Napoleon bez uniformy: knihomol, ješita, milenec i muž podivných návyků

15. srpna 1769 se narodil jeden z nejvýznamnějších vojevůdců, jaké kdy dějiny poznaly. Napoleon Bonaparte. Jeho vojenská tažení, politická rozhodnutí a slavná vítězství zaplnila tisíce knih. Když se řekne Napoleon, většině lidí se okamžitě vybaví muž v uniformě, s rukou zasunutou do vesty, přísným pohledem a nezbytným kloboukem. Jenže člověk, který dokázal porazit evropské armády a překreslit mapu kontinentu, nebyl v soukromí žádný nadčlověk.

Naopak. Byl náladový, ješitný, podezíravý, někdy výbušný, měl své podivné návyky, miloval knihy, dlouhé koupele, kávu a ženy. A právě tehdy, když sundáme uniformu a přestaneme se dívat na génia z bitevních polí, začíná být Napoleon možná ještě zajímavější.

Začněme jeho výškou. Napoleon bývá dodnes zobrazován jako malý, zakomplexovaný muž, který si svou velikost dokazoval dobýváním Evropy. Jenže slavný „Napoleonův komplex“ stojí na poměrně vratkých základech.

Napoleon měřil přibližně 169 centimetru a na poměry tehdejší Francie nebyl žádným trpaslíkem. Průměrná výška Francouzů byla tehdy kolem 160 centimetrů. Navíc byl Napoleon na veřejnosti často obklopen vojáky své gardy, jejichž výška byla výrazně nadprůměrná. Vedle nich mohl skutečně působit jako menší muž.

Mýtus o jeho malém vzrůstu navíc mohutně přiživila britská propaganda. Karikaturisté ho rádi zobrazovali jako drobného, vzteklého mužíčka, který se snaží ovládnout svět. Obraz se uchytil tak dokonale, že ho dnes mnozí považují za historický fakt.

A ještě jedna věc: ruka zasunutá do vesty, která je pro Napoleona tak typická, nebyla proto, že by ho bolel žaludek. Šlo o dobovou pózu, která měla působit důstojně a klidně. Napoleonovi bychom tedy rozhodně neměli diagnostikovat žaludeční potíže jen podle portrétů.

Napoleon byl mimořádně ješitný. Miloval uniformy, řády, medaile, portréty, tituly a velkolepé ceremonie. Nebyla to ale jen obyčejná marnivost. Velmi dobře pochopil, že moc není pouze o armádě a penězích. Moc je také divadlo.

Lidé potřebují velikost vidět, aby jí uvěřili.

Napoleon proto vytvořil kolem sebe celý císařský rituál. Korunovace, dvorní etiketa, nádherné oděvy, řády, symboly a pečlivě aranžované portréty měly vytvořit obraz člověka, který stojí vysoko nad obyčejnými smrtelníky.

Jenže pod tímto velkolepým obalem byl pořád člověk, který se dokázal naštvat kvůli maličkosti, nesnášel odpor, nerad přiznával chybu a někdy reagoval prudce a impulzivně. Současně však dokázal být okouzlující, přesvědčivý a neobyčejně společenský.

Právě tahle směs geniality, sebevědomí, ješitnosti a lidských slabostí z něj udělala jednu z nejpozoruhodnějších osobností historie.

Možná překvapí, že Napoleon byl velkým milovníkem knih. Dá se bez velkého přehánění označit za knihomola. Četl rychle a zajímala ho historie, literatura, filozofie, zeměpis i věda.

Neměl ovšem vždy trpělivost na klasické čtení od první stránky do poslední. Dokázal přeskakovat mezi různými knihami a vybírat si z nich právě to, co ho v danou chvíli zajímalo.

A jeho vztah ke knihám měl ještě jednu zvláštnost. Napoleon si chtěl mít co číst i během svých tažení. Knihy se proto staly součástí jeho cestovního zázemí. Člověk, který táhl Evropou s armádami, děly, koňmi a zásobami, tak s sebou vezl také knihy.

Je to poměrně pěkný detail, který ukazuje rozdíl mezi Napoleonem z historických obrazů a Napoleonem skutečným. V jedné chvíli řešil rozmístění desetitisíců vojáků a o chvíli později se mohl zabývat knihou, která ho právě zaujala.

Napoleonův denní režim byl podobně neobvyklý. Dokázal dlouhé hodiny pracovat a potom téměř okamžitě usnout. Jeho spánek nebyl vždy pravidelný a dlouhý.

Jeho spolupracovníci si museli zvyknout na to, že císař může být dlouho do noci vzhůru, diktovat dopisy, řešit státní záležitosti a vydávat rozkazy. A potom během dne jednoduše na chvíli usnout a po probuzení pokračovat, jako by se nic nestalo.

Právě proto vznikla legenda o Napoleonovi jako muži, kterému stačí minimum spánku. Realita byla spíše taková, že si dokázal spánek rozdělit podle toho, jak potřeboval. Když měl možnost, jednoduše si zdřímnul.

Ještě zajímavější byl Napoleonův vztah ke koupelím. Dokázal ve vaně strávit poměrně dlouhou dobu. Jenže ani koupel pro něj nemusela znamenat skutečný odpočinek.

Ve vaně totiž mohl také přemýšlet, pracovat a diktovat.

Představa je skoro komická. Císař Francouzů leží ve vaně a někde poblíž čekají sekretáři, protože nikdy nevědí, kdy z koupelny zazní další rozkaz.

Napoleon tak vlastně dokázal proměnit i odpočinek v další pracovní poradu. Zatímco jiný člověk by se ve vaně snažil zapomenout na práci, Napoleon si ji nechal přinést za sebou.

Napoleon nebyl typickým gurmánem, který by trávil dlouhé hodiny u stolu a rozebíral chuť každého sousta. Měl svá oblíbená jídla, ale samotné stolování pro něj nebylo žádným posvátným rituálem.

Jedl rychle a pokud měl rozdělanou práci, dokázal jídlo odbýt. Pro muže, který byl schopný během dne řešit desítky problémů, bylo jídlo především způsobem, jak dodat tělu energii.

A k tomu patřila káva. Napoleon ji pil velmi rád a silná káva patřila k jeho každodenním zvyklostem.

Je to ostatně příznačné. I u jídla se ukazuje jeho povaha: neměl potřebu užívat si dlouhý obřad. Najíst se, nabrat sílu a zpátky k práci.

Pokud bychom Napoleona vykreslili pouze jako workoholika, který četl knihy, pracoval a přesouval armády, udělali bychom mu značnou nespravedlnost.

Napoleon rozhodně nebyl asketa.

Ženy hrály v jeho životě významnou roli a některé jeho milostné vztahy byly natolik důležité, že se dotýkaly dokonce politiky.

Nejznámější byla samozřejmě Joséphine de Beauharnais.

Když se do ní Napoleon zamiloval, ještě nebyl císařem Evropy. Joséphine byla starší než on, měla za sebou manželství a dvě děti a pohybovala se v pařížské společnosti, která mu zároveň otevírala dveře do vyšších společenských kruhů.

Napoleon se do ní zamiloval velmi intenzivně. Psával jí vášnivé dopisy a z jeho korespondence je cítit něco, co bychom od budoucího císaře možná nečekali: nejistota, touha, žárlivost a citová závislost.

A právě Joséphine mu později způsobila pořádnou dávku trápení.

Zatímco Napoleon byl na vojenských taženích, Joséphine nebyla vždy věrná. Její poměr s Hippolytem Charlesem se stal pro Napoleona zdrojem velké žárlivosti.

Je přitom pozoruhodné, že muž, který dokázal chladně plánovat vojenské operace a rozhodovat o osudu států, se v soukromí dokázal chovat jako žárlivý manžel.

A samozřejmě existovala ještě jedna ironie.

Napoleon sám rozhodně nebyl vzorem manželské věrnosti.

Nakonec jejich manželství nerozbila jen nevěra. Napoleon potřeboval dědice.

Joséphine mu ho nedokázala dát, a tak se rozhodl manželství ukončit. Pro Joséphine to muselo být mimořádně bolestivé. Napoleon, který ji kdysi miloval téměř jako studentík svou první velkou lásku, dal nakonec dynastickým zájmům přednost před osobními city.

Jeho druhou manželkou se stala Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská, dcera rakouského císaře Františka I. A tentokrát se Napoleon svého vytouženého dědice skutečně dočkal.

Narodil se mu syn Napoleon František, známý jako Orlík.

Ještě zajímavější je příběh Marie Walewské.

Napoleon se s polskou šlechtičnou sblížil během svého pobytu v Polsku v roce 1807. Jejich vztah měl osobní i politický rozměr. Polští vlastenci totiž v Napoleonovi viděli možného obnovitele polské státnosti a Marie sama byla silně spojena s polskou otázkou. Historické prameny zároveň ukazují, že romantická verze jejich prvního setkání byla později značně přikrášlována.

Z jejich vztahu se narodil syn Alexandre Walewski.

A tady se Napoleonův soukromý život znovu dotýká velkých dějin. Alexandre se později stal významným diplomatem a politikem. Za Napoleona III. působil dokonce jako francouzský ministr zahraničí.

Takže z jedné Napoleonovy milostné aféry nakonec vzešel muž, který se o několik desetiletí později sám dostal mezi nejvyšší evropské politiky.

A právě tady začíná být Napoleon možná nejzajímavější.

Je snadné obdivovat jeho vítězství, mapy tažení a slavné bitvy. Mnohem zajímavější je ale sledovat člověka za tím vším.

Muže, který byl schopen celé hodiny pracovat, ale stejně tak rychle usnout. Muže, který miloval knihy a stěhoval je se svou armádou. Muže, který si rád dopřával dlouhé koupele, ale ani v nich nedokázal přestat pracovat. Muže, který nebyl žádným velkým gurmánem, ale měl své oblíbené pokrmy a miloval kávu.

A také muže, který dokázal vládnout milionům lidí, ale v soukromí byl žárlivý, náladový, ješitný a někdy pořádně výbušný.

Napoleon se snažil vytvořit obraz člověka, který je větší než život. Jeho ceremonie, portréty, tituly a symboly měly Evropě říkat, že před ní stojí výjimečný muž.

Jenže právě jeho lidské slabosti jsou možná tím nejzajímavějším.

Napoleon nebyl nadpřirozená bytost. Byl to člověk z masa a kostí. Jen člověk s mimořádným talentem, obrovskými ambicemi, neuvěřitelnou energií – a také s pořádnou porcí ješitnosti, žárlivosti a dalších lidských slabostí.

A možná právě proto přežil v historické paměti tak výrazně. Nejen jako vojevůdce, který dokázal vyhrávat války, ale jako člověk, který chtěl ovládnout Evropu a přitom si sám nedokázal vždycky poručit ani ve věcech, které byly mnohem obyčejnější.

ZDROJE: