Zkáza Jamata: 81. výročí poslední plavby největší bitevní lodi na světě

Na jaře roku 1945 se válka nezadržitelně přibližovala k japonským břehům. V březnu Američané za cenu vysokých ztrát dobyli Iwodžimu a plánovali úder na Okinawu. Nálety těžkých bombardérů B-29 Superfortress vytrvale ničily japonský průmysl, zatímco americké ponorky fakticky zaškrtily dodávky surovin z jihovýchodní Asie. Po námořní bitvě u Leyte v říjnu 1944 navíc US Navy drželo i jasnou převahu na moři; císařské námořnictvo Nippon Kaigun zde přišlo o 26 válečných lodí (z toho 3 bitevní a 4 letadlové) a tisíce námořníků. Z tohoto úderu se již japonské loďstvo nemělo vzpamatovat.

To ovšem neznamená, že by Nippon Kaigun zůstalo bezmocné. I po výše uvedených ztrátách stále mohlo nasadit 5 bitevních lodí, několik lehčích letadlových nosičů, 8 těžkých křižníků a několik desítek eskortních plavidel. V čele celé flotily pak i nadále stála Jamato – největší, nejtěžší a nejsilněji vyzbrojená bitevní loď, která kdy byla spuštěna na vodu. Tento kolos o bojovém výtlaku téměř 73 tisíc tun nesl 9 gigantických námořních děl kalibru 460 mm. Ty doplňovalo 24 sekundárních děl ráží 155 a 127 mm, a celých 162 rychlopalných 25mm kanónů v trojhlavňových lafetách.

Zatímco se válka obracela v neprospěch Tokia, stal se další osud Jamata (jakož i celého zbytku flotily) předmětem vyhrocených diskusí v řadách císařské admirality. Konzervativnější důstojníci navrhovali lodě ponechat v přístavech a šetřit je pro případ očekávané invaze na japonské ostrovy. V opozici stáli agresivní „jestřábi“, kteří chtěli válečná plavidla vyslat na moře a využít je pro sebevražedné akce. Nezaháleli ale ani Američané; krátce po zajištění Iwodžimy vyrazilo směrem k Okinawě 5. loďstvo v čele s admirálem Raymondem Spruancem. 25. března 1945 pak americké lodě zahájily ostřelování pobřežních cílů a japonským plánovačům bylo jasné, že americké vylodění na Okinawě bude v nejbližších dnech následovat.

Jen o 3 dny později se v Císařském paláci v Tokiu konala konference špiček ozbrojených sil v čele se samotným císařem Hirohitem. Ten se přítomných dotázal, jakými silami hodlají bránit Okinawu. Odpověď, že armáda i námořnictvo shromáždily na 3 500 letadel pro útoky kamikaze, ale panovníka neuspokojila. Poté Hirohito vyslovil osudovou otázku: „A kde je námořnictvo? Máme ještě nějaké lodě? Nějaké hladinové síly?“ Je možné, že císař dotaz položil čistě informativně. Přítomní admirálové jej ale pochopili jako zahanbující výtku, která výše zmíněný spor o osudu císařské flotily definitivně převážila na stranu „jestřábů“. Ve snaze zachránit tvář a čest námořnictva proto admirál Soemu Tojoda, vrchní velitel Spojeného loďstva, vydal 4. dubna 1945 rozkaz vyslat všechny bojeschopná plavidla k obraně Okinawy.

Součástí plánu se měla stát i samotná Jamato, pro kterou císařští plánovači připravili plán nazvaný Ten-Gó (天号作戦, „Operace Nebesa“). Ten byl od začátku koncipován jako sebevražedná akce – Jamato měla vyplout k Okinawě, probít se přes jakýkoliv odpor a následně najet na mělčinu na východním pobřeží ostrova mezi vesnicemi Higaši a Jomitan. Zde pak měla vlajková loď Nippon Kaigun bojovat jako pobřežní baterie až do hořkého konce. Neměla ovšem plout sama – okolo Jamata vznikl malý hladinový svaz čítající lehký křižník Jahagi a 8 torpédoborců (Fujucuki, Kasumi, Suzucuki, Hacušimo, Isokaze, Asašimo, Jukikaze a Hamakaze). Vzniklá formace dostala označení Zvláštní hladinová útočná jednotka a v prvních dubnových dnech se shromáždila v Tokujamě.

Do čela této formace byl jmenován viceadmirál Seiiči Itó. Tento čtyřiapadesátiletý rodák z Mijamy (prefektura Fukuoka) sloužil na moři již od roku 1911, svůj první kapitánský post obdržel v roce 1933 a od prosince 1944 velel 2. loďstvu zodpovědnému za obranu Vnitřního moře oddělujícího ostrovy Honšú, Šikoku a Kjúšú. Před válkou patřil k hlasitým odpůrcům války s USA, neboť si byl dobře vědom americké průmyslové převahy. Je proto poněkud paradoxní, že právě on byl vybrán, aby položil život při předem ztracené akci.

Itó nicméně nepatřil k zaslepeným fanatikům a Ten-Gó otevřeně odmítal jako zbytečné plýtvání životy i loděmi. Stejný postoj zaujali i jeho důstojníci a kapitáni eskortních plavidel. Situaci nakonec musel vyřešit náčelník štábu Spojeného loďstva, viceadmirál Rjúnosuke Kusaka. Ten 5. dubna 1945 osobně přiletěl a sdělil Itóovi jednoduchý, avšak pro japonského důstojníka definitivní argument – provedení mise je vůlí samotného císaře. Itó proto nakonec souhlasil. Stejný argument zapůsobil i na posádky jednotlivých plavidel; když byla řadovému mužstvu nabídnuta možnost zůstat na břehu, nikdo jí nevyužil. Výjimku tvořilo pouze 80 nemocných, raněných či příliš mladých námořníků, kteří opuštění paluby dostali rozkazem.

Zvláštní hladinová útočná jednotka zvednula kotvy 6. dubna v 15:20 a nabrala kurz k průlivu Bungo mezi ostrovy Kjúšú a Šikoku. Dle původních rozkazů měla Jamato dostat palivo pouze na plavbu k Okinawě, avšak přístavní dělníci podle některých svědků neuposlechli a přečerpali do nádrží bitevní lodě veškeré zbývající palivo v přístavu. Na svou poslední misi tak Jamato vyrazila s cca 60% kapacitou paliva. Posádku tvořilo 3332 mužů, z nichž většinu tvořili nezkušení nováčci se základním výcvikem. To platilo zejména pro obsluhy protileteckých kanónů, které ještě neměly čas se se svými zbraněmi patřičně sžít.

Ani Itó, ani císařští admirálové ovšem netušili, že Američané o celé akci věděli ještě před jejím začátkem díky prolomeným námořním šifrám. U průlivu Bungo proto již v předstihu hlídkovaly americké ponorky Threadfin a Hackleback, které vyplutí japonského svazu ještě ten samý den nahlásily. Kvůli vysoké rychlosti svazu nemohly ponorky zaútočit, avšak z uctivé vzdálenosti japonské lodě sledovaly a pravidelně hlásily jejich polohu i kurz. Itóovy eskortní torpédoborce obě ponorky několikrát zachytily, avšak kvůli nutnosti držet s Jamatem kurz nemohly zaútočit.

Netrvalo dlouho a zpráva o vyplutí Jamata doputovala až k admirálu Spruancovi. Jeho prvním krokem bylo proti Japoncům vyslat hladinový svaz Task Force 54 v čele s kontradmirálem Mortonem Deyem, který čítal 10 bitevních lodí, 11 křižníků a 33 torpédoborců. Deyův úkol byl jasný – přehradit Itóovi cestu a zabránit mu v průlomu k Okinawě. V tuto chvíli se schylovalo k velké námořní bitvě, v níž by Jamato teprve podruhé za svou kariéru vypálila z hlavní baterie na námořní cíl. Již se ale nedozvíme, jak by takové střetnutí dopadlo, protože stejnou informaci jako Spruance dostal i admirál Mark Mitscher – velitel svazu Task Force 58 čítajícího celkem 12 letadlových lodí.

Mitscher byl nejen velmi rozhodný důstojník, ale také především bývalý námořní letec a hlasitý zastánce letadlových lodí. Již dlouho před válkou v Pacifiku se snažil vykořenit tradiční doktrínu US Navy kladoucí hlavní důraz na bitevní lodě, a průběh bojů v Tichomoří mu dal ve velkém za pravdu. I v roce 1945 se ale našli tací, kteří o schopnosti palubních letadel ničit nepřátelské hladinové síly pochybovali. Když proto Mitscher obdržel hlášení o vyplutí japonského svazu, spatřil v něm příležitost prokázat sílu námořního letectva jednou provždy a na Jamato zaútočit ze vzduchu. Do prostoru severovýchodně od Okinawy následně zamířily 3 skupiny letadlových lodí nesoucích dohromady přes 400 letadel. To vše probíhalo bez vědomí či povolení admirála Spruance.

Zvláštní hladinová útočná jednotka mezitím v poklidu plula vstříc osudu. Za úsvitu 7. dubna utrpěl svaz první ztrátu, když se torpédoborec Asašimo musel kvůli závadě na pohonné soustavě oddělit a obrátit k domovu; později jej cca 240 km od Nagasaki potopila americká letadla. Krátce poté se nad loděmi objevilo vzdušné krytí v podobě 14 japonských stíhaček Micubiši A6M. Okolo 08:30 pak dorazila i první americká letadla, a okolo 09:00 již okolo císařské formace kroužilo nejméně 7 stíhaček F6F Hellcat a 2 létající čluny PBM Mariner. Japonské stíhací stroje se několikrát pokusily dotěrné průzkumníky zahnat, avšak neúspěšně. Okolo 10:00 je pak nedostatek paliva donutil k návratu domů.

Žádné další japonské stroje již nepřiletěly, takže piloti US Navy mohli nad japonskými loděmi bez odporu kroužit a průběžně hlásit jejich polohu i kurz. Jamato se v 10:15 pokusila nepřítele zahnat salvou speciálních tříštivých projektilů Sanšikidan z hlavních baterií. Tento druh munice měl časovanou roznětku a po detonaci rozptýlil do všech stran 1500 zápalných šrapnelů. Výsledný efekt se podobal výstřelu z obří brokovnice a vizuálně šlo o úchvatnou podívanou připomínající ohňostroj. Praktický efekt ale byl nulový a americké stroje se jednoduše vzdálily mimo dostřel.

Zhruba ve stejnou dobu admirál Mitscher zavelel k útoku. V následujících minutách začalo z paluby 9 letadlových lodí vzlétat 280 letadel tvořících první útočnou vlnu. Celkem se pak mělo zapojit 15 nosičů a 386 letadel. V čele letěly stíhačky F4U Corsair a F6F Hellcat s nákladem neřízených raket a úkolem vyčistit cestu bombardérům. Za nimi následovaly torpédové bombardéry TBF Avenger a střemhlavé bombardéry SB2C Helldiver. Ne všechny stroje ovšem vyrazily k Jamatu; 53 strojů z letadlové lodi USS Hancock vzlétlo se zpožděním a japonský svaz nenalezlo. Teprve v tuto chvíli admirál Mitscher kontaktoval Spruance a informoval jej o úmyslu zničit Jamato ze vzduchu. Překvapený a před hotovou věc postavený Spruance nálet neochotně povolil, avšak Deyův hladinový svaz si ponechal v záloze.

Hodiny ukazovaly 11:07, když přehledový radar Jamata zachytil mohutnou formaci letadel ve vzdálenosti cca 100 km. Napříč celým svazem zazněl bojový poplach, obsluhy protileteckých zbraní zaujaly pozice a celý svaz zvýšil rychlost na 24 uzlů (44,5 km/h). Okolo poledne nahlásily hlídky vizuální kontakt s prvními nepřátelskými stroji – jednalo se o americké stíhačky s úkolem zlikvidovat jakýkoliv odpor ve vzduchu. Na žádný ovšem nenerazily, neboť admiralita svá letadla šetřila pro sebevražedné útoky kamikaze (viz níže). Američtí stíhači proto jen kroužili mimo dostřel a vyčkávali na přílet bombardérů. Ty dorazily okolo 12:30 a bez hrozby nepřátelských stíhaček se mohly v klidu zformovat k útoku.

Japonské lodě mezitím zaujaly protileteckou formaci, kdy eskortní plavidla utvořila okolo Jamata kruh. Samotná bitevní loď vypálila dalších několik salv projektilů Sanšikidan, avšak ani tentokrát střelci neslavili úspěch. Zhruba ve 12:40 se pak do útoku vrhla první americká letadla. Jako první udeřily stíhačky, které začaly kulomety a raketami ostřelovat nástavbu Jamata. Cílem bylo nejen vyřadit maximum protileteckých zbraní, ale také rozptýlit japonskou palbu a co nejvíce tím usnadnit práci bombardérům. Smršť raket a 12,7mm kulometných střel si brzy začala vybírat krvavou daň mezi obsluhami protileteckých kanónů, z nichž mnohé postrádaly pancéřovou ochranu. Zbytek vedl hustou, avšak zoufale nepřesnou palbu. Právě zde se projevily limity protiletecké výzbroje Jamata– rychlopalné kanóny Typ 96 ráže 25 mm měly nejen pomalou elevaci i traverzi, ale také nízkou rychlost střelby danou nutností časté výměny zásobníků o kapacitě pouze 15 ran. Především pak lodi chyběl centralizovaný systém řízení palby.

Mezitím na Jamato začaly nalétávat střemhlavé bombardéry shazující 454kg protipancéřové pumy. Z rozkazu kapitána Kósakua Arugy začala Jamato prudce manévrovat a několika bombám se dokázala vyhnout. Ve 12:41 ji ale štěstí opustilo. Dvojice pum dopadly na pravoboku a zničily hlavní radarovou místnost. O 5 minut později inkasovala japonská vlajková loď dalších 5 zásahů, které rozpoutaly několik požárů a zničily jednu ze sekundárních dělových věží. Jedna z těchto bomb zasáhla i stanoviště opravárenských čet na zádi a usmrtila prakticky všechny zde vyčkávající muže, což výrazně snížilo schopnost posádky čelit požárům a zaplavování.

Současně s tím se ve vodě objevila první torpéda, jak torpédové bombardéry Avenger využily chaosu a zaútočily z malé výšky. Ve 12:45 udeřilo do levoboku Jamata první torpédo, zbytku se ale loď zvládla vyhnout. Po zásahu do trupu proniklo cca 2000 tun vody a loď se naklonila o 6°, avšak zbývající opravárenské čety zaplavily vyvažovací nádrže na pravoboku a náklon rychle zmenšily na sotva 1°. V okolí strojoven pak opraváři hlásili pomalé zaplavování, avšak to bylo prozatím pod kontrolou.

Zatímco Jamato sváděla boj s přesilou nepřátelských letadel, zaútočila část amerických strojů i na eskortní plavidla. Ve 12:45 byl křižník Jahagi znehybněn torpédovým zásahem do strojovny. Na pomoc mu přispěchal torpédoborec Isokaze, avšak sám se stal terčem střemhlavých bombardérů. Když jej pak zmrzačily dva blízké dopady pum, musel se v plamenech stáhnout. O pár minut později se jiný torpédoborec Hamakaze rozlomil vejpůl po zásahu torpédem, zatímco Suzucuki připravil dopad bomby o celou příď. Poté začala první americká vlna vyklízet bojiště a stahovat se.

Na oddych ale měl svaz viceadmirála Itóa jen pár minut, protože ve 13:00 dorazila druhá útočná vlna. Přibližně 50 amerických strojů zahájilo koordinovaný úder, kdy současně útočily střemhlavé i torpédové bombardéry. Jamato se stále bránila, avšak palba stíhaček i dopady bomb vyřadily velkou část rychlopalných kanónů. Ve snaze odrazit torpédové bombardéry vydal kapitán Aruga rozkaz nastavit roznětky střel Sanšikidan na 1 vteřinu, tedy sotva 1000 metrů od ústí hlavní. Ani tento zoufalý pokus ale Američany neodradil a v následujících minutách podél trupu Jamata vybuchla další 4 torpéda – 3 na levoboku a 1 na pravoboku.

Tento útok způsobil silné zaplavování, kdy se během chvíle ocitlo pod vodou několik kotelen, pravá vnější strojovna a záložní strojovna kormidla. Opravárenské čety reagovaly zaplavením všech zbývajících vyvažovacích nádrží na pravoboku, avšak náklon se i tak zvětšil na 10°. Loď po tomto zpomalila na 18 uzlů (33 km/h). Zhruba ve stejnou dobu padl další torpédoborec – Kasumi okolo 13:30 inkasoval dva zásahy bombami, po nichž z něj zůstal jen hořící vrak; později mu ránu z milosti zasadil Fujucuki.

Jamato do této chvíle utrpěla vážná poškození a po její palubě se šířily požáry, avšak stále jí bezprostředně nehrozilo potopení. To se ale mělo brzy změnit, neboť ve 13:42 dorazila finální vlna 110 letadel. V tu chvíli již japonská formace nedokázala klást účinný odpor – eskortní plavidla byla těžce poškozena či potopena, zatímco samotná Jamato přišla o velkou část protivzdušných zbraní. Střemhlavé bombardéry proto útočily prakticky nerušeně. Již nevíme, kolik přesně zásahů japonská bitevní loď utrpěla; potvrzeny jsou 4 zásahy pumami, z toho 3 ve středu trupu a 1 na přídi. Tyto dopady po sobě zanechaly velké krátery v palubě, zničily velkou část nástavby a vyřadily většinu přeživších 25mm kanónů. Blízké dopady pak zprohýbaly pancéřové pláty na bocích a narušily tak účinnost protitorpédové obšívky.

Fatální úder přišel záhy poté, kdy na zteč vyrazila finální vlna torpédových bombardérů. Američtí piloti opět cílili primárně na levobok a v rozmezí pár minut zasadili Jamatu další 4 torpédové zásahy. Po tomto útoku se v mžiku zaplavila hlavní strojovna kormidla a prakticky všechny zde přítomné námořníky čekala smrt utopením. Můstek tímto ztratil jakoukoliv kontrolu nad kormidly, která se zasekla ve vychýlené poloze. Jamato tak nyní již jen bezmocně kroužila v pravotočivé zatáčce. Na palubě se mezitím požáry vymkly kontrole a náklon kvůli zaplavování brzy překročil úhel 20°. Kapitán Aruga se v zoufalé snaze loď zachránit rozhodl pro úmyslné zaplavení strojoven na pravoboku. Ačkoliv tím desítky svých mužů odsoudil k smrti, náklon se i nadále zvětšoval.

Chvíli poté se na můstku rozezněly alarmy varující před příliš vysokou teplotou v příďových skladech munice pro hlavní baterii. Aruga nařídil jejich zaplavení, avšak k tomu potřebé pumpy již byly dávno mimo provoz. V této chvíli Aruga i viceadmirál Itó uznali, že loď je ztracena, a ve 14:02 zazněl rozkaz opustit loď. Sám Aruga se přivázal k lodnímu kompasu s úmyslem jít ke dnu se svou lodí. Stejné rozhodnutí učinil i Itó, který byl naposledy spatřen, jak se zamyká ve své kajutě. Zbytek mužstva opožděně zahájil evakuaci. V očekávání sebevražedné akce byly veškeré záchranné čluny zanechány na břehu, takže přeživší jednoduše skákali do vody a snažili se odplavat co možná nejdál.

Ve 14:05 zmizel pod hladinou křižník Jahagi, který do této chvíle zasáhlo nejméně 12 bomb a 7 torpéd; z posádky 736 mužů jich zahynulo 455. Zhruba ve stejnou chvíli se přiblížila poslední letka torpédových bombardérů s cílem zasadit naklánějící se a hořící Jamato ránu z milosti. Již neměl kdo opětovat palbu, takže letouny shodily svůj náklad bez odporu. Náklon lodi dosáhl takového úhlu, že torpéda zasáhla odhalené dno trupu. Ve 14:23 se pak začala největší bitevní loď své doby pomalu převracet. Netrvalo dlouho a protiletecké kanóny začaly vypadávat ze svých lafet, o chvíli později se se skřípěním uvolnily i hlavní dělové věže. Do tohoto okamžiku loď zasáhlo nejméně 11 bomb a 6 torpéd.

Definitivní konec nastal v okamžiku, kdy náklon dosáhl zhruba 120°. V ten moment zřejmě požáry pronikly do příďových skladů munice a odpálily zde uložené hnací směsi. Následovala kataklyzmatická exploze, která odpárala celou příď lodi a usmrtila prakticky všechny členy posádky, kteří doposud neopustili palubu. Šlo o jeden z nejsilnějších nejaderných výbuchů v dějinách lidstva; jím vytvořený hřibovitý oblak kouře vystoupal do výšky až 6 km nad hladinou a byl údajně vidět až ze 160 km vzdáleného Kjúšú. Když se pak kouř rozptýlil, zůstaly po Jamatu jen trosky na hladině. Z posádky 3332 mužů zbylo sotva 277 trosečníků, kteří se nyní zoufale drželi čehokoliv plovatelného po ruce.

Božský vítr a model v Kure

Výbuch Jamata značil tečku nejen za existencí bitevní lodě, ale také za celou operací Ten-Gó. Z celé Zvláštní hladinové útočné jednotky zůstaly jen 4 torpédoborce, které před ústupem do Japonska zvládly zachránit velkou část trosečníků z potopených lodí. Mezi přeživšími byl i Suzucuki, který dokázal i po ztrátě celé přídě odcouvat až do přístavu. Celkem zahynulo přes 4000 císařských námořníků. Po této bitvě již japonské námořnictvo do zbytku války prakticky nezasáhlo a v následujícím dění tak nesehrálo žádnou roli. Oproti tomu Američané přišli pouze o 10 letadel a 12 pilotů.

Souběžně s operací Ten-Gó provedlo japonské námořní letectvo hromadný nálet na americká plavidla u břehů Okinawy. Během celého 7. dubna zaútočilo celkem 115 letadel, z toho většina se pokusila o sebevražedný útok kamikaze. Skrze americké stíhačky a vražedně přesnou protileteckou palbu ale pronikla jen hrstka letounů. Jeden z nich zasáhl letadlovou loď USS Hancock, kde usmrtil 62 členů posádky a rozpoutal silný požár. Ten se ovšem podařilo rychle uhasit a za méně než hodinu mohla loď obnovit letový provoz. Po jednom zásahu utržily i bitevní loď USS Marylanda torpédoborec USS Bennett. Maryland zůstala i přes ztrátu 10 mužů plně bojeschopná, zatímco Bennett musel s poškozenou strojovnou a 7 mrtvými odplout k opravám.

Na závěr už jen krátká poznámka k Jamatu. Její vrak unikal odhalení až do roku 1984, kdy jej podmořská expedice nalezla cca 290 km jižně od Kjúšú na souřadnicích 30°22′N 128°04′E. Vrak leží v hloubce 340 metrů, přední třetina trupu odervaná explozí munice leží opodál. V roce 2016 pak byl vrak prozkoumán za pomoci moderních digitálních technologií, což umožnilo potvrdit identifikaci a prozkoumat do té doby neodhalené detaily (např. císařskou chryzantému na přídi, nebo jednu z dělových věží). Jamato si ale můžete prohlédnout i bez potápěčského skafandru – v Námořním muzeu v Kure je dodnes k vidění mohutný model lodi v měřítku 1:10…