátu žil ve své vile v Káraném u Prahy a z veřejného politického života prakticky zmizel. Jeho postoj k Benešovi se nezměnil, ale odmítal výzvy, aby proti němu veřejně vystupoval ve prospěch nacistů. Nezapojil se ani do organizací, které otevřeně spolupracovaly s okupanty.

To však po válce jeho minulost nezachránilo.

V dubnu 1946 byl Stříbrný zatčen.

Dne 3. ledna 1947 před ním v Praze začal proces před Národním soudem. Obžaloba se soustředila především na jeho předválečnou a druhorepublikovou politickou činnost a na články publikované v jeho tisku. Byl obviněn mimo jiné z podpory fašistického a nacistického hnutí a z jednání proti republice.

Rozsudek přišel 18. ledna 1947.

Doživotní těžký žalář.

Stříbrný tak dostal jeden z nejtvrdších trestů, jaké Národní soud vynášel. Poslanecká sněmovna později uváděla, že z 21 souzených novinářů byli k doživotnímu trestu odsouzeni pouze dva – Václav Crha a Jiří Stříbrný.

Rozsudek dodnes vyvolává otázky.

Stříbrný rozhodně nebyl bez viny. Jeho předválečná politická cesta ho zavedla k radikálnímu nacionalismu, spolupráci s Gajdovým hnutím, antisemitismu a propagandistickému tisku. Současně však za okupace odmítl veřejně sloužit nacistické propagandě a proti Benešovi nevystupoval způsobem, který po něm okupanti požadovali.

Jeho doživotní trest proto část historiků i dobových pozorovatelů vnímala jako nepřiměřený a částečně jako poválečné vyřizování účtů s jedním z nejvýraznějších Benešových odpůrců.

Stříbrný strávil poslední roky života za mřížemi.

Nastoupil nejprve do věznice Plzeň-Bory, později byl převezen na Mírov a nakonec do Ilavy. Právě tam podle zjištění historika Rudolfa Píši 21. ledna 1955 zemřel. Tradičně však bývá jako místo jeho úmrtí uváděna Valdice, takže v literatuře se dodnes setkáme s oběma údaji.

Bylo mu 75 let.

A byl posledním žijícím z pětice mužů 28. října.

Jeho život tak uzavřel téměř neuvěřitelný kruh. Muž, který pomáhal v říjnu 1918 pokojně převzít moc a vytvořit Československo, muž, kterého si vážil Masaryk a který pětkrát zasedl ve vládě, zemřel jako doživotní vězeň.

Jiří Stříbrný nebyl jednoduchý hrdina ani jednoduchý padouch.

Byl výjimečně schopný politik, brilantní řečník, mocenský hráč, novinář, nacionalista a později člověk, který se přiblížil českému fašismu. Současně však zůstal mužem, který se v rozhodující chvíli roku 1918 postavil na stranu vzniku republiky a který se za okupace odmítl stát veřejným nástrojem nacistické propagandy.

Právě proto je jeho příběh tak fascinující.

A možná také tak nepříjemný.

Protože ukazuje, jak tenká může být hranice mezi mužem, který pomáhá vytvořit republiku, a politikem, který se od jejích původních hodnot postupně vzdálí natolik, že nakonec skončí za jejími mřížemi.

ZDROJE:

JIŘÍ STŘÍBRNÝ. Jiří Stříbrný. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. [cit. 27. 8. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_St%C5%99%C3%ADbrn%C3%BD

OBEC KÁRANÝ. Jiří Stříbrný. Oficiální stránky obce Káraný [online]. [cit. 27. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.karany.cz/nase-obec/historie/jiri-stribrny/

ČESKÁ TELEVIZE. Od Masarykova oblíbence po doživotního vězně. Jiří Stříbrný byl temnou stranou první republiky. ČT24 [online]. [cit. 27. 8. 2026]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/od-masarykova-oblibence-po-dozivotniho-vezne-jiri-stribrny-byl-temnou-stranou-prvni-republiky-73648

EURO.CZ. Jiří Stříbrný: Těžký život dobrodruha. Euro.cz [online]. [cit. 27. 8. 2026]. Dostupné z: https://www.euro.cz/clanky/jiri-stribrny-tezky-zivot-dobrodruha-863843/

ČESKÝ ROZHLAS. Politické procesy tady byly už před únorem 1948, svůj díl odpovědnosti mají i demokraté, říká historik. Český rozhlas Plus [online]. [cit. 27. 8. 2026]. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/politicke-procesy-tady-byly-uz-pred-unorem-1948-svuj-dil-odpovednosti-maji-i-9167689