Maxmilián Habsburský: arcivévoda, který zaplatil za sen o Mexiku životem

Maxmilián I. Habsburský, mladší bratr Františka Josefa I., se narodil 6. července 1832 ve vídeňském zámku Schönbrunn. Jeho otcem byl arcivévoda František Karel Habsburský. Objevily se různé nepodložené spekulace o jeho biologickém otcovství, žádná z nich však nebyla historicky doložena a odborná literatura je nepřijímá. Matkou Maxmiliána byla energická Žofie Frederika Bavorská. Úplné jméno Maxmiliána znělo Ferdinand Maxmilián Josef Habsbursko-Lotrinský. Měl pět sourozenců – tři bratry a dvě sestry.

Jako mladý chlapec byl velmi inteligentní a měl mnoho zájmů. Mezi jeho zájmy patřily přírodní vědy, zejména botanika a umění. Už jako mladý muž vstoupil do námořnictva, kde hned na počátku své kariéry získal hodnost poručíka. Námořnictvo bylo jeho oblíbenou složkou armády a dokázal přemluvit svého bratra Františka Josefa I., aby část prostředků byla přesměrována do tohoto zanedbaného druhu vojska. Díky tomu se rakouské námořnictvo pozvedlo na velmi slušnou úroveň. Svým úsilím, pílí i původem to v námořnictvu dotáhl velmi rychle až na admirála a vrchního velitele rakouského válečného námořnictva.

Na různých lodích procestoval značnou část světa, především v 50. letech 19. století. Začal krátkou plavbou po Řecku. Poté následoval Lisabon, kde se vášnivě zamiloval do princezny Marie Amálie z Braganzy, dcery zesnulého brazilského císaře Pedra I. Láska byla vzájemná a dokonce se plánovala velkolepá svatba. Bohužel Marie Amálie onemocněla spálou. Její zdravotní stav se postupně zhoršoval a navíc se u ní rozvinula tuberkulóza. Ani léčebný pobyt na Madeiře nepomohl a v roce 1853 Marie Amálie zemřela. Maxmiliánem její smrt hluboce otřásla.

Další cesty podnikl do Itálie, Španělska a Alžírska. Navštívil také Libyi, Palestinu, Egypt a Brazílii, kterou navštívil jako první člen habsbursko-lotrinské dynastie.

Jak už bylo zmíněno, stal se velitelem rakouského námořnictva. Do této funkce byl uveden v září 1854. Ve své funkci provedl několik reforem, které rakouské námořnictvo významně zmodernizovaly. Výrazně přispěl k výstavbě námořních přístavů v Terstu a Pule. Toto modernizované loďtsvo později pod velením admirála Wilhelma von Tegetthoffa zvítězilo v bitvě u Visu roku 1866 nad Italy.

Dalším jeho počinem byla výstavba zámku Miramare nedaleko Terstu. Kromě toho podnikla fregata Novara v letech 1857 až 1859 první rakouskou vědeckou plavbu kolem světa, která přinesla řadu nových vědeckých poznatků.

V březnu 1856 se v Paříži poprvé setkal s mužem, který nakonec sehrál zásadní roli v jeho tragickém osudu. Byl jím francouzský císař Napoleon III. a jeho manželka Evženie. Zde se také poprvé setkal s mexickými konzervativci.

Po návratu do Vídně se na žádost svého staršího bratra Františka Josefa I. zastavil na belgickém královském dvoře v Bruselu, kde navštívil krále Leopolda I. Kromě setkání s mladším synem krále Leopolda I. Filipem, který se stal jeho průvodcem po Belgii, poznal také královu jedinou dceru Charlottu Belgickou. Mezi oběma vzplanula romantická láska, která vyústila ve sňatek. Ten se uskutečnil 27. července 1857 v Královském paláci v Bruselu. Svatby se zúčastnila řada významných evropských panovníků a příslušníků královských rodů.

Z manželství bohužel nevzešel žádný potomek. Až v Mexiku spolu adoptovali vnuky prvního mexického císaře Agustína de Iturbide, který vládl pouze krátce v letech 1822 až 1823. Oba byli zařazeni do nástupnické linie hned po vládnoucí rodině. Když se však císařství začalo hroutit, vrátil jednoho z adoptivních synů zpět do péče jeho matky.

Podle některých historiků mohl prodělat pohlavní chorobu, která mohla ovlivnit jeho plodnost. Jednoznačný důkaz však neexistuje. Tu měl získat po návštěvě Brazílie poté, co byl odvolán z funkce místokrále Lombardsko-benátského království. Tu zastával mezi lety 1857 až 1859. V Lombardii zavedl řadu reforem a vládl poměrně mírně, což se však nelíbilo jeho bratrovi Františku Josefovi I., který ho těsně před ztrátou Lombardie z funkce odvolal. Maxmilián se cítil frustrovaný a stáhl se do soukromí, jeho ctižádost ho však velmi brzy vehnala do mexického dobrodružství.

Poprvé se na Maxmiliána obrátili mexičtí konzervativci už v roce 1861. Na radu své rodiny jejich nabídku zprvu odmítl. Poté však v Mexiku intervenovala francouzská armáda Napoleona III., které se podařilo dobýt hlavní město Ciudad de México. V roce 1863 bylo vyhlášeno Mexické císařství a Maxmilián nabízenou korunu přijal.

Nejprve se však musel vzdát svých nástupnických práv a titulů v Rakousku. Dokonce odmítl nabídku řecké koruny i plány učinit z něj polského krále a zcela se oddal svému mexickému snu.

Maxmilián se vylodil v Mexiku na konci května 1864. S sebou přivezl dobrovolnickou armádu složenou z příslušníků různých národností, ale hlavně se opíral o francouzský expediční sbor. Od počátku svého vládnutí musel čelit pokračující válce mezi francouzským expedičním sborem a republikánskými povstalci, kteří odmítli uznat jeho vládu.

Jako své sídlo si císařský pár zvolil Ciudad de México, kde se usadil na hradě Chapultepec. Hned na počátku své vlády si proti sobě popudil římskokatolickou církev, která požadovala návrat výsad odebraných prezidentem Benitem Juárezem. Maxmilián to kategoricky odmítl, čímž si církev výrazně znepřátelil. Ztratil také podporu konzervativců, protože podpořil některé liberální reformy navržené vládou Benita Juáreze. Jednalo se například o pozemkovou reformu či náboženskou svobodu. Kromě toho budoval zámky a zahrady, založil akademii věd, několik muzeí i císařské divadlo.

Proti sobě si popudil také opozici, když vydal tzv. „černý zákon“, který nařizoval zastřelit všechny přívržence Benita Juáreze. Na základě tohoto dekretu byly popraveny stovky, podle některých odhadů až nižší tisíce republikánských bojovníků. Starší literatura někdy uvádí výrazně vyšší počty, ty však dnešní historici většinou zpochybňují.

Maxmiliánovi nepomohlo ani skončení americké občanské války. Spojené státy americké začaly podporovat republikánské síly a tento tlak postupně přiměl Napoleona III. stáhnout francouzský expediční sbor zpět do Evropy. Císař tak přišel o své hlavní vojenské krytí. Maxmilián chtěl Mexiko opustit, Charlotta ho však od tohoto kroku vehementně odrazovala.

Ve složité situaci odjela císařovna Charlotta zpět do Evropy, kde se snažila svému muži zajistit podporu. Postupně navštívila různé panovnické dvory včetně papežského. Její úsilí však bylo marné a přispělo k rozvoji psychické choroby a následnému zhroucení. Do Mexika se už nikdy nevrátila. Po smrti svého manžela dožila v ústraní a přežila ho o dlouhých šedesát let. Podle některých svědectví si uchovávala předměty připomínající svého manžela.

Mezitím se v Mexiku naplňoval osud osamoceného Maxmiliána, který v zemi zůstal především proto, aby si zachoval čest. Ve snaze zachránit si život se stáhl ze svého sídla do města Santiago de Querétaro, kde se v lednu 1867 opevnil v klášteře de la Cruz. Ten však po několikaměsíčním obléhání padl v květnu 1867 do rukou nepřítele.

Maxmilián byl zajat a postaven před válečný soud. Ten jej spolu s generály Miramónem a Mejíou odsoudil k trestu smrti. Mnoho evropských panovníků, slavných osobností, například Victor Hugo a Giuseppe Garibaldi, a dokonce i americký prezident Andrew Johnson intervenovali za záchranu jeho života. Rakouský dvůr dokonce nabízel výkupné. Vše však bylo marné a nově nastolený prezident Benito Juárez rozsudek podepsal.

Rozsudek byl vykonán 19. června 1867. Podle pozdější tradice mu před popravou namluvili, že jeho manželka zemřela. Historické prameny to však jednoznačně nepotvrzují. Jeho posledním přáním bylo vyslechnout si melodii La Paloma. Před popravou podplatil vojáky, aby mu nestříleli do obličeje, protože si přál, aby se jeho matka mohla naposledy podívat na jeho tvář. Po první salvě byl ještě naživu a velitel popravčí čety nařídil vojákovi zasadit poslední ránu do srdce.

Jeho tělesné ostatky byly v listopadu 1867 převezeny zpět do vlasti, kde byl pohřben ve vídeňské Císařské hrobce.

ZDROJE: