Korunní princ Rudolf: Následník trůnu, který mohl změnit dějiny monarchie

Korunní princ Rudolf se narodil 21. srpna 1858 jako jediný syn rakouského císaře Františka Josefa I. a jeho manželky Alžběty Bavorské, známé jako Sissy. Byl jejich třetím dítětem po dvou starších dcerách a při křtu dostal jména Rudolf František Josef Karel. Protože si císař přál vychovat ze svého syna vojáka, stal se Rudolf symbolicky už po narození plukovníkem.

Rudolf však vojenské sklony nikdy neměl. Byl citlivé povahy, přitahovala ho věda a technický pokrok, zatímco vojenské záležitosti mu byly vzdálené. Neměl je rád a ani v nich nijak nevynikal. Byl spíše bojácný a navíc neměl příliš pevné zdraví.

Přesto od šesti let procházel výchovou připomínající vojenský dril pod vedením generálmajora Leopolda Gondrecourta. Ten byl mimořádně tvrdý. Malého následníka budil ve tři hodiny ráno výstřelem z pistole, poléval ho studenou vodou a vystavoval dalším podobným zkouškám. Matka Alžběta, přestože se o Rudolfa příliš nestarala, tentokrát zasáhla a prosadila, aby Gondrecourta nahradil hrabě Latour. Ten k mladému následníkovi přistupoval mnohem citlivěji. Přesto na Rudolfovi předchozí tvrdá výchova zanechala hluboké psychické stopy.

Už od dětství na Rudolfa doléhala řada povinností. Aby vše zvládal, vstával často už ve čtyři hodiny ráno. Nejraději měl dějepis. Jeho učitel Karl Menger v něm probouzel úctu k humanismu a demokratickým myšlenkám. Rudolf proto odmítal absolutismus, privilegia šlechty i nadměrný vliv duchovenstva. Jeho ideálem nebyl panovník vládnoucí z boží vůle, ale osvícený a odpovědný vládce. Za svůj vzor považoval císaře Josefa II.

Právě kvůli těmto názorům se stále častěji dostával do sporů se svým otcem i dalšími představiteli habsburského dvora. Vedle dějepisu měl rád přírodopis a zeměpis, zajímal se o politiku a přírodní vědy. Naopak literatura, umění, hudba, matematika, cizí jazyky, sport ani divadlo ho příliš nelákaly.

Dne 24. července 1877 Rudolf ukončil studium, které podle jeho vychovatele Latoura stálo 388 546 zlatých a 55 krejcarů. Představa, že se nyní bude muset naplno věnovat vojenské kariéře, ho však vůbec netěšila.

Jako určitou psychickou vzpruhu mu císař František Josef I. dovolil podniknout několik zahraničních cest. Rudolf navštívil Švýcarsko i Anglii, kde se seznamoval s tamním průmyslem. Právě v Anglii napsal spis, v němž kritizoval rakouskou šlechtu za její uzavřenost. Na rozdíl od anglické aristokracie podle něj nedokázala přijmout mezi sebe schopné lidi jen kvůli jejich původu. Nepřímo tím kritizoval i své rodiče.

V roce 1881 navštívil Orient. Z deníkových zápisků z této cesty později vznikla kniha, která vyšla v několika vydáních, a dokonce byla přeložena i do češtiny.

Jako budoucí následník trůnu neměl Rudolf nikdy nouzi o ženskou přízeň. Právě proto však ženami často pohrdal. Byl přesvědčen, že o něj stojí především kvůli jeho postavení, a nepovažoval je za intelektuálně rovnocenné partnerky. Mnohé z nich využíval pouze k uspokojení svých potřeb. Jeho ideálem byla drobná černovlasá žena, jakou byla například jeho teta Marie Terezie Portugalská nebo později jeho osudová milenka Mary Vetserová.

Objevily se také spekulace o jeho mimořádně blízkém vztahu k bavorskému králi Ludvíku II. Historici se však shodují, že Rudolf Ludvíka považoval pouze za velmi blízkého přítele.

Velkou Rudolfovou vášní byla ornitologie. Spřátelil se s jedním z nejvýznamnějších přírodovědců své doby Alfredem Brehmem, který mu věnoval své slavné dvousvazkové dílo Život zvířat. Společně podnikli několik zahraničních výprav. Přestože Brehma mnozí dvořané neměli rádi, jejich přátelství trvalo až do jeho smrti v roce 1884. Rudolf pak zůstal ornitologii věrný až do konce svého života.

Stejně jako jeho strýc Maxmilián našel Rudolf svou budoucí manželku na belgickém královském dvoře. Vybrána mu byla dcera belgického krále Leopolda II., princezna Štěpánka. Přestože ho příliš nezaujala, podřídil se přání svého otce a sňatek přijal.

Aby se mohl během zásnub tvářit jako spokojený ženich, vzal si dokonce do Bruselu svou milenku. Svatba se uskutečnila 10. května 1881 ve Vídni.

První roky manželství navenek působily spokojeně. Roku 1883 se manželům narodila dcera Alžběta. Krátce po jejím narození však Rudolf nakazil Štěpánku kapavkou. Následkem této infekce už nikdy nemohla mít další děti.

Od té chvíle se manželé začali postupně odcizovat. Postavení Štěpánky u dvora se kvůli její neplodnosti výrazně zhoršilo. Jejich manželství se rychle rozpadalo. Štěpánka nedokázala snášet Rudolfův prostopášný život ani mu nikdy neodpustila, že ji nakazil pohlavní chorobou. Rudolf ji naopak stále zraňoval svými četnými milostnými aférami. Dokonce začal uvažovat o rozvodu, papež mu však takový krok nepovolil.

Rudolf měl mimořádně široký rozhled a pestrý okruh zájmů. Vedle vědy se intenzivně věnoval také novinařině. Ve svých článcích zastával na svou dobu velmi pokrokové názory. Hlásil se k liberalismu a za vzor moderního státu považoval Francouzskou republiku. Naopak otevřeně odmítal Německé císařství, ostře kritizoval šlechtu a svými postoji si získával sympatie liberální buržoazie, nekatolíků i židovského obyvatelstva. Takové názory však byly v konzervativní a stále silně antisemitské habsburské monarchii jen stěží přijatelné.

Ve svých článcích se navíc nebál kritizovat ani politiku vlastního otce. Císař František Josef I. na to reagoval tím, že nechal svého syna sledovat. Rudolfův široký rozhled se projevil také při vydávání rozsáhlé encyklopedie, nad níž převzal patronát a ke spolupráci přizval řadu předních odborníků. Dílo nakonec vyšlo ve čtyřiadvaceti svazcích, přičemž poslední z nich spatřil světlo světa až v roce 1902, tedy dlouho po Rudolfově smrti.

Díky svému původu a postavení udělal Rudolf v armádě rychlou kariéru. Už v roce 1888 se stal generálním inspektorem pěšího vojska. Sám si však dobře uvědomoval, že vysoké funkce nezískal pouze díky svým schopnostem, ale především díky svému postavení následníka trůnu.

Na počátku své vojenské kariéry se proto usilovně věnoval studiu vojenství, aby své postavení obhájil skutečnými znalostmi. Jeho snahu však brzy zlomily neustálé konflikty se strýcem, arcivévodou Albrechtem, i s vlastním otcem. Počáteční nadšení postupně vyprchalo, Rudolf na armádu zcela zanevřel a od rozhodování o zásadních vojenských otázkách byl postupně odstaven.

V politice měl Rudolf překvapivě blízko k Uhrám, což vzhledem k jeho liberálním názorům působí poněkud paradoxně, protože Uhry rozhodně nebyly symbolem svobodomyslnosti. Naopak velmi negativní vztah měl k Německému císařství.

Skutečnost, že Německo bylo hlavním spojencem Rakouska-Uherska, nesl velmi těžce. Obával se, že stále těsnější vazba na Berlín povede k postupnému úpadku a nakonec i zániku dunajské monarchie. Tyto obavy ještě více prohlubovaly jeho narůstající deprese.

Další ránu jeho psychice zasadil císař Vilém II., který se velmi nelichotivě vyjádřil o stavu rakousko-uherské pěchoty. Jejím generálním inspektorem byl právě Rudolf, jenž kritiku vnímal jako osobní selhání. Jeho psychickému stavu nepřidával ani fakt, že ho vlastní otec nepouštěl k důležitým politickým rozhodnutím a prakticky ho držel stranou skutečné moci.

V roce 1886 u Rudolfa naplno propukla kapavka, kterou se nakazil během svého bouřlivého milostného života. Brzy se přidaly další zdravotní komplikace, mimo jiné záněty očí, kloubů a další bolestivé obtíže. Fyzické utrpení začal tlumit pravidelným užíváním morfinu, který však jeho stav ještě zhoršoval.

Vedle tělesných potíží se stále více prohlubovaly i jeho psychické problémy. Trápily ho deprese, úzkosti i různé bludy. Začal rychle hubnout, předčasně stárnout, býval nervózní, podrážděný a občas i agresivní.

Pochopení nenašel ani u svých rodičů. S otcem si byli prakticky cizí a císař jeho problémům nerozuměl. Matka Alžběta trávila většinu času na cestách a na syna měla jen málo času. Rudolf se stále více uzavíral do sebe a postupně začínal uvažovat o sebevraždě.

Nechtěl však zemřít sám. Hledal ženu, která by byla ochotná odejít ze světa společně s ním. Nejprve svou myšlenku svěřil dlouholeté milence Mizzi Casparové, k níž choval silné city. Ta však jeho návrh odmítla a podle některých svědectví se mu dokonce vysmála.

Nakonec našel pochopení u sedmnáctileté Mary Vetserové, romanticky založené a životem dosud nezkušené dívky. Společně začali uvažovat o společné smrti.

Rozhodující okamžik přišel 26. ledna 1889. Během audience mu císař František Josef I. údajně vmetl do tváře, že není hoden stát se jeho nástupcem. Pro psychicky vyčerpaného Rudolfa to byla poslední kapka. Začal si vyřizovat své záležitosti a společně s Mary Vetserovou odjel do loveckého zámečku v Mayerlingu.

Jak oba strávili svůj poslední den, není dodnes přesně známo. V předvečer smrti napsali dopisy na rozloučenou a většinu noci údajně strávili dlouhým a vážným rozhovorem.

Ráno 30. ledna 1889, krátce po šesté hodině, Rudolf nejprve zastřelil Mary Vetserovou a poté obrátil zbraň proti sobě.

Korunní princ Rudolf byl pohřben 5. února 1889 v Kapucínské hrobce ve Vídni. Pohřeb na tomto místě umožnil závěr lékařů, kteří konstatovali, že v době smrti trpěl duševní poruchou. Díky tomu mohl být navzdory sebevraždě pohřben v tradiční hrobce habsburského rodu.

Jeho smrt znamenala ztrátu následníka trůnu, který mohl svými moderními názory významně proměnit habsburskou monarchii a možná jí pomoci přizpůsobit se novým poměrům. Místo toho odešel ve věku pouhých třiceti let jako tragická osobnost, nepochopená vlastním okolím i dobou, v níž žila. Jeho citlivá povaha, dlouhodobé psychické i fyzické utrpení a osamělost nakonec vyústily v jednu z nejznámějších tragédií evropských dějin.

Zdroje: