Film soudili dělníci. Jedno hodnocení zničilo kariéru režiséra

Únor 1948 znamenal zásadní zlom v dějinách Československa. Země vstoupila do více než čtyřicetiletého období komunistické totality a proměnou prošla také kultura.

Dnes dobře známý filmový festival v Karlových Varech má kořeny v roce 1946, kdy se první ročník konal ještě v Mariánských Lázních.

Po komunistickém převratu se však začala prosazovat nová kulturní politika. Do všech oblastí života měl vstoupit kult dělníka – a film nebyl výjimkou.

Na přelomu července a srpna 1948 se proto ve Zlíně uskutečnil první ročník Mezinárodního filmového festivalu pracujících.

Festival organizovaly odbory. Patronát nad ním držely průmyslové závody, svazy ROH, výbory Československého filmu i další masové organizace.

Zajímavostí je, že festival probíhal souběžně s třetím ročníkem festivalu v Mariánských Lázních.

Tehdejší ministr informací Václav Kopecký dokonce uvažoval, že by tradiční festival v Mariánských Lázních zcela nahradil.

Publicista Jiří Hájek tehdy na stránkách časopisu Tvorba napsal:

„Na tento festival se nesjeli filmoví umělci a theoretici, estétští gurmáni a nudící se snobové z celého světa… Byli zde dělníci a odboráři z celé republiky.“

Podobně vyznívaly i další ohlasy v dobovém tisku. Ty nejradikálnější dokonce volaly po zrušení mariánskolázeňského festivalu.

Na festivalech pracujících se promítaly především československé filmy, sovětské snímky a produkce z dalších lidově demokratických států.

Festival se navíc začal rychle rozšiřoval.
V roce 1949 se konal už v pěti městech a roku 1952 dokonce ve 21 městech po celém Československu.

Tradice těchto festivalů vydržela až do pádu komunistického režimu.

Největší novinkou festivalu byla takzvaná dělnická porota.

Ta rozhodovala o pořadí filmů – a její verdikty se braly velmi vážně.

V porotě zasedali nejlepší pracovníci regionu, tzv. úderníci, kulturní referenti ROH i zástupci kulturní komise Ústřední rady odborů. Celkem měla přibližně 260 členů.

Filmy hodnotila především podle toho, zda odpovídají ideologickému cíli doby – budování nového socialistického člověka.

Dobový tisk tuto praxi nadšeně podporoval.

Rudé právo například psalo:

„Dělnická porota se nezamýšlí nad formálními jemnostmi, ale jde hned k podstatě uměleckého díla.“

Publicista Vladimír Bor zase upozorňoval, že odborná kritika už „nemůže být nevšímavá ke kritice vycházející z lidu“.

Jak vážně se názory dělnické poroty braly, ukázal už rok 1948.

Do středu pozornosti se dostal režisér František Čáp, režisér filmů jako Babička nebo Noční motýl.

Na festivalu pracujících byl uveden jeho film Bílá tma, který zachycoval osudy partyzánské brigády během Slovenského národního povstání.

Ironií osudu je, že tentýž film získal na festivalu v Mariánských Lázních cenu ministra informací za nejlepší film roku 1948.

Dělnická porota jej však viděla úplně jinak.

Film označila za příliš naturalistický a pesimistický. Podle ní neodpovídal radostné atmosféře budování nové socialistické společnosti.

Kritici mu vytýkali patetické dialogy i příliš pomalé tempo.

Režisér František Čáp reagoval na kritiku velmi ostře.

Podle dobových zpráv měl prohlásit:

„Dělníci jsou blbouni, kteří filmům nerozumějí a mohou mi vlézt na záda.“

Výrok okamžitě vyvolal skandál.

Na konci srpna 1948 napsali členové dělnické poroty Otevřený list filmovým pracovníkům. V něm obvinili tvůrce z přehlížení názoru pracujícího lidu.

Zároveň požadovali vyvození důsledků z Čápova chování.

Dělníci také vyzývali filmaře, aby se více zaměřili na budovatelské úsilí společnosti.

Ministr informací Václav Kopecký proto ustanovil zvláštní disciplinární komisi.

Ta měla celý případ vyšetřit.

Během řízení napsal František Čáp dělnické porotě omluvný dopis, ve kterém si posypal popel na hlavu a uznal v něm její právo kritizovat umělecká díla.

Dobový tisk omluvu přivítal.

Valter Feldstein, ústřední tajemník Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby, zdůraznil, že kultura je nyní věcí celého pracujícího lidu.

Komise nakonec rozhodla v Čápův neprospěch.

Režisér byl odvolán z funkce uměleckého šéfa a nahrazen spisovatelem a kovaným komunistou Václavem Řezáčem a Miloslavem Fáberou.

Navíc mu byla pozastavena režijní činnost, dokud neprokáže svůj „kladný poměr k dělnické třídě“.

V tehdejších poměrech to prakticky znamenalo konec kariéry v Československu.

František Čáp proto v roce 1949 emigroval.

Nejprve působil v západním Německu a později až do své smrti v roce 1972 v Jugoslávii, kde natočil řadu dalších filmů.

Případ Františka Čápa byl jedním z prvních momentů, kdy se ukázalo, jak zásadní roli měli v nové kulturní politice sehrát dělníci.

Stali se symbolicky arbitry kultury – jejich názor měl mít stejnou váhu jako odborná kritika.

A mnozí si tuto novou roli dokázali náležitě užít.

Hne vzápětí přišly další podobné zásahy – například proti divadelní hře „Kde je Kuťák“ nebo proti filmu „Dvaasedmdesátka“.

Začátek této éry ale symbolicky ukázal právě spor kolem filmu Bílá tma.

A osud režiséra, kterému jediný konflikt s dělnickou porotou prakticky ukončil kariéru v rodné zemi.

Zdroje: