Únor 1948: náhlý převrat, nebo nevyhnutelné finále? Československo na cestě do sovětské sféry

Prvním klíčovým bodem, který nás vehnal do náruče Sovětů, byl rok 1943. V tomto roce se náš exilový prezident Edvard Beneš, ač s tím nesouhlasily západní mocnosti, vydal přes USA na cestu do Moskvy. V hlavním městě Sovětského svazu pak 12. prosince 1943 byla uzavřena Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik.

Signatáři smlouvy byli československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger, už tehdy člověk spolupracující s komunisty, a sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov. Účastníky podpisu byli samozřejmě i Edvard Beneš a Josif Vissarionovič Stalin.

Fierlingerovi se podařilo upravit dobu platnosti smlouvy bez konzultací s londýnskou vládou na 20 let s možností jejího automatického prodloužení. Za to byl představiteli londýnské vlády kritizován. Edvard Beneš však Fierlingera neodvolal a proti znění smlouvy neprotestoval.

Jedním z klíčových bodů byl článek čtyři, ve kterém se uvádí, že ani jedna ze smluvních stran neuzavře spojenectví nebo se nebude účastnit koalice namířené proti druhé straně.

Význam smlouvy spočíval i v tom, že výrazně posílila pozici komunistické strany, která do té doby hrála v československé politice a odboji spíše okrajovou roli. Nyní, se Sovětským svazem v zádech, jeho vítězící armádou a uzavřenou smlouvou, jí výrazně narostlo sebevědomí. Je však třeba dodat, že komunistická strana byla relativně silná už v období první republiky, kde získávala mezi 10 až 13 % hlasů.

Dalším symbolickým a zároveň klíčovým bodem, který nás vrhl na dlouhých čtyřicet let do sféry vlivu Sovětského svazu, byl návrat vlády z Londýna přes Moskvu zpět do republiky. Moskevská jednání se konala mezi 22. až 29. březnem roku 1945.

Na nich se jednalo o obrysech nového státního uspořádání v poválečném Československu. Představitelé londýnského exilu na tato jednání přijeli naprosto nepřipraveni. Komunisté naopak předložili detailní plán jako základ pro jednání, který byl šitý na míru jejich straně. Tento program se stal základem pro Košický vládní program.

Vybudoval se systém tzv. Národní fronty, ve které byly soustředěny všechny povolené politické strany v poválečném Československu. Na základě Košického programu získali komunisté klíčové pozice ve vládě, kterými pak mohli zásadně ovlivňovat chod státu.

Například ministerstvo vnitra mělo pod kontrolou silové složky. Ministerstvo informací rozhodovalo o přidělování papíru pro jednotlivá vydavatelství a novinové redakce. Ministerstvo zemědělství zase přidělovalo půdu v rámci pozemkové reformy. To vše mělo obrovský vliv na formování veřejného mínění a posilovalo pozici komunistů v poválečném Československu.

Rovněž osvobození většiny území Československa sovětskou armádou přispělo k větší prestiži komunistické strany a sovětského systému ve společnosti. Sovětská i americká armáda však opustily území naší země v listopadu 1945, takže faktor přímé vojenské přítomnosti nelze považovat za rozhodující při našem směřování do sovětské sféry.

Je třeba si přiznat, že jsme se do ní dostávali postupně – a do značné míry vlastními kroky.

Mnoho lidí si navíc stále pamatovalo hospodářskou krizi, která Československo zasáhla s nebývalou intenzitou. Proto byli ochotni naslouchat myšlenkám nové společnosti, kde by stát hrál dominantní roli. Právě to komunisté nabízeli – často líbivými slovy, aniž by veřejnost viděla skutečnou podobu sovětského systému.

K oblíbenosti socialistických myšlenek přispíval i fakt, že Češi patřili mezi nejvíce rusofilské národy v Evropě. Už od dob národního obrození vnímala část společnosti Rusko jako ochránce Slovanů a myšlenka slovanské vzájemnosti byla velmi silná.

První skutečnou zkouškou pro komunistickou stranu byly volby v květnu 1946. Na rozdíl od jiných zemí budoucího sovětského bloku je můžeme považovat za relativně svobodné. Relativně proto, že v systému Národní fronty existoval omezený počet politických stran a neexistovala klasická opozice.

V českých zemích zvítězila se 40 % Komunistická strana. Na Slovensku byla situace opačná – tam drtivě vyhrála Demokratická strana se 62 %.

Tato skutečnost vedla k třetí pražské dohodě, která omezila pravomoci slovenských národních orgánů. To později v únoru 1948 komunistům výrazně usnadnilo situaci při ovládnutí moci i na Slovensku.

Výše zmíněné události byly jednotlivými střípky mozaiky na cestě do sovětské sféry vlivu. Pak ale přišla událost, po které už prakticky nebylo cesty zpět.

V první polovině roku 1947 se začalo jednat o poválečné obnově Evropy, známé jako Marshallův plán. Československá vláda původně přijala pozvání na pařížskou konferenci, kde měla jednání probíhat.

Mezinárodní situace mezi vítězi druhé světové války se však začala výrazně zhoršovat. Sovětský svaz proto československé delegaci dal jasně najevo, že s účastí nesouhlasí – a to i s odkazem na smlouvu z roku 1943.

Československá vláda nakonec svou účast odmítla. Tuto situaci vystihl ministr zahraničí Jan Masaryk slovy: „Odjížděl jsem jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“

Pavel Tigrid a Helena Koželuhová považovali právě odmítnutí Marshallova plánu za zásadní zlom.

I podle mého názoru od tohoto okamžiku západní země definitivně přijaly fakt, že Československo patří do sovětské sféry vlivu. Dokládají to dvě události – USA zrušily jednání o půjčce a jednání o francouzsko-československé smlouvě také skončila neúspěšně.

Bylo zřejmé, že se Západ už nechce vázat na zemi, kterou považoval za ztracenou.

Sovětský svaz dal komunistům jasně najevo, že je čas převzít moc. Ti původně chtěli uspět ve volbách v roce 1948 a získat většinu legální cestou.

Postupně však zjistili, že jejich podpora klesá a tento plán nemusí vyjít. Proto využili chyby demokratických ministrů v únoru 1948 a rozhodli se jednat jinak.

V té době už měli komunisté infiltrované ostatní strany lidmi ochotnými spolupracovat. Ty pak – i když v menším počtu a na méně významných pozicích – nahradili ministry, kteří podali demisi, čímž zachovali zdání fungující Národní fronty.

Protesty proti převzetí moci byly poměrně slabé – jen několik tisíc studentů demonstrovalo před Pražským hradem. Naopak komunisté dokázali mobilizovat desetitisíce lidí a 24. února 1948 se k jednohodinové generální stávce připojilo 2,5 milionu občanů.

Výsledkem bylo definitivní převzetí moci a nastolení totalitního režimu na čtyřicet let. Následné volby s jednotnou kandidátkou Národní fronty pak tento stav jen formálně potvrdily – komunisté získali 70 % mandátů a ústavní většinu.

Když se na to podíváme v souvislostech, únor 1948 nebyl skutečným začátkem, ale spíše vyvrcholením dlouhodobého procesu. Události od roku 1943 postupně nasměrovaly Československo do sovětské sféry vlivu.

Za klíčový moment lze považovat odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947. Od té chvíle už komunisté v podstatě jen čekali na vhodnou příležitost k převzetí moci.

Dle mého názoru by se komunisté moci chopili tak jako tak – i kdyby demokraté demisi nepodali. Možná by to jen trvalo déle a možná by použili ještě tvrdší metody.

Únor 1948 tak nebyl náhodným zvratem, ale spíše nevyhnutelným důsledkem předchozího vývoje.

Autorova úvaha na dané téma.

Doporučené zdroje:

KAPLAN, Karel. Únor 1948. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990. ISBN 80-205-0124-9.

KAPLAN, Karel. Pět kapitol o únoru. Brno: Doplněk, 1997. ISBN 80-85765-73-X.

VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-938-2.

LUKEŠ, Igor. Československo mezi Stalinem a Hitlerem: Benešova cesta k válce. Praha: Prostor, 2013. ISBN 978-80-7260-273-1.

HEIMANN, Mary. Československo: stát, který zklamal. Praha: Prostor, 2011. ISBN 978-80-7260-248-9.

RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-265-7.

KUKLÍK, Jan. Československo v letech 1945–1948. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1927-1.

KAPLAN, Karel. Komunistický režim v Československu. Praha: Academia, 1991. ISBN 80-200-0323-4.

KAPLAN, Karel. Vznik komunistického režimu v Československu. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0458-3.

KOL. AUTORŮ. Dějiny Československa 1918–1992. Praha: Fortuna, 1993. ISBN 80-7168-144-1.

WESTAD, Odd Arne. The Cold War: A World History. London: Allen Lane, 2017. ISBN 978-0-241-00321-6.

JUDT, Tony. Postwar: A History of Europe Since 1945. London: Penguin Books, 2005. ISBN 978-0-14-303775-0.