Hitlerovo severské dobrodružství: První den invaze do Norska hodinu po hodině

Německá invaze do Norska nevzešla z vakua. Již v říjnu 1939 přišel velitel německého námořnictva Kriegsmarine velkoadmirál Erich Raeder s názorem, že pro Německo by bylo výhodné obsadit Norsko a využít jeho přístavy jako strategicky položené základny pro ponorkové operace v Atlantiku. Raeder se domníval, že Spojenci se dříve či později pokusí o to samé s úmyslem odříznout Německo od kriticky důležitých dodávek švédské železné rudy. Její velká část byla dovážena přes norský přístav Narvik a pokud by se britské flotile podařilo dodávky rudy zastavit, pro říšský válečný průmysl by to znamenalo drtivý úder.

Raeder nebyl daleko od pravdy. Winston Churchill, toho času na pozici Prvního lorda admirality, přišel na sklonku listopadu 1939 s plánem operace Wilfred. Během ní měla britská plavidla zaminovat norské pobřežní vody a donutit tak německé nákladní lodě k plavbě na otevřeném moři. Zde už by nemohly využívat vod neutrálního Norska (kam je dle mezinárodních zákonů Britové nesměli následovat) a umožnily by Royal Navy je zadržet. Podle některých autorů (např. citovaný Ziemke) Churchill doufal, že tato akce vyprovokuje Německo k ozbrojené reakci, což by Británii poskytlo důvod vyslat do (v té době zarytě neutrálního) Norska vlastní síly a zemi obsadit pod záminkou její ochrany před německou agresí.

Zlomem ve strategické situaci se na konci listopadu 1939 stala sovětská invaze do Finska a začátek tzv. Zimní války. Prakticky hned od začátku statečného boje Finů proti sovětské přesile diskutovali vůdci Británie a Francie o možnostech poskytnutí vojenské pomoci Finsku. Tyto diskuse během následujících měsíců postupně vykrystalizovaly v plán na vylodění až 135 000 britských a francouzských vojáků v Narviku, odkud by se po železnici přesunuli do Švédska; oficiálně s úmyslem pomoci Finsku, ve skutečnosti ale s cílem zajistit švédské železné doly i důležitou železniční trať z Luleå do Narviku. Britská diplomacie zároveň apelovala na finskou vládu, aby formálně o pomoc požádala - to by v očích spojeneckých plánovačů umožnilo Británii a Francii vyhnout se případným německým obviněním z invaze na neutrální půdu a především obměkčit vlády Švédska a Norska. Ty totiž jakékoliv narušení své neutrality zarytě odmítaly. To se nakonec nezměnilo až do konce Zimní války a po podpisu Moskevské mírové dohody již plány na intervenci pozbyly smyslu.

Německo si bylo ohrožení dodávek železné rudy vědomo. Adolf Hitler se již v prosinci 1939 sešel s norským politikem Vidkunem Quislingem (toho času vůdcem marginální ultrapravicové strany Nasjonal Samling), kterému přislíbil pomoc Německa v případě spojenecké invaze. V lednu získal plán invaze konkrétní kontury a jeho finální podoba byla Hitlerovi představena 27. ledna 1940. Operace nesla kódové označení Weserübung a zahrnovala šest divizí podporovaných výsadkovými vojsky. Současně s útokem na Norsko plán počítal i s obsazením slabého Dánska, které by následně posloužilo jako vhodné předmostí pro další operace na norském území.

Zřejmě definitivní impuls pro spuštění operace pak přišel v noci z 16. na 17. února 1940, kdy britský torpédoborec Cossack obsadil německou nákladní loď Altmark plující v norských vodách a zachránil z její paluby několik desítek zajatců z řad civilních námořníků (Altmark během podzimu 1940 asistoval křižníku Admiral Graf Spee, jehož kapitán na Altmark umístil posádky potopených obchodních plavidel). Pro Hitlera šlo o definitivní důkaz toho, že Spojenci jsou v případě potřeby ochotni narušit norskou neutralitu. Den D byl stanoven na 9. dubna 1940. Pro Norsko tak začaly odtikávat poslední dny míru…

Jak bylo řečeno, o dopravu pěšáků se měly postarat německé válečné lodě. Vzhledem k rozsahu celé operace bylo předem jasné, že akce si vyžádá nasazení prakticky celého hladinového loďstva Kriegsmarine. A skutečně - během 8. dubna začaly německé přístavy opouštět nejen velké válečné lodě a torpédoborce, ale také minolovky, minonosky, opravárenské lodě, výcvikové lodě a dokonce i jedna velrybářská loď. V neposlední řadě bylo součástí operace i 14 tankerů. Jeden pohled na mapu pak prozradí, že celý tento přesun se měl odehrát prakticky na britském prahu. Už jen to dokresluje, jak neskutečným riskem operace Weserübung byla. Pokud by britské námořnictvo zareagovalo včas a plnou silou, riskovali by Němci jádro Kriegsmarine. Jak se ale ukázalo, protentokrát risk vyšel…

*křižník Lützow byl později přeřazen do Gruppe 2 kvůli poruše motorů, která si vyžádala mimořádnou opravu.

Podpůrné svazy

0:00 Krátce po půlnoci se norský premiér Nygaardsvold dozvídá o neznámých plavidlech plujících do Oslofjordu. Ve stejné době jsou doručena hlášení ze Švédska o masivní formaci letadel mířící na sever. V Oslu je okamžitě nařízeno zatmívání, rozeznívají se první protiletecké sirény.

01:00: Norský torpédoborec Æger se přibližuje k německé nákladní lodi Roda zakotvené u Ullsnesu a vyjadřuje úmysl se nalodit a zkontrolovat náklad. Posádka se staví na odpor. Kapitán torpédoborce se proto rozhoduje loď potopit a po evakuaci posádky ji potápí 25 ranami z děl.

01:30: Norský kabinet se schází k nouzové poradě. Vrchní velitel norské armády genmaj. Laake žádá o povolení k okamžité mobilizaci, nerozhodný kabinet ale souhlasí jen s částečnou mobilizací. Ta navíc nesmí být oznámena rozhlasem - důvodem je obava z paniky mezi obyvatelstvem.

01:30: Zhruba ve stejnou dobu je probuzen i norský král Haakon VII. Jeho pobočník mu oznamuje, že Norsko je ve válce. První reakce krále je otázka: „S kým?“. Následně se dozvídá o německých plavidlech v Oslofjordu a blížících se neznámých letadlech.

03:00: Čtyři norské pěší brigády dostávají rozkaz k mobilizaci. Společně s nimi je mobilizována i 6. pěší brigáda dislokovaná na severu Norska. Oproti tomu 5. pěší brigáda rozmístěná u Trondheimu mobilizována není. Stejně tak nejsou mobilizovány ani zdejší podpůrné jednotky.

03:30 - NÁMOŘNÍ BITVA U LOFOT

Jižně od Lofot se pohybuje britský hladinový svaz tvořený bitevním křižníkem Renown a devíti torpédoborci. Jeho cílem je položit miny u norského pobřeží a preventivně tak zabránit jakýmkoliv německým námořním manévrům v oblasti. Z jihu ale k Britům směřuje silný protivník - německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau, které mají za úkol krýt vylodění v Narviku. V 03:50 jsou Němci zachyceni britskými radary a velitel britského svazu admirál Whitworth vydává rozkaz nepřítele pronásledovat. Kvůli rozbouřenému moři a nepříznivému počasí ale první salvy zaduněly teprve až v 04:05, tedy více než půl hodiny po prvním kontaktu. Němci měli výhodu vyšší palebné síly a rychlosti, velitel německého svazu viceadmirál Lütjens se ale zároveň obával útoku britských torpédoborců.

První zásah si v 04:11 nárokovali Němci, když dva 283mm granáty z Scharnhorstu zasáhly Renown a způsobily lehká poškození. Krátce poté byl Gneisenau zasažen trojicí 380mm projektilů z Renownu, které poškodily přední střelecký radar a vyřadily z provozu záďovou věž. Šlo o poslední zásahy celého souboje — během následujících dvou hodin se obě strany marně snažily udržet s nepřítelem kontakt, rozbouřené moře a počasí ale snížily přesnost palby takřka na nulu. Německé bitevní křižníky navíc zradil nevhodný tvar jejich přídí, kvůli kterým lodě utrpěly vážná poškození nástavby. Aby toho nebylo málo, na Scharnhorstu došlo k závadě na elektroinstalaci, která vyřadila hlavní radar a působila neustálé problémy s pohonem dělových věží. Když pak Němci konečně spatřili siluety britských torpédoborců, admirál Lütjens je mylně identifikoval jako velká válečná plavidla a v 06:15 zavelel k ústupu. Německé bitevní křižníky následně využily své vyšší rychlosti a vzdálily se mimo dostřel.

Střetnutí tak skončilo taktickým vítězstvím Britů, kteří donutili nepřítele vyklidit bojiště. Ze strategického hlediska ale zvítězili Němci. Svaz admirála Whitwortha byl totiž bitevními křižníky odlákán pryč o Narviku a nemohl tak již včas zasáhnout proti vylodění německé pěchoty.

Rozbouřené moře na Renownu poškodilo protitorpédovou obšívku, což snižovalo rychlost lodi. Admirál Whitworth se proto rozhodl nepřítele nepronásledovat. Co se výsledku střetnutí týče, šlo o taktické vítězství Britů, ale strategický úspěch Němců. Ačkoliv totiž musely Scharnhorst a Gneisenau ustoupit, podařilo se jim Whitworthův svaz odlákat od Narviku a zaměstnat jej dostatečně dlouho na to, aby již nestihl zasáhnout proti vylodění německé pěchoty.

03:30: Německý křižník Königsberg (vedoucí plavidlo Gruppe 3) vysazuje pěchotu u Kvarvenu s cílem obsadit tamější pobřežní pevnůstku. Ta mezitím na německý svaz zahajuje palbu, kvůli mlze a nedostatku světlometů je ale její střelba extrémně nepřesná.

04:00: Z námořní základny Horten jižně od Osla vyráží norské ponorky A2, A3 a A4 s cílem zaútočit na německá plavidla. A2 je později odhalena německými minolovkami u Bolærne a donucena ke kapitulaci. Zbylé dvě ponorky nabírají kurz k Tønsbergu a do bojů nijak nezasáhnou.

04:00: norský generální štáb se kvůli hrozbě náletů přesouvá z pevnosti Akershus do hotelu na severním předměstí Osla. Ve 04:30 ale musí generálové opustit i toto útočiště kvůli výpadku proudu. Mobilizace je tak nakonec řízena z kuchyně domu jednoho ze štábních důstojníků.

04:00: Norský torpédoborec Draug u Karmsundu zadržuje neznámé nákladní plavidlo. Loď je odkloněna do Haguesundu, kde je identifikována jako německá nákladní loď Main. Její nákladový prostor je zabarikádován a kapitán jej odmítá otevřít. Loď je proto zkonfiskována.

04:15 - INVAZE DO DÁNSKA

Německé jednotky překračují dánskou hranici. O pět minut později němečtí velvyslanci v Oslu a Kodani předávají dánské vládě ultimátum požadující přijetí „říšské ochrany“. Nepřipravené Dánsko padne během sotva čtyř hodin, na některých místech ale dánští vojáci kladou houževnatý odpor. Během invaze mimo jiné probíhá vůbec první bojový výsadek parašutistů. Časovou osu invaze do Dánska zpracuji v budoucnu jako samostatný článek.

04:15 - BITVA V PRŮLIVU DRØBAK

K norskému hlavnímu městu vede Oslofjord. V jeho nejužším místě se pak nachází úžina Drøbak, kterou v roce 1940 střežila stará pobřežní pevnost Oscarsborg. Její výzbroj sestávala z tří děl ráže 280 mm doplněných o baterii menších děl (150 mm a 57 mm) podél pobřeží. Na ostrově Kaholmen ležícím uprostřed úžiny pak rovněž stála pobřežní baterie torpédometů postavená již v roce 1901. Pevnost byla v dubnu 1940 již přes 40 let stará, nicméně stále plně bojeschopná díky důkladné údržbě. Posádce 30 rekrutů s nedokončeným výcvikem pak velel pětašedesátiletý plk. Birger Eriksen. Tomu v den invaze zbývalo do penze jen šest měsíců.

Po vyhlášení poplachu pevnost rozsvítila světlomety, které v 04:15 ozářily těžký křižník Blücher plující k Oslu. Loď převážela nejen stovky pěšáků, ale také velké zásoby zbraní, munice a paliva. O sedm minut později dal Eriksen rozkaz k palbě. Vědomě tak porušil své rozkazy, podle nichž měl nejprve vypálit varovný výstřel. Jeho nezkušení podřízení se opatrně zeptali, jestli svůj rozkaz myslí vážně. Na to Eriksen odpověděl dnes již legendární větou: „Buď mě vyznamenají, nebo postaví před válečný soud. Palte!“ Na vzdálenost sotva 1800 metrů následně pevnost vypálila dva 280mm granáty.

Oba německý křižník zasáhly —první zničil stanoviště velitele protiletecké výzbroje nad můstkem, druhý probil pancíř u hangáru pro palubní hydroplán a způsobil ničivý požár zde uskladněné munice a paliva. Požár se rychle šířil a brzy začal detonovat zásoby munice pro přepravovanou pěchotu, což prakticky znemožňovalo účinné hašení. V té době již byla hořící loď dobře viditelná a stala se tak snadným terčem pro pobřežní baterie děl ráže 150 a 57 mm. Během následujících minut Blücher inkasoval téměř padesát zásahů, které vážně poškodily nástavbu. Křižník se snažil opětovat palbu z protileteckých kanonů, jejichž obsluhám se podařilo vyřadit baterii u Husviku. Teprve až v 04:35 se plukovník Eriksen dovídá, že pálí na německou loď.

Vážně poškozený a v plamenech zahalený Blücher nicméně stále plul dál. To už se ale dostal na dostřel torpédové baterie na Kaholmenu, jejíž velitel kapitán Anderssen rozkázal vypustit salvu torpéd. První torpédo minulo, druhé ale zasáhlo Blücher do středu pravoboku. Exploze vyřadila motory a způsobila katastrofické zaplavování, které již opravárenské čety nedokázaly zvládnout. Kapitán Blücheru vydal rozkaz vyhodit kotvy nedaleko ostrovu Askholmene a zachránit tak loď před potopením, v 05:30 ale došlo k detonaci skladu granátů ráže 150 mm. Výbuch vyrazil obří otvor do trupu, po čemž se začal křižník nezastavitelně naklánět.

Bitva skončila v 06:22, kdy se zmrzačená loď převrátila a zmizela pod hladinou. Stovky vojáků a námořníků, kterým se podařilo opustit palubu, uhořely zaživa v ohnivém poli vytvořeném unikajícím palivem. Celkem zahynulo až 850 Němců, dalších 1400 padlo do zajetí. Mezi mrtvými i zajatými byly i jednotky s úkolem zajmout norskou královskou rodinu a zkonfiskovat norské zlaté rezervy. Zkázu Blüchera pozorovala i posádka těžkého křižníku Lützow, který měl do Oslofjordu vplout krátce poté. Již v 04:40 proto padl rozkaz invazní flotilu otočit a dostat ji mimo dostřel pevnosti Oscarsborg. I tak byl Lützow zasažen třemi 150mm granáty z pobřežní baterie Kopås, které vyřadily přední dělovou věž.

Německý plán na rychlé obsazení Osla tak zcela selhal. Němci později museli vylodit pěchotu dále na jih a k Oslu postupovat pěšky. To ale znamenalo ztrátu cenného času, kterého Norové využili k evakuaci celé norské vlády i královské rodiny do Hamaru ležícího zhruba 116 km severně od Osla.

04:15: Německá Gruppe 6 vplouvá do Egersundu a bez jakéhokoliv odporu přístav obsazuje. Společně s přístavem Němci obsazují i zde kotvící norský torpédový člun Skarv a telegrafní stanici

04:20: Velitel norského námořnictva admirál Diesen vydává rozkaz všem norským lodím zahájit palbu na jakákoliv německá válečná plavidla. Kapitáni mají zároveň rozkazy nestřílet na případná britská plavidla v oblasti.

04:25: Gruppe 2 vplouvá do Trondheimsfjordu. Norské pobřežní baterie jsou zaměstnány palbou z křižníku Admiral Hipper, zatímco torpédoborce s pěchotou vysokou rychlostí proplouvají okolo a vyloďují pěšáky přímo v Trondheimu. Samotný přístav je obsazen bez většího odporu.

04:30: Norský ministr zahraničí Halvdan Koht se v Oslu setkává s německým velvyslancem Bräuerem, který mu předává německé podmínky. Podle nich má norská armáda spolupracovat a předat Němcům všechny pobřežních pevností, letiště a námořní základny. Koht podmínky rezolutně odmítá.

04:30: Křižník Königsberg vysazuje pěšáky v Bergenu. Krátce poté je poškozen palbou pobřežních baterií Kvarven a Hellen, které jsou o chvíli později napadeny německými bombardéry. Jejich bomby jsou nepřesně shozené a jeden stroj je norskou palbou sestřelen.

04:35: Tři německá plavidla (minolovky R17 a R27 + torpédový člun Albatros) z Gruppe 5 vplouvají do Hortenu. Jsou ale odhaleny hlídkujícími norskými minonoskami Olav Trygvasson (obr.) a Rauma. Jejich střelba potápí minolovku R-17 a nutí zbylé německé lodě nutí k ústupu.

04:40: Po ztrátě Blücheru se Gruppe 5 stahuje z Oslofjordu s úmyslem vysadit pěchotu na okraji fjordu a obsadit tamější pobřežní baterie pozemním útokem. Těžký křižník Lützow je při ústupu poškozen palbou z pobřežní baterie Kopås, jejíž granáty vyřazují přední dělovou věž.

04:45: Torpédoborce Gruppe 1 vplouvají do Narviku. Na odpor se jim zde staví pobřežní obranné lodě Norge a Eidsvold, obě jsou ale potopeny salvami německých torpéd. Po ztrátě dvou největších norských plavidel posádka Narviku kapituluje a Němci přístav obsazují bez boje.

Okolo 05:00 je v Narviku vlastní posádkou potopena německá nákladní loď Bockenheim. Její kapitán chybně identifikoval připlouvající německé lodě jako britské a vydal rozkaz k evakuaci a odpálení demoličních náloží. Všichni členové posádky loď v pořádku opustili.

05:00: Na letišti Fornebu u Osla je vyhlášen poplach. Okamžitě vzlétají dvě norské stíhačky Gladiator, které nedaleko Osla zachycují osamělou německou těžkou stíhačku Messerschmitt Bf 110 provádějící vzdušný průzkum. Bf 110 využívá své výrazně vyšší rychlosti a uniká bez poškození.

05:00: Velitel norské 2. pěší divize maj. Hvinden-Haug přesouvá své velitelství pryč z Osla. Společně s ním mají hlavní město opustit i kadeti vojenských škol v Oslu. Zůstávají pouze kadeti dělostřelecké školy, kteří mají obsluhovat protiletecké zbraně.

05:45: Do Kristiansandu vplouvá Gruppe 4 v čele s křižníkem Karlsruhe. První pokus o vylodění je zmařen palbou pobřežní baterie Odderøya nad přístavem, což velitele Gruppe 4 kapitána Rieveho nutí k ústupu pod ochranou kouřové clony.

06:20: Po krátké, ale intenzivní přestřelce s německými pěšáky kapituluje pobřežní pevnost Kvarven chránící Bergen. Norové ztratili 8 mužů, Němci 10. Jen pár desítek minut poté německá pěchota obsazuje i pevnost Hellen a poměrně nerušeně se vyloďuje i v samotném Bergenu.

06:30: Britská Home Fleet pod velením admirála Forbese získává informace o německém vylodění v Bergenu a vyráží nepříteli vstříc. Forbes má k dispozici masivní flotilu sestávající z bitevních lodí Rodney a Valiant, 10 křižníků (3 těžkých a 7 lehkých), a 15 torpédoborců.

07:00: K přístavu Horten se přibližují lehký křižník Emden a těžký křižník Lützow. Z jejich palub je vyslána delegace, která jedná s velitelem posádky Hortenu o kapitulaci. Po německých výhrůžkách ostřelováním a bombardováním nakonec Horten v 08:00 kapituluje bez boje.

07:00 - BITVA O LETIŠTĚ FORNEBU

Hlavním cílem Luftwaffe pro první den invaze bylo obsazení letiště Fornebu u Osla, což by umožnilo dopravit pozemní síly přímo na práh norského hlavního města. V první vině měli seskočit výsadkáři cestující na palubách 29 transportních letounů Ju 52 ze stavu II./KGzbV I, jejichž úkolem bylo letiště zajistit a umožnit tak bezpečné přistání druhé viny 53 junkersů z KGzbV 103 přepravujících řadovou pěchotu. Eskortu zajišťovalo osm těžkých stíhaček Bf 110 ze stavu ZG 76.

Operace se zkomplikovala hned na začátku, když první vlna Ju 52 zabloudila v mlze a musela se vrátit do Aalborgu. Druhá vlna dostala rozkaz rovněž se vrátit, její velitel kpt. Wagner ale rozkaz ignoroval. Nad Oslem byla následně formace napadena sedmi norskými dvojplošnými stíhačkami Gladiator, které si připsaly sestřeleny dvou Bf 110 a tří Ju 52 při vlastní ztrátě 1 stroje. Norové během střetnutí vystříleli veškerou munici a s téměř prázdnými nádržemi museli ustoupit.

Letouny s pěšáky následně začaly okolo 08:00 přistávat na Fornebu v domnění, že letiště je již pod kontrolou výsadkářů. Norští vojáci na zemi ale junkersy zasypali kulometnou palbou, která jeden Ju 52 sestřelila, 3 poškodila a dalších 5 donutila k nouzovému přistání. Šokovaná německá pěchota se nicméně rychle vzpamatovala a na obránce zaútočila s podporou těžkých stíhaček. V 10:00 se začali Norové z letiště stahovat a brzy již bylo na zemi přes 350 německých vojáků. Dobytí letiště stálo Němce okolo 50 mrtvých a raněných.

07:00: Začíná evakuace norské královské rodiny a parlamentu Storting do Hamaru. První vlak odjede pár minut po sedmé hodině. Další vlaky budou odjíždět až do obsazení města Němci, a do 18:30 již bude v Hamaru kromě krále Haakona i 142 poslanců z celkem 150.

07:00: Gruppe 4 v čele s křižníkem Karlsruhe podniká druhý pokus o obsazení Kristiansandu. I tentokrát se lodě ocitají pod palbou pobřežních baterií na ostrově Odderøya. Karlsruhe se snaží palbu opětovat, nakonec ale musí německé lodě opět ustoupit. Během střetnutí se cílem norských baterií stává i německý lamač blokád Seattle, který vyrazil 4. března z Curaçaa a pronikl spojeneckou blokádou. Po několika zásazích je hořící loď navedena na mělčinu a opuštěna posádkou.

08:00: Nad letištěm Sola u Stavangeru seskakuje 130 německých výsadkářů podporovaných letouny Luftwaffe. Norská posádka letiště se statečně brání, po 30 minutách je ale letiště v německých rukou. Němci ztratili 3 padlé a 10 raněných, na norské straně zahynuli 3 obránci. Krátce po zajištění letiště Sola zde následně přistávají letouny s elementy 193. pěšího pluku (69. pěší divize). Němečtí vojáci poté pochodují k samotnému Stavangeru v doprovodu zajatého velitele posádky letiště Sola. Netrvá dlouho a přístav je bez boje obsazen.

08:20: Výsadek z německého torpédového člunu Greif (součást Gruppe 4) obsazuje nebráněný Arendal. Společně s ním Němci získávají kontrolu i nad norskou stranou podmořského telegrafního kabelu vedoucího do Velké Británie.

08:30: Norský torpédoborec Æger je nedaleko Stavangeru napaden německými střemhlavými bombardéry Ju 87 a bombardéry Ju 88. Torpédoborec si nárokuje si dva sestřely, nakonec je ale kriticky poškozen třemi zásahy bomb. Posádka poté opouští palubu a nechává loď jejímu osudu.

09:40: V reakci na zprávy o útoku na Fornebu vyráží z Osla rota pěšáků z norské královské gardy. Kvůli chaosu ve velení a německému postupu na Oslo ale jednotka na letiště nikdy nedorazí a po návratu do Osla je německými vojáky zajata a odzbrojena bez jediného výstřelu.

09:52: Velitel britské 2. eskadry torpédoborců kpt. Warburton-Lee (minonosná součást operace Wilfred) dostává rozkaz vyrazit k Narviku a ujistit se, že zde nepřistáli Němci. Warburton-Lee má k dispozici 5 torpédoborců a eskadře velí osobně z paluby torpédoborce Hardy.

10:00: K obsazenému letišti Fornebu vyrážejí další transportní formace vezoucí posily, zásoby a munici. Během dne na Fornebu postupně přistanou desítky letadel přivážejících čerstvé pěší síly. Vzhledem k intenzivnímu provozu bude 15 letounů Ju 52 ztraceno při nehodách.

10:15: Ze svazu britského admirála Forbese se odděluje eskadra 4 lehkých křižníků a 7 torpédoborců pod velením viceadmirála Laytona, který má za úkol zaútočit na německá plavidla u Bergenu. Podle informací rozvědky se zde nachází jeden německý křižník.

10:30: Na Fornebu přistávají první německé pozemní síly určené pro obsazení Osla. Během následujících dvou hodin zde přistane šest pěších rot z 324. pěšího pluku, které se zde shromažďují pro pochod směrem na Oslo. Do večera dorazí dalších 8 pěších rot.

10:45: Křižníky Lützow a Emden společně s dalšími plavidly Gruppe 5 vyhazují kotvu v přístavu v Oslu a vyloďují pěchotu i zásoby. Pěšáci rychle zajišťují přístav a připravují jej na vylodění dalších sil. Lützow následně nabírá kurz do Kielu k opravám.

11:00: Němci prohlašují Bergen za dobytý. Obsazen je přístav i místní hrad Bergenhus, který se stává dočasným velitelstvím německé 69. pěší divize vedené genmaj. Hermannem Tittelem. Jeho vojáci mezitím připravují pobřežní pevnosti na obranu proti případnému britskému útoku.

11:00: Gruppe 4 se daří v Kristiansandu vylodit až napotřetí. Tentokrát jim pomohla nerozhodnost obránců, které zmátly přelety spojeneckých průzkumných letadel a špatná identifikace německých signálních vlajek. Obrana přístavu následně kapituluje bez většího boje. Společně s Kristiansandem Němci získávají i dvě norské ponorky a dva moderní torpédoborce Gyller a Odin. Oba torpédoborce budou později zařazeny do služby u Kriegsmarine pod jmény Löwe a Panther.

12:00: Rota norských královských gardistů zajímá velkou část přeživších z křižníku Blücher (cca 920 mužů). Němcům je dovoleno ponechat si zbraně a jsou odvedeni pryč. Kapitán Blücheru kontradmirál Kummetz bude později odvezen do Osla.

12:00: Okolo poledne norský rozhlas neprozřetelně vysílá zprávu, že vláda i král se přesunuli do Hamaru. Německá reakce je rychlá – z Fornebu vyráží kolona vezoucí cca 100 výsadkářů v čele s kpt. Eberhardem Spillerem (atašé Luftwaffe). Jejich úkolem je vládu co nejdříve zajmout a donutit ji ke kapitulaci.

12:30: V Hamaru zasedá 105 poslanců k nouzové schůzi. Premiér Nygaardsvold sděluje novinky – Oslo je bombardováno, Němci obsadili tamější rozhlasovou stanici a z letiště Fornebu vyrazil konvoj nákladních vozidel mířících k Hamaru. Schůze je následně odročena na 18:00.

V odpoledních hodinách se německá pěchota vyloďuje na východním břehu Oslofjordu a postupuje k pobřežní baterii Kopås. Pevnost Oscarsborg se mezitím stává terčem náletů Luftwaffe a ostřelování navrátivšího se těžkého křižníku Lützow (byť ten může kvůli bojovému poškození použít jen záďovou věž).

14:10: Eskadra viceadmirála Laytona se přibližuje k Bergenu, těsně před začátkem útoku jej ale britská admiralita odvolává. Důvodem je fakt, že v Bergenu jsou ve skutečnosti dva německé křižníky, a admiralita se obává ztráty torpédoborců. Layton dostává rozkaz držet pozice.

14:30: Do Osla (v té době již de facto otevřeného města) vstupují první němečtí vojáci. Němci pochodují v přehlídkové formaci a vede je vojenská kapela. Okupanti se nesetkávají s žádným odporem a během dne obsazují všechny důležité objekty napříč městem.

Během odpoledne se eskadra admirála Laytona i zbytek Home Fleet stávají cílem několika náletů Luftwaffe. Německé pumy lehce poškozují bitevní loď Rodney a potápí torpédoborec Gurkha. 16 britských námořníků je zabito a 18 raněno, Němci ztrácejí 4 letadla.

18:25: Německá pěchota obsazuje baterii Husvik; více než 300 obránců demoralizovaných nálety a ostřelováním se vzdává sotva 50 Němcům. Zhruba ve stejnou dobu jsou zahájena jednání o kapitulaci pevnosti Oscarsborg.

18:30: Německá vláda vydává oficiální komuniké, ve kterém oznamuje, že invaze Norska proběhla dle plánu. V té době již Němci ovládají všechna norská komunikační centra, všechny velké přístavy, strategická letiště i samotné hlavní město.

19:00: Po zajištění Kristiansandu vyplouvá křižník Karlsruhe zpět do Kielu. Krátce po vyplutí je ale spatřen britskou ponorkou Truant, která jej zasahuje jedním torpédem. Zmrzačená loď je opuštěna posádkou a následně potopena eskortními torpédovými čluny.

19:32: Vidkun Quisling promlouvá k národu v rozhlasovém projevu a vyzývá obyvatelstvo, aby Němcům nekladli odpor. Německo podle něj pouze Norsko chrání před nepřátelskými úmysly Spojenců. Rovněž oznamuje složení nového, jím vedeného vládního kabinetu. Quislingovo prohlášení je nicméně jen příslovečným výkřikem do tmy. Členové jím oznámené „vlády“ ani netuší, že jsou její součástí. Dokud pak parlament nepředá Quislingovi moc, jedná se z jeho strany jen o prázdné gesto. Připomeňme, že jeho strana ve volbách nikdy nezískala více než 2,5 % hlasů. Ve zbytku dne Quisling navštíví řadu vládních úřadů, většinu času ale stráví na ministerstvu obrany. Zde se marně snaží přimět posádky pobřežních pevností okolo Trondheimu a Osla ke kapitulaci. Jeho rozkaz armádě zatknout vládu v Hamaru je vojáky ignorován.

20:00: Předseda norského parlamentu Carl Hambro oznamuje, že k Hamaru se blíží německý konvoj (tj. konvoj kpt. Spillera). Místní posádka nemá dost výbušnin pro zničení mostu mezi Oslem a Hamarem, parlament proto zahajuje evakuaci do nedalekého Elverumu.

Okolo 21:00 norský parlament opětovně zasedá v budově elverumské školy. Po dvou hodinách jednání přijímá tzv. Elverumský mandát: „Storting (norský parlament, pozn. aut.) pověřuje vládu, aby prosazovala státní zájmy a jménem parlamentu činila rozhodnutí považovaná za důležitá pro zajištění bezpečnosti a budoucnosti země, a to až do té doby, než se parlament opětovně shromáždí na řádné zasedání.“

22:25: Schůze norského parlamentu končí. Poslanci se loučí se slzami v očích a vůbec poprvé v historii Stortingu zpívají dva verše národní hymny. Na dlouhou dobu jde o poslední schůzi parlamentu – znovu se poslanci sejdou až po konci války.