Předehra k Zimní válce: Poslední týdny míru mezi Finskem a SSSR

Žádný válečný konflikt lidské historie nevzešel z vakua a tzv. Zimní válka není výjimkou. Vztahy mezi Finskem a Ruskem byly tradičně napjaté již od období rusifikace na přelomu 19. a 20. století, kdy se carské Rusko snažilo Finy kulturně, politicky i nábožensky asimilovat. Po Velké říjnové revoluci v roce 1917 pak Finsko vyhlásilo nezávislost, po čemž v roce 1918 následovala občanská válka mezi silami socialistů a konzervativců. Po jejím konci finští nacionalisté provedli několik expedic na území Karélie s cílem získat kontrolu nad územími s početnou finskou populací. V roce 1920 podepsaly Rusko a Finsko tzv. Smlouvu z Tartu, v jejímž rámci získali Finové Petsamo výměnou za ztrátu Repoly a Porajärvi. Pohraniční třenice však pokračovaly ještě tři roky, než oba státy podepsaly mírovou dohodu, která novou hranici normalizovala.

Během 30. let se vztahy Finska a Sovětského svazu postupně zlepšovaly a roku 1932 došlo k podpisu paktu o neútočení. Ten byl o dva roky později potvrzen a stanoven na dobu deseti let s možností prodloužení. Po vstupu Sovětského svazu do Společnosti národů v roce 1937 (Finsko bylo členem již od roku 1920) pak dokonce následovalo oteplení vztahů. To skončilo koncem 30. let coby důsledek stalinských čistek a konsolidace moci Josifa Stalina. Po získání takřka absolutní moci se pozornost sovětského diktátora obrátila k zahraničním věcem.

Na Finsko Moskva pohlížela s nedůvěrou kvůli jeho dřívějším vazbám na Německo. V závěru finské občanské války totiž císařské Německo vyslalo do země početný kontingent, kvůli čemuž se Finsko po konci konfliktu nakrátko ocitlo v německé sféře vlivu. Z něj se vymanilo po porážce Německa ve Velké válce, to ale Stalinovi stačilo pro podezření, že hitlerovské Německo by mohlo v budoucnu použít finské území jako předmostí k útoku na Leningrad.

Během roku 1938 započala první jednání, při nich Sověti požadovali odstoupení či pronájem ostrovů ve Finském zálivu v zájmu ochrany námořních tras vedoucích do Leningradu. Tato jednání nikam nevedla; Finové v té době jednali o vojenské spolupráci se Švédskem a nechtěli je narušit případnými smlouvami s Ruskem. Sovětský svaz navíc měl v té době velmi špatnou mezinárodní reputaci kvůli stalinským čistkám. Těm mimo jiné padlo za oběť i mnoho finských komunistů, kteří byli po porážce v občanské válce nuceni odejít do Ruska. Je ovšem nutné podotknout, že tato jednání se vedla jen na nízké úrovni a jejich úspěch či neúspěch tak nutně neznamenal ohrožení Finska.

Zlom nastal v srpnu 1939, kdy Německo a SSSR podepsaly tzv. pakt Ribbentrop-Molotov. Obě mocnosti si v jeho tajném dodatku rozdělily Evropu do sfér vlivu, kdy Finsko společně s Pobaltím připadlo Sovětům. Helsinky přivítaly pakt s úlevou - pakt odstranil hrozbu německo-sovětské války, v jejímž případě by Sověti s velkou pravděpodobností vstoupili na finské území v zájmu zajištění karelské hranice. Tato úleva ale vzala za své v září 1939, kdy Němci i Sověti společně napadli Polsko a rozdělili si jeho území. V závěrečných fázích bojů pak Moskva zahájila sérii jednání s Estonskem, Lotyšskem a Litvou o smlouvách o vzájemné vojenské pomoci. Tyto pakty měly Sovětům umožnit rozmístit na území dotyčných států své jednotky a vybudovat zde vojenské základny. Navenek byly smlouvy prezentovány jako ochrana Pobaltí, ve skutečnosti ale šlo o přípravu na pozdější anexi.

Pátého října 1939 pak dostalo pozvánku k jednání i Finsko…

Poznámka: Plný rozbor kořenů Zimní války sahá daleko nad rámec tohoto článku. Výše uvedené proto vnímejte jen jako velmi obecné shrnutí. Detailnějšímu popisu se budu věnovat v některém ze svých budoucích textů.

Zástupci Finska jsou oficiálně pozváni do Moskvy k projednání smlouvy o vzájemné spolupráci s SSSR. Podobné smlouvy Sovětský svaz uzavřel s Estonskem a Lotyšskem, smlouva s Litvou bude podepsána o 10 dní později. Pokud by Finsko přijalo, Sovětský svaz by se zavázal zemi přispěchat na pomoc při napadení třetí zemí. Zároveň by ale SSSR mohl na finském území budovat vojenské základny. Finská vláda si nicméně zachovává obezřetnost a místo svého ministra zahraničí vysílá do Moskvy „jen“ velvyslance ve Švédsku Juha Kusti Paasikiviho, který má omezené pravomoci.

Paasikivi se ještě ten samý den setkává s Molotovem i Stalinem, kteří mu sdělují stejné požadavky jako vůči státům Pobaltí. Navíc ale žádají územní ústupky na Karelské šíji, oficiálně v zájmu ochrany Leningradu. Sověti navrhují, aby se karelská hranice posunula až na linii Koivisto-Lipola ležící sotva 30 km od Viipuri, tehdy druhého největšího finského města. Tento krok by Finy připravil o veškerá opevnění Mannerheimovy linie. 3) Zároveň s tím Sověti požadují pronájem poloostrova Hankö na 30 let a postoupení Rybářského poloostrova i ostrovů ve Finském zálivu. Výměnou za to Rusové nabízí postoupení Repoly, Porajärvi a přilehlých území. Ta sice mají dvojnásobnou rozlohu než území požadovaná, jedná se ale o pustou oblast bez reálného užitku. Finové si ponechávají čas na projednání požadavků finskou vládou.

Finská vláda jedná o sovětských požadavcích přednesených předchozí den. Ministři obrany a zahraničí rezolutně nesouhlasí, jejich názor podporuje i finský prezident Kyösti Kallio. Naopak velvyslanec Paasikivi a finský maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim jsou pro přijetí požadavků. Mannerheim ví, že finská armáda by byla v zoufalé početní i palebné nevýhodě

1) Finská diplomatická delegace v čele s Paasikivim odjíždí do Moskvy k dalšímu kolu jednání o sovětských územních požadavcích. Na helsinském nádraží je delegace vyprovázena davem civilistů, kteří zpívají finskou hymnu. Dle zahraničního tisku Finové vyjadřují odhodlání sovětskému nátlaku nepodlehnout.

2) Finský premiér Ajmo Cajander v rozhovoru pro média prohlašuje následující: „Doufáme, že Američané budou nadcházející vyjednávání bedlivě sledovat. Finsko si vždy cenilo soucitu a morální podpory ze strany Spojených států. Doufáme, že i tentokrát budou Američané vše bedlivě sledovat a zachovají se v souladu s civilizovanými normami spravedlnosti.“

3) Štáb finské armády ve stejný den vyhlašuje „obnovovací cvičení“ armádních sil. Ve skutečnosti jde o částečnou mobilizaci, kdy dvě finské pěší divize dostávají rozkaz přesunout se na Karelskou šíji. Nezahálí ale ani Rudá armáda - podle informací zahraničního tisku se u Leningradu shromažďuje téměř 700 000 ruských vojáků, z toho nejméně 250 000 je dislokováno méně než 50 km od finské hranice.

1) Litevský ministr zahraničí Juozas Urbšys v Moskvě podepisuje Sovětsko-litevskou smlouvu o vzájemné pomoci. Kromě stejných ujednání jako smlouvy s Estonskem a Lotyšskem (tedy umístění sovětských základen, záruka vzájemné vojenské pomoci aj.) dohoda obsahuje i předání Wilnského vojvodství Litvě. Litva by tak získala zpět své historické hlavní město Vilnius, o které přišla v roce 1922 po jeho anexi Polskem. Litevská vláda nicméně nad podpisem dlouho váhala; například prezident Antanas Smetona vyjádřil obavy, zda není cena za znovuzískání Vilniusu příliš vysoká. Tváří v tvář silnému sovětskému tlaku a hrozbě vpádu Rudé armády ale nakonec Litva nemá jinou možnost než podepsat. Finsko nyní zůstává poslední zemí, která smlouvu o vzájemné spolupráci se Sověty doposud nepodepsala.

2) Finská vláda nařizuje zatmívání měst a nabízí obyvatelům Helsinek a Viipuri dobrovolnou evakuaci na venkov.

1) V Moskvě bezvýsledně pokračují jednání mezi sovětským ministrem zahraničí Molotovem a finskou diplomatickou delegací. Zahraniční tisk si všímá zcela odlišné povahy jednání oproti státům Pobaltí; Finové jsou si údajně vědomi faktu, že v případě války mají na své straně výhodu terénu a skvěle vycvičené armády. Na druhou stranu je finská armáda zoufale přečíslena a nedostává se jí těžkých zbraní. Letectvo pak disponuje pouze několika desítkami letounů, z nichž jen malou část lze označit za moderní. Na diplomatické půdě Finové podle zahraničních médií spoléhají na podporu Švédska a Spojených států – právě USA v minulosti s Finskem udržovaly velmi dobré vztahy.

2) V samotném Finsku mezitím pokračují preventivní opatření pro případ války. V tento den je zahájeno rozmisťování protileteckých zbraní okolo velkých měst. Rovněž se odhaduje, že z Helsinek již do vnitrozemí odjelo na 60 000 civilistů. Finský ministr zahraničí Eljas Erkko nicméně při rozhovoru s médii nabízí slova uklidnění: „V tuto chvíli není důvod se domnívat, že Finsku hrozí bezprostřední hrozba. Zároveň je ale naší povinností bedlivě sledovat dění ve světě a být připraveni na jakoukoliv nouzovou situaci.“

3) Americký prezident Roosevelt zasílá svému sovětskému protějšku Michailu Kalininovi následující depeši: „Prezident Spojených států amerických pozdravuje prezidenta Kalinina a zasílá mu následující zprávu: Ačkoliv se Spojené státy nijak neúčastní evropských sporů, (Roosevelt) by rád upozornil na dlouhé a blízké přátelství mezi USA a Finskem. (Roosevelt) se domnívá, že by na tento fakt měl prezidenta Kalinina upozornit v duchu společné snahy, která před několika lety vyústila v obnovení dobrých vztahů mezi SSSR a Spojenými státy. Mnoho Američanů má finské kořeny a s Finskem náš národ pojí výjimečné přátelství. Prezident proto vyjadřuje naději, že Sovětský svaz nevznese vůči Finsku žádné nároky neslučitelné s nezávislostí, územní integritou a zájmy Finské republiky. Prezident si je jist, že Vy i vaše vláda tuto zprávu pochopíte jako přátelský návrh, a zasílá Vám své nejvřelejší pozdravy.“

1) Zpravodaj deníku New York Times hlásí, že ve finských městech se pohybují uniformovaní vojáci a v rámci postupné mobilizace armády pokračují odvody rezervistů a dobrovolníků. Zbytek občanů prodělává rychlokurzy používání plynových masek a v městech začíná budování protileteckých krytů. Reportáž se rovněž zmiňuje o tisících civilistů prchajících do Švédska. Finská vláda v ten samý den vydává pokyn přesunout veškerá finská válečná i obchodní plavidla pryč z Finského zálivu.

2) Finský ministr zahraničí Eljas Erkko v prohlášení pro média vyjadřuje optimismus ohledně finsko-sovětských jednání: „Jsem přesvědčen, že vláda Ruska si nepřeje válku o nic víc než my.“ V ten samý den vydává velitel finských ozbrojených sil polní maršál Mannerheim následující prohlášení: „Ačkoliv jsme občané malé země, celý svět dle mého názoru zná náš postoj ke svobodě a obraně vlasti. V posledních letech jsme tohoto postoje využili k posílení naší národní obrany. Pod předváděnou rouškou klidu by zahraniční pozorovatelé nalezli sílu a odhodlání.“

1) Švédský král Gustav V. zasílá norskému králi Haakonovi VII., dánskému králi Kristiánovi X. a finskému prezidentovi Kyösti Kalliovi oficiální pozvánku na konferenci severských zemí, která se má uskutečnit 18. října ve Stockholmu. Společně s hlavami států dorazí i ministři zahraničí. Zahraniční tisk považuje konferenci za důkaz toho, že severské státy berou hrozbu konfliktu mezi Finskem a SSSR velmi vážně a mimo jiné chtějí světu předvést svou jednotu.

1) Finské diplomatické delegaci v čele s velvyslancem Paasikivim je sovětským ministrem zahraničí Molotovem za Stalinovy přítomnosti předáno memorandum zahrnující veškeré sovětské územní požadavky na Finsko. Ty jsou podle memoranda motivovány dvěma hlavními body – zajištění bezpečnosti Leningradu a zajištění přátelských vztahů mezi Finskem a SSSR.

Sovětská strana požaduje následující:

Finská delegace následně odjíždí domů k projednání požadavků. Z kuloárů ale zaznívají hlasy, že pro Finy jsou tyto požadavky nepřijatelné, zejména pak požadavek na postoupení Karelské šíje.

1) Finská vláda vydává prohlášení, ve kterém současnou situaci vnímá jako „vážnou, ale nikoliv ohrožující“. Ministr zahraničí Erkko i další členové kabinetu ale odmítají průběh jednání se Sověty jakkoliv blíže komentovat. Erkko nicméně i nadále vyjadřuje optimismus: „Celá má rodina zůstává zde (v Helsinkách) a neprovedla žádné nouzové přípravy. I přesto ale cítíme jistý neklid týkající se nejen nás, ale i celé Evropy. Pokud se nenajde řešení současné situace, řítí se Evropa do největší katastrofy své historie…“. Rovněž také prohlašuje, že finská vláda učinila nezbytná opatření pro případ ohrožení státu, a to včetně vytvoření plánu na evakuaci vládních činitelů z Helsinek.

1) Sovětský prezident Michail Kalinin zasílá americkému prezidentovi Rooseveltovi odpověď na depeši z 11. října. Zde plné znění: „Pane prezidente, děkuji Vám za vaše pozdravy a přátelská slova zaslaná 12. října (depeše dorazila následující den po odeslání, pozn. aut.). Považuji za vhodné Vám připomenout, že nezávislost Finské republiky byla sovětskou vládou uznána již 31. prosince 1916 a garantována smlouvou ze 14. října 1920 mezi SSSR a Finskem. Výše uvedené akty definovaly základní principy vzájemných vztahů mezi Sovětským svazem a Finskem. V souladu s těmito principy jsou vedena i současná jednání mezi sovětskou a finskou vládou. Navzdory tendenčním interpretacím šířeným třetími stranami snažícími se narušit evropský mír je jediným cílem těchto jednání upevnění vzájemných vztahů mezi SSSR a Finskem, a posílení přátelské spolupráce ve snaze zajistit bezpečnost obou zemí. Přijměte prosím můj projev nejhlubší úcty k Vám.“

1) Ve Stockholmu se koná konference hlav státu Švédska, Norska a Finska za účasti ministrů zahraničí všech tří zemí. Hlavním tématem prvního dne jsou sovětské požadavky vůči Finsku. Zde je diskuse ovlivněna zprávami z Estonska, kde se v souladu se sovětsko-estonskou smlouvou o vzájemné spolupráci rozmisťují jednotky Rudé armády. Podle těchto informací je příchod Rudé armády na území „spřáteleného“ státu doprovázen silnou cenzurou a přísnými omezeními pohybu cizinců. Už jen to dává Finsku do ruky pádný důvod, proč s přítomností Rudé armády na území Finska nesouhlasit.

1) Finský kabinet dlouho do noci jedná o dalším postupu v jednáních se Sovětským svazem. Výstupem jednání jsou konkrétní instrukce, se kterými má delegace v čele s Juhem Paasikivim nazítří vyrazit do Moskvy k dalšímu kolu jednání. Podle mluvčího finské vlády se zemi dostalo morální podpory ze strany skandinávských států i USA, což jen posílilo vyjednávací pozici Finska. Podle zákulisních informací je Finsko připraveno pevně trvat na svém a nepodlehnout sovětskému nátlaku.

1) Na pozadí dalšího kola sovětsko-finských jednání probíhají ve Finsku přípravy na možnou válku. Podle zahraničních zpravodajů se pohraniční oblasti Finska proměnily v „jeden velký vojenský tábor“. Ve Viipuri je hlášen velký počet vojáků, kteří podle zpravodajů vykazují velmi vysokou morálku.

2) Finská vláda v tento den předkládá nouzový rozpočet se schodkem okolo 418 milionů finských marek; jde o důsledek zvýšených výdajů na obranu. Pro rok 1940 proto vláda počítá s výrazným zvýšením daní a v zájmu úspor ruší kontrakt na opevnění Åland. Ministr financí Väinö Tanner nicméně v rozhovoru pro média zdůrazňuje, že finská ekonomika je zdravá a má jen velmi malý veřejný dluh. V případě potřeby by tak dle jeho slov nemělo mít Finsko problém získat půjčky ze zahraničí.

1) Finská diplomatická delegace v Moskvě předává memorandum finské vlády vyjadřující se k sovětským územním požadavkům. Hlavní body odpovědi jsou následující:

Sovětská vláda reaguje vlastním memorandem, ve kterém všechny klíčové finské body odmítá s následujícím odůvodněním:

Ve zbytku bodů platí sovětské požadavky a podmínky v podobě stanovené 14. října.

1) Finská diplomatická delegace opouští Moskvu a vrací se zpět do Helsinek. Po výměně návrhů na řešení územního sporu jednání uvázla na mrtvém bodě.

1) Sovětský ministr zahraničí Molotov zasílá velvyslanci v Helsinkách Derevjanskému telegram, podle kterého SSSR doposud neobdržel žádnou reakci finské vlády na sovětské požadavky. Podle Molotova zaznívají zvěsti, že finské ticho znamená přerušení jednání. Molotov proto Derevjanského instruuje, aby o těchto zvěstech informoval finského ministra zahraničí Erkka a důrazně jej požádal, aby se ke zvěstem oficiálně vyjádřil.

1) Velitelství Leningradského vojenského okruhu zasílá lidovému komisaři pro obranu Klimentu Vorošilovovi první draft plánu pro porážku finských pozemních sil. Pro případnou invazi jsou vyčleněny čtyři kompletní sovětské armády rozmístěné podél celé finské východní hranice. Velitel Leningradského vojenského okruhu, komandarm Kiril Mereckov, plánuje Finy pokořit jedním masivním úderem po celé délce hranice. Dílčí cíle jsou následující

Celkem je pro operaci vyhrazeno více než 420 000 mužů, přes 2800 děl a minometů, necelých 2300 tanků a přes 2400 letadel. Celá operace má podle prvotních odhadů trvat maximálně tři týdny. Zde je nutné podotknout, že tento plán by byl velmi optimistický i bez jakéhokoliv odporu. Rovněž se do něj promítl i fakt, že Sověti mají kvůli nedostatečné práci rozvědky jen velmi málo informací o opevnění na Karelské šíji.

1) Sovětský ministr zahraničí Molotov předstupuje před Nejvyšší sovět s obsáhlým projevem shrnujícím dosavadní sovětskou zahraniční politiku. Zvláštní pozornost věnuje Finsku, kdy během projevu zveřejňuje sovětské územní požadavky a zdůrazňuje, že výměnou za posunutí hranice na Karelské šíji o 90 km na západ nabídl SSSR výrazně větší území v Karélii. Zároveň Molotov vyjadřuje naději, že Finsko nebude hledat záminky pro sabotování dohody, což by podle něj „bylo Finsku k neprospěchu“.

1) Finské ministerstvo zahraničí zveřejňuje oficiální reakci na projev sovětského ministra zahraničí Molotova. Zveřejnění detailů sovětsko-finských jednání v době, kdy finská delegace teprve odjíždí do Moskvy předat Sovětům stanovisko své vlády, způsobí podle Finů zbytečné průtahy v jednání. Na Molotovův výrok o nutnosti zajistit obranu Leningradu pak Helsinky reagují připomínkou, že Sovětský svaz s Finskem v roce 1932 uzavřel pakt o neútočení. V něm se mimo jiné Sověti respektovat finské hranice a veškeré územní spory řešit mírovou cestou. Finská vláda na to konto vyjadřuje důvěru, že SSSR svým závazkům dostojí.

2) Finský ministr zahraničí Eljas Erkko se při projevu na veřejné akci nechává slyšet, že Finsko je odhodláno „neústupně vzdorovat“ sovětskému požadavku na pronájem poloostrova Hanko. Požadavky zahrnující vojenské a územní ústupky cizímu státu jsou podle Erkka zcela nepřijatelné: „Finsko nemůže přijmout jakoukoliv dohodu, která by nás připravila o svobodu nebo neutralitu. Toto právo na sebeobranu náleží každému nezávislému a svobodnému národu.“ Současně s tím oznamuje finská námořní mise v Kodani, že vody okolo poloostrova Hanko byly finským námořnictvem zaminovány.

3) Do Moskvy přijíždí finská diplomatická delegace k dalšímu kolu jednání o sovětských územních požadavcích. Finové jsou v souladu se slovy ministra zahraničí Erkka připraveni sovětským nárokům vzdorovat. Sovětský list Pravda v ten samý den vydává článek, v němž jsou územní požadavky vůči Finsku obhajovány jako „spravedlivé a čestné“. Článek zároveň obviňuje zahraniční tisk z pokusu o „otrávení našich vztahů s Finskem“ a prohlašuje, že Sovětský svaz „…se snaží posílit, a nakonec i posílí obranu Leningradu – kolébky naší Velké říjnové socialistické revoluce.“

1) Finská delegace v Moskvě představuje finální protinávrh sovětským územním požadavkům. Finové jsou ochotni postoupit Sovětům Terijoki a jeho okolí, čímž by zmizel výběžek hranice na západním pobřeží Karelské šíje a hranice by se v těchto místech posunula na západ zhruba o 40 km. Finská delegace rovněž souhlasí s postoupením šesti ostrovů ve Finském zálivu, rezolutně ale odmítá souhlasit s pronájmem poloostrova Hanko a stavbou sovětské námořní základny. Tento krok je Finskem vnímán jako hrozba pro národní bezpečnost i neutralitu země.

2) Sověti pod záminkou obrany Leningradu i nadále trvají na všech svých požadavcích, tj. odstoupení celé Karelské šíje až po Koivisto, demolici Mannerheimovy linie, pronájem poloostrova Hanko a postoupení ostrovů ve Finském zálivu. Finové jsou ovšem neústupní, na což Molotov nakonec reaguje slovy: „Tento spor se pokusili vyřešit civilisté a selhali. Je na čase přenechat celou záležitost armádě.“

3) Současně s jednáními v Moskvě vydává sovětský deník Pravda článek, v němž vyzývá k obraně Leningradu všemi dostupnými prostředky. Článek rovněž obviňuje západní média a jisté nejmenované kruhy ve Finsku z úmyslného překrucování sovětských požadavků. Reakce finského ministra zahraničí Erkka z 1. listopadu je pak označena za přímou výhrůžku Sovětskému svazu. Finsko se podle článku ocitlo pod vlivem mocností nepřátelských vůči SSSR.

1) Finská diplomatická delegace v čele s velvyslancem Paasikivim se v Moskvě schází se samotným Josifem Stalinem. Ten projevuje ochotu ke kompromisům a místo pronájmu poloostrova Hanko nabízí jeho odkoupení. V takovém případě by již poloostrov nebyl finským územím a přítomnost sovětských jednotek by papírově nijak nenarušila bezpečnost Finska. Finská delegace ale i nadále trvá na svém - Finsko podle ní nemůže souhlasit ani s odkupem či pronájmem Hanka, ani s přítomností sovětských vojsk na svém území. Po tomto setkání jsou další jednání dočasně přerušena.

2) Finský ministr zahraničí Eljas Erkko v rozhovoru pro média rezolutně odmítá obvinění uvedená ve včerejším deníku Pravda, podle nichž Finsko podniká výhrůžné kroky proti SSSR. Erkko prohlašuje, že: „…pokud tyto útoky sledovaly nějaký cíl, tak selhaly – náš názor je neměnný.“ Finsko podle něj chce pouze žít v míru, důkazem čehož je ochota přijmout dvě třetiny sovětských požadavků. Cokoliv navíc včetně pronájmu poloostrova Hanko je ale podle Erkka pro Finsko nepřijatelné: „V situaci, kdy se někdo vzdá dvou třetin žádaného území, přijde dříve či později moment, kdy musí svobodná a nezávislá země říci „Dost!““.

1) Finsko-sovětská jednání jsou dočasně přerušena, obě strany konzultují další postup se svými vládami. Jelikož následující den začínají v SSSR oslavy Velké říjnové socialistické revoluce, jakýkoliv další posun v jednáních se neočekává dříve než koncem týdne. Deník Pravda nicméně pokračuje ve výpadech vůči finské vládě a otiskuje článek, v němž varuje „…kohokoliv, kdo by nás chtěl ohrožovat nebo pořádat provokativní akce podél našich hranic.“

1) Finsko-sovětská jednání v Moskvě jsou obnovena. Vůdce finské delegace Paasikivi předává Molotovovi a Stalinovi stanovisko finské vlády. Podle něj Finsko nemůže přistoupit na žádnou dohodu, která bude mít za následek přítomnost cizích vojsk na finském území. Z toho důvodu finská vláda opět vyjadřuje nesouhlas s pronájmem poloostrova Hanko. Molotov na tuto námitku reaguje opakováním návrhu na odkoupení poloostrova. Pokud pak finská vláda neprojeví ochotu Hanko prodat, očekává Sovětský svaz odstoupení či prodej ostrovů ve Finském zálivu v návaznosti na dříve projevenou ochotu Finska tyto ostrovy Sovětům přenechat.

1) jednání v Moskvě i nadále váznou. Podle finského ministra zahraničí Väinö Tannera zůstávají nejdůležitější otázky celého jednání stále otevřené. Oficiální komuniké finské delegace prohlašuje, že „…během jednání se stále ještě nepodařilo nalézt vzájemnou shodu.“ Vedoucí delegace Paasikivi o patové situaci informuje finskou vládu a žádá o další instrukce.

1) Stále žádný pokrok v jednáních. Deník New York Times s odvoláním na své zdroje ve Finsku hovoří o „sílícím pesimismu“ ve finských vládních kruzích. Tento pesimismus je údajně důsledkem sovětského lpění na požadavcích nepřijatelných pro Finsko.

2) Sovětská tisková agentura TASS v tiskovém prohlášení obviňuje finskou vládu z úmyslného zdržování a narušování jednání. Ministr zahraničí Eljas Erkko ještě ten den obvinění odmítá a připomíná, že finská delegace principiálně souhlasí s dvěma třetinami sovětských požadavků.

1) Finský ministr zahraničí Eljas Erkko se na tiskové konferenci nechává slyšet, že jednání se Sovětským svazem uvázla na mrtvém bodě, a že pokud se nepodaří tuto situaci vyřešit, bude muset být finská delegace z Moskvy odvolána. Podle Erkka jde o politováníhodný vývoj, neboť vzhledem k délce jednání a finské nabídce ústupků nic nebrání nalezení shody. I přes tyto překážky ale jednání podle Erkka probíhají v přátelském duchu a prozatím nedošlo na hrozby ani ultimáta.

1) Finská diplomatická delegace dočasně přerušuje další jednání se Sovětským svazem a vrací se zpět do Helsinek. Paasikivi předává sovětskému ministru zahraničí Molotovovi následující dopis: „Ve světle faktu, že během jednání vedených s Vámi a p. Stalinem jsme nenašli shodu nad vyjednávanou dohodou mezi SSSR a Finskem, považujeme za správné dnes večer odcestovat do Helsinek. Kromě vašeho informování a vyjádření díků za Vámi projevenou vstřícnost bychom rádi vyjádřili naději, že v budoucnu již jednání přinesou výsledek přijatelný pro obě strany.“

1) V reakci na přerušení jednání s Finskem zahajuje velení Leningradského vojenského okruhu rozmisťování sil podél finské hranice. Jako první se dává do pohybu 7. armáda, která se přesouvá od Leningradu na Karelskou šíji. Současně s tím zaujímají své pozice čelní elementy 9. armády. Ta má za úkol po začátku útoku obsadit Kajaani a poté postupovat na Oulu. Sovětské letectvo ve stejný den zahajuje průzkumné lety podél finských hranic. Finská vláda během dne informuje média o několika narušeních vzdušného prostoru, objevují se i nepotvrzené zvěsti o sestřelení jednoho ruského letounu. Finské pohraniční jednotky v reakci na zvýšenou koncentraci ruských sil u hranic zintenzivňují hlídkovou činnost.

1) Sovětská agentura TASS v rozhlasovém vysílání obviňuje Finsko z „protisovětské kampaně“. Jde o reakci na zprávu, že finská vláda nařídila pozastavení činnosti komunistického časopisu Soihtu a zabavila všechny výtisky jeho posledního čísla. Podle TASS jde o důkaz toho, že „…snažit se o dobré vztahy mezi Finskem a SSSR nebo odkrývat karty britských imperialistů je pro finskou vládnoucí třídu zločinem .“ Finské pracující pak TASS vyzývá k přímému odporu proti svým vládcům. Ostré útoky proti Finsku zaznívají i z jiných sovětských médií – například list Pravda nepřímo naznačuje, že Finsko čeká stejný osud jako Polsko.

2) Finský prezident Kyösti Kallio se schází s Juhem Paasikivim a ministrem financí Tannerem. Paasikivi se nechává slyšet, že jednání se Sověty nebyla ze strany Finska formálně ukončena a delegace je i nadále ochotna se dohodnout na dvou třetinách bodů. Na pozdější tiskové konferenci se pak Paasikivi nechává slyšet, že Finsko je dobře vyzbrojeno a připraveno čelit ekonomickému i jinému nátlaku.

1) Sovětský tisk pokračuje v propagandistické kampani proti Finsku. Admirál Vladimir Tribuc, velitel Baltské flotily, v článku pro list Komsomolskaja Pravda důrazně varuje Finsko, že: „…žádná překážka nezastaví naše odhodlání dosáhnout stabilního míru ve Finském zálivu za účelem zabezpečení sovětských hranic, velkého Leninova města i přátelských národů Pobaltí před zahraniční agresí.“ Rovněž také ostře kritizuje finské odmítnutí sovětských požadavků a vysoko vyzdvihuje sílu a početnost sovětských námořních sil v Pobaltí. Útoky zaznívají i z jiných sovětských novin – například deník Pravda kritizuje finskou sociální demokracii, která podle něj nebojuje za blahobyt pracujících, nýbrž za zájmy aristokratů a kapitalistů. Finská vláda na tyto útoky nijak nereaguje

1) Zhruba v tuto dobu dokončuje Rudá armáda rozmisťování sil podél hranic s Finskem. Celkem se jedná o 4 armády čítající bezmála 400 000 mužů, 1915 děl a 1476 tanků. Finské síly představují pouze zlomek tohoto počtu, nemají žádné tanky, prakticky žádné letectvo a jen hrstku protitankových zbraní. Zatímco Sověti plánují Finy pokořit jedním masivním úderem po celé délce hranice, Finové spoléhají na hloubkovou obranu a neprostupný terén severního Finska. Na Karelské šíji pak mají pohraniční útvary v případě napadení zahájit ústupové boje a poskytnout tak čas k plnému obsazení Mannerheimovy linie.

1) Finský premiér Ajmo Cajander při projevu na společenské akci prohlašuje, že Finové by měli být připraveni na obranu své vlasti.: „Každý občan musí vnímat sebe sama jako hlídače střežícího svůj práh, který je kdykoliv připraven bránit svou zemi až do posledního dechu.“ Z toho důvodu je podle Cajandera nutné, aby se finské obyvatelstvo „naučilo obdělávat svá pole s pluhem v jedné ruce a puškou v druhé“. Premiér tato slova pronáší během své rekapitulace dosavadního vývoje jednání se Sovětským svazem, která byla v půlce listopadu přerušena. Při této příležitosti připomíná, že kdyby Finsko přijalo všechny sovětské požadavky, přišlo by o svou hlavní obrannou linii. Zároveň vyjadřuje sympatie s Estonskem, Lotyšskem a Litvou, která podle něj byly učiněny závislými na Sovětském svazu.

2) Sovětský tisk stupňuje své protifinské tažení. Články míří na finské pracující - ti jsou podle textů přátelsky nakloněni SSSR a nedovolí finské vládnoucí třídě „naplnit její dobyvačné plány“. Agentura TASS zveřejňuje dopisy údajně pocházející od finských obyvatel; v dopisech zaznívají stížnosti na mobilizaci, nedostatek zaměstnanců, zvyšující se ceny jídla a další těžkosti. Například deník Komsomolskaja Pravda pak tvrdí, že finští vojáci jsou indoktrinováni nenávisí vůči všemu sovětskému.

1) U ruské vesnice Mainila ležící jen pár set metrů od hranice s Finskem je zaznamenána série explozí. Podle sovětských zdrojů dopadlo na vesnici osm dělostřeleckých granátů, finské pozorovatelny v oblasti napočítaly o jeden výbuch méně. Velení sovětského Leningradského vojenského okruhu z incidentu okamžitě viní finské dělostřelectvo; podle hlášení zaslaného sovětské vládě i tisku dělostřelba usmrtila 4 rudoarmějce a dalších 9 zranila. Incident je v hlášení označen za „pobuřující provokaci finských válečných štváčů“, která způsobila „velké rozhořčení jednotek Rudé armády podél hranice“. Současně s tím dostávají sovětské pohraniční jednotky povolení opětovat palbu.

2) Sovětský ministr zahraničí Molotov si předvolává Aarna Yrjö-Koskinena, finského velvyslance v Moskvě, a předává mu nótu sovětské vlády informující o incidentu v Mainile. V reakci na „finskou provokaci“ prohlašuje sovětská vláda přítomnost finských jednotek na Karelské šíji za hrozbu vůči Leningradu, samotné ostřelování je označeno za nepřátelský akt vůči SSSR. Sověti jsou nicméně ochotni tuto „revoltu finských vojáků způsobenou neschopným velením“ nezveličovat a vše vyřešit diplomatickou cestou. Aby se podobné incidenty neopakovaly, navrhuje sovětská vláda stažení všech finských sil o zhruba 25 km dále od hranic. Velvyslanec Yrjö-Koskinen nótu okamžitě zasílá do Helsinek.

3) Vrchní velitel finských ozbrojených sil maršál Mannerheim v reakci na incident v Mainile okamžitě nařizuje vyšetřování. Již z prvních výslechů finských pohraničníků vyplývá, že sovětská verze událostí má vážné trhliny. Finské dělostřelectvo na Mainilu nemohlo pálit z jednoduchého důvodu - nejbližší baterie je dislokována 20 km od vesnice, což je daleko mimo její dostřel.

4) Jak se ukáže mnoho let po válce, ostřelování Mainily ve skutečnosti zorganizovala sovětská NKVD a celý incident je tak jen sovětskou false-flag operací. Její cíl byl jasný - poskytnout Rusům casus belli pro zahájení invaze do Finska. I přes veškerý nátlak totiž Moskva doposud postrádala záminku k provedení vojenské intervence a získání požadovaných území silou. Po rozpadu SSSR poskytne konkrétní důkazy mimo jiné i odtajněný soukromý archiv Andreje Ždanova, který v roce 1939 působil jako předseda leningradské pobočky KSSS.

5) Josif Stalin se setkává se v Moskvě setkává se sovětským politikem finského původu Ottou Wille Kuusinenem. Ten v roce 1918 stál v čele pokusu o komunistickou revoluci ve Finsku a stal se vůdcem tzv. Finské socialistické dělnické republiky. Po porážce komunistů v občanské válce pak prchnul do SSSR, kde stál u vzniku Finské komunistické strany. Právě Kuusinen (který se nikdy nevzdal snu o návratu do Finska a vytvoření jím vedené socialistické republiky) je Stalinem určen jako vůdce Finské demokratické republiky – Sověty plánovaného loutkového režimu, který se má ujmout moci po pádu vlády v Helsinkách a předat Sovětům jimi požadovaná území.

1) Velvyslanec Yrjö-Koskinen předává sovětskému ministru zahraničí Molotovovi výsledky finského vyšetřování incidentu v Mainile. Vyslanec jménem finské vlády odmítá odpovědnost za incident a prohlašuje, že vyšetřování nenalezlo žádné důkazy o nasazení finských děl. Podle názoru vyšetřovatelů založených na svědectví pohraničníků byly granáty vypáleny na sovětské straně hranice – finské hlídky se údajně domnívaly, že jde o součást sovětského cvičení. Na základě těchto faktů vyslanec rezolutně odmítá sovětskou interpretaci incidentu coby finské provokace, a ujišťuje Molotova, že Finsko nemělo a nemá v úmyslu provádět jakékoliv nepřátelské akty vůči SSSR. Rovněž také uvádí, že finská armáda má u hranice pouze pohraniční jednotky a její dělostřelectvo nemá pro napadení sovětského území dostatečný dostřel. V zájmu deeskalace ale Helsinky navrhují oboustranné stažení jednotek dále od hranice a zahájení společného vyšetřování v souladu s článkem 5 paktu o neútočení z roku 1932.

2) Veliteli NKVD Lavrentiji Berijovi je doručen souhrn odposlechů diskuse mezi finským velvyslancem Yrjö-Koskinenem a diplomatickým poradcem finské mise v Moskvě Ristem Solankem. Podle Solanka by paradoxně bylo lepší, kdyby finské jednotky Mainilu skutečně ostřelovaly – v takovém případě by se finská vláda oficiálně omluvila, uhradila veškeré škody a zbavila se zodpovědných důstojníků. V současné situace ale Solanko netuší, co dělat dál. Zmiňuje se i o protifinské kampani v sovětském tisku – podle něj Sověti dobře ví, že Finsko si válku nepřeje. Yrjö-Koskinen se domnívá, že k válce nedojde, protože má k dispozici nezvratné důkazy potvrzující finskou nevinu. Nikdo podle něj nevěří, že by se snad Finové snažili rozpoutat válku s mnohonásobně silnějším nepřítelem. Do rozhovoru se následně zapojuje i Allan Staffans, majitel finských loděnic Crichton-Vulcan. Ten se domnívá, že Finové raději zemřou při obraně stávající hranice, než aby ji opustili bez boje. Atmosféra v místnosti je dle pořizovatelů odposlechu velmi depresivní.

1) Ministr zahraničí Molotov předává velvyslanci Yrjö-Koskinenovi odpověď sovětské vlády na včerejší diplomatickou nótu. Vláda SSSR považuje finskou reakci za projev hluboké nenávisti vůči SSSR, ostře kritizuje finské popírání zodpovědnosti za ostřelování Mainily a označuje tvrzení o finské nevině za dezinformaci a urážku obětí. Finské závěry vyšetřování jsou odmítnuty jako nepravdivé a pohrdavé. Návrh na oboustranné stažení sil a společné vyšetřování je rovněž odmítnut – podle sovětské vlády jednotky Rudé armády u hranic nijak neohrožují důležitá finská města, zatímco finské síly mají na dosah Leningrad. Návrh na stažení finských sil o 20-25 km, který Sověti přednesli v reakci na ostřelování Mainily, je sovětskou vládou vnímán jako naprosté minimum pro zabezpečení Leningradu. Finská neochota vyhovět je označena za důkaz, že Finové mají v úmyslu i nadále Leningrad ohrožovat a pokračovat v nenávistné protisovětské kampani. Jelikož pak tato aktivita přímo porušuje pakt o neútočení podepsaný mezi oběma zeměmi v roce 1932, necítí se již Sovětský svaz být tímto paktem vázán a kvůli jeho „neustálému porušování z finské strany“ jej s okamžitou platností vypovídá.

1) Velitelství Leningradského vojenského okruhu vydává tiskové prohlášení, v němž je finská armáda obviněna z narušení hranice na šíji mezi Rybářským poloostrovem a poloostrovem Strednyj. Podle hlášení zahájilo pět finských vojáků střelbu na sovětské pohraničníky, rudoarmějci ale palbu opětovali a zahnali útočníky na ústup. Podobné incidenty se údajně staly na více místech podél hranic – například u Ladožského jezera se prý oddíl finských vojáků pokusil o narušení hranice, byl ale zatlačen zpět kulometnou palbou. U Käsnäselkä pak měli Finové vypálit dva dělostřelecké granáty. Finská vláda veškerá obvinění odmítá a oznamuje, že finské jednotky dostaly rozkaz stáhnout se dále od hranic.

2) Velvyslanci Yrjö-Koskinenovi je tajemníkem sovětského ministra zahraničí V. Potěmkinem předána nóta podepsaná Molotovem, v níž Sovětský svaz oficiálně přerušuje diplomatické styky s Finskem. Důvodem jsou „neustálé provokace ze strany Finska“, kvůli kterým Sovětský svaz: „…nemůže nadále s Finskem udržovat normální vztahy.“ V ten samý den je členům sovětské diplomatické mise v Helsinkách doručen příkaz okamžitě evakuovat ambasádu a co nejrychleji opustit Finsko.

3) Sovětský ministr zahraničí Molotov vystupuje s rozhlasovým projevem, v němž prohlašuje, že nepřátelské kroky Finska donutily sovětskou vládu k přijmutí opatření na zabezpečení vnější bezpečnosti státu. Finská vláda podle něj opakovaně odmítla přijmout sovětské požadavky představující naprosté minimum pro zabezpečení Leningradu, na základě čehož se Finsko stalo zemí otevřeně nepřátelskou vůči SSSR. Helsinky jsou v projevu obviněny z úmyslné sabotáže jednání a podlehnutí vlivu „zahraničních imperialistů“. Ozbrojená narušení sovětské hranice ze strany finské armády pak podle Molotova dokazují, že finská vláda si nepřeje obnovení korektních vztahů, pokračuje v nepřátelské politice a snaží se udržet Leningrad pod neustálou hrozbou. Sovětská vláda proto podle něj nemůže dále udržovat diplomatické vztahy s Finskem a sovětské ozbrojené síly obdržely pokyny být připraveny odrazit jakýkoliv finský pokus o narušení sovětského území. Molotov zároveň odmítá obvinění, že sovětské kroky jsou motivovány snahou o anexi Finska; podle něj je cílem jen a pouze bezpečnost SSSR. Sověti podle Molotova nemají v úmyslu narušovat finskou nezávislost či územní celistvost, a jsou i nadále otevřeni přátelskému vyřešení celého sporu.

4) Finský velvyslanec Yrjö-Koskinen zasílá sovětskému ministru zahraničí Molotovovi odpověď na jeho včerejší vypovězení paktu o neútočení. V dokumentu je zdůrazněno, že finská vláda nijak nenarušila sovětské území, a i nadále je připravena účastnit se společného vyšetřování incidentu v Mainile v souladu s článkem 5 paktu o neútočení. Zmíněny jsou i závěry finského vyšetřování, podle kterých byla Mainila ostřelována ze sovětského území. Aby pak Finsko zmírnilo napětí v oblasti a prokázalo své dobré úmysly, je připraveno stáhnout své jednotky dále od hranice. Výjimku tvoří pouze celníci a pohraniční oddíly. Zpráva bude doručena až po přerušení diplomatických vztahů.

5) Leningradské velitelství NKVD zasílá pokyny k zajištění transportu vládních činitelů tzv. Finské demokratické republiky vedené Otto Kuusinenem, která má vzniknout v Terijoki. Speciální útvar NKVD má ve městě ihned po jeho dobytí zajistit ubytování a pracovní prostory pro členy vlády tak, aby mohl být nový loutkový stát vyhlášen co nejdříve.

6) Krátce před půlnocí podepisuje Molotov oficiální rozkaz k zahájení vojenské operace proti Finsku s cílem „zajistit bezpečnost Leningradu“. Oficiálně má jít o reakci na „finské provokace“ a ostřelování Mainily. První jednotky Rudé armády mají hranici překročit již následující den.

7) Americké ministerstvo zahraničí ve světle vyostření finsko-sovětského sporu vydává tiskové prohlášení, v němž se Spojené státy nabízí jako mediátor. Američané se tímto krokem snaží zabránit rozšíření evropského konfliktu do Skandinávie a s tím souvisejícímu zhoršení mezinárodních vztahů. Prohlášení je nicméně vydáno pouhou hodinu před sovětským přerušením diplomatických vztahů a na nadcházející konflikt proto nebude mít vliv.

1) V 06:50 zahajuje Rudá armáda dělostřeleckou přípravu na Karelské šíji. O deset minut později se přidávají děla i na jiných místech podél hranice. V 07:00 pak hranice bez vyhlášení války překračují čelní oddíly čtyř sovětských armád. Finské pohraniční jednotky kladou jen symbolický odpor a hned v prvních hodinách se v souladu s obranným plánem stahují dále do vnitrozemí. Ve 13:30 pak finská vláda vyhlašuje stanné právo. Ještě ten den dopadnou na finská města první bomby shozené sovětskými letadly. Zimní válka začíná…