Synoda mrtvých: Nejbizarnější soud v dějinách papežství

Léta mezi roky 882 až 962 označují historici za jedno z nejchaotičtějších období dějin papežství. Někdy se tato epocha pejorativně nazývá také pornokratické papežství. Skončila tehdy ochrana, kterou římským biskupům poskytovala karolinská dynastie, a papežové se ocitli napospas mocenským bojům italské a římské aristokracie.

Papežové byli dosazováni, sesazováni, vězněni a nezřídka umírali násilnou smrtí. Během osmdesáti let se na stolci svatého Petra vystřídalo téměř třicet papežů. Stabilitu přinesl až rok 962, kdy německý král Ota I. vytáhl do Říma na pomoc papeži Janu XII. a nechal se korunovat římským císařem. Tím začala nová éra Svaté říše římské, která trvala až do roku 1806.

Jednou z nejpodivnějších a zároveň nejděsivějších událostí tohoto období byla takzvaná Synoda mrtvých z roku 897. Abychom jí porozuměli, je třeba vrátit se o několik let zpět.

Roku 891 byl papežem zvolen portský biskup Formosus. Brzy se však dostal do složité mocenské hry. Na jedné straně stála mocná rodina Spoletů, na druhé východofranský král Arnulf Korutanský. Formosus nejprve korunoval císařem Lamberta II. ze Spoleta, ale postupně se dostal pod tlak jeho rodiny a obrátil se o pomoc k Arnulfovi.

Arnulf roku 896 vytáhl do Itálie, dobyl Řím a Formosus mu slavnostně vložil na hlavu císařskou korunu. Vítězství však nemělo dlouhého trvání. Arnulf vážně onemocněl a musel se vrátit za Alpy. Lambert se rychle vrátil do Říma a chtěl se papeži pomstít. Formosus však jeho odvetě unikl – zemřel ještě před Lambertovým příchodem, a zřejmě ze stresu, který mu způsobovala nastalá situace. I tak se dožil na tu dobu úctyhodných osmdesáti let.

Po krátkém pontifikátu Bonifáce VI. dosadil Lambert na papežský stolec svého stoupence Štěpána VI. Ten vládl jen necelý rok, přesto se nesmazatelně zapsal do dějin.

V lednu roku 897 svolal do Lateránského paláce synodu, která vešla do dějin jako Synoda mrtvých. Od smrti Formosa tehdy uplynulo devět měsíců. Na Lambertův příkaz nechal Štěpán VI. vykopat tělo svého předchůdce z hrobu.

Následovalo divadlo, které šokovalo celou tehdejší Evropu. Rozkládající se ostatky byly oblečeny do papežských rouch a posazeny na trůn. Proti mrtvému papeži bylo vedeno formální soudní řízení za účasti duchovních i římského lidu.

Rozsudek byl předem jasný. Formosus byl posmrtně sesazen z papežského úřadu a všechna jeho rozhodnutí byla prohlášena za neplatná. Byla zrušena svěcení, potvrzení úřadů i požehnání, která během svého pontifikátu udělil.

Středověká krutost však tímto nekončila. Mrtvému papeži byly useknuty tři prsty pravé ruky, kterými uděloval požehnání. Poté bylo jeho tělo vláčeno ulicemi Říma a nakonec vhozeno do řeky Tibery.

Štěpán VI. se však ze svého vítězství dlouho neradoval. Krátce po synodě došlo k události, kterou tehdejší lidé považovali za znamení Božího hněvu – část baziliky svatého Jana v Lateránu se zřítila.

Římané v tom viděli trest za znesvěcení těla papeže Formosa. Nálada ve městě se obrátila proti Štěpánovi VI. Papež byl sesazen, uvězněn a ve vězení nakonec zardoušen.

Po smrti Štěpána VI. se krize ještě prohloubila. Během následujících sedmi let se na papežském stolci vystřídalo pět papežů. Většina z nich patřila k přívržencům Formosa a rozhodnutí Synody mrtvých zrušila. Formosus byl posmrtně rehabilitován a jeho ostatky byly znovu pohřbeny se všemi poctami.

Roku 904 se však situace opět obrátila. Moci se ujal papež Sergius III., který byl úzce spojen s rodinou římského senátora Theofylakta. Právě tato mocná rodina pak po několik desetiletí významně ovlivňovala osudy papežství. Ten opět Formosovo odsouzení potvrdil.

Synoda mrtvých tak zůstává symbolem jedné z nejtemnějších kapitol církevních dějin. Ukazuje, kam až mohou vést nenávist, politické intriky a boj o moc – dokonce i ve chvíli, kdy hlavním obžalovaným je člověk, který je již dávno po smrti.

ZDROJE:

WIERUSZ-KOWALSKI, Jan. Encyklopedie papežství. Praha: Academia, 1994. 163 s. ISBN 80-200-0191-3.

LOZINSKIJ, S. G. Dějiny papežství. 3. vyd. Moskva: Politizdat, 1986. 382 s.

GELMI, Josef. Papežové: od svatého Petra po Jana Pavla II. Přeložila Marie Goldmannová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1994. 326 s. ISBN 80-204-0457-0.

Synoda mrtvých. Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 28. 4. 2026 [cit. 13. 9. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Synoda_mrtv%C3%BDch

HOLODŇÁK, Radek. Synoda mrtvých: Proč nechal papež Štěpán VIII. soudit mrtvolu svého předchůdce? 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 24. 7. 2024 [cit. 13. 9. 2026]. Dostupné z: https://www.stoplusjednicka.cz/synoda-mrtvych-proc-nechal-papez-stepan-viii-soudit-mrtvolu-sveho-predchudce