Torpédoborec pod třemi vlajkami: barvitá kariéra jugoslávského torpédoborce Dubrovnik

Píše se 24. duben 1945. Do konce druhé světové války v Evropě zbývají sotva 2 týdny, do smrti Adolfa Hitlera pouhých 6 dní. Německá vojska se nezadržitelně rozpadají a ustupují na všech frontách. Výjimkou není ani severní Itálie, kde spojenecké jednotky překročily Pád a tváří v tvář slábnoucímu odporu postupují k úpatí Alp. Německá Skupina armád C již fakticky neexistuje a o pár dní později kapituluje. Rozptýlené jednotky Wehrmachtu mezitím překotně vyklízejí italská města a ustupují na sever.

Jedním z těchto měst je i Janov, v jehož přístavu kotví mimo jiné i torpédoborec s označením TA32. Němci ve spěchu ničí veškeré zbraně a vybavení, které by mohlo Spojencům padnout do rukou. Nakonec přichází řada i na samotný TA32: jeho německá posádka na plavidle rozmisťuje časované nálože a poté opouští palubu. Následuje hromový výbuch, po němž torpédoborec klesá na dno mělkého přístavu. Jde o neslavný konec na první pohled nepříliš významného plavidla.

Ve skutečnosti ale má za sebou TA32 kariéru, která svou barvitostí překonává leckteré daleko slavnější plavidlo. Svou existenci totiž začal jako jugoslávský torpédoborec Dubrovnik – jedno z největších plavidel své třídy a doby, vlajková loď jugoslávské 1. torpédové flotily a v dané době i nejmodernější válečné plavidlo Královského jugoslávského námořnictva vůbec. Během 13 let torpédoborec vystřídal italskou i německou vlajku a nakonec bojoval ve vůbec poslední hladinové bitvě německé Kriegsmarine…

Ale popořadě. Vraťme se nyní v čase do 31. října 1918, kdy rakousko-uherský císař Karel I. vydal rozkaz předat veškeré hladinové síly mocnářství do rukou samozvané Národní rady Slovinců, Chorvatů a Srbů. Monarcha toto nelehké rozhodnutí učinil v naději, že c. a k. válečné loďstvo díky tomu nepadne do rukou vítězné Dohody. Tento plán ale narazil na ostrý nesouhlas Itálie, která neváhala svůj postoj podpořit silou. Ještě v ten samý den večer tak do přístavu v Pule pronikli dva italští žabí muži a přímo na kotvě vyhodili do povětří bitevní loď Viribus Unitis – někdejší vlajkovou loď c. a k. loďstva a nejmocnější plavidlo předané vznikajícímu státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Zemřelo na 400 mužů včetně admirála Janka Vukoviće.

Následoval táhlý kolotoč jednání o osudu c. a k. flotily, který zpečetila až mírová smlouva ze Saint-Germain-en-Laye podepsaná v září 1919. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (v roce 1929 přejmenované na Království Jugoslávie) v souladu s jejím zněním podědilo malé loďstvo tvořené z velké části lehkými podpůrnými plavidly. Jediná modernější válečná plavidla představovalo toliko 12 torpédových člunů. Nově ustanovené Královské jugoslávské námořnictvo (Kraljevska Jugoslavenska Ratna Mornarica, KJRM) tak muselo vznikat v podstatě od nuly.

Rozhodně nešlo o jednoduchý úkol. Ačkoliv totiž Jugoslávie zdědila c. a k. námořní tradici i většinu personálu, potýkalo se její námořnictvo s chronickým nedostatkem peněz i nezájmem špiček ozbrojených sil. Největší překážkou se ale stal fakt, že nové lodě jednoduše nebylo kde stavět. Velké loděnice v Terstu, Rijece a Pule připadly Itálii, malá loděnice v Kraljevici se potácela na hranici bankrotu a námořní arzenál v Tivatu zvládal pouze opravy a údržbu. Zástupcům KJRM proto nezbylo, než se po nových lodích porozhlédnout v zahraničí.

Zde vstupují do příběhu tzv. destroyer leaders, případně flotilla leaders (volně přeloženo jako „vůdčí torpédoborec“). S tímto konceptem přišla britská Royal Navy již během Velké války; jednalo se o lehké válečné plavidlo, které mělo vést flotily torpédoborců, a jako takové bylo větší i lépe vyzbrojené. Fakticky tak šlo o jakýsi mezičlánek mezi torpédoborcem a lehkým křižníkem. Francouzské námořnictvo pak ve stejné době vyvinulo tzv. contre-torpilleurs, neboli nápadně velké, velmi rychlé a těžce vyzbrojené torpédoborce určené k ochraně větších plavidel proti nepřátelským torpédoborcům. Tato plavidla, zastoupená například třídou Le Fantasque, se palebnou silou blížila lehkým křižníkům a v praxi měla kromě vedení flotil torpédoborců sloužit i v trojčlenných „polo-flotilách“ schopných čelit nepřátelským lehkým křižníkům.

Vůdčí torpédoborce nabízely dobrý poměr ceny a výkonu, což z nich činilo atraktivní možnost pro menší námořnictva. Mezi nimi byla právě i Jugoslávie, která v Jaderském moři čelila početně i palebně silnějšímu italskému loďstvu. Ve snaze pozici KJRM vylepšit proto padlo rozhodnutí pořídit trojici vůdčích torpédoborců, které by kromě silné výzbroje disponovaly i vysokou rychlostí a dostatečným dosahem pro operace v celém Středozemním moři. Jak jsem ale zmínil výše, Jugoslávci neměli kde nové lodě stavět. Nakonec se proto vláda rozhodla nechat si torpédoborce vyrobit v zahraničí.

První volbou se stala Francie, avšak její loděnice byly koncem 20. let plně vytíženy stavbou plavidel pro domácí hladinové síly. Zástupci KJRM proto zamířili do Velké Británie, která měla se zakázkovou výrobou válečných plavidel bohaté zkušenosti – ve 20. a 30. letech se hned v několika britských loděnicích stavěly lodě pro Španělsko, Argentinu, Rumunsko či například Polsko. Společnost Yarrow & Co Ltd. ze skotského Scotstounu pak měla v dané době dostatek volných kapacit, neboť mezi lety 1924–1933 si u ní admiralita žádný torpédoborec neobjednala.

Není proto divu, že si Jugoslávci nakonec „plácnuli“ právě s touto loděnicí a v roce 1929 podepsali kontrakt na stavbu prvního torpédoborce. Nešlo o jediný důvod – představitelé Yarrow & Co. Ltd. totiž ochotně souhlasili s požadavkem na montáž československé palebné výzbroje. Tím se lišili od Francouzů, kteří trvali na dělech vlastní provenience. Třetím a možná nejdůležitějším důvodem bylo to, že Yarrow plánovala odkoupit již zmíněnou bankrotující loděnici v Kraljevici a zahájit stavbu plavidel přímo v Jugoslávii. Stalo se tak v roce 1930. Desátého června stejného roku byl následně položen kýl prvního torpédoborce pojmenovaného Dubrovnik.

Jeho první návrhy vycházely z britské třídy Shakespeare a počítaly s pěticí děl ráže 120 mm. Později ale byly tyto plány upraveny na 4 děla kalibru 140 mm ve snaze vyrovnat se italským torpédoborcům tříd Leone a Navigatori. Do prostoru mezi torpédomety, kde se mělo původně nacházet páté dělo, se zvažovalo umístění katapultu pro hydroplán, avšak akonec zde ale našla místo lafeta pro protiletadlové kanóny.

Ve své konečné podobě měl Dubrovnik standardní výtlak 1 880 tun při délce 113,2 m, šířce 10,67 m a ponoru až 4,1 m. Již na první pohled loď nezapřela svůj britský původ – můstek měl pro britské torpédoborce typický „krabicovitý“ tvar, zatímco dlouhá nástavba na přídi se v kombinaci s ostrou přídí velmi podobala slavné britské třídě Tribal. Zaoblená záď pak měla usnadnit kladení min. Pohonnou soustavu tvořila dvojice převodovaných parních turbín Parsons, umístěných v samostatných strojních oddílech a pohánějících dvojici hřídelí. Páru jim dodávala trojice vodotrubných kotlů Yarrow ve třech samostatných kotelnách.

Maximální výkon na hřídelích činil 48 000 koní (36 000 kW), s nímž loď dosahovala rychlosti 37 uzlů (69 km/h). Během zkoušek v roce 1934 ale Dubrovnik za ideálních podmínek vyvinul až 40,3 uzlu (74,6 km/h). Vedle hlavních turbín pak byla instalována i menší cestovní turbína Curtis o výkonu 900 koní (670 kW), s níž měla loď dosah 7 tisíc námořních mil (12,9 tisíce km) při cestovní rychlosti 15 uzlů (28 km/h). Pro srovnání – britský torpédoborec HMS Codrington, který patřil k torpédoborcům s nejdelším dosahem v řadách meziválečné Royal Navy, měl palivo na „pouze“ 5 000 námořních mil. Standardní posádku tvořilo 220 řadových námořníků a 20 důstojníků.

Jak jsem již zmínil výše, palebná výzbroj pocházela z Československa. Konkrétně se jednalo o 140mm námořní děla Škoda 14 cm/56 ve čtveřici jednohlavňových věží; tyto zbraně vystřelovaly projektily o hmotnosti 39,8 kg rychlostí 5–8 ran za minutu a při úsťové rychlosti 880 m/s dosahovaly dostřelu až 23,4 km. Torpédovou výzbroj tvořily dva trojhlavňové 533mm torpédomety Brotherhood uprostřed trupu. Vedle torpéd nesl Dubrovnik hlubinné nálože, které šlo buď shazovat pomocí dvou kolejnic na zádi, případně vystřelovat z dvojice vrhačů. V případě potřeby také mohl torpédoborec nést až 40 námořních min. Proti letadlům pak Dubrovnik chránilo 6 poloautomatických protileteckých kanónů Škoda ráže 40 mm, které doplňovaly dva 83,5mm kanóny vz. 1929 uprostřed trupu a dvojice velkorážných kulometů ZB vz. 60 kalibru 15 mm.

Na vodu byl Dubrovnik spuštěn 11. října 1931 a v glasgowské loděnici poté pokračovaly dokončovací práce. Zde obdržel primární i lehkou protileteckou výzbroj a následně se vrátil do Jugoslávie, kde na něj byly v Tivatu instalovány 83,5mm protiletecké kanóny. Do služby jej pak KJRM slavnostně přijalo v květnu 1932 pod velením kapitána Armina Paviće. Výše zmíněné plány na stavbu celkem tří vůdčích torpédoborců ale nakonec zhatila Velká hospodářská krize a s ní spojené finanční potíže Jugoslávie. Dubrovnik se tak nakonec stal jediným plavidlem své třídy.

Coby nejmodernější jugoslávská válečná loď si Dubrovnik vysloužil nemalou prestiž. Na podzim 1933 mu dokonce připadl čestný úkol přivézt zpět do vlasti krále Alexandra I. s královnou Marií, kteří byli na státní návštěvě Rumunska. Plavba tam a zpět přes Egejské, Marmarské a Černé moře měla zároveň symbolicky posílit chystaný Balkánský pakt, k jehož podpisu došlo v únoru 1934. Na podzim stejného roku posloužil Dubrovnik jako královská jachta podruhé, když jugoslávského monarchu dopravil do Francie. Devátého října torpédoborec zakotvil v Marseille, avšak ještě ten den byl Alexandr I. zabit bulharským atentátníkem. Dubrovniku následně připadla smutná povinnost dopravit královo tělo zpět domů.

V následujících letech torpédoborec provedl několik plaveb po Středozemí, během nichž navštívil Korfu, Bizertu, Istanbul či řecké přístavy Mudros a Pireus. Na sklonku 30. let pak sice jugoslávské námořnictvo zařadilo do výzbroje 3 novější torpédoborce třídy Beograd (Beograd, Ljubljana a Zagreb), avšak Dubrovnik byl oproti nim stále větší a lépe vyzbrojený. V roce 1940 pak tato plavidla utvořila 1. torpédovou flotilu, jejíž vlajkovou lodí se stal právě Dubrovnik. To už ale v Evropě zuřila 2. světová válka. Jugoslávie hned zkraje konfliktu vyhlásila neutralitu, avšak okolnosti se brzy postavily proti ní a po několika měsících jednání podepsala jugoslávská vláda přistoupení k tzv. Paktu tří.

Království se tak oficiálně ocitlo na straně Osy, avšak to nemělo dlouhého trvání. 27. března 1941, jen 2 dny po podpisu, proběhl v Jugoslávii státní převrat a vlády se chopil nezletilý král Petr II. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a 6. dubna 1941 zahájila vojska Osy invazi na jugoslávskou půdu. Královská armáda se během několika dní prakticky rozpadla a po pouhých 11 dnech musela Jugoslávie kapitulovat. Dubrovnik do krátké války nijak nezasáhl a po podpisu kapitulace jej v Kotorském zálivu bez jediného výstřelu obsadili Italové.

Jednadvacátého května 1941 vyrazil Dubrovnik do Tarentu. Zde následně prošel rozsáhlou přestavbou dle italských požadavků, během níž obdržel nové jméno Premuda; stalo se tak na počest ostrova, u nějž 10. června 1918 italské torpédové čluny potopily rakousko-uherskou bitevní loď Szent István. Během přestavby loď přišla o zadní část nástavby i nouzový můstek, které nahradila plošina pro protileteckou výzbroj. Došlo také ke zkrácení komínů i hlavního stěžně a k instalaci nového systému řízení palby. Československé 83,5mm protivzdušné kanóny nahradila 120mm houfnice pro vystřelování světlic (později sama nahrazena 37mm rychlopalnými kanóny Breda). Lehkou protileteckou výzbroj pak nově tvořila šestice rychlopalných kanónů Breda ráže 20 mm. V italské službě se zmenšila i posádka – nově se na lodi plavilo 191 námořníků a 13 důstojníků.

Do služby pod novou vlajkou Premuda oficiálně vstoupil v únoru 1942. Prvním bojovým nasazením torpédoborce se stala eskorta konvojů podél pobřeží severní Afriky, po čemž se stal součástí 10. flotily torpédoborců. Ta zajišťovala eskortu 7. křižníkové divizi tvořenou křižníky Eugenio di Savoia a Raimondo Montecuccoli. Právě v řadách této formace prošel Premuda křtem ohněm, když se mezi 12. a 16. červnem zúčastnil rozsáhlé operace s cílem zničit britský konvoj GM.4 směřující k Maltě.

Italský svaz zaútočil za úsvitu 15. června. Při následné přestřelce se Italům podařilo potopit britský torpédoborec HMS Bedouin a těžce poškodit torpédoborec HMS Partridge. Britové kontrovali vážným poškozením italského torpédoborce Vivaldi. Premuda vyvázl bez poškození a po bitvě mu připadl úkol Vivaldiho odvléct do přístavu.. Operace jako celek skončila italským úspěchem, neboť se podařilo konvoj rozprášit a na Maltu dorazily jen 2 z 6 nákladních lodí. Ani Italové ovšem nevyšli zcela bez ztrát – při souběžných operacích přišli 15. června o těžký křižník Trento, jejž nejprve poškodilo letecké torpédo a posléze dorazila britská ponorka HMS Umbra.

Další fází kariéry Premudy nastala mezi lednem a březnem 1943, kdy torpédoborec společně s ostatními italskými plavidly přepravoval do Tuniska vojáky Osy. Celkem loď během služby pod italskou vlajkou absolvovala 130 misí (z toho 57 doprovodných a 14 transportních), během nichž urazila celkovou vzdálenost bezmála 31 tisíc námořních mil. To z Premudy činilo nejintenzivněji nasazovanou italskou kořistní loď vůbec. 17. července 1943 však u La Spezie došlo k vážné poruše pohonné soustavy, po čemž byl Premuda odtažen do Janova ke generální opravě silně opotřebených turbín a kotlů.

U této příležitosti padl návrh na rozsáhlejší přestavbu do podoby blízké italské třídě Navigatori. V rámci toho se počítalo mimo jiné i s rozšířením trupu pro zlepšení stability a nahrazením škodováckých 140mm děl domácími zbraněmi kalibru 135 mm. K tomuto refitu ale nakonec nikdy nedošlo; 3. září 1943 Itálie kapitulovala a práce se zastavily. O 5 dní později obsadily italské území německé jednotky a 9. září se Němci zmocnili i Premudy.

V pořadí již třetí majitelé se rozhodli v přestavbě pokračovat, avšak podle vlastních představ. První návrh počítal s úpravou na plavidlo včasného varování schopné navádět noční stíhačky proti formacím spojeneckých bombardérů. Pro tento účel měl torpédoborec obdržet německé radary Freya a Würzburg. Ještě před začátkem prací se ale zadání změnilo; Kriegsmarine ve Středomoří trpěla nedostatkem torpédoborců a torpédových člunů, takže se měl Premuda vrátit ke svému původnímu určení.

Pod novým názvem TA32 (zkratka pro „Torpedoboot Ausland“, doslova „zahraniční torpédový člun“) dostala loď čtyři německá námořní děla 10,5cm SK L/45 a námořní radar Seetakt. Především ale došlo k výraznému posílení protivzdušné výzbroje. Ta nově sestávala z 10 rychlopalných kanónů ráže 37 mm (4 dvojhlavňové a 2 jednohlavňové lafety) a celých šestatřiceti 20mm kanónů v 7 čtyřhlavňových a 4 dvojhlavňových instalacích. Torpédová výzbroj se zmenšila na jeden trojhlavňový torpédomet.

Do služby pod již třetí vlajkou byl TA32 uveden 18. srpna 1944 a pod velením kapitánporučíka Emila Kopky se připojil k 10. flotile torpédových člunů operující z Janova. Po zbytek roku 1944 pak torpédoborec plnil především hlídkové a průzkumné úlohy doplněné občasným ostřelováním spojeneckých pozic podél pobřeží a pokládáním min. Jediným významnějším střetnutím se stala akce z 2. října 1944, kdy se TA32 společně s torpédovými čluny TA24 a TA29(původně italské čluny Arturo a Eridano) dostal u San Rema do přestřelky s americkým torpédoborcem USS Gleaves. Ani jedna strana však nedocílila zásahů a německá plavidla posléze ustoupila do Janova.

Sedmnáctého března 1945 večer vyrazil TA32 v doprovodu torpédových člunů TA24a TA29 do prostoru severovýchodně od Korsiky s cílem položit zde minové pole. Celé akci velel z paluby TA29 korvetní kapitán Franz Burkart. Plavidla měla dle rozkazů vypnuté radary a do cílového sektoru dorazila bez kontaktu s nepřítelem. TA24 a TA29 následně u ostrova Gorgona pod rouškou noční tmy vypustily celkem 56 min, zatímco TA32 položil dalších 76 min severně od mysu Corse. Poté se všechna plavidla obrátila zpět k Janovu.

Při zpáteční plavbě je však zachytil spojenecký pozemní radar v Livornu, jehož obsluha ihned do oblasti navedla čtyři hlídkující spojenecké torpédoborce – francouzské Basquea Tempête, a britské HMS Lookout a HMS Meteor. Francouzská dvojice se krátce poté oddělila a zamířila k mysu Corse, kudy v tu chvíli shodou okolností proplouval spojenecký konvoj. Britské torpédoborce naopak vyrazily přímo proti nepříteli.

S vypnutými radary a v noční tmě nemohly posádky Burkartových plavidel tušit, že se k nim plnou parou blíží dvě dobře vyzbrojené a radarem vybavené britské lodě. Britové se tak bez povšimnutí přiblížili až na 4,5 km, po čemž Lookout zahájil přesnou, radarem řízenou střelbu ze svých 120mm děl. Němci byli zcela zaskočeni a hned v prvních minutách střetnutí inkasovaly TA29 i TA24několik zásahů. Na prvním jmenovaném člunu granáty poničily pohonnou soustavu a plavidlo tak znehybnily. TA32 kontroval pár nepřesnými salvami, jenže pak jeden z britských projektilů dopadl na zádi a zasekl kormidlo. Torpédoborec nyní bezmocně kroužil, zatímco se posádka snažila opět získat nad lodí kontrolu.

Jak se ale ukázalo, šlo o štěstí v neštěstí. Kroužící TA32 se totiž ztratil Britům z radarů a ti se tak soustředili na poškozené torpédové čluny. Ty se svým výtlakem sotva 750 tun a dvojicí 100mm děl neměly proti dvěma torpédoborcům sebemenší šanci. Vážně poškozený a znehybněný TA29 se stal terčem Lookoutu, který okolo své prakticky bezbranné kořisti téměř hodinu kroužil a na vzdálenost sotva 1 800 m ji doslova rozstřílel. Z torpédového člunu zbyla po více než 40 zásazích jen hořící hromada šrotu, která se po posledních pár trefách rychle potopila; jako zázrakem přitom zahynula jen hrstka jeho posádky.

Ještě předtím vyletěl do povětří TA24, kterému se stalo osudným torpédo vypuštěné Meteorem. Na britské straně došlo pouze k lehkému poškození Lookoutu, který zasáhla dávka z 20mm kanónu a způsobila malý požár dýmovnic uskladněných na palubě. Ten však posádka rychle uhasila a loď zůstala plně bojeschopná. Britské torpédoborce následně z vody vylovily 244 přeživších námořníků včetně korvetního kapitána Burkarta.

A jak se mezitím vedlo TA32? Posádce se nakonec podařilo kormidlo zprovoznit, avšak kapitán Kopka již nechtěl pokoušet štěstí a vyrazil zpět do Janova. Tak skončilo střetnutí, které je dnes známé jako bitva v Ligurském moři. Ač šlo o krátké, malé a velmi jednostranné střetnutí, nese hned tři významné tituly. Šlo totiž o vůbec poslední hladinovou akci německé Kriegsmarine; ironií osudu nepocházelo ani jedno z Němci nasazených plavidel z Německa. Pro Royal Navy se pak bitva stala posledním hladinovým střetnutím 2. světové války v Evropě a jedním z posledních významnějších střetů ve Středomoří.

Uniknuvší TA32se bezpečně vrátil do Janova, kde prošel opravami. Na moře však už nevyrazil – když se 24. dubna 1945 německé jednotky z města stahovaly, byl torpédoborec potopen vlastní posádkou. Tak skončila 13 let trvající kariéra ex-jugoslávského Dubrovniku, během níž loď vystřídala 3 vlajky, prošla dvěma přestavbami a nakonec zakončila bojovou kariéru celé Kriegsmarine.

Vrak pak na dně janovského přístavu ležel až do roku 1950, kdy byl vyzvednut a ještě ten samý rok sešrotován…