Měsíc na útěku: Jak ministr Feierabend unikl z nacistického Protektorátu

Ladislav Karel Feierabend je pro mnoho lidí jméno neznámé. Narodil se v roce 1891 a v době první Československé republiky patřil mezi významné národohospodáře a představitele družstevnictví. Byl vrchním ředitelem Kooperativy a předsedou Československé obilní společnosti. Zároveň byl členem Agrární strany (Republikánské strany malorolnického a venkovského lidu), která byla v meziválečném období nejsilnější politickou stranou v Československu.

Jako jediný člověk v československých dějinách byl členem jak protektorátní vlády, tak později i exilové vlády v Londýně. V kabinetu Aloise Eliáše zastával funkci ministra zemědělství, zatímco v londýnském exilu se stal ministrem financí. Právě jeho dramatický útěk z Protektorátu Čechy a Morava do zahraničí je náplní tohoto článku.

Kromě ministerské funkce v Eliášově vládě udržoval Feierabend kontakty s odbojovou organizací Politické ústředí. Když však gestapo tuto organizaci rozprášilo a kolem něj se začala nebezpečně stahovat smyčka, rozhodl se pro emigraci. K odchodu jej ostatně vybídl i předseda vlády Alois Eliáš, který mu naznačil, že v opačném případě bude s největší pravděpodobností zatčen.

Na konci ledna 1940 padlo definitivní rozhodnutí. Feierabend složil organizátorům útěku částku 5 000 korun a byla mu představena žena vystupující pod jménem Máňa, která se měla stát jeho první průvodkyní.

Z Prahy odjeli automobilem večer kolem osmé hodiny z Náměstí Míru. Jejich prvním cílem bylo nádraží v Českém Brodě, kde si Feierabend zakoupil jízdenky do Brna. Cesta proběhla bez větších komplikací a následující ráno se v klidu nasnídal v nádražní restauraci. Poté se společně s Máňou vydal dalším vlakem do Veselí nad Moravou.

Po příjezdu se ubytovali v hotelu. Během oběda mu Máňa sdělila, že jeho další cesta už bude v rukou jednoho ze strojvůdců místního depa. Feierabend se měl převléknout za topiče a pokračovat přímo na lokomotivě.

Na svého nového průvodce čekal v hotelovém pokoji několik dní. Právě zde se dozvěděl, že na jeho dopadení byla vypsána odměna ve výši 250 000 korun. Teprve po několika dnech se objevil strojvůdce Blažek, který se nejprve musel ujistit, že před sebou skutečně má hledaného ministra.

Z hotelu odvedl Feierabenda do svého domu ve Veselí nad Moravou. Aby nevzbudili podezření, zúčastnil se společně s Blažkovou manželkou dokonce i vepřových hodů u příbuzných. Pod zdánlivě poklidnou atmosférou se však už připravovala další, mnohem riskantnější část útěku.

Feierabend měl pokračovat na lokomotivě s jiným strojvůdcem. Skutečný topič jej během cesty stručně zaučil a v Sudoměřicích na Moravě vystoupil. Největší nebezpečí čekalo mezi Sudoměřicemi a slovenskou Skalicí, vzdálenými od sebe pouhé dva kilometry, kde probíhaly důkladné kontroly.

Práce u kotle však sehrála svou roli dokonale. Feierabend byl od sazí tak začerněný, že jej téměř nebylo možné poznat. Ve Skalici prošel kontrolou bez nejmenšího podezření.

Po příjezdu byla lokomotiva odpojena a odvezena na točnu. Feierabend se mezitím ukryl za nedalekým stromem, kde čekal na další spojku. Tou byl opět strojvůdce Blažek, který jej odvedl do dalšího úkrytu.

Novým útočištěm se stala vilka řídícího učitele Samuela Hataly. Zde měl několik dní vyčkat na příjezd inženýra Harašty, který představoval klíčový článek celé převaděčské sítě.

Po příjezdu mu Feierabend předal své fotografie, podle nichž měl Harašta připravit falešný jugoslávský pas.

O dva dny později se skutečně vrátil s novým dokladem. Feierabend se tak proměnil v jugoslávského občana jménem Mato Ordlin.

Plán však narušila informace, že slovenská vláda usiluje o Feierabendovo zatčení, čímž si chtěla získat větší přízeň Německa. Proto mu bylo doporučeno, aby ve Skalici zůstal.

Feierabend se ale odmítl vzdát. Přesvědčil Haraštu, aby se pokusili proniknout do Maďarska poblíž Košic, kde předpokládal menší ostražitost.

Během cesty na východ však přišel okamžik, který mohl celý útěk ukončit. V hostinci v Senici jej hostinský v přítomnosti německých vojáků oslovil slovy: „Pane ministře.“ Naštěstí si této věty nikdo z přítomných nevšiml.

Feierabend proto okamžitě změnil plán a zamířil do Nitry, kde působila – jak se po válce ukázalo – nejúspěšnější organizace převádějící uprchlíky do Maďarska.

V Nitře mu pomohl Karel Šatra, ředitel místní pobočky Kooperativy. Společně nasedli do saní a zamířili k hranicím.

První pokus o přechod v hustém sněžení skončil neúspěchem. Druhý den proto zvolili jinou trasu. Feierabend ležel ukrytý pod kožešinovou dekou na saních a takto projel slovenskou celnicí.

V prostoru nikoho jej ze saní vysadili. Pak začala nejnáročnější část celé cesty. Přískoky se pohyboval sněhem, neustále hledal nový úkryt a po metrech se přibližoval k nové maďarské hranici. To se mu nakonec povedlo a on byl na území Maďarska.

Ani v Maďarsku ovládaném režimem admirála Horthyho se však nemohl cítit bezpečně.

Z pohraniční obce nastoupil do rychlíku do Budapešti, kde se ubytoval v hotelu Astoria a nadále vystupoval jako Mato Ordlin. Po dvou týdnech strávených na útěku si zde konečně dopřál koupel. Večer zašel na večeři a navštívil místní biograf.

Následující den pokračoval vlakem do Bělehradu. Při pasové kontrole však nastal další kritický okamžik. V jeho pase totiž chybělo vstupní razítko do Maďarska. Po chvíli napětí mu maďarský policista razítko dal a pustil jej dál.

Krátce nato udělal Feierabend chybu, která ho mohla stát život. Na celní prohlášení se totiž podepsal svým skutečným jménem. Ani tentokrát si však nikdo ničeho nevšiml.

Po překročení jugoslávských hranic si poprvé od začátku útěku mohl alespoň částečně oddechnout. V Bělehradě jej očekával tajemník Bělehradské obchodní komory Merodič, kterému Feierabend poslal telegram z pohraniční Subotice.

Merodič mu zajistil soukromé ubytování a také tajnou schůzku s předsedou jugoslávské vlády Dragišou Cvetkovićem. Ani zde však nebylo bezpečno. Bělehrad byl plný německých agentů, a proto musel být stále mimořádně opatrný.

Navštívil francouzské i britské velvyslanectví, kde podal podrobné informace o poměrech v Protektorátu. Zároveň si pořídil nové prádlo, boty a nechal si ušít dva obleky.

Poté získal nový pas na jméno Francois Lebrun. Francouzský velvyslanec mu však nedoporučil cestovat přes Itálii, a proto zvolil trasu přes Split.

Do Splitu odjel nočním vlakem přes Záhřeb společně se dvěma dalšími společníky. Ubytoval se v hotelu s výhledem na moře a po několika dnech nastoupil na řeckou loď plující pod britskou vlajkou, která převážela polské vojáky do Francie.

Po pětidenní plavbě zakotvila loď v Marseille. Odtud pokračoval do Paříže, kde jeho mimořádně nebezpečná pouť 25. února 1940 skončila. Po měsíci života v neustálém napětí se konečně ocitl na svobodě.

V Paříži pobýval jen několik měsíců a okamžitě se zapojil do československého zahraničního odboje. Po pádu Francie v červnu 1940 se přesunul do Velké Británie. Ještě téhož roku se stal státním ministrem československé exilové vlády a od roku 1941 zastával funkci ministra financí.

Ve funkci setrval až do února 1945. Poté podal demisi kvůli nesouhlasu s politikou prezidenta Edvarda Beneše a odmítl návrat do osvobozeného Československa přes Moskvu. Tím se uzavřela jedna z nejpozoruhodnějších kapitol československého odboje – příběh muže, který unikl nacistům díky odvaze, pomoci desítek statečných lidí i nemalé dávce štěstí.

Zdroje: