První bitva nad Británií: Příběh náletu na Rosyth v říjnu 1939

Ačkoliv Spojenci vyhlásili Německu válku již 3. září 1939, ani po měsíci a půl konfliktu nedošlo na západní frontě k žádným větším akcím. Francouzská armáda sice podnikla tzv. Sárskou ofenzivu a pronikla na německé území, z politických důvodů se ale útočníci zastavili po sotva pár kilometrech a vyjma hrstky vesniček a menších měst nedosáhli žádných hmatatelných úspěchů. Nad Maginotovou linií pak sice probíhaly letecké střety, vesměs ale šlo o ojedinělé akce spojené se vzdušným průzkumem. Ani jedna strana prozatím nejevila ochotu pustit se do větších vzdušných operací.

Když válka vypukla, politici i veřejnost se pod vlivem německé propagandy i zpráv z Polska obávali hromadných německých náletů na britská a francouzská města. Symbolem této hrozby se stala Varšava, která byla německými bombardéry z velké části poničena; netřeba dodávat, že Goebbelsova propaganda tuto hrozbu umně využívala, a sám Hitler se nechal slyšet, že stejný osud jako Varšavu čekají i hlavní města ostatních nepřátel Říše.

Ve skutečnosti však Vůdce doufal, že se mu podaří se Spojenci uzavřít příměří a zcela se tak vyhnout válce s vítězi Velké války. 6. října 1939 ve svém projevu před Reichstagem Hitler vyjmenoval podmínky pro mír, které kromě navrácení německých zámořských kolonií a anulování Versailleských dohod zahrnovaly i částečné odzbrojení evropských armád a regulatorní omezení moderních zbraní (zejména letectva).

Právě naděje na příměří vedla Hitlera k vydání poměrně restriktivních rozkazů, které zakazovaly údery na civilní cíle. To ovšem neznamená, že by Luftwaffe nečinně vyčkávala. Již od prvních týdnů konfliktu německé letouny prováděly pravidelné průzkumné lety nad Severním mořem a východním pobřežím Velké Británie. Cíl těchto misí byl jasný – získat přehled o pohybech a síle Royal Navy, a hledat příležitost k útoku.

Jedna taková nastala 8. října 1939, kdy hladinový svaz okolo bitevního křižníku Gneisenau vylákal na moře těžké jednotky britské Home Fleet. Luftwaffe vyčlenilo celkem 126 bombardérů s úkolem britská plavidla nalézt a potopit, stroje však útočily nekoordinovaně a bez úspěchu. V té době ještě Britové ani Němci netušili, že o sotva 8 dní později se pro Luftwaffe naskytne další lákavá šance…

V ranních hodinách 16. října 1939 vzlétly ze základny Westerland na německém ostrově Sylt dva bombardéry Heinkel He 111 ze stavu KG 26. Místo bomb nesly na palubě fotoprůzkumné vybavení, a jejich úkolem bylo provést průzkum skotského zálivu Firth of Forth. Ten dodnes představuje velmi důležitou lokaci – kromě hlavního skotského města Edinburgh leží na jeho březích i Rosyth se svými loděnicemi. Ty již od dob Velké války představovaly významný bod pro údržbu a opravy lodí, což z nich společně s přilehlým kotvištěm činily klíčovou námořní základnu pro operace v celém Severním moři. Němečtí stratégové doufali, že pokud někde průzkumníci naleznou britské válečné lodě, bude to právě zde.

Průzkumné heinkely přeletěly Severní moře bez problémů a stočily se ke břehům Skotska. Okolo 09:30 je zachytila radarová stanice na základně RAF Drone Hill, po čemž ze základny RAF Abbotsinch vzlétla Modrá sekce ze stavu 602. perutě RAF o síle tří stíhaček Spitfire. Formace pod velením kapitána George Pinkertona nastoupala a zamířila nad ostrov May ležící necelých 60 km východně od Rosythu. V 10:08 byly německé stroje spatřeny pozemními hláskami a o deset minut později je uviděli i stíhači Modré sekce. Spitfiry se seřadily do útočné formace, avšak německé letouny ihned po spatření nezaměnitelných siluet spitfirů

provedly prudký obrat na východ a zmizely v mracích. Kapitán Pinkerton a jeho číslo stačili pouze vypálit pár nepřesných dávek, po čemž s narušiteli ztratili kontakt.

Posádky heinkelů nepokoušely štěstí a zamířily rovnou domů. Po bezpečném přistání zpět na Syltu pak jimi pořízené snímky ukázaly, že svůj cíl letouny splnily bezezbytku. Přímo v rosythské loděnici kotvila velká válečná loď, kterou zpravodajci identifikovali jako slavný bitevní křižník HMS Hood. Ve skutečnosti se jednalo o bitevní křižník HMS Repulse, který zde právě procházel generální údržbou kotlů.

Šlo o nanejvýš lákavý cíl, avšak útok na něj nepřipadal v úvahu. Rosythské doky se nacházely příliš blízko civilním stavbám a Hitlerovy rozkazy v tomto ohledu hovořily jasně. Kromě Repulsese nicméně v zálivu nacházely další 2 větší plavidla, která kotvila dále u břehu v blízkosti slavného Firthského mostu. Šlo o lehké křižníky HMS Edinburgh a HMS Southampton, a případný útok na ně by žádné civilní cíle neohrozil. Bylo rozhodnuto – Luftwaffe vůbec poprvé od začátku války vyšle bombardéry na útočnou misi proti cílům na britské půdě.

Během dopoledne urychleně vznikl plán útoku. Ten mělo provést celkem 12 zbrusu nových bombardérů Junkers Ju 88 z řad I./KG 30 pod velením kapitána Helmuta Pohleho. Junkersy svůj první operační let provedly teprve 26. září 1939, a představovaly tak zbrusu nový typ v německém inventáři. Oproti starším heinkelům byly rychlejší a měly delší dolet, především ale byly schopny střemhlavého bombardování. Tato vlastnost měla přijít vhod i nad Firth of Forth.

Podle plánu měly junkersy letět rozděleny do dvou formací po 6. V čele první měl stát sám Pohle, druhou vedl jeho zástupce, nadporučík Hans Storp. Pohle měl vzlétnout jako první a udeřit z východu, zatímco Storpova šestice měla přeletět skotské pobřeží více na jih a poté se k Rosythu přiblížit z jihozápadu. Plánovači doufali, že útok ze dvou stran zmate britskou protivzdušnou obranu a bombardéry budou moci udeřit dříve, než protivník stačí zareagovat. Kvůli vzdálenosti od cíle (cca 750 km) musely stroje nést velký náklad paliva, což jejich výzbroj omezilo jen na dvě 500 kg bomby nesené pod křídly.

Pohleho formace vzlétla ze Syltu krátce před polednem, následovaná o několik minut později Storpem. Letouny nastoupaly do hladiny 7000 metrů a započaly dlouhý monotónní let přes Severní moře. Storp se později stočil mírně na jih, zatímco Pohleho šestice letěla na přímém kurzu. Tři letouny ovšem kvůli navigační chybě ztratila kontakt se zbytkem formace a zamířily více na sever. Nad cíl tak měly dorazit až se zpožděním. Těsně před přeletem pobřeží pak Němci klesli do výšky 3700 metrů, aby mohli snáze najít a zaměřit cíle.

Okolí Rosythu a Edinburghu kryla již zmíněná radarová stanice na základně RAF Drone Hill, ta se však krátce po ranním záchytu průzkumných heinkelů porouchala a v době příletu junkersů byla mimo provoz. Útočníci tak byli odhaleni teprve ve 14:20, kdy je nad hrabstvím East Lothian spatřily hlásky domobrany. O 7 minut později hlásila kontakt i protiletecká baterie u Dalmeny. Zhruba ve stejnou chvíli ze základny Turnhouse vzlétl trojčlenný roj Spitfirů (Červená sekce) z řad 603. perutě RAF „City of Edinburgh“ v čele s kapitánem Patrickem „Patem“ Giffordem, zatímco ze základny Drem již podruhé toho dne vzlétla Modrá sekce vedená kapitánem Pinkertonem.

To už se ale Němci nacházeli nad cílem. Jasná obloha s řídkou oblačností nabízela ideální výhled na hladinu, a Pohle již jasně viděl dva křižníky kotvící u Forthského mostu. Viditelný byl také torpédoborec HMS Mohawk, který se shodou okolností vracel z hlídkové plavby a mířil do přístavu. Ke svému překvapení se Němci nesetkali s protileteckou palbou; střelci doposud nedostali povolení k palbě a mohli tak útočníky zatím jen bezmocně sledovat. Pohl si za cíl vybral křižník Southampton, seřadil svou formaci a osobně vedl první trojici strojů do střemhlavého útoku. Všechny tři letouny shodily pumy ve výšce 550 metrů. Southampton inkasoval jeden přímý zásah.

Posádka měla neuvěřitelné štěstí – bomba probila tři paluby, vyletěla ven z trupu a explodovala až pod hladinou. Kromě lehkého strukturálního poškození a krátkodobého výpadku dodávky elektřiny tak křižník neutrpěl větší újmu. Pohleho skupina se poté stočila na sever s úmyslem zakroužit nad severním břehem zátoky a sledovat výsledky Storpova útoku. Storpem vedená šestice bombardérů dorazila nad cíl ve 14:38. I on si za cíl vybral jeden z křižníků – sám jej identifikoval jako Southampton, ve skutečnosti ale útočil na Edinburgh. Tentokrát ani jedna z pum nezasáhla, nicméně dopadly dost blízko na to, aby zasypaly trup křižníku střepinami. 8 britských námořníků bylo raněno, 2 později na následky zranění zemřeli.

Teprve po těchto úderech konečně dostali protivzdušní střelci povolení k palbě, a vzduch se zaplnil trasírkami a výbuchy granátů flaku. Stalo se tak ve chvíli, kdy Storpeho šestice junkersů nabírala po útoku výšku s cílem přeskupit se s Pohlem a ustoupit. Než tak mohli učinit, konečně se přiřítily britské stíhačky, konkrétně pak Žlutá sekce v čele s kapitánem Georgem Enholmem. Elegantní spitfiry se na bombardéry vrhly z výškové převahy a zaútočily. Jako první byl zasažen Storpův vedoucí letoun; sprška kulometných střel vyřadila levý motor, jedna z dávek pak zasáhla kokpit a na místě zabila zadního střelce.

Storp věděl, že na jeden motor se zpátky domů nedostane, a rozhodl se pro přistání na vodě přímo v zálivu. Britové se však s kořistí nehodlali rozloučit, a nad Pentland Hills se do boje zapojila i Giffordova Červená sekce. Sám kapitán Gifford zasadil Storpeho letounu ránu z milosti, když jednou přesnou dávkou vyřadil i druhý motor. Prostřílený bombardér dopadl na hladinu u Prestonpans a rychle se potopil. Šlo o vůbec první nepřátelský letoun od začátku války, který byl sestřelen při útoku na britskou půdu. Tři přeživší německé letce následně zachránil rybářský člun, jehož posádka piloty dopravila na pevninu a předala policii.

Pohle kroužící opodál mezitím zavelel k ústupu a junkersy se začaly s motory na plný výkon obracet k domovu. Pohlem vedená trojice nicméně neunikla ostřížímu zraku kapitána Pinkertona, který bombardéry spatřil na vzdálenost necelých 5 km a okamžitě se za nimi s celou Modrou sekcí vydal. V tuto chvíli se na Němce usmálo štěstí; Pinkertonovu pozornost odlákala trojice neznámých strojů, které se v oblasti objevily. Pinkerton je považoval za další německou útočnou vlnu a vyrazil přímo proti nim, po přiblížení je však identifikoval jako britské palubní stroje Blackburn Skua. Ty se právě nacházely na cvičné misi a do bitvy nijak nezasáhly.

Po vyjasnění omylu se Pinkertonova sekce opět začala rozhlížet po německých bombardérech. Jeden z pilotů ztratil se svým vedoucím vizuální kontakt a oddělil se, takže v pronásledování pokračovali jen Pinkerton se svým číslem, nadporučíkem McKellarem. Pohlem vedená trojice junkersů umně využívala oblačnosti a chvíli to vypadalo, že unikne. Nad Inverkeithingem se však mraky protrhaly a ve 14:40 britští stíhači svou kořist spatřili podruhé.

Tentokrát už Pinkerton nezaváhal a po krátké honičce zasypal vedoucí letoun palbou ze svých osmi 7,7mm kulometů. Během chvíle Pohleho junkers přišel o oba motory, zatímco v kokpitu kulometná střelba usmrtila 2 členy posádky a třetího vážně ranila. Pohle neměl jinou možnost než nouzově přistát, a mezi 14:45-14:55 svůj prostřílený junkers posadil na hladinu u skalního ostrohu Fife Ness (necelých 60 km severovýchodně od Rosythu). Pohleho i zraněného člena posádky vyzvednuli místní rybáři; zraněný letec následující den zemřel a z celé posádky tak přežil jen Pohle.

Mezitím se v oblasti objevily další 3 bombardéry Ju 88. Ze zdrojů není zcela jasné, o jaké stroje se jednalo, nejpravděpodobněji šlo o „ztracenou“ trojici z formace kapitána Pohleho. Ve 14:15 letouny přeletěly nad Dunbarem na západním kurzu, po čemž se stočily na jih k Haddingtonu. Ze základny Turnhouse vzlétla další šestice Spitfirů z 603. perutě s úkolem hlídkovat nad North Berwickem, podle všeho ale protivníka nenalezly. Okolo 15:20 se pak zmíněný torpédoborec Mohawk stal cílem dalšího junkersu. I zde se zdroje rozcházejí – podle některých útočila ona „ztracená“ trojice, jiné zase hovoří o osamoceném letounu.

Následky útoku jsou však jisté. Německý pilot nalétl v malé výšce a shodil dvojici pum, které dopadly v blízkosti pravoboku torpédoborce. Podle některých pramenů stroj rovněž ostřeloval palubu Mohawku kulomety. Síla blízkých dopadů torpédoborec těžce poničila; rázová vlna zprohýbala trup a způsobila zaplavování, zatímco střepiny proděravěly můstek, odervaly kus komínu a způsobily na palubě požár. Na místě zahynulo 13 námořníků včetně prvního důstojníka, dalších 30-33 utrpělo zranění.

Vážně raněn byl i sám kapitán Mohawku, komandér Richard Jolly. Ačkoliv se sotva držel na nohou, odmítl lékařskou pomoc a chopil se kormidla s úmyslem loď zachránit. Pochroumaný Mohawk nakonec po 80 minutách zakotvil v Rosythu. Krátce poté se komandér Jolly zhroutil a po několika hodinách zemřel. Posmrtně byl za svou odvahu vyznamenán Imperiální medailí za statečnost, v roce 1940 povýšenou na Jiřího kříž (nejvyšší britské nebojové vyznamenání, tradičně považované za ekvivalent Viktoriina kříže).

Krátce po útoku na Mohawk navázala dvojice Spitfirů z 603. perutě nad ostrovem May vizuální kontakt s osamělým junkersem směřujícím na jih. Opět není jasné, zda šlo o stroj útočící na Mohawk, nebo jiný letoun. Po spatření stíhaček se následně bombardér stočil na východ a ve výšce sotva 100 metrů zamířil přímo nad Edinburgh. Stíhači se rozdělili – zatímco poručík Robertson se vrhl za narušitelem, jeho číslo por. Morton vyrazil k Leithu s úmyslem junkersu odříznout ústupovou cestu. Robertson svůj cíl dostihl, rozhodl se ale nestřílet v obavách ze zranění civilistů na zemi. Protiletecká obrana pak nemohla pálit kvůli riziku zásahu Robertsonova stroje. Britové zahájili palbu až nad letoviskem Portobello, útočníkovi se ale podařilo zmizet. Šlo o poslední výstřely celé bitvy.

Ve večerních hodinách obě strany sčítaly ztráty. Z 12 vyslaných německých letounů se 3 nevrátily. Kromě Pohleho a Storpova stroje byl ztracen i junkers, který při návratu havaroval na území Nizozemska. Nikdo z posádky nepřežil. Dodnes není jasné, kdy a jak byl tento letoun poškozen – osobně se domnívám, že mohlo jít o Ju 88 napadený Robertsonem a Mortonem, ale s jistotou už se to nikdy nedozvíme. Celkem Luftwaffe přišla o 12 letců, z toho 8 padlých a 4 zajatí. Na britské straně byly poškozeny 2 křižníky a 1 torpédoborec, ztráty na mužstvu činily 15 mrtvých a 33 raněných (z nichž dva později zraněním podlehli).

Střepiny a padající projektily protivzdušné obrany poškodily několik budov v okolí. Malíř Joe McLuskie, který pracoval na jednom z domů v Portobellu, byl zbloudilou střelou zasažen do břicha a skončil v nemocnici, ze svého zranění se však naštěstí zotavil. Právě on se často označuje za vůbec prvního britského civilistu od začátku války, jenž byl raněn při nepřátelském útoku. Německý nálet způsobil i první zvířecí ztrátu na britské půdě. – v Inverkeithingu musela být utracena fenka kokršpaněla Lady poté, co ji na ulici zasáhl šrapnel.

Bitva nad Firth of Forth nese hned několik prvenství. Šlo o vůbec první útok Luftwaffe na britskou půdu, první záchyt nepřátelských letadel v britském vzdušném prostoru od začátku války a také o první sestřel nad Británií od začátku války. Jeho výsledek můžeme hodnotit jako defenzivní vítězství Britů – německé letouny nepotopily žádné plavidlo a stíhačky dva narušitele sestřelily bez vlastních ztrát. Poručíci Gifford a Pinkerton byli vyznamenáni Záslužnými leteckými kříži; co se jejich dalšího osudu týče, Gifford byl v květnu 1940 sestřelen a zabit jihovýchodně od Bruselu, zatímco Pinkerton válku přežil a zemřel v roce 1993.

Tento úspěch však mařil fakt, že se Němcům podařilo britskou obranu zcela zaskočit. Výpadek radaru znamenal, že útočníky nalétli zcela bez odporu, zatímco protiletecká obrana kvůli komunikačním prodlevám začala pálit příliš pozdě. Kdyby toho dne měli němečtí piloti lepší mušku, mohla Royal Navy přijít o dva křižníky a jeden torpédoborec; netřeba dodávat, že sestřelení dvou nepřátelských letadel by takovou ztrátu jen těžko vyvážilo. Bitva také ukázala, že radarová síť a celý systém protivzdušné obrany jsou ještě v plenkách a nedokážou dostatečně rychle reagovat – výmluvným důkazem je, že ani v jednom z měst v oblasti se nerozezněly varovné sirény.

Co víc, hned následující den si Luftwaffe připsala další úspěch, když trojice bombardérů z KG 30 pronikla nad základnu Scapa Flow a vážně poškodila zde kotvící bitevní loď HMS Iron Duke. Plavidlo v té době sloužilo již jen jako plovoucí kasárna a protiletecká baterie, na pointě incidentu to ale nic neměnilo. V následujících týdnech RAF a britská admiralita přistoupila k řadě opatření s cílem obranu Rosythu posílit. Šlo například o rozmístění barážových balonů okolo zátoky či důkladnou revizi všech procedur systému včasného varování. Nálet na Rosyth rovněž posloužil jako jeden z pádných argumentů pro rozšíření sítě radarových stanic, které později sehrály klíčovou roli během bitvy o Británii. I z toho důvodu je bitva nad Firth of Forth některými historiky označována jako generálka před bitvou o Británii.