Článek
Patton v Praze o dva dny dříve
Hypoteticky si představme, že by generál Patton nerespektoval demarkační čáru domluvenou mezi spojenci. Jeho přední jednotky by pravděpodobně dorazily do Prahy už 7. května 1945 a zřejmě by nenarazily na výraznější odpor německých vojsk. Hlavní město by tak mohlo být osvobozeno o dva dny dříve, než do něj vstoupila vojska Rudé armády od Drážďan.
Pokud by pak Patton dostal volnou ruku pokračovat dál, mohli Američané do podpisu německé kapitulace obsadit velkou část středních Čech a dostat se například k Pardubicím nebo Hradci Králové. Samozřejmě za předpokladu, že by jim nekladla odpor vojska Skupiny armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera.
Vyjádřeno procenty by tak západní spojenci mohli osvobodit přibližně 35 až 45 procent poválečného území Československa.
Takový scénář by měl obrovský psychologický i symbolický význam. Lidé by si nepochybně pamatovali, že hlavní město Československa osvobodila americká armáda, nikoliv sovětská. To by mohlo výrazně posílit prestiž západních spojenců a zvýšit jejich vliv na poválečné směřování země. Myšlenka Československa jako mostu mezi Východem a Západem by pak mohla působit reálněji než ve skutečných dějinách.
generál Patton - hrdý osvoboditel Plzně
Mohlo Československo uniknout sovětskému vlivu?
Položme si zásadní otázku: mohla by takto nastíněná situace skutečně zabránit tomu, aby Československo spadlo do sovětské sféry vlivu?
Tomuto vývoji totiž předcházela řada událostí, které naši republiku postupně vtahovaly do sovětského orbitu. Už v roce 1943 byla podepsána československo-sovětská smlouva o přátelství, která nás politicky silně připoutala k Moskvě minimálně na dvacet let. Zároveň výrazně posílila prestiž komunistické strany v domácím i zahraničním odboji.
Jaltská konference Velké trojky v únoru 1945
Jalta: nenapsané rozhodnutí o Československu
Dalším důležitým momentem byla jaltská konference Velké trojky v únoru 1945, kde se rozhodovalo o poválečném uspořádání Evropy. O Československu se zde sice výslovně nejednalo, přesto bylo možné z dohod vyčíst budoucí směřování země.
Demarkační linie vedená přibližně přes Karlovy Vary, Plzeň a České Budějovice jasně naznačovala, že Praha leží mimo prostor určený západním spojencům. Bylo zřejmé, že převážnou část Československa osvobodí Sovětský svaz, a tím si zde vytvoří rozhodující vliv.
Překročení této linie americkou armádou by navíc Moskva mohla chápat jako porušení spojeneckých dohod. Rozkol mezi západními spojenci a Sovětským svazem by tak mohl přijít mnohem dříve, než skutečně nastal.
V té době navíc ještě nikdo netušil, že válku s Japonskem ukončí použití jaderných zbraní. Spojené státy počítaly s obrovskými ztrátami při plánované invazi na japonské ostrovy a sovětský vstup do války proti Japonsku byl pro ně velmi důležitý. Pokud by Stalin reagoval na americký postup do Prahy vypovězením dohody o vstupu do války v Asii, mohlo to mít zásadní dopad na celý závěr druhé světové války.
Proto se domnívám, že i kdyby Patton Prahu osvobodil, americké politické vedení by nakonec stejně přikázalo návrat na původně dohodnutou demarkační čáru.
demarkační čára - takto bylo domluveno osvobození Československa na Jaltě v roce 1945
Vláda se vrací přes Moskvu
Dalším klíčovým momentem byla skutečnost, že se československá vláda vracela do vlasti právě přes Moskvu. Na konci března 1945 zde probíhala jednání o poválečném uspořádání republiky a výsledný program do značné míry kopíroval návrhy komunistů.
Následně se politici přesunuli do Košic, kde byl v dubnu přijat Košický vládní program. Ten už jasně ukazoval, jakým směrem se poválečné Československo vydá.
Podle mého názoru právě tato jednání mnohem více než samotné osvobození Prahy naznačovala, která velmoc bude mít po válce rozhodující vliv na naši politiku.
Zde v Košicích byl dohodnut poválečný program Národní fronty a jmenována první poválečná vláda
Stalin měl o Československo obrovský zájem
Domnívám se také, že Stalin byl odhodlaný získat Československo prakticky za každou cenu.
Naše země měla pro Sovětský svaz mimořádný strategický význam. Československo vytvářelo důležitý středoevropský prostor a zároveň chránilo levé křídlo Polska i budoucí NDR. Navíc šlo o průmyslově vyspělý stát, ze kterého mohl Sovětský svaz ekonomicky těžit. Typickým příkladem byl uran, který Sověti po válce bezplatně odváželi do své země.
Nelze zapomínat ani na tehdejší nálady společnosti. Rudá armáda měla po porážce nacismu mezi obyvatelstvem značnou prestiž a mnoho lidí vnímalo Sovětský svaz pozitivně. Část společnosti dokonce věřila, že sovětský systém přinese spravedlivější a lepší život než období první republiky či hospodářské krize třicátých let. To, že se mnozí později v těchto představách bolestně zklamali, je už jiný příběh.
Jáchymovské doly, které obsadila v létě 1945 Rudá armáda
Jediná šance? Američané na hranicích už v únoru 1945
Podle mého názoru mohla existovat pouze jediná realistická možnost, jak dostat Československo do západní sféry vlivu.
Americká vojska by musela stát na československých hranicích už v době jaltské konference. Jenže po německé ofenzivě v Ardenách byl jejich postup na čas zastaven, takže podobný scénář byl prakticky nereálný.
Přesto si hypoteticky představme, že by západní spojenci dorazili k našim hranicím už na začátku roku 1945 a se sovětskými vojsky by se setkali až někde na česko-slovenském pomezí. České země by tak osvobodila americká armáda a londýnská exilová vláda by se vracela domů ze Západu, nikoliv přes Moskvu.
To by Stalinovi i komunistům výrazně narušilo jejich plány.
Mohla by pak nastat situace, kdy by v českých zemích působila americká armáda, zatímco Slovensko by zůstalo pod kontrolou Rudé armády jako území státu, který během války spolupracoval s nacistickým Německem. A právě tehdy by záleželo na politické reprezentaci, zda by byla ochotná obětovat jednotu státu výměnou za začlenění českých zemí do západní sféry vlivu.
To už je ale čistá spekulace a zároveň téma na samostatný článek.
O našem osudu bylo rozhodnuto dříve
Shrňme si to jednoduše. Domnívám se, že ani osvobození Prahy vojsky generála Pattona by samo o sobě nezměnilo poválečné směřování Československa do sovětské sféry vlivu.
Karty byly rozdány už dříve — československo-sovětskou smlouvou z roku 1943, silnou pozicí komunistů, tehdejším rusofilstvím části společnosti, jednáními na Jaltě, moskevskými dohodami i Košickým vládním programem. Tyto události podle mého názoru určily osud Československa na více než čtyřicet let dopředu.
Na závěr si ale neodpustím jednu ironickou poznámku. Bylo by zajímavé sledovat, jak by autoři učebnic v padesátých letech vysvětlovali fakt, že Prahu osvobodila americká armáda, když už tehdy se o osvobození Plzně raději příliš nemluvilo.
Toto je autorův názor na možnost osvobození Prahy americkou armádou
Zdroje:
- RICHTER, Karel. Krvavé finále: jaro 1945 v českých zemích. Praha: Themis, 2005. ISBN 80-7312-039-8.
- VÍTOVEC, Václav. Patton a osvobození západních Čech. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-12-5.
- EMMERT, František. Pražské povstání 1945. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1305-2.
- KAPLAN, Karel. Československo v letech 1945–1948. Praha: SPN, 1991. ISBN 80-04-25671-4.
- KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0436-3.
- Iron Curtain: The Crushing of Eastern Europe 1944–1956. New York: Doubleday, 2012. ISBN 978-0-385-51569-6.
- Postwar: A History of Europe Since 1945. London: Penguin Books, 2007. ISBN 978-0-09-954203-2.
- The Cold War: A New History. New York: Penguin Press, 2005. ISBN 978-1-59420-062-5.
- Yalta: The Price of Peace. New York: Viking, 2010. ISBN 978-0-670-02141-5.
- The Patton Papers 1940–1945. Boston: Houghton Mifflin, 1974. ISBN 978-0-395-18985-6.
