Mussoliniho fiasko v Alpách: Jak Itálie narazila na Francii

V květnu 1940 zaútočilo hitlerovské Německo na západní Evropu. Ke svému útoku zvolilo obchvatný manévr přes Ardény, který vojska Francie a Velké Británie dokonale zaskočil. Britská vojska se pak ve své většině dostala zpátky na britskou pevninu díky zázraku u Dunkerku. Německo poté obrátilo své tanky proti Francii a nezadržitelně se valilo na Paříž, kterou dokázalo obsadit 14. června 1940. Kapitulace pak byla podepsána 22. června ve stejném vagónu jako kapitulace Německa po první světové válce.

Německý spojenec Itálie, která od začátku druhé světové války zůstávala neutrální kvůli naprosté nepřipravenosti na válku, ucítil příležitost a chtěl si z poražené Francie ukousnout také svůj díl, když viděl, jak se německým silám daří. Benito Mussolini se navíc chtěl světu představit jako velký vojevůdce a věřil, že zdecimovaná Francie nebude klást žádný odpor. Potřeboval navíc trochu krve italských vojáků, aby mohl zasednout k mírovému jednání, jak sdělil v soukromém rozhovoru maršálu Badogliovi.

Itálie tak 10. června 1940 vyhlásila válku Francii i Velké Británii. Proti italským 32 divizím stálo na frontě pouze šest francouzských divizí. Přesto zůstávaly nepřipravené italské vojenské síly několik dní v nečinnosti. Když však Mussolini viděl, že německá vojska vstoupila 14. června do Paříže, nařídil maršálu Badogliovi, aby italské jednotky zahájily útočné akce nejpozději do 18. června 1940. Ten mu odpověděl, že italské jednotky na to nejsou vůbec připraveny a že by potřebovaly na důkladnou přípravu minimálně měsíc času.

Ještě 20. června se maršál Badoglio a ministr zahraničí Ciano, který byl zároveň Mussoliniho zetěm, snažili ducemu nápad zaútočit rozmluvit. Podle nich nemohl útok na již poraženou Francii posílit prestiž Itálie. Náčelník štábu pozemních sil Rodolfo Graziani však velkohubě prohlásil, že italská vojska mohou zaútočit hned následujícího dne. Mussolini se toho okamžitě chytil a útok nařídil na následující den.

Okamžitě druhého dne se však ukázalo, že Graziani uvedl Mussoliniho ve velký omyl. Italští vojáci měli na přesun do útočných pozic jen několik málo hodin. Mussolini navíc trval na tom, aby byly na této alpské frontě nasazeny i italské tanky, což se pro tento terén ukázalo jako naprosto nevhodné. Letectvo navíc nemělo patřičnou výzbroj, která by byla schopna ničit francouzské alpské pevnosti. Marnost italské armády pak demonstrovala nevhodná obuv a oblečení její pěchoty. Více italských vojáků zemřelo kvůli omrzlinám než v bojových střetech s francouzskou armádou.

Francouzská armáda pod vedením generála Orlyho v boji s italskou přesilou obstála naprosto se ctí. Dokázala v úzkých soutěskách znepříjemňovat život italské armádě a značné ztráty jí způsobovalo také dobře rozestavěné dělostřelectvo. Útočícím Italům navíc nepřálo ani počasí, když sněhové bouře jejich postup prakticky zastavily.

Italům se v alpském úseku nepodařil žádný výrazný průlom ani po pěti dnech tvrdých bojů. Obsazení deseti malých vesnic nemohlo být náplastí na tento výrazný debakl italské armády. Mussolini proto vydal rozkaz alespoň obsadit přímořské město Nice (italsky Nizza). Invaze začala obsazením malého příhraničního městečka Menton. Postup však brzy uvázl u jedné malé francouzské pevnosti. Blamáž italského vojska nakonec zachránilo až příměří uzavřené 25. června 1940. Do té doby dokázala Itálie získat asi 830 km² francouzského území, které bylo z větší části neobydlené.

Francie během této války ztratila 40 mrtvých, 84 zraněných a 150 nezvěstných vojáků. Italské ztráty byly mnohem vyšší: 631 padlých, 2 631 raněných a 616 nezvěstných. Na jednání o míru si pak Mussolini musel nechat zajít chuť na své územní nároky. Musel se spokojit s Mentonem a padesátikilometrovou demilitarizovanou zónou, která se táhla od italských hranic až ke Grenoblu a Nice. To bylo oproti původním nárokům, kdy chtěl italský vůdce získat město Nice, ostrov Korsiku, Tunisko a Francouzské Somálsko, žalostně málo. Mussolini se tím musel cítit značně ponížen a přispělo to ke snížení prestiže italské armády.

Tento velmi nepovedený vstup Itálie do druhé světové války předznamenal celé její působení v tomto ničivém konfliktu. Neúspěšné tažení v Řecku a severní Africe, kde musel Hitler opakovaně tahat za Mussoliniho horké kaštany z ohně, vedlo v konečném důsledku k oslabení sil Osy. Italské neúspěchy totiž odčerpávaly část německé armády do severní Afriky a zároveň přispěly k odložení útoku na Sovětský svaz. I proto je alpské tažení z června 1940 často považováno za první varovný signál, že vojenské ambice fašistické Itálie výrazně převyšovaly její skutečné možnosti.

Zdroje: