Článek
Stačil jediný skeč a z krále komiků se stal kolaborant
Včera na mě na jedné sociální síti vykoukla fotografie Charlieho Chaplina. V jeho pozadí seděl náš král komiků Vlasta Burian. Okamžitě jsem si vzpomněl na filmy jako U pokladny stál nebo Přednosta stanice, v nichž tento fenomenální komik doslova exceloval. Dodnes mě spolehlivě rozesmějí nezapomenutelné scény, kdy přišívá prst Čeňkovi Šléglovi nebo přijímá telegram a obratem na něj odpovídá.
Jenže mu nebylo dopřáno prožít stáří v klidu a užívat si zaslouženou slávu. Po druhé světové válce se jeho život obrátil naruby.
Jedním z hlavních důvodů se stal skeč Hvězdy nad Baltimore z roku 1941, v němž musel parodovat ministra zahraničí československé exilové vlády Jana Masaryka. Právě tento výstup se po válce stal jedním z argumentů pro jeho obvinění z kolaborace. Paradoxem je, že podle dobových svědectví podal Burian v této roli natolik špatný výkon, že se mnozí divili, proč nebyl nacisty potrestán už během okupace.
Obvinění, která se postupně rozpadala
Poválečné úřady mu však nevyčítaly pouze tento skeč. Čelil obvinění ze styků s K. H. Frankem, z podplácení magistrátních úředníků, z toho, že využil německé protekce k vystoupení v Národním divadle, a dokonce i z údajného hajlování. Jeho obhájce však jednotlivé body obžaloby postupně vyvracel.
Burianovi přesto výrazně uškodilo něco jiného. Během okupace patřil k nejbohatším českým umělcům a své bohatství ani společenské postavení nijak neskrýval. V době, kdy většina obyvatel prožívala válečnou bídu, to v mnoha lidech vyvolávalo závist i odpor. Po osvobození se proto veřejné mínění obrátilo proti němu mnohem rychleji než proti řadě jiných známých osobností.
Z věhlasného herce se během několika dnů stal vězeň
Krátce po skončení války byl Vlasta Burian zatčen. Lidé, kteří mu ještě nedávno tleskali v divadlech, nyní žádali jeho přísné potrestání jako údajného kolaboranta.
Ve vazbě na Pankráci sdílel celu s příslušníky SS i obyčejnými kriminálníky. Podmínky byly tvrdé a pro slavného herce znamenaly obrovský psychický i fyzický otřes. Po intervenci Jana Masaryka byl sice na čas propuštěn, vlna veřejné nevole však vedla k jeho opětovnému uvěznění.
V roce 1947 byl v procesu, který je dnes řadou historiků označován za vykonstruovaný, odsouzen k několikaměsíčnímu trestu těžkého žaláře a pokutě půl milionu korun. Prakticky přišel o celý svůj majetek. Už v roce 1945 navíc dostal pětiletý zákaz veřejného vystupování, což pro člověka, který celý život žil divadlem, představovalo mimořádně krutý trest.
Pět let mimo jeviště ho změnilo k nepoznání
Pětiletý zákaz činnosti na něm zanechal hluboké stopy. Burian během této doby viditelně zestárl, podlomilo se mu zdraví a zmizela část energie, která z něj před válkou dělala nevyčerpatelný komediální živel.
Aby se uživil, musel nejprve vykonávat těžkou manuální práci v dolech. Později pracoval na rekreačních chatách Revolučního odborového hnutí, kde rozvážel hosty jako řidič a v kuchyni pomáhal se škrábáním brambor. Právě tam se poprvé po válce znovu postavil před publikum. Neoficiálně bavil rekreanty svými scénkami a rychle se ukázalo, že jeho komediální talent nezmizel. Ohlas byl mimořádný.
O návratu na jeviště nerozhodovali diváci, ale odbory
Ani po vypršení zákazu však neměl návrat na divadelní prkna jistý. Přestože se za něj přimlouval například Jan Werich, po únorovém převratu roku 1948 rozhodovala o osudu umělců především politická spolehlivost.
V nově budovaném režimu byl vyzdvihován kult dělnické třídy a také umělci byli sdruženi v odborových organizacích. O tom, zda se Vlasta Burian bude moci vrátit na scénu, rozhodoval Svaz zaměstnanců umělecké a kulturní služby.
Burian proto napsal předsednictvu svazu obsáhlou žádost. Přiznal v ní vlastní pochybení, litoval svého jednání za okupace a žádal, aby dostal příležitost napravit svou pověst poctivou prací pro české divadlo.
„Prosím, aby 21. svaz ROH zrušil své rozhodnutí o zákazu mého působení v českých divadlech jako herci. Můj případ, jak byl projednáván, je Vám jistě znám. Veřejné mínění bylo v právu, když odsuzovalo mé chování v době okupace. Lituji, že i po roce 1945 byla má osoba vlivem některých reakčních živlů stavěna do nesprávného světla. Uznávám, že jsem se provinil tím, že jsem připustil, aby mé osoby bylo zneužito k nekalým cílům. Přijal jsem pětiletou distanc od divadelní práce, ale pokládal bych za příliš přísné, kdybych se neměl vůbec vrátit k umělecké práci, které jsem zasvětil svůj život. Připomínám si svůj původ proletářského chlapce z Liberce a Žižkova a chci se znovu vrátit k pracujícímu lidu a získat jeho důvěru poctivou prací pro české divadlo. Chci se věnovat vážné umělecké práci, chci pracujícímu lidu dávat radost a veselí, které mu za jeho budovatelskou práci patří. Nedělal jsem ze sebe nikdy „uraženou veličinu“. Nikdy mi také nenapadlo ze sebe dělat „mučedníka“, utíkat za hranice a tam zrazovat svůj národ a v cizích službách ostouzeti naši lidově demokratickou republiku. Věřím, že celý můj případ rozhodnete s uvážením všech okolností a že mně bude dána možnost, abych svoje snahy mohl věnovat tomu, čemu je věnovat chci, totiž na poli českého divadelnictví.“
O návratu na jeviště rozhodovali odboráři, nikoli diváci
O Burianově žádosti rozhodovalo předsednictvo Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby na zasedání 21. února 1950. Po zvážení všech okolností se nakonec usneslo, že herci umožní návrat k umělecké činnosti. Rozhodujícím argumentem bylo, že ve svém prohlášení přiznal vlastní pochybení a deklaroval ochotu svou další prací přispět k budování socialistické společnosti.
Ve svém rozhodnutí svaz mimo jiné uvedl:
„Předsednictvo zaměstnanců umělecké a kulturní služby projednalo dne 21. února 1950 žádost herce Vlasty Buriana a usneslo se vyhovět té žádosti vzhledem ke skutečnosti, že Vlasta Burian svým prohlášením přiznává své chyby, kterých se dopustil, a že chce svou prací dokázat sounáležitost s lidem, z kterého vyšel a kterému chce sloužit. Předsednictvo svazu je přesvědčeno, že toto rozhodnutí je v plném souladu se zájmy naší lidově demokratické republiky, která na jedné straně musí trestat zrádce, rozvratníky a třídního nepřítele, která však umožňuje všem, kteří pochybili a projeví dobrou vůli, aby své chyby minulosti napravili. Předsednictvo svazu se domnívá, že Vlasta Burian se ukáže hoden této důvěry ve smyslu prohlášení, které předsednictvu svazu předložil.“
Nejdříve musel obstát před horníky
Samotné povolení však ještě neznamenalo, že se mohl okamžitě vrátit mezi diváky. V době vrcholícího kultu dělnické třídy musel nejprve získat důvěru těch, kteří byli komunistickou propagandou označováni za skutečný hlas lidu – dělníků.
Zkušebním publikem se stali horníci na Kladně. Burian zde vystoupil v situační komedii Palackého třída 27 od Františka Šamberka, v níž ztvárnil obuvnického mistra Muchomíra Kulíška. Dobové ohlasy hovoří jednoznačně – publikum ho přijalo s velkým nadšením a Burian na sebe strhl veškerou pozornost. Zkouškou tak prošel více než úspěšně.
Na Kladně následně několik měsíců hostoval v Městském divadle a postupně se začal vracet do divadelního života.
První filmová role měla dokázat jeho převýchovu
Ani návrat před kameru se neobešel bez ideologického podtextu. Jeho první poválečnou filmovou rolí se stal záškodnický kostelník v budovatelské agitce Slepice a kostelník. Postava, v níž Burian mluví jihomoravským nářečím, dnes vzbuzuje spíše soucit než smích. Šlo především o symbolické potvrzení, že se někdejší král komiků podřídil novým politickým poměrům.
Od počátku roku 1951 působil tři sezony v Divadle státního filmu v Praze. Později vystupoval převážně na estrádách. Náročné tempo neustálého cestování a vystupování se postupně podepsalo na jeho zdravotním stavu.
Na předválečnou slávu už nikdy nenavázal
Přesto se mu podařilo zanechat výraznou stopu i v několika poválečných filmech. Diváci si dodnes připomínají především jeho roli rádce Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král, natočené podle pohádky Sůl nad zlato, kde se znovu setkal před kamerou s Janem Werichem. Ve stejném roce se objevil také ve filmu Nejlepší člověk.
Přesto už nikdy nedokázal navázat na fenomenální úspěchy z období první republiky. Vězení, ztráta majetku, zákaz vystupování i léta ponižování na něm zanechaly hluboké stopy. Z někdejšího sebevědomého a energického krále komiků se stal zlomený muž. Zemřel 31. ledna 1962 ve věku 70 let.
Rehabilitace přišla až příliš pozdě
Je ironií osudu, že přestože komunistický režim Vlastu Buriana po válce tvrdě postihl, jeho předválečné filmy patřily v době normalizace k pravidelné součásti televizního cyklu Filmy pro pamětníky. Diváci se tak mohli znovu smát scénám z Přednosty stanice, U pokladny stál nebo C. a k. polního maršálka, zatímco osud jejich představitele zůstával dlouho opomíjen.
Plné rehabilitace se Vlasta Burian dočkal až po pádu komunistického režimu. V roce 1994 byl soudně očištěn a stát uznal, že poválečný proces s ním byl nespravedlivý. Spravedlnost však přišla až dvaatřicet let po jeho smrti. Král komiků se svého očištění už nedožil.
ZDROJE:
Vlasta Burian. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. Wikimedia Foundation, poslední revize [cit. 27. 7. 2026]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlasta_Burian
ČSFD.cz. Vlasta Burian – přehled [online]. [cit. 27. 7. 2026]. Dostupné z: https://www.csfd.cz/tvurce/1445-vlasta-burian/prehled/
Česká divadelní encyklopedie. Burian, Vlasta [online]. Praha: Institut umění – Divadelní ústav. Dostupné z: https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=4081&lang=cs
HOLATA, Tomáš. Dělník jako činitel poúnorové kulturní politiky na stránkách českého tisku. Opava, 2003. Diplomová práce. Slezská univerzita v Opavě.
Kulturní práce. 1950, roč. IV, č. 5, s. 2. Praha: Práce, 1950.
JUST, Vladimír. Věc: Vlasta Burian: rehabilitace krále komiků. Praha: Rozmluvy, 1991. ISBN 80-85336-04-9.
