SATIRA: S křídly ve tvaru X: Odtajněný příběh nejpodivnějšího letadla 2. sv. války

Historie je plná příběhů, které se historici zdráhají vyslovit nahlas, protože se nacházejí v šedé zóně mezi doložitelnou pravdou a nepotvrzenými dohady. Tyto příběhy na jednu stranu nelze dokázat, avšak na stranu druhou příliš dobře vyplňují mezery v oficiálních teoriích, než aby byly jednoduše odmítnuty. Přesně do této skupiny patří i následující řádky vycházející z odtajněných materiálů britské tajné služby MI5, kterým nedávno vypršela lhůta 85 let utajení.

Konkrétně se jedná o záznam s pořadovým číslem ANH-25-5-1977. I ten je ale z velké části začerněn a cenzurován, kvůli čemuž jsem musel pro napsání níže uvedeného hledat i na jiných místech. Naštěstí žijeme v digitální době, a když je člověk dostatečně odvážný (a má dost robustní antivirus), může v temných zákoutích internetu najít ledasjaký klenot. Mně se to podařilo, pročež vás nyní mohu bez dalšího zdržování uvést do tématu.

Skotské jezero Loch Ness je světu známo především díky legendě o tamější vodní nestvůře. Podle spisu ANH-25-5-1977 zde ale 14. října 1939 začal jeden z nejtajemnějších příběhů 2. sv. války. Místní rybář identifikovaný jako Owen Larsburn (jehož svědectví později skončilo ve složce s označením TOP SECRET) onoho dne z okna svého skromného příbytku zahlédl na obloze podivný záblesk, po němž se z nebe zřítilo cosi připomínající letadlo. Stroj s ohlušujícím třeskem proletěl přímo nad Larsburnovým domem a zaryl se do bahna na břehu Loch Ness zhruba 3 km od vesnice Drumnadrochit. Velká Británie v té době byla již měsíc ve válce s Německem, takže Larsburn neváhal a telefonem zalarmoval místní domobranu v domnění, že neznámý stroj je německý.

Během sotva 15 minut na místo dorazila jednotka domobranců v čele se seržantem C. Andorem. V pobřežním bahně nalezli elegantní stroj neznámé konstrukce, z jehož zadní části stoupal slabý dým. Domobranci nikde neviděli vrtuli, ovšem domnívali se, že ji mohl jednoduše zničit náraz. Jako první je zaujala modrobílá blikající kupole na hřbetu trupu, která vydávala pípavé a skřípavé zvuky. Především se ale ukázalo, že pilot nezvyklého letadla je naživu a při vědomí. Náraz jej zřejmě omráčil, a probudil se až těsně poté, co dorazila domobrana.

Domobranci v této chvíli stále předpokládali, že jde o nějaký nový typ německého letounu. Tomu ale odporovala jak absence výsostných znaků Luftwaffe na stroje, tak i nezvyklý oblek oranžové barvy. Sám pilot měl zlomené levé zápěstí, pohmožděniny na levé straně trupu a místo pravé ruky měl podezřele složitou mechanickou protézu. Zběžnému ohledání se nebránil, avšak počínal si velmi zmateně a hovořil angličtinou s neznámým dialektem. U pasu měl neznámý předmět podobný svítilně.

Pokus o její aktivaci ale málem skončil katastrofou, neboť po stisknutí tlačítka ze „svítilny“ vyrazil soustředěný, bzučivý zvuk vydávající paprsek. O následcích se hlášení seržanta Andora vyjadřuje jen velmi povšechně - najdeme zde jen zmínku o „popálené zadnici desátníka MacPhersona“ a „nároku p. Larsburna na nové dveře“. Po tomto incidentu seržant správně usoudil, že jde o záležitost pro britskou rozvědku. Jeho hlášení končí zmínkou o předání pilota zpravodajcům, zatímco havarovaný letoun si přijeli prohlédnout zástupci RAF z blízké letecké základny Inverness.

Neznámý pilot, kterého úředníci MI5 záhy označili krycím jménem „S. K. Walker“, putoval do výslechového centra v Trent Park. Zde se s ním postupně setkali nejen operativci MI5, ale také jazykovědci z Oxfordu. Ti do dokumentu datovaného k 31. listopadu 1940 zapsali následující: „Dotyčný hovoří kombinací americké angličtiny s doposud nepoznaným dialektem, jehož intonační vzorce nepochází z žádného nám známého jazyka.“ Ona nebezpečná „svítilna“ mezitím putovala na Královskou univerzitu v Londýně, avšak ani nejrenomovanější metalurgové nedokázali identifikovat materiál, ze kterého byl předmět vyroben.

Sám S. K. Walker zpočátku odmítal komunikovat a minimálně v jednom případě dokázal nevysvětlitelným způsobem mrštit jablko po jednom z vyšetřovatelů bez toho, aniž by se ho dotknul. Po zhruba dvou týdnech ale nakonec s Brity navázal dobrý vztah a po překonání jazykové bariéry začal spolupracovat. Záznamy z jeho výslechů jsou z větší části stále utajovány. Víme jen tolik, že Walker spolupracoval „v mezích, které sám stanovil“ a že si záhy získal respekt svých vyslýchajících.

Podle svých slov byl jeho původní destinací „Dagobah“ (kterýžto název vyšetřovatelé považovali za krycí jméno pro jakousi tajnou vojenskou instalaci), ale po cestě došlo k selhání „hyperpohonu“ a „časoprostorové trhlině“. Netřeba dodávat, že zpravodajci MI5 z jeho projevu nedokázali vyčíst mnoho. Jeden z nich si do deníku zapsal následující: „W. je buďto naprostý blázen, vynikající herec, nebo nějakým bizarním způsobem hovoří pravdu. Nevím, která z těchto možností je více znepokojivá.“

Záhadný stroj (provizorně označený X-Wing podle nezvyklého tvaru křídel) mezitím tajně putoval na základnu RAF Turnhouse nedaleko Edinburghu. Volba nebyla náhodná: Turnhouse bylo dostatečně odlehlé, disponovalo potřebnými hangáry a velitel základny byl znám svou schopností udržet tajemství a neklást nepříjemné otázky nadřízeným. Zde se na stroj „vrhla“ skupina mechaniků v čele s technickým seržantem Lawrencem Loneoznerem. Právě jeho pracovní deník nám odhaluje další kapitolu příběhu. Viz jeho slova datovaná k 15. lednu 1940. „Dnes jsme se pokoušeli demontovat zadní pohonnou jednotku. Po čtyřech hodinách práce jsme dospěli k závěru, že buď nevidíme to, co vidět máme, nebo vidíme to, co vidět nemáme. Zavolali jsme profesora Biggslightera“

Profesor Biggslighter z Cambridgské univerzity, přední specialista na termodynamiku své doby, přijel do Turnhouse koncem ledna 1940 a s krátkými přestávkami zde strávil následující tři týdny. Jeho z velké části cenzurovaná zpráva dospívala k závěrům, které jeho vědecké kolegy silně znepokojovaly. Pohonné jednotky stroje podle Biggslightera využívaly „jadernou fúzi“ - tedy koncept, který byl v roce 1940 sotva teorií. Z výstupků na koncích křídel, které mechanici původně považovali za antény radaru, se pak „vyklubaly“ pozoruhodné zbraně schopné do úzkého bodu soustředit masivní množství světelné energie. Bez funkčního napájení ale šlo o pouhou spekulaci.

Zpráva o nálezu si mezitím našla cestu až do nejvyšších pater britské politiky. V tomto kontextu nejvíce vyčnívá jméno samotného Winstona Churchilla, toho času Prvního lorda admirality. Churchill byl znám svým nadšením pro technologie - zejména ty, které mohly Británii poskytnout strategickou výhodu. Právě u něj se zřejmě na jaře 1940 zrodila myšlenka uvést neznámý stroj do provozu a zjistit, zda se z něj RAF nemůže přiučit něco nového. Když pak v květnu 1940 padla Chamberlainova vláda a Churchill se jen den po německé invazi do Francie stal premiérem, mezi jeho prvními rozkazy najdeme i oficiální pokyn označený Codename X-Wing. Netřeba dodávat, že rychlý pád Francie tomuto projektu jen přidal na urgenci.

Někdy v červnu 1940 proto dostal S. K. Walker nabídku - když pomůže X-Wing uvést do letuschopného stavu, bude přemístěn do luxusnějšího obydlí a především dostane možnost proletět se ve stíhačce Spitfire; tehdy nejmodernějším britském typu. Walker souhlasil - údajně ho v tomto rozhodnutí utvrdila i hrozba ze strany nacistického Německa, jehož symbolika a ideologie údajně Walkerovy připomínala cosi z jeho minulosti.

Prvním problémem bylo vysoce exotické kryogenní palivo, které britská věda nedokázala napodobit. Jako náhražku proto britští vědci vytvořili speciální vysokooktanové letecké palivo s aditivy dle Walkerových instrukcí. S jeho vydatnou pomocí se pak v posledních červnových dnech podařilo motory poprvé spustit. Následuje deníkový zápis mechanika identifikovaného jako B. Darklighter: „Ozval se podivný ječivý zvuk, motory párkrát zakašlaly a poté se probudily k životu. Z výfuků (byly to vůbec výfuky?) na koncích motorů zazářilo nezvyklé růžové světlo. Pak se ale stalo něco, s čím jsme nepočítali - stroj se náhle sám zdvihnul do vzduchu, jako kdyby ho zvedal neviditelný jeřáb. V kokpitu se ve stejný okamžik rozsvítily všemožné přístroje. Zaujalo nás, že místo nám známých budíků a spínačů tam byla jen jakási soustava obrazovek.“

Po spuštění motorů již údajně šlo vše ráz na ráz. X-Wing byl ve vší tajnosti přepraven z Turnhouse na odlehlou základnu Stornoway na Vnějších Hebridách; zde se nacházel jak mimo slídivé oči veřejnosti, tak i za hranicí doletu německých bombardérů. Časně ráno 4. července 1940 se pak stroj vůbec poprvé od své havárie vertikálně odlepil do dráhy. V kokpitu seděl komandér Anthony „Wedge“ Lester z řad 405. perutě RAF, který předtím prošel patřičnou instruktáží.

Eskortován trojicí stíhaček Spitfire následně X-Wing provedl krátký testovací let okolo Stornoway. Když pak Lester dostal pokyn zvýšit tah na maximu, vmžiku nechal svou eskortu za sebou. Britské měřící přístroje umístěné v kokpitu naměřili rychlost těsně pod 1000 km/h - tedy dvakrát tolik, než tehdejší verze Spitfiru. Avšak rychlost nebyla tím největším divem. Technologie schopná kompenzovat vliv gravitace (pracovně nazvaná "gravitační kompenzátor") umožňovala stroji manévry, které pozorovatelé na zemi nebyli schopni fyzikálně vysvětlit. Užaslý Lester se strojem prováděl nejen extrémně utažené zatáčky, ale také vertikální stoupání, bleskové přechody ze střemhlavého do vodorovného letu a schopnost plynule přejít z dopředného letu do visu a naopak.

Zde záznam ANH-25-5-1977 končí, a s ním i „polo-oficiální“ stopa X-Wingu. Jak jsem ale psal v úvodu, pátral jsem dále. Z mého výzkumu (v limitech toho, co dokáže jeden člověk vyzbrojený jen internetem a umělou inteligencí) ale vyplynulo, že RAF nejen pokračovala v testech X-Wingu, ale především jej nasadila v boji nad Británií.

Důkazem je německé hlášení z 15. srpna 1940, kdy se Luftwaffe pokusila o masivní úder proti britským letištím. Z oficiálních pramenů víme, že okolo poledne provedlo 65 bombardérů Heinkel He 111 z řad KG 26 úder na letiště Usworth, Linton-on-Ouse a Dishforth. Eskortu jim zajišťovalo 34 stíhaček Messerschmitt Bf 110. Němci se setkali s tuhým odporem, k zemi šlo 8 bombardérů a 6 doprovodných stíhaček. Dle oficiální verze tyto ztráty způsobily britské Hurricany a Spitfiry.

Útržky německých hlášení z onoho dne, které podaly přeživší posádky, ale udávají zcela jiný obraz. Podle nich se o všechny ztráty postaral „neznámý objekt ve tvaru kříže“, který vysokou rychlostí křižoval napříč německou formací a sestřeloval jeden bombardér za druhým. Stroje, kterým se podařilo vyváznout s poškozeními, nesly známky zásahů kanónovými projektily, nikoliv energetickými zbraněmi; to by nasvědčovalo tomu, že pokud šlo skutečně o X-Wing, museli britští mechanici nahradit původní výzbroj 20mm kanóny Hispano. Ve srovnání s výše uvedenými snahami o zprovoznění zcela cizí technologie jde o zcela proveditelný úkol.

Druhá doložitelná stopa pak pochází z 9. června 1941. V tento den na britské půdě havarovaly 3 německé bombardéry Junkers Ju 88 v rozmezí pouhých 3 hodin. Oficiálně šel tento britský úspěch na vrub systému Meacon, který napodoboval německé navigační radiomajáky a doslova naváděl stroje Luftwaffe do země. I zde jsem ale z hlubin internetu vyhrabal nepříliš kvalitní sken výslechového protokolu jednoho ze zajatých německých letců; a i tentokrát je zmíněn „létající kříž“ pohybující se rychlostí vymykající se tehdejšímu chápání.

Zhruba ve stejné době jsem na jednom obskurním fóru objevil fotografii, na níž k mému překvapení nebylo nic jiného, než X-Wing! A co víc - fotografie byla pořízena v Pacifiku a letoun byl vyobrazen na palubě americké letadlové lodi USS Enterprise. Konkrétně je zachycen po nehodě při přistání - stroj zřejmě neutrpěl poškození, ale zamotal se do záchranné sítě. Za zmínku stojí chybějící rondely RAF. Zároveň lze ale pochybovat o tom, že by vlastní X-Wing získali i Američané. Je tedy možné, že by Britové přísně utajovaný stroj v rámci technologické spolupráce zapůjčili Američanům? Stroj takových výkonů se schopností kolmého startu a přistání by byl jistě pro námořní válku velmi hodnotný - o to více v roce 1942, kdy piloti US Navy čelili obávaným japonským stíhačkám Micubiši A6M Zero.

Nejde o jediný náznak amerického využití X-Wingu. Britský historik O. W. Ibonek například 19. května 1999 přišel s šokujícím tvrzením, že X-Wing má na svědomí i smrt japonského admirála Isorokoua Jamamota. Ten zahynul 18. dubna 1943 poté, co byl jeho letoun sestřelen americkými stíhačkami P-38 Lightning v rámci tzv. operace Vengeance. Ibonek ale v japonských archivech nalezl hlášení pilota jedné z japonských eskortních stíhaček, v němž (uhádli jste správně!) opět figuruje „létající kříž“.

Důkaz, že se Japonci s X-Wingem setkali, pak Ibonek spatřuje i v existenci prototypové stíhačky Kjúšú J7W Šinden. Ta měla křídla na zádi (stejně jako X-Wing) a původně se pro ni plánoval reaktivní pohon, avšak kvůli limitacím tehdejšího japonského průmyslu se nakonec musela spokojit s pístovým motorem. Šinden se zcela vymyká všem soudobým japonským letounům a je tedy zcela namístě se ptát, kde Japonci takovou nezvyklou inspiraci získali. Pro pořádek dodám, že vědecká obec Ibonekovy teorie s posměchem odsuzuje, což ale jeho samotného prý vůbec nepřekvapuje.

Nezávisle na Ibonekovi se po stopě X-Wingu pustil i výzkumník C. U. Bacca. Ten v archivech společnosti Curtiss-Wright objevil důkazy o tom, že jeden z prototypů stíhačky XP-55 Ascender měl velmi podobné uspořádání. To nakonec nikam nevedlo a přednost dostala konvenčnější koncepce, nicméně otisk X-Wingu je zde evidentní.

Po roce 1944 záznamy o X-Wingu prakticky mizí. Nevíme tak s jistotou, co se se strojem po 2. sv. válce stalo. Co se osob spojených s projektem týče, komandér Lester padl v roce 1944 nad Normandií zatímco profesor Biggslighter v roce 1950 podlehl rakovině slinivky břišní. O osudu rybáře Larsburna nemáme informace, zatímco seržant Andor odešel po válce do důchodu a do své smrti v roce 1977 o incidentu odmítal mluvit. Konečný osud letounu tak zřejmě zůstane záhadou.

Stejně tak nevíme, co se stalo s S. K. Walkerem. Jeho stopu zcela utnul konec války, neexistují ani fotografie či jiné záznamy. Našel jsem jen zcela obskurní článek na jednom zapadlém konspiračním blogu, podle nějž se po válce dostal do USA a naposledy byl spatřen, jak vchází do komplexu Cheyenne Mountain s propustkou do tamějšího 28. patra. Co bylo dál, to už nikdo neví…

Přeci jen ale ještě jedna záhada zůstává. Když byl 1. května 1960 nad Sverdlovskem sestřelen americký průzkumný letoun, Eisenhowerova administrativa nejprve tvrdila, že šlo o meteorologický balón. Teprve když Sověti předvedli živého pilota Francise Garyho Powerse, přiznali Američané pravdu: byl to špionážní Lockheed U-2. 

Je to ale pravda?

Některé konspirační teorie totiž tvrdí, že skutečným sestřeleným stroj byl právě X-Wing — tehdy ve vlastnictví CIA — a že Lockheed U-2 byl jen pohodlnou legendou. Podle nich pak nebyl stroj zničen střelou země-vzduch, nýbrž sovětskou prototypovou stíhačkou označenou jako Tichvin-Ivanovič-Egorov-1. Tu měl pilotovat jistý D. Vaderovič. Dokonce se zachovala i údajná fotografie tohoto letounu, nicméně v době deepfakes a obrázků vytvářených umělých inteligencí nelze věřit ničemu…

Krásného Apríla všem čtenářům! :)