Poslední sázka monarchie: Ofenzíva na Piavě urychlila pád Rakouska-Uherska

V roce 1918 vstupovala Rakousko-Uherská monarchie do čtvrtého roku války. Její situace nebyla vůbec růžová – právě naopak. Řítila se do hluboké krize. Na první pohled sice stále působila jako evropská velmoc, pod povrchem však tikala časovaná bomba, která měla během necelého roku vyústit v její úplný rozpad.

Národy monarchie se začaly bouřit a stále silněji toužily po odtržení od císařství. Země čelila hladu, hladovým bouřím, prudce rostoucí inflaci i rozsáhlým sociálním nepokojům. Také vojensky byla duální monarchie stále vyčerpanější a bez pomoci Německa už prakticky nebyla schopna vést moderní válku. Státy Dohody se od ní začaly postupně odklánět a stále více se přikláněly k myšlence jejího úplného rozbití.

Přesto se na první pohled zdála situace Rakouska-Uherska lepší než na začátku roku 1917. Na podzim 1917 se s pomocí šesti německých divizí podařilo zatlačit italská vojska téměř až k Benátkám, přičemž jejich postup se zastavil až na řece Piavě. Zásadní změnou byl také rozpad východní fronty na přelomu let 1917 a 1918. V březnu 1918 navíc vstoupil v platnost Brestlitevský mír, který umožnil monarchii přesunout vojska z východní fronty do Itálie a soustředit své síly pouze jedním směrem. Od dodávek ukrajinského obilí si navíc Vídeň slibovala vyřešení katastrofální zásobovací situace.

Po vyřazení Ruska z války se mohla rakousko-uherská armáda soustředit výhradně na italskou frontu. Na jaře roku 1918 se proto nejvyšší velení rozhodlo, navzdory narůstajícím problémům uvnitř monarchie, zasadit Itálii rozhodující úder. Vyřazení italské armády z války by umožnilo přesunout část sil na jiné fronty, například na Balkán, kde začínala být situace bulharské armády stále kritičtější.

Dalším motivem byla snaha zlepšit zásobovací situaci monarchie obsazením úrodného Benátska, což se však ukázalo jako mylná představa. Ofenzíva na Piavě měla zároveň ulehčit německým vojskům na západní frontě tím, že na sebe naváže britské, francouzské a italské jednotky. Velení navíc mělo posílené sebevědomí po uzavření Brestlitevského míru.

Realita však byla mnohem tvrdší. Rakousko-uherští vojáci byli podvyživení, vyčerpaní, špatně vyzbrojení a silně demoralizovaní. Na druhé straně se italská armáda po katastrofě u Caporetta dokázala za pomoci Britů a Francouzů reorganizovat a znovu získala bojeschopnost, kterou na podzim roku 1917 ztratila.

Přes všechny tyto skutečnosti naplánovalo rakousko-uherské vrchní velení rozsáhlou ofenzívu. Na jedné straně stál plán maršála Svetozara Boroeviće, který chtěl soustředit hlavní síly na úzkém úseku Piavy, prorazit italskou obranu a následně rozvinout útok do Benátské nížiny.

Proti němu stál maršál Conrad von Hötzendorf, jenž prosazoval útok z oblasti Trentina. Jeho cílem bylo prorazit horské průsmyky, sestoupit do týlu italských armád a odříznout jejich hlavní síly od zbytku země.

Císař Karel I. nechtěl ani jednoho z maršálů urazit, a proto schválil oba plány současně. Právě to však podle většiny historiků představovalo jednu z největších strategických chyb celé operace, protože rozptýlilo útočné síly na dva hlavní směry.

Rakousko-uherská armáda soustředila k ofenzívě přibližně jeden milion vojáků, 7 000 děl a kolem 280 letounů. Proti ní stála přibližně stejně silná italská armáda, kterou navíc posilovaly britské, francouzské i americké jednotky. Na italské straně bojovali také českoslovenští legionáři, i když jejich význam v tomto měření sil nebyl moc velký. Jejich chvíle pak přišla na konci první světové války v říjnu 1918.

Samotná ofenzíva začala 15. června 1918, kdy horská skupina maršála Conrada von Hötzendorfa zaútočila směrem na Vicenzu. V tomto prostoru však byla italská obrana významně posílena britskými a francouzskými jednotkami.

Útok zde ztroskotal už během prvního dne. Rakousko-uherským jednotkám se nepodařilo prolomit klíčové postavení na Monte Grappa a byly nuceny přejít do obranných bojů. Během útoku armáda monarchie použila nové plynové granáty, Italové však již disponovali moderními plynovými maskami a byli na jejich nasazení připraveni. Navíc měli díky zpravodajským informacím o chystané ofenzívě dostatek času vybudovat pevnou obranu.

Hlavní tíha bojů se proto přesunula na řeku Piavu. Italům se sice podařilo dělostřeleckou palbou zasáhnout rakousko-uherská shromaždiště a zpomalit přípravy útoku, přesto se císařským jednotkám podařilo na několika místech za cenu vysokých ztrát řeku překročit a vytvořit předmostí na jejím západním břehu. To dosahovalo přibližně hloubky 25 kilometrů a délky 8 kilometrů.

V rozhodujícím okamžiku však zasáhla příroda. Silné deště způsobily prudké zvednutí hladiny Piavy, což stále více komplikovalo zásobování jednotek na západním břehu. Nakonec bylo zásobování téměř zcela přerušeno, což se okamžitě projevilo na bojeschopnosti rakousko-uherských vojsk.

Maršál Boroević se sice pokoušel získat posily i zásoby od Hötzendorfa, avšak marně. Italové mezitím přisunovali na bojiště další čerstvé jednotky a rakousko-uherská armáda se postupně dostala do početní nevýhody. Boroević nakonec správně vyhodnotil situaci jako beznadějnou a nařídil ústup zpět za Piavu. Do 23. června 1918 se většině jednotek podařilo řeku znovu překročit zpět. Bitva tak skončila porážkou Rakouska-Uherska.

Rakousko-uherská armáda přišla během ofenzívy až o 150 000 vojáků. Tato porážka definitivně zpečetila její osud na italské frontě. Již tak špatně zásobované a demoralizované jednotky upadly do ještě hlubší krize. Armáda sice nadále držela souvislou frontu, ale nebyla již schopna podniknout žádnou větší útočnou operaci.

Stále výrazněji se navíc projevoval národnostní rozklad. Rychle narůstal počet dezercí, vojáci se dobrovolně vzdávali nepříteli a množily se případy neuposlechnutí rozkazů. Armáda trpěla akutním nedostatkem téměř všeho – chyběly potraviny, ošacení, munice i lidské zálohy. Průměrná hmotnost vojáků klesla až na pouhých 50 kilogramů.

Od června 1918 rakousko-uherská armáda v podstatě už jen vyčkávala na rozhodující úder sílící italské armády, přestože na papíře stále působila jako mohutná vojenská síla.

Když 24. října 1918, v době, kdy se samotné Rakousko-Uhersko začalo rozpadat, zahájila italská armáda závěrečnou ofenzívu, zhroutila se armáda habsburské monarchie během několika málo dnů. Konečná kapitulace byla podepsána na začátku listopadu v Padově. Tím byla učiněna definitivní tečka nejen za rakousko-uherskou armádou, ale i za staletou habsburskou monarchií.

Zdroje:

FUČÍK, Josef. Piava 1918. 2. vyd. Praha: Havran, 2013. ISBN 978-80-87341-13-1.

FUČÍK, Josef. Pod císařským praporem: Historie habsburské armády 1526–1918. Praha: Havran, 2004. ISBN 80-86515-30-3.

NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce. 3. díl: Do hořkého konce. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-327-5.

ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914–1918. 2. vyd. Praha: NLN, 2014.

FIDLER, Jiří. Velká válka 1914–1918. Praha: Ottovo nakladatelství, 2014.

GALANDAUER, Jan. Karel I. Poslední český král. Praha: Paseka, 2004.