Komunisté si pro něj přišli. Jak Ladislav Karel Feierabend unikl po Labi na Západ

Po dobrodružném útěku z Protektorátu se Ladislav Karel Feierabend stal v exilové vládě ministrem financí. Tento post zastával až do února 1945, kdy na něj rezignoval na protest proti politice prezidenta Edvarda Beneše. Po skončení druhé světové války se vrátil do vlasti, ale jeho domovská agrární strana již nebyla povolena. Vstoupil proto do Československé strany národně socialistické. Ani zde se však výrazněji politicky neangažoval. Kvůli své agrárnické minulosti zůstával na okraji veřejného dění. Nevrátil se ani do vedení Kooperativy, jejímž generálním ředitelem byl před válkou. V poválečných letech se věnoval především hospodářské činnosti a správě svého majetku. Žil na statku v Mirošovicích.

Právě tam ho v říjnu 1947 navštívil bývalý agrární kolega Jan Voženílek se vzkazem od Rudolfa Berana, posledního předsedy Agrární strany, který se tehdy nacházel ve vazební věznici. Beran ve svém poselství varoval, že vše směřuje k tomu, že komunisté brzy převezmou veškerou moc, a je proto nutné připravit se na další exil. Agrárníci tentokrát chtěli mít v zahraničí svého zástupce, aby se neopakovala situace z roku 1945, kdy byla jejich strana zcela odstavena od politického života. Tímto člověkem se měl stát právě Feierabend. Mezi agrárníky měl velkou autoritu, disponoval rozsáhlými zahraničními kontakty a výborně ovládal cizí jazyky. Důvěra, kterou do něj bývalí spolustraníci vložili, ho potěšila a jejich návrh přijal.

Únor 1948 přinesl komunistický převrat a Feierabend jako celoživotní odpůrce komunismu dobře věděl, že patří mezi první osoby, které se nový režim pokusí umlčet. Už den před definitivním převzetím moci komunisty proto odjel s manželkou z Mirošovic do Prahy a začal připravovat útěk ze země. Na jeho statku totiž začínala půda doslova hořet pod nohama.

Do hlavního města přijel ve chvíli, kdy se jeho národně socialistická strana již rozpadala a fakticky ji ovládlo křídlo ochotné spolupracovat s komunisty. Setkal se zde s Hubertem Ripkou, který mu bez okolků řekl, že nastal nejvyšší čas odejít do zahraničí.

Původní plán počítal s přechodem hranic přes Železnou Rudu. Stejně jako docent Vladimír Krajina chtěl na lyžích přejet zasněžené pohraničí do Německa. Jenže události nabraly rychlý spád. Dne 26. února dorazila k jeho vile Na Ořechovce policie, aby ho zatkla. Feierabenda však včas varovaly jeho děti. Neztratil duchapřítomnost, popadl předem připravený kufřík a zadním vchodem zmizel dříve, než se policisté dostali dovnitř.

Nejprve se ukryl u svých přátel nedaleko vlastní vily na Ořechovce. Ani tam se ale necítil bezpečně. Ještě téže noci proto vyrazil do chladné únorové tmy a zamířil do Dejvic, kde našel útočiště v domě legačního rady Bruinse. Ten zpočátku váhal. Obával se, že ukrýváním člověka pronásledovaného novým režimem ohrozí svou kariéru. Nakonec však zvítězila lidská solidarita a dovolil Feierabendovi zůstat alespoň do rána.

Po probdělé noci se Feierabend vydal za dalším přítelem, který mu zajistil úkryt u jedné rodiny na Starém Městě. Šlo o sociální demokraty s výrazně protikomunistickými postoji. Právě zde se dozvěděl, že jeho rodina je zatím v bezpečí. Současně bedlivě sledoval zprávy z domova a bezmocně přihlížel tomu, jak komunisté krok za krokem ovládají stát. Z úkrytu se dozvěděl o pokusu o sebevraždu bývalého ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny i o záhadné smrti ministra zahraničí Jana Masaryka.

Brzy si ale uvědomil, že v tomto úkrytu nemůže zůstat dlouho. Byt měl pouze jediný východ a toalety byly společné na chodbě. Každé otevření dveří mohlo znamenat prozrazení. Pokud by padl do rukou Státní bezpečnosti, čekal by ho jako známého antikomunistu velmi nejistý osud. Bylo tedy nutné připravit nový plán. Tentokrát však chtěl uprchnout společně s manželkou a oběma dětmi, což celou operaci činilo mnohem složitější.

Po dvaceti dnech se z pražského úkrytu přesunul do jižních Čech. Zde navázal kontakt s četnickým strážmistrem, který mu přinášel důležité informace. Jednou z nich bylo i upozornění, že podle úřadů už měl být dávno za hranicemi. Dvakrát za ním přijel syn Ivo. Feierabend mu pokaždé opakoval jediné – odejde pouze tehdy, pokud bude moci odvést celou rodinu.

Nakonec přišel jeho přítel s neobvyklým plánem. Připravil pro něj cestu po Labi přes sovětskou okupační zónu až do Hamburku, ležícího v britské zóně. Podle jeho slov se o podobný útěk dosud nikdo nepokusil. Paradoxně právě proto měla být cesta bezpečnější. Málokoho by totiž napadlo, že někdo bude dobrovolně prchat z komunistického Československa právě přes sovětské území.

Před odjezdem strávil Feierabend ještě více než týden u svého přítele a další dva dny v úkrytu na Královských Vinohradech. Dne 8. dubna se po více než měsíci konečně setkal s celou rodinou na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Odtud se ve dvou automobilech vydali směrem k Ústí nad Labem. Vyjeli kolem tři čtvrtě na dvanáct v noci a bez větších komplikací dorazili přibližně ve dvě hodiny ráno.

Na místě je však čekala první nepříjemnost. Loď, která je měla převézt, už mezitím odplula do Děčína. Celá rodina, jejich průvodce i všechna zavazadla se proto museli vměstnat do jediného automobilu, protože druhý vůz se již vracel do Prahy. Cestovali namačkaní doslova jako sardinky. Po rozbité silnici dorazili asi za hodinu do děčínského přístavu, kde konečně spatřili loď představující jejich naději na svobodu.

Lodník Novák je přijal ve svém lodním bytě, kde mu Feierabend zaplatil předem dohodnutou částku 100 000 korun za převoz přes hranice.

Následovalo několik hodin plných napětí. Novák ukryl všechny členy rodiny do tajných prostor uvnitř lodi. Na každé straně plavidla se ukrývali dva lidé a po celou dobu plavby museli zachovávat naprosté ticho. Jakýkoliv zvuk mohl znamenat konec celé akce.

Dne 10. dubna odpoledne loď vyplula z Děčína. Krátce po vyplutí se všichni ukryli, protože u Hřenska proběhla československá celní kontrola. Ta naštěstí skončila bez komplikací. Stejně hladce dopadla i sovětská kontrola ve Smilce. Napjatější situace nastala až v Žandavě, kde sovětští vojáci zadrželi dva lodníky. Novákovi se však podařilo jejich propuštění vyjednat a cesta mohla pokračovat.

V neděli 11. dubna dorazila loď do Drážďan. Feierabend si zde mohl na vlastní oči prohlédnout trosky města zničeného bombardováním. Poté pluli několik dalších dní bez výraznějších komplikací. Ve středu 14. dubna zakotvili ve Wittenberge, kde končila sovětská okupační zóna.

Právě zde přišel nejtěžší okamžik celé cesty. Sověti náhle zpřísnili kontroly a hrozilo, že loď nebude moci pokračovat dál. Lodník Novák proto odjel do Berlína, aby vyřídil potřebná povolení. Feierabend s rodinou mezitím prožívali snad nejdelší hodiny svého života. Stačilo jediné rozhodnutí sovětských úřadů a celá cesta za svobodou mohla skončit zatčením.

Nakonec se však Novák vrátil s dobrou zprávou. Veškeré formality byly vyřízeny a loď mohla pokračovat do britské okupační zóny. Po sedmi týdnech života ve skrýších, nejistotě a neustálém strachu si Feierabendovi konečně mohli alespoň částečně oddechnout.

Následující den je Novák vysadil nedaleko Hamburku. Rodina byla nejprve ubytována v hotelu Reichshof. Právě tam poznala Feierabendovu manželku Hanku jedna z jejích spoluvězeňkyň z koncentračního tábora Ravensbrück. Díky této náhodě byli pro okupační úřady rychle identifikováni a mohly začít formality spojené s jejich dalším pobytem.

Přes Anglii se nakonec dostali do Spojených států amerických. Feierabend zde sepsal své rozsáhlé paměti a zůstal jednou z nejvýznamnějších osobností československého demokratického exilu. Zemřel v roce 1969 ve věku 78 let.

ZDROJE:

FEIERABEND, Ladislav Karel. Politické vzpomínky. III. Brno: Atlantis, 1996. ISBN 80-7108-114-0.

Ladislav Karel Feierabend. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. © Wikimedia Foundation, poslední aktualizace [cit. 4. 8. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Karel_Feierabend

HARNA, Josef. Feierabend, Ladislav Karel. In: Biografický slovník českých zemí. Sešit 16 (Ep–Fe). Praha: Academia; Historický ústav AV ČR, 2013, s. 90–91. ISBN 978-80-7286-222-2

TICHÝ, Martin. Po vodě ku svobodě. Několik momentů ze života Josefa Nováka aneb o možných cestách protikomunistického odboje. Paměť a dějiny [online]. 2011, roč. 5, č. 3, s. 97–108 [cit. 4. 8. 2026]. Dostupné z: Ústav pro studium totalitních režimů – článek