Napoleonova poslední láska? Na Svaté Heleně propadl kouzlu mladé Betsy

Všichni známe z učebnic dějepisu příběh Napoleona Bonaparta, který 18. června 1815 prohrál vše v bitvě u Waterloo v Belgii. Po této porážce byl vítěznými mocnostmi převezen na ostrov Svatá Helena, kde měl být v bezpečné vzdálenosti od možnosti návratu do Evropy. Právě zde také roku 1821 zemřel.

Prožil Napoleon Bonaparte během této izolace nějaké milostné vzplanutí a dobrodružství? Na tuto otázku se pokusí odpovědět tento článek.

Napoleon dorazil na ostrov Svatá Helena až 17. října 1815. Jelikož jeho budoucí rezidence ještě nebyla připravena k obývání, musel se dočasně nastěhovat do pavilonu rodiny Balcombeových.

Hostitel William Balcombe si slavného hosta předcházel a snažil se mu splnit všechno, co mu na očích viděl. Na druhou stranu Napoleon toho ve skutečnosti příliš nepotřeboval a snažil se svého hostitele obtěžovat co nejméně. Rychle se přizpůsobil místním poměrům a brzy se seznámil také s dětmi rodiny Balcombeových.

Obzvlášť k srdci mu přirostla jejich čtrnáctiletá dcera Betsy, která se přitom původně slavného Francouze velmi bála.

Betsy byla společně se svou sestrou jedinou členkou rodiny, která mluvila francouzsky. Díky tomu se dokázala s bývalým francouzským císařem bez problémů dorozumět a její přítomnost byla při Napoleonově příjezdu prakticky nezbytná. Musela rodičům překládat jeho slova.

Jakmile se však Napoleon Bonaparte objevil na černém koni, navíc v elegantní a šmrncovní uniformě, Betsy veškerá nevraživost rázem opustila. S neskonalou radostí se ujala role tlumočnice.

Po chvíli zcela přirozeně vzala Napoleona za ruku a provedla ho po jejich zahradě. Během večera se ho vyptávala na všechno možné a s otevřenou pusou poslouchala jeho barvitá vyprávění o válečných dobrodružstvích i zážitcích z císařského dvora.

Mezi touto velmi nesourodou dvojicí během jediného večera vzniklo pevné přátelství.

Napoleon ve společnosti Betsy úplně omládl. Na chvíli zapomněl, že se nachází na Svaté Heleně, více než 8 000 kilometrů od evropského kontinentu a v podstatě v izolaci od světa, který kdysi ovládal.

Úplně propadl jejímu přidrzlému chování. Hlasitě se smál jejím žertíkům, které si často vymýšlela na jeho účet. Pomalu se z nich stávala nerozlučná dvojice.

U Balcombeových pobýval Napoleon přibližně dva měsíce. Během této doby například obletěl svět v novinách obrázek, na němž Betsy hrozí Napoleonovi šavlí, zatímco bývalý císař se tomu hurónsky směje.

Jedině Betsy si mohla dovolit říkat Napoleonovi „Boney“. Ostatní členové jeho doprovodu ho museli uctivě oslovovat „Vaše Veličenstvo“, což v jejich vzájemných vztazích působilo téměř absurdně.

Betsy si také jako jediná mohla dovolit říct Napoleonovi přímo do očí, jak falešně zpívá.

Napoleon se na oplátku snažil Betsy vyděsit, protože dobře věděl, že se dívka bojí duchů. Jednou proto nakázal své služebné, aby na sebe hodila prostěradlo a nebohou Betsy pořádně vystrašila.

Povedlo se.

Pro Napoleona to znamenalo skoro druhé Vánoce. Z jejího zděšení měl obrovskou radost.

Když jednou Betsy zjistila, že Napoleon při karetní hře podvádí, pořádně mu vynadala. Bývalý císař si to rozhodně za rámeček nedal. Právě takové okamžiky však dokazovaly, jak neobvyklý jejich vztah byl. Betsy se k Napoleonovi nechovala jako k obávanému vládci Evropy, ale jako k obyčejnému člověku.

Evropský tisk měl ovšem brzy jasno. Začal psát o nerovném milostném vztahu mezi více než čtyřicetiletým Napoleonem a dívkou, které ještě nebylo patnáct let.

Přesto mezi oběma ve skutečnosti šlo především o hluboké přátelství.

Sídlo v Longwoodu se postupně rekonstruovalo a blížil se den, kdy se Napoleon bude muset od Balcombeových odstěhovat.

Právě tehdy se v Napoleonovi začala probouzet vnitřní obava, že pravidelný kontakt s Betsy skončí. Stejné pocity měla i samotná dívka. Celou noc před Napoleonovým odchodem proplakala.

Loučení obou bylo velmi dojemné. Oba si slíbili, že se budou často navštěvovat.

Zpočátku měl Napoleon poměrně velkou volnost pohybu po ostrově, takže Betsy navštěvoval jednou až dvakrát týdně. Jejich přátelství tak mohlo pokračovat.

Idylka však skončila na jaře roku 1816.

Na ostrov přijel nový guvernér Hudson Lowe, který se rozhodl Napoleonovi udělat ze života skutečné peklo. Napoleon mu ovšem svým arogantním chováním situaci značně zjednodušoval.

Lowe dal Napoleonovi jasně najevo, že doba jeho volnosti skončila. Bývalý císař se tak stal skutečným vězněm na ostrově, kterého nepřetržitě střežily britské vojenské jednotky.

Bez svolení guvernéra se Napoleon nemohl z Longwoodu pohnout ani na krok. Každý, kdo za ním přišel, musel být předem zkontrolován.

Betsy ho nyní mohla vídat jen občas a Napoleon si každou chvíli strávenou v její společnosti užíval dvojnásobně.

Betsy mezitím postupně vyrostla v pohlednou mladou dámu, která neměla o nápadníky nouzi. A právě to v Napoleonově nitru začalo vyvolávat žárlivost, kterou si sám nedokázal vysvětlit.

Jeho žárlivé reakce byly čím dál absurdnější. Velmi těžko se smiřoval s myšlenkou, že by Betsy mohl jednou definitivně ztratit.

Ani netušil, jak blízko je okamžik, kterého se tolik obával.

Guvernér Hudson Lowe měl totiž už dlouho spadeno na celou rodinu Balcombeových. Vadilo mu její blízké spojení s Napoleonem a zároveň ji podezíral z toho, že právě prostřednictvím Balcombeových udržuje Napoleon kontakty s kontinentální Evropou.

Jeho podezření se mu velmi brzy potvrdilo, což mu dokonale nahrálo do karet.

V rekordním čase dokázal rodinu Balcombeových z ostrova vyhostit.

Betsy při loučení s Napoleonem opět nedokázala zadržet slzy. Tentokrát už ale dobře věděla, že jejich loučení je definitivní. Z někdejší naivní zamilovanosti do Napoleona se dávno vyléčila. Přesto mezi nimi zůstalo silné pouto, které ani vzdálenost nedokázala úplně přerušit.

Také Napoleon nesl jejich rozloučení velmi těžce. Ztratil totiž poslední záchytný bod, který mu dával důvod těšit se z každodenního života.

„Syčák“ Lowe ho tím zasáhl na nejcitlivějším místě.

Tato událost se odehrála v roce 1818. Napoleonovi přitom zbývaly už jen tři roky života.

V době, kdy Napoleon umíral, se Betsy vdala za Edwarda Abella, s nímž měla dceru. Jejich manželství však postupně zkrachovalo.

Betsy si následně musela na živobytí vydělávat vyučováním hudby. Nějaký čas žila v Novém Jižním Walesu, později se vrátila do Francie.

S Napoleonovou rodinou zůstala Betsy po celý život v poměrně úzkém kontaktu. Napoleonův synovec, císař Napoleon III., jí dokonce jako poděkování daroval rozsáhlou, pět set hektarovou vinici v Alžírsku.

V pozdějším věku napsala autobiografii, v níž vzpomínala na svůj pobyt na Svaté Heleně a především na neobvyklé přátelství s mužem, který kdysi otřásl celou Evropou.

Betsy Balcombeová zemřela v roce 1871 ve věku 69 let.

Napoleonova poslední léta tak nebyla pouze příběhem porážky, samoty a věznění. Na vzdáleném ostrově, kde měl být navždy odříznut od světa, našel člověka, který se k němu nechoval jako k poraženému císaři ani jako k obávanému vojevůdci.

Byla to mladá dívka, která se nebála smát jeho vtipům, dělat si z něj legraci, vynadat mu za podvádění při kartách a dokonce mu říct, že neumí zpívat.

A právě proto na ni Napoleon nezapomněl.

ZDROJE:

Poslední Napoleonova láska. History Revue. 2018, č. 9, s. 34–37.

Wikipedie – Betsy Balcombe, https://cs.wikipedia.org/wiki/Betsy_Balcombe, cit. 6. 9. 2026.

Fondation Napoléon – To Befriend an Emperor: Betsy Balcombe’s Memoirs of Napoleon on St Helena, 2005, cit. 6. 9. 2026.

Geri Walton, „Betsy Balcombe: Napoleon’s 13-year-old Friend“, 15. 10. 2018, cit. 6. 9. 2026.