Bitva u Vittoria: Poslední úder, který pohřbil rakousko-uherskou armádu

Po neúspěšné ofenzivě na Piavě na konci června 1918 se armáda Rakousko-Uherska ponořila do stavu naprosté letargie. Ofenziva zcela vyčerpala její bojový potenciál a vojsko definitivně přešlo do obrany. Zároveň se ještě více prohloubily potíže se zásobováním.

Bojeschopnost armády se blížila nule. Průměrná hmotnost vojáka rakousko-uherské armády činila přibližně 50 kilogramů, množily se dezerce a mezi vojáky se šířily epidemie malárie, úplavice i španělské chřipky. Většina frontových divizí měla sotva polovinu předepsaných stavů.

Monarchie se navíc rozkládala i zevnitř. Hroutila se průmyslová i zemědělská výroba a stále výrazněji se projevovaly rozkladné tendence vyvolané sílícími národnostními hnutími.

Výrazně se zhoršovala také mezinárodní pozice Rakouska-Uherska. Poté, co státy Dohody pochopily, že se monarchii nepodaří odtrhnout od Německa a uzavřít s ní separátní mír, začaly se smiřovat s myšlenkou jejího úplného rozpadu po vítězné válce. Postupně proto uznávaly reprezentace budoucích nástupnických států.

Na podzim roku 1918 se situace pro Centrální mocnosti prudce zhoršovala. V září bylo z války vyřazeno Bulharsko, čímž se otevřela cesta k ohrožení Uherska. Osmanská říše se rovněž nacházela na pokraji zhroucení a německá armáda na západní frontě byla nucena ustupovat.

Mračna se začala stahovat i nad rakousko-uherskou armádou. Italské velení si bylo velmi dobře vědomo obtížné situace protivníka. Na rozdíl od monarchie měla Itálie spolehlivý přísun zásob i posil. Její vojenská síla neustále rostla a připravovala se na rozhodující úder.

Italové však vyčkávali. Potřebovali se zotavit ze ztrát, které utrpěli během červnové rakousko-uherské ofenzivy, a zároveň čekali na okamžik, kdy rozklad nepřátelské armády dosáhne kritického bodu. Mezitím protivníka vyčerpávali sérií lokálních útoků.

Dne 23. října 1918 navíc uherský parlament vyzval uherské vojáky, aby bránili především územní celistvost Uherska. Toto rozhodnutí mělo pro armádu monarchie fatální důsledky, protože uherské jednotky tvořily významnou část obrany na úseku Monte Grappa–Piava.

V habsburské monarchii se naplno rozběhly rozkladné procesy. Italské velení zároveň začaly znepokojovat obavy, že by mohlo dojít k uzavření příměří dříve, než Itálie dosáhne rozhodujícího vítězství, které by posílilo její poválečné územní nároky. Vrchní velitel Armando Diaz se proto na naléhání spojenců rozhodl zasadit zdecimované rakousko-uherské armádě poslední úder.

Na úseku od Monte Grappy po Piavu soustředil přibližně 690 000 vojáků podporovaných 6 900 děly. Součástí útočných sil byly také britské, francouzské, americké i československé jednotky. Proti nim postavil maršál Svetozar Boroević přibližně 403 000 vojáků a 6 800 děl.

Situaci monarchie dále komplikovalo odmítání části uherských vojáků bojovat za Rakousko. Požadovali okamžitý návrat do Uherska, a armáda se tak začala rozpadat stejně rychle jako samotné soustátí.

Dne 24. října 1918 zahájila italská armáda ofenzivu. Britským jednotkám se podařilo přebrodit řeku Piavu a za pomoci italských ženistů vybudovat pontonový most. Za řekou následně vytvořily předmostí, které umožnilo přesun dalších jednotek.

Hlavní útok přes Piavu začal 26. října 1918 půl hodiny před půlnocí. Přestože se rakousko-uherské jednotky na některých úsecích bránily velmi houževnatě, nedokázaly obrovské přesile dlouho vzdorovat. Italům a jejich spojencům se podařilo prorazit obranu a jejich vojska se začala rakousko-uherskými pozicemi valit jako lavina.

Morálka vojáků monarchie mezitím dále klesala a řada jednotek odmítla podniknout protiútok.

Po prolomení obrany nařídil Svetozar Boroević ústup svých zdecimovaných vojsk za řeky Livenza a Tagliamento. Přednostně byla z fronty stahována těžká technika, aby nepadla do rukou útočících spojenců.

Italská armáda mezitím obsazovala jednu pozici za druhou. Dne 30. října 1918 se jí podařilo znovu dobýt Vittorio a rozdělit rakousko-uherské síly na dvě části. Rakousko-uherské velení následně požádalo italskou stranu o příměří. Organizovaný ústup se však rychle změnil v chaotický úprk.

Zatímco rakousko-uherská vojska živelně vyklízela severní Itálii, v samotném zázemí se hroutil stát.

V pondělí 28. října bylo v Praze vyhlášeno samostatné Československo. O dva dny později vypukla revoluce v Budapešti. Do čela nové vlády se postavil hrabě Mihály Károlyi, který oznámil záměr ukončit státní unii mezi Rakouskem a Uherskem. Koncem října byl v Záhřebu vyhlášen také samostatný Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů.

Císař Karel I. vydal 1. listopadu rozkaz č. 746, který fakticky ukončil existenci společné rakousko-uherské armády.

Rozkaz uznával právo jednotlivých národů vytvořit si vlastní národní armády. Vojáci byli zároveň zproštěni přísahy rakousko-uherským ozbrojeným silám a mohli vstoupit do služeb nově vznikajících států.

Pro důstojnický sbor představoval tento krok obrovský šok. Právě důstojníci se považovali za poslední oporu jednoty monarchie. Od této chvíle se i oni cítili zbaveni své přísahy a armáda jako jednotný bojeschopný celek definitivně přestala existovat. Přesto se na některých místech jednotlivé oddíly ještě snažily postup Italů zadržet.

Příměří bylo podepsáno 3. listopadu 1918 ve Ville Giusti u Padovy v 15.00 hodin.

Jeho podmínky byly pro monarchii mimořádně tvrdé. Rakousko-Uhersko se zavázalo vyklidit Jižní Tyrolsko, Istrii i severní Dalmácii, provést rozsáhlou demobilizaci a předat část válečného materiálu Itálii. Dohodová vojska navíc získala právo využívat rakousko-uherské železnice pro další vojenské operace proti Německu.

V té době už však rakousko-uherská armáda, nebo alespoň to, co z ní zůstalo, prakticky nebojovala. Italové této situace využili a obsadili i území, která by za normálních okolností jen obtížně získali. Boje definitivně ustaly až následující den v 15.00 hodin. Do té doby zajali více než 350 000 demoralizovaných a odzbrojených rakousko-uherských vojáků.

Italové mezitím obsadili Jižní Tyrolsko, Tridentsko i další území, která jim přiznávaly podmínky příměří.

Události pak nabraly nezadržitelný spád.

Vojáci z fronty i z jednotlivých posádek se začali samovolně vracet domů. Železnice byly natolik přetížené, že se zhroutilo zásobování. Mnozí vojáci sice odevzdávali výzbroj, ne všichni tak však učinili, a mezi civilním obyvatelstvem proto zůstalo velké množství zbraní.

Rakouské vládě se postupně zmenšoval prostor, který ještě dokázala ovládat. Nástupnické státy začaly přebírat správu území, na něž si činily nárok. Ve Vídni se mezitím připravoval přechod k republikánskému zřízení.

Rozhodující okamžik nastal 11. listopadu 1918, kdy se císař Karel I. vzdal účasti na státních záležitostech Rakouska. Správu zbytkového Rakouska převzala vláda Karla Rennera. O dva dny později se císař vzdal také účasti na vládě v Uhrách a několikasetletá habsburská monarchie definitivně zmizela z mapy Evropy.

Bitva u Vittoria nebyla rozhodujícím střetnutím, které samo o sobě způsobilo zánik Rakouska-Uherska. Monarchie se rozpadla v důsledku souběhu vnějších i vnitřních faktorů – vojenského vyčerpání, hospodářského kolapsu, sílících národnostních hnutí i mezinárodní izolace.

Porážka u Vittoria však představovala definitivní vyvrcholení tohoto procesu. Rozpadlo se poslední skutečné pojítko mezi národy monarchie – společná armáda, která byla po desetiletí jedním z hlavních pilířů habsburského státu. Itálie pak dokázala této historické příležitosti naplno využít a vstoupila na mírovou konferenci jako vítězná mocnost.

Zdroje: