Peklo na pláži Omaha: 82. výročí vylodění v Normandii

Zhruba 8 km dlouhý úsek písčité pláže mezi francouzskými vesnicemi Vierville-sur-Mer a Colleville-sur-Mer vypadá na první pohled nenápadně. Právě ten byl ale vybrán jako jeden z vyloďovacích úseků pro operaci Neptune – největší obojživelnou operaci v dějinách lidstva, a klíčovou součást celé operace Overlord neboli spojenecké invaze do Francie. Pláž obdržela kódové označení Omaha.

Hned zkraje ale daný úsek působil plánovačům vrásky na čele. Ačkoliv totiž šlo v dané oblasti o jediný úsek vhodný k vylodění, měla pláž k ideálnímu profilu daleko. Za odlivu měla Omaha délku okolo 275 metrů a ve své západní třetině navazovala na 2,5 metru široký oblázkový násep, jenž byl místy až 13 metrů široký. Šlo tak o nepříjemnou překážku pro jakékoliv kolové i pásové vozidlo, které by se pokusilo po pláži vyjet.

Ve zbylých dvou třetinách pláž končila prakticky nesjízdnými písečnými dunami, za nimiž se rozkládal cca 200 m široký pruh plochého terénu. Ten nenabízel prakticky žádný kryt a pokrývala jej rozměklá půda s travnatými plochami. I kdyby se pak útočníkům povedlo tuto pláň překonat, narazili by na strmé pobřežní útesy. Jedinou cestu ven z pláží tak představovala pětice úzkých roklí, kdy pouze jednou z nich vedla zpevněná cesta.

To, že pláž představuje v dané oblasti jediné vhodné místo k vylodění, samozřejmě věděli i Němci. V předchozích letech tak mezi vesnicemi Vierville-sur-Mer a Colleville-sur-Mer postupně vyrostlo 15 opěrných bodů označených jako Widerstandsnester (doslova „Hnízdo odporu“, zkráceně WN). Každý objekt WN tvořila soustava betonových bunkrů, kulometných hnízd a dělostřeleckých kasemat, které navzájem propojovala síť zákopů a tunelů. Jejich okolí pak chránily miny a ostnatý drát. Základní výzbroj objektů WN tvořily kulomety a ruční zbraně, které doplňovalo přes 60 houfnic a polních děl. Nejmohutnější součást opevnění pak tvořilo osm železobetonových dělostřeleckých kasemat umístěných tak, aby mohly vést palbu napříč plážemi. Prostory mezi jednotlivými opěrnými body kryla minová pole doplněná 85 kulometnými hnízdy.

Výše uvedené opevnění pak doplňoval rozsáhlý systém překážek a bariér na samotné pláži. Pomyslnou první linii tvořily tzv. belgických bran – mohutných ocelových překážek nacházejících se zhruba 230 metrů od čáry přílivu. Za touto linií útočníky čekal „les“ dřevěných kůlů umístěných jednotlivě či do trojnožek. Třetí a poslední bariéru představovaly ocelové rozsocháče rozmístěné necelých 120 metrů od bodu přílivu.

Spojenecká rozvědka měla o síle obrany a povaze překážek poměrně dobré informace díky skvělé zpravodajské práci a vzdušnému průzkumu. Američané tak věděli, že opevnění hájily elementy německé 716. pěší divize – druhořadého statického útvaru, u nějž téměř půlku mužstva tvořili Volskdeutsche a branci z východu Evropy (převážně Ukrajinci, Poláci a Rusové). Zbytek připadal na starší odvodové ročníky. Nejbližším „plnokrevným“ útvarem Wehrmachtu byla podle informací rozvědky 352. pěší divize v čele s generálporučíkem Dietrichem Kraissem I, ta se však nacházela téměř 30 km od pláží, a v první den invaze by tak nemohla reagovat včas.

Pak ale došlo k dodnes nevysvětlenému zpravodajskému selhání. Zrakům Spojencům totiž zcela uniklo, že 352. pěší divize se na jaře 1944 přesunula přímo k plážím. Americkým jednotkám tak vyvstal velmi nebezpečný protivník, neboť divize měla plné stavy mužstva i výzbroje. Především ale mohla nasadit 4 prapory polního dělostřelectva. Přítomnost této formace vyšla najevo teprve až 4. června, kdy již bylo na změnu plánů příliš pozdě.

Úkol obranu pokořit připadl dvěma americkým pěším divizím (1. a 29.) z řad V. sboru generálmajora Leonarda T. Gerowa. Pro účely vylodění byla celá délka pláže rozdělena na 4 úseky: Charlie, Dog, Easy a Fox. Sektory Dog, Easy a Fox se pak každý dělil na 3 vyloďovací pláže označené jako Red, Green a White. Čtyři západní úseky (Charlie až Dog Red) měla na starosti 29. pěší divize, která zde měla do první vlny vyslat 2 prapory 116. plukovní bojové skupiny (RCT). O 30 minut později pak měla následovat druhá vlna tvořená třetím praporem 116. RCT. Stejný plán čekal i na 16. RCT z řad 1. pěší divize, které byl přidělen zbytek vyloďovacích sektorů. Celková pozemní i námořní síla vyčleněná pro vylodění byla vskutku impozantní. Na zhruba 8 km dlouhém úseku pláže se mělo vylodit dohromady přes 34 tisíc mužů a 3,3 tisíce vozidel. Ty mělo na břeh dopravit 288 transportních a podpůrných plavidel.

První vlnu pěchoty měly tvořit speciálně zorganizované útočné týmy o počtu 31 mužů na plavidlo. Každý člen těchto týmů měl jasně přidělenou roli i místo na palubě. Na přídi stálo 5 střelců a poddůstojník, za nimi pak 2 dvojčlenné kulometné týmy s lehkými kulomety BAR. Následovaly 2 dvojčlenné protitankové týmy s raketomety M1 (známějšími jako „Bazooka“), čtyřčlenné minometné družstvo s 60mm minometem, dva plamenometčíci a 5 ženistů s demoličními náložemi. Na zádi pak spolu s medikem stál velitel celé sekce. Posádku uzavíral kormidelník.

Zajištění pláže se očekávalo nejpozději 2 hodiny po vylodění a do setmění měl V. sbor držet předmostí o hloubce 8 km. Obě divize se navíc mohly spolehnout na nezvyklou pomoc v podobě dvou pluků obojživelných tanků Sherman DD. Ty disponovaly plovací zástěnou a dvojicí lodních šroubů na zádi napojených na vzadu umístěná hnací kola. Díky tomu mohly tanky plout samostatně rychlostí až 4 uzlů (7,4 km/h). Na pláži pak měly posádky plovací zástěny jednoduše sklopit a zapojit se do boje. Pěšákům by se tak hned zkraje bitvy dostalo obrněné podpory. Zde pro pořádek dodám, že Britové nabídli Američanům i ženijní tanky Churchill AVRE vyzbrojené masivními 290mm moždíři, avšak byli z logistických důvodů odmítnuty.

Na dva prapory Rangers vyloďující se na západním křídle V. sboru pak čekal speciální úkol – likvidace baterie 155mm děl na mysu Pointe du Hoc, které mohly na pláži Omaha napáchat vážné škody. Tři roty měly za úkol zdolat tamější strmé útesy, zatímco čtvrtá rota měla za úkol zajistit mys Pointe de la Percée. V případě úspěchu by se pak u Pointe du Hoc vylodil celý 5. prapor Rangers a zbytek útvarů 2. praporu. Pokud by naopak útok selhal či by se nepodařilo cílů dosáhnout včas, měl 5. prapor místo toho zamířit do úseku Dog Green a k Pointe du Hoc postupovat po zemi.

Vzhledem k síle nepřátelského opevnění se měl V. sbor dočkat vydatné palebné podpory z moře i ze vzduchu. Bitevní lodě Arkansas a Texas doprovázené třemi křižníky a dvanácti torpédoborci měly zahájit palbu 40 minut před vyloděním. Současně s tím se očekával nálet 480 těžkých bombardérů B-24 Liberator z řad 8. letecké armády.

Staré vojenské pravidlo ale říká, že žádný plán nepřežije první kontakt s nepřítelem. V případě vylodění na pláži Omaha se ale začal plán drolit již několik dní před útokem. Nepříznivá předpověď počasí věštila silný vítr a hustou oblačnost nad celou Normandií. Když proto v 04:30 začala shromaždiště u pobřeží Normandie opouštět první plavidla V. sboru, musela se potýkat s rozbouřeným mořem a vysokými vlnami.

První výstřely bitvy o pláž Omaha zazněly v 05:30, když německé pobřežní baterie spatřily nepřátelská plavidla a zahájily na ně palbu. O dvacet minut později začalo námořní ostřelování a německé pozice podél celého vyloďovacího úseku se ocitly pod drtivou palbou velkorážných děl. O půl hodiny později se k ničivé baráži přidaly i samohybné houfnice vezené na tankových výsadkových lodích a raketomety instalované na podpůrných plavidlech. Zhruba ve stejnou dobu provedly nálet těžké bombardéry, jež pobřeží zasypaly 1300 tunami bomb.

Ostřelování a bombardování nicméně mělo výrazně nižší účinek, než se očekávalo. Generál Bradley se totiž obával, že těžké letecké bomby rozryjí pláž krátery a znepřístupní ji tak vozidlům. Z toho důvodu letadla útočila převážně lehkými pumami, které ale nedokázaly železobetonové opevnění zničit ani při přímém zásahu. Námořní ostřelování pak kvůli krátkému časovému oknu a malému počtu lodí jednoduše postrádalo sílu na větší narušení nepřátelského opevnění. Ve výsledku se tak podařilo vážněji poškodit pouze opěrný bod WN-60 na východním okraji pláže.

Vyloďovací plavidla s vojáky V. sboru si mezitím razila cestu vysokými vlnami. Nejméně 10 plavidel se převrátilo již při přiblížení se k pláži, jejich posádky zachránily jen plovací vesty. Stejný osud čekal i obojživelná kolová vozidla DUKW přepravující na břeh dělostřeleckou výzbroj; z 30 houfnic a polních děl šlo ke dnu celých 22. Zbývajícím plavidlům ztěžoval navigaci jak silný proud, tak i ranní mlha a kouř z ostřelování. Ve výsledku tak mnoho plavidel zamířilo mimo své přidělené sektory.

Problémy hned zkraje řešily i obojživelné tanky. Shermany DD ze stavu 741. tankového praporu opustily svá výsadková plavidla zhruba 5,5 km od břehu, avšak jejich plovací zástěny neobstály proti vysokým vlnám. Během chvíle se tak potopilo 27 z 32 vozidel praporu. Zemřelo 33 tankistů, zbytek zachránily výsadkové čluny. Oproti tomu velitel 743. tankového praporu se moudře rozhodl ponechat vozidla na člunech, díky čemuž na pláž v pořádku dorazilo všech jeho 32 tanků.

Ve vzdálenosti zhruba 1000 metrů od pobřeží se na výsadkové čluny snesla těžká palba z kulometů a minometů. Šlo o finální důkaz toho, že nepřítel ostřelování i nálety přečkal bez větších škod. Když pak plavidla zastavila a sklopila rampy, následoval masakr. Namačkáni na sebe a bez možnosti čluny rychle opustit byli mnozí vojáci zasaženi ještě než vůbec stačili na pláž vkročit. Zbytek zjistil, že plavidla musela kvůli mělčinám zastavit cca 50-100 m od pláže. Pěšákům obtěžkaným výzbrojí, výstrojí a střelivem tak nezbylo, než tuto vzdálenost přebrodit pěšky. Voda zde místy sahala až po krk, nejeden voják se pod tíhou výstroje utopil.

Především ale pomalu se brodící Američané představovali snadný terč pro německé střelce. Kulomety, minomety a dělostřelectvo kosily pěšáky po desítkách a řada útvarů během pár minut fakticky zanikla. O tom, jak smrtící německá palba byla, svědčí slova kapitána Richarda Merrilla z 2. praporu Rangers: „Já vyběhl první. Až sedmý muž za mnou se přes pláž dostal bez úhony. Všichni mezi námi byli zasaženi; dva zemřeli, tři byli ranění. Tak velké štěstí jste museli mít.“

Situaci zhoršoval i všudypřítomný chaos, kdy se mnoho jednotek kvůli problémům s navigací promíchalo. Kvůli ztrátám na důstojnících se řada svazků ocitla zcela bez velení a spojení, zatímco ztráta tanků a dělostřelectva znamenala jen chabou palebnou podporu. Obrněnce, které se na pláž přeci jen dostaly, se pak stávaly prioritním cílem německých protitankových zbraní a dělostřelectva. Například rota B ze stavu 741. tankového praporu, která se vylodila přímo u výjezdu D-1, přišla během pár desítek minut o polovinu vozidel a téměř všechny své důstojníky.

Zřejmě nejhorší situace vládla v úseku Dog Green, kde se vyloďovala rota A z řad 116. RCT a rota C z 2. praporu Rangers. Daný sektor se nacházel přímo na mušce německých pozic hájících výjezd D-1 u Vierville a zároveň jej mohly ze západu ostřelovat opěrné body na mysu Pointe de la Percée. Rota A v řádu minut ztratila velkou část vojáků a takřka všechny důstojníky. Z roty Rangerů pak bylo 15 mužů zabito či raněno ještě než vůbec stačili na pláž vstoupit.

Takto na masakr na pláži vzpomínal seržant Robert J. Slaughter z 1. praporu 116. pěšího pluku: „Minometné a dělostřelecké granáty vybuchovaly na pláži i na hladině. Odstřelovači ukrytí na útesech pálili po jednotlivých mužích, avšak největší škody napáchaly automatické zbraně. Voda se barvila doruda krví. Hladinu pokrývali jak mrtví muži, tak i ti, kteří smrt jen předstírali a nechávali se unášet přílivem. Já se krčil po krk ve vodě, když začaly na okraj pláže dopadat minometné granáty. Písek rozrývala palba ručních zbraní z písečných dun. Jak jsem tam tak ležel do půli těla pod vodou a kryl se za jedním z kůlů, uviděl jsem běžícího pěšáka. Nepřátelský střelec jej zasáhl a on padl k zemi. Volal o pomoc medika. Jeden z lékařů k němu vyrazil, ale i on byl zasažen. Nikdy nezapomenu na ten pohled, jak vedle sebe leží raněný voják a medik, a oba křičí bolestí. Během pár minut oba zemřeli.

V této fázi bitvy si kohezi zachovala jen rota L z řad 16. RCT. Ta ke svému štěstí přistála na okraji úseku Fox Green, kde ji před palbou z velké části chránily terénní nerovnosti. S poměrně nízkými ztrátami se ji tak podařilo přeskupit, po čemž všech jejích 125 vojáků vyrazilo na zteč proti písečným dunám. Zbytek jednotek na pláži byl beznadějně přibit k zemi a nedokázal překročit pobřežní násep. Jiné formace zcela zanikly, či z nich zbyla jen hrstka bojeschopných mužů. Není proto divu, že první útočná vlna nesplnila takřka žádný z cílů.

Situaci nezlepšilo ani vylodění druhé vlny okolo 07:00. Její příslušníci očekávali vyčištěný prostor a krycí palbu první vlny, avšak nedostalo se jim ale ani jednoho. Z plánovaných 16 bezpečných průchodů mezi překážkami jich první vlna dokázala vytvořit sotva 6, z toho pouze jeden byl řádně označen. Kvůli přílivu navíc první linie překážek brzy zmizela pod hladinou, což práci vyčerpaných ženistů ještě více ztěžovalo.

Na úseku Dog Green se očekávalo vylodění tří rot z řad 116. RCT, avšak proud je zanesl příliš daleko na západ. Při snaze o překonání pláže pak formace přišla až o 50 % mužstva a po zbytek dne tak již nedokázala postoupit dále. Těžké ztráty utrpěly i útvary vyloďující se u Les Moullins mezi sektory Dog Red a Easy Green. Ačkoliv se zde veliteli 2. praporu 116. RCT podařilo shromáždit cca 50 mužů a zaútočit na německé pozice u Les Moullins, nepřátelská palba je brzy zatlačila zpět k pláži. Podobně se situace vyvíjela i ve zbytku sektorů.

Pomyslným šťastným úsekem se tak stal až Dog White mezi výjezdy D-1 a D-3. Hořící tráva zde vytvářela hustý kouř, čehož využila zde se vylodivší čerstvá rota C z řad 116. RCT a překonala pláž jen s lehkými ztrátami. Skutečně rozhodující ale bylo až vylodění kompletního 5. praporu Rangers. Ten původně mířil na Dog Green, avšak vzhledem k situaci na bojišti jej jeho velitel přesměroval na Dog White. Zde bojujícím pěšákům se tak dostalo nečekaných posil v podobě 450 odpočatých a dobře vyzbrojených rangerů, kteří se přes pláž dostali s minimálními škodami. Krátce po nich se v úseku vylodil i štábní odřad 116. RCT vedený brigádním generálem Normanem Cotou, zástupcem velitele 29. pěší divize.

V 08:00 se zdálo, že americké vylodění uvázlo na mrtvém bodě. Velká část jednotek se krčila v relativním bezpečí oblázkového náspu, pokusům o postup ale zabraňovala silná palba. Pláž byla poseta mrtvými, raněnými i zničenými vozidly, která při pokusu o výjezd z pláže zapadla do písku. Zbývající bojeschopní vojáci se pak mohli spolehnout prakticky jen na své osobní zbraně. Právě v tento moment se ale projevila železná vůle a profesionalismus hrstky přeživších amerických důstojníků a poddůstojníků. Ač pod neustálou palbou a mnohdy i bez kontaktu s vlastním útvarem, dokázali okolo sebe tito stateční muži shromáždit vojáky z různých jednotek a v demoralizovaných i vyčerpaných pěšácích zažehnout bojový zápal.

Pod vedením rozhodného brigádního generále Coty vyrazili jako první na zteč vojáci v již zmíněném úseku Dog White a za pomoci výbušnin prorazili několik otvorů v ostnatém drátu mezi opěrnými body WN-68 a WN-70. Do karet jim hrálo i rozmístění obránců, neboť Němci soustředili opevnění okolo výjezdů z pláží a mezery mezi nimi krylo jen lehké polní opevnění.

K tomuto útoku se připojil i 5. prapor Rangers a obě formace společně postupovaly k písečným dunám. Překvapivě zde narazili jen na lehký odpor a během 30 minut dokázala celá Cotova formace opustit pláž směrem k Vierville. Na jejich křídle se mezitím přeskupily zbytky roty C 2. praporu Rangers, jehož muži nejdříve umlčeli a poté i zajistili opěrný bod WN-70. S úderem 09:00 pak již do vnitrozemí postupovalo více než 600 amerických vojáků.

V mezičase na zteč vyrazily i rozptýlené síly 3. praporu 116. RCT nacházející se mezi úseky Easy Green a Easy Red. Vojáci zde postupovali po jednotlivých sekcích o 20-30 mužích, a kromě nepřátelské palby museli čelit i nášlapným minám a nástrahám. I jim se ale nakonec podařilo pláž opustit v blízkosti vesnice Saint-Laurent. Mezi 07:30-08:30 mezitím překonaly písečné duny elementy tří pěších rot z řad 116. RCT, které z pláží prorazily mezi opěrnými body WN-64 a WN-62.

Vzhledem ke ztrátě většiny tanků a děl se těmto průlomům dostalo podpory jen ze strany válečných plavidel. Bitevní lodě Arkansas a Texas soustředily společně s křižníky palbu na okraje pláže v obavách před zásahem vlastních jednotek. Torpédoborce oproti tomu pálily na jakýkoliv cíl, který se střelcům podařilo v mlze a kouři identifikovat. Největším úspěchem se zde stalo vyřazení bunkru na mysu Pointe de la Percée, který ve 13:00 inkasoval několik přímých zásahů. Tato pozice si totiž připsala velkou část amerických ztrát, neboť mohla útočníkům pálit do boku.

Zatímco první a druhá vlna sváděly boje o jednotlivé opěrné body a pomalu budovaly předmostí za plážemi, vyloďovaly se na plážích podpůrné jednotky. Oproti ranním masakrům se situace na pláži zlepšila, avšak výjezdy stále ještě nebyly zajištěny a velká část překážek na pláži zůstala nedotčena. Zbylé německé opěrné body navíc pokračovaly ve střelbě a zabraňovaly posilám připojit se k průlomům z pláží. I nadále tak docházelo k vážným ztrátám na životech i technice; například 111. prapor polního dělostřelectva přišel o 12 z 13 obojživelných vozidel DUKW převážejících houfnice i střelivo. Na úseku Easy Red pak miny a překážky vyřadily celkem 28 výsadkových plavidel. I z toho důvodu byly v 08:30 další výsadky vozidel a vybavení pozastaveny.

Pěším výsadkům se vedlo o poznání lépe. Na úseku Easy Red se nově příchozím útvarům z řad 18. RCT podařilo za vydatné podpory lodí a přeživších tanků postoupit až k výjezdu D-1. Zde pak v 11:30 kapitulovala i poslední tamější obranná pozice. Kvůli chaosu a dopravním zácpám na plážích se však nepodařilo tento zisk využít. Prvním bezpečným koridorem vedoucím z pláží se tak stal až výjezd E-1, jehož okolí v odpoledních hodinách zajistili vojáci 18. RCT. Díky němu se okolo 14:00 podařilo pláže uvolnit dost na to, aby mohly výsadky techniky pokračovat. Oproti tomu u výjezdů D-3 a E-3 se stále bránily početné německé jednotky.

Jednotky z první a druhé vlny mezitím zahájily boje o samotné vesnice Vierville-sur-Mer, Colleville-sur-Mer a Saint-Laurent. Zbývající vojáci Wehrmachtu zde kladli houževnatý odpor a Američanům se vesnice podařilo zajistit až po setmění. Když pak nad Normandií zapadlo slunce, ovládal americký V. sbor mělké předmostí o hloubce cca 2,5 km a šířce zhruba 6 km. I tehdy se z pláží ozývala střelba, neboť zbývající němečtí vojáci stále ještě ovládali část zákopů a mohli tak infiltrovat již vyčištěné pozice. Poslední obránci se nakonec vzdali až druhý den ráno a 7. června v 09:00 byla pláž Omaha prohlášena za dobytou.

V bitvě o pláž Omaha si tak nakonec připsali vítězství Američané, avšak zaplatili za něj velmi vysokou cenu – podle odhadů přišel V. sbor o 5-6 tisíc padlých, raněných a nezvěstných. Nejvíce trpěly ženijní útvary, jejichž ztráty překročily 40 %. Co se pak techniky týče, museli Američané odepsat nejméně 50 tanků, cca 60 vyloďovacích plavidel a 26 houfnic. Ze strategického hlediska se podařilo pláž připravit na příjem materiálu až následující den, kdy mohl přeskupený V. sbor konečně obnovit postup.

Ještě ten den padlo Formigny a 8. června jednotky sboru dosáhly cílů vytyčených již pro Den D. O den později se síly sboru setkaly se spolubojovníky postupujícími z pláže Utah. Německá 352. pěší divize, která sama během 6. června přišla o téměř 20 % mužstva, byla postupně zatlačována početní i palebnou převahou a během pár dní se rozpadla. Bitva o pláž Omaha tím definitivně skončila. Bitva o Normandii ale teprve začínala…