Sinatrova doktrína: rozhodnutí, které během měsíců pohřbilo sovětské impérium

Frank Sinatra byl jedním z nejvýznamnějších amerických zpěváků a herců 20. století. Co ale může mít společného slavný interpret písně My Way s rozpadem sovětského bloku?

Po druhé světové válce vytvořil Sovětský svaz ve státech střední a východní Evropy vlastní mocenskou sféru vlivu. Ta měla představovat nárazníkové pásmo chránící Moskvu před západní Evropou. Po následujících čtyřicet let Kreml důsledně dbal na to, aby žádná ze zemí jeho impéria nevybočila z vytyčeného kurzu a zůstala pevnou součástí sovětského bloku.

Jakmile se některý ze satelitních států pokusil vydat vlastní cestou, Sovětský svaz tvrdě zasáhl. V roce 1953 potlačil povstání ve východním Německu, o tři roky později krvavě rozdrtil maďarské povstání a v roce 1968 vojska Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem ukončila reformní proces Pražského jara v Československu.

Tyto intervence byly následně ideologicky ospravedlňovány tzv. Brežněvovou doktrínou, vyhlášenou právě po okupaci Československa.

Podle této doktríny platilo, že pokud je v některé socialistické zemi ohrožen socialismus, mají ostatní socialistické státy nejen právo, ale dokonce povinnost zasáhnout – v krajním případě i vojensky. Praktickým důsledkem bylo, že státy sovětského bloku nesměly vést samostatnou zahraniční ani bezpečnostní politiku a musely se plně podřizovat zájmům Kremlu.

Limity této politiky se začaly naplno projevovat na počátku osmdesátých let. Sovětský svaz byl vyčerpáván válkou v Afghánistánu a zároveň nedokázal vojensky zasáhnout proti sílícím nepokojům v Polsku. Situaci tam nakonec vyřešil vlastními silami generál Wojciech Jaruzelski, který vyhlášením výjimečného stavu fakticky oddálil rozpad sovětského bloku přibližně o osm let.

V osmdesátých letech se navíc dramaticky zhoršovala ekonomická situace celého sovětského bloku. Průmysl i technologický rozvoj stále více zaostávaly za Západem a obrovské výdaje na zbrojení citelně snižovaly životní úroveň obyvatel.

Tuto situaci si velmi dobře uvědomoval i nový generální tajemník ÚV KSSS Michail Sergejevič Gorbačov, který se ujal funkce v roce 1985.

Rozhodl se proto pokusit zachránit zkostnatělý systém rozsáhlými reformami. Zahájil politiku přestavby (perestrojka) a otevřenosti (glasnosť). Současně usiloval o zmírnění napětí mezi Východem a Západem. Po jednáních s americkými prezidenty Ronaldem Reaganem a Georgem H. W. Bushem se podařilo uzavřít významné dohody o omezení jaderných zbraní.

Do této politiky uvolňování mezinárodních vztahů by vojenské intervence proti neposlušným socialistickým státům vůbec nezapadaly. Naopak by mohly zničit nově budovanou důvěru mezi Východem a Západem a vrátit svět zpět do období studené války.

První náznaky, že Gorbačov už nebude zasahovat do vnitřních záležitostí socialistických států, se začaly objevovat během roku 1988.

Ve svých projevech stále častěji zdůrazňoval, že bezpečnost států nelze budovat na vojenské převaze. Prosazoval myšlenku, že každá země má právo svobodně rozhodovat o svém vlastním osudu a že Sovětský svaz nemá právo vnucovat ostatním svůj pohled na svět.

Dalším důležitým signálem bylo zahájení stahování sovětských vojsk z Afghánistánu v květnu 1988. Šlo o jasný důkaz, že Moskva už nechce udržovat své impérium výhradně vojenskou silou.

Zásadní význam měl také Gorbačovův projev na zasedání Valného shromáždění OSN v prosinci 1988. Oznámil v něm jednostranné snížení početního stavu sovětské armády o 500 000 vojáků a stažení šesti tankových divizí z Československa, Maďarska a Německé demokratické republiky. Současně odmítl používání vojenské síly v mezinárodních vztazích a zdůraznil právo každého státu svobodně si zvolit vlastní politickou cestu.

Přesto většina komunistických vůdců sovětského bloku těmto prohlášením nepřikládala zásadní význam.

Domnívali se, že jde pouze o rétoriku určenou západnímu publiku a že se Gorbačov snaží získat sympatie demokratických států. Byli přesvědčeni, že pokud by byl socialismus v některé zemi skutečně ohrožen, Sovětský svaz by stejně nakonec vojensky zasáhl, stejně jako v minulosti.

Na jaře roku 1989 se začal komunistický systém viditelně otřásat. Nejprve v Polsku, později v Maďarsku. Gorbačov však nezasáhl ani v jednom případě.

Rozhodující okamžik přišel na zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Bukurešti, které proběhlo ve dnech 6. až 7. července 1989.

Právě zde dal vůdcům socialistických států jednoznačně najevo, že Sovětský svaz už nebude zasahovat do jejich vnitřních záležitostí. Každá země si podle něj může zvolit vlastní cestu vývoje a vojenská intervence podobná té z roku 1968 je již nepřijatelná.

Teprve tehdy si představitelé komunistických režimů definitivně uvědomili, že Moskva je skutečně nechá svému osudu. Mnozí historikové právě tento okamžik považují za definitivní konec Brežněvovy doktríny. Řada tehdejších vůdců se poté začala řídit jednoduchým pravidlem: každý další den ve funkci byl úspěchem.

Dne 23. října 1989 vystoupil sovětský ministr zahraničních věcí Eduard Ševardnadze na zasedání Nejvyššího sovětu s projevem, v němž veřejně potvrdil to, co Gorbačov sdělil spojencům již v červenci v Bukurešti. Nová zahraničněpolitická koncepce Sovětského svazu se tak poprvé dostala oficiálně na veřejnost.

O dva dny později, během Gorbačovovy návštěvy Helsinek, se novináři na tiskové konferenci zeptali, zda se tato nová politika vztahuje také na země východního bloku.

Na otázku odpověděl mluvčí sovětského ministerstva zahraničních věcí Gennadij Gerasimov. S nadsázkou prohlásil, že každá socialistická země si nyní může jít svou vlastní cestou – podobně jako v písni My Way, kterou proslavil Frank Sinatra. V kontrastu k Brežněvově doktríně proto tuto novou politiku ironicky označil za Sinatrovu doktrínu.

Právě zde se skrývá odpověď na otázku položenou v úvodu článku.

Sinatrova doktrína znamenala definitivní konec sovětské ochoty udržovat své impérium vojenskou silou.

Komunistické režimy ve státech střední a východní Evropy byly po desetiletí opřeny především o jistotu, že v případě ohrožení přijedou na pomoc sovětské tanky. Jakmile tato garance zmizela, začaly se jednotlivé režimy hroutit jeden za druhým téměř jako domeček z karet.

Země, které byly více než čtyřicet let pod sovětskou nadvládou, se vydaly na cestu ke svobodě, demokracii a tržní ekonomice. O dva roky později stejný osud potkal i samotný Sovětský svaz, který se v roce 1991 rozpadl.

Spolu s jeho zánikem skončila také éra bipolárního světa, rozděleného mezi dva soupeřící bloky. Začalo období, v němž se Spojené státy americké staly jedinou světovou supervelmocí.

ZDROJE: