Ponížení US Navy nanečisto: příběh kontroverzního cvičení Millennium Challenge 2002

V létě 2002 uspořádaly americké ozbrojené síly válečné hry Millennium Challenge - nejnákladnější cvičení svého druhu, které mělo dokázat, že síťově propojená, technologicky nadřazená armáda dokáže slabšího protivníka porazit rychle a rozhodně. Nastal však pravý opak - během sotva pár minut dokázal simulovaný nepřítel potopit řadu amerických plavidel včetně letadlové lodi. Rozhodčí se následně rozhodli hru přerušit, potopené lodě „oživit“ a protivníka svázat velmi restriktivními pravidly. Zadělali tak na dodnes trvající spor, zda šlo o cvičení, nebo jen předem rozhodnuté divadélko…

Na prahu vojenské revoluce

Ačkoliv se cvičení Millennium Challenge událo v roce 2002, pro plné osvětlení jeho pozadí se musíme v čase vrátit ještě o kus dále do poloviny 90. let. Mezi stratégy ozbrojených sil Spojených států tehdy rezonoval pojem RMA (Revolution in Military Affairs) neboli Revoluce ve vojenství. Tato filozofie stála na názoru, že informační technologie, „chytrá“ munice a satelitní průzkum zásadně změnily povahu ozbrojeného konfliktu. Ta armáda, která jako první dokáže propojit senzory, velicí strukturu a zbraně do jediné centrální sítě, pak získá absolutní přehled o dění na bojišti a bude moci protivníka porazit rychle, rozhodně a s nízkými ztrátami. Tato vize dostala v roce 1998 název network-centric warfare (volně přeloženo jako „síťová válka“) a získala si v řadách důstojníků i politiků mnoho zastánců v čele s admirálem Arthurem Cebrowskim.

V praktické rovině tento trend posilovaly jak zkušenosti americké armády z operace Pouštní bouře v roce 1991, tak i průběh a důsledky bombardování Jugoslávie o 8 let později. Zejména v prvním jmenovaném případě dokázalo americké letectvo prakticky samo o sobě porazit početného a dobře vyzbrojeného konvenčního nepřítele, a o výsledku války tak rozhodnout ještě před nasazením pozemních sil. Když proto v lednu 2001 započalo druhé funkční období ministra obrany Donalda Rumsfelda (poprvé tuto funkci zastával v letech 1975-1977), stala se úhelným kamenem jeho agendy radikální přestavba amerických ozbrojených sil.

Rumsfeld se chtěl odpoutat se od masivních a těžkopádných struktur stavěných pro válku se Sovětským svazem, a vstoupit do budoucnosti s lehčí, pružnější a technologicky vyspělou armádou. Ta by byla nejen vysoce mobilní a rychle nasaditelná kdekoliv na planetě, ale také by naplno využívala posledních pokroků na poli digitálních technologií. Útoky z 11. září 2001 tuto transformaci jen urychlily, takže již v říjnu stejného roku vznikl tzv Úřad pro transformaci ozbrojených sil (Office of Force Transformation). Do jeho čela se pak postavil právě již zmíněný admirál Cebrowski.

Ne všichni vysoce postavení důstojníci ale toto nadšení pro moderní technologie sdíleli. Řada z nich se obávala přeceňování nových vymožeností, které podle nich nedokázaly plně nahradit konvenční prostředky. Na přelomu tisíciletí navíc naprostá většina nosných konceptů transformace existovala jen na papíře či v prezentacích ministerstva obrany. Chyběl konkrétní důkaz jejich potenciálu. A právě zde vstupují do příběhu manévry Millennium Challenge.

Odpovědnost za prověřování a testování nových konceptů mělo Velitelství ozbrojených sil (U.S. Joint Forces Command, JFCOM) se sídlem v Norfolku ve Virginii. Šlo o poměrně mladou instituci — založena byla teprve v roce 1999 a v prvních letech své existence si získala nelichotivou pověst úřadu, který pořádá efektní (a nákladná) cvičení s předem daným výsledkem. Zde se nejčastěji skloňovalo cvičení Unified Vision z roku 2001, kde americká armáda čelila simulované regionální mocnosti vyzbrojené balistickými střelami.

Ačkoliv ale velitel „červených“ tyto střely důkladně ukryl, prohlásili je rozhodčí v klíčovém momentu za náhle zničené, a to i přes fakt, že velitel „modrých“ jejich polohu nikdy nezjistil. Rozhodčí argumentovali tím, že v budoucnu již bude mít armáda technologie schopné balistické střely i jiné zbraně spolehlivě vypátrat. Na námitky velitele „červených“ nicméně odpovědní činitelé odpověděli, že příští válečné hry již budou poctivé a o poznání volnější.

Těmito dalšími hrami se mělo stát právě cvičení Millennium Challenge 2002 (MC02) které se s cenovkou přes 250 milionů USD předem stalo vůbec nejdražšími válečnými hrami v dosavadních dějinách USA. Probíhat mělo v celkem 26 lokalitách, z toho v 17 z nich měl proběhnout simulovaný provoz a ve zbytku skutečné polní cvičení. Napříč složkami se jej mělo účastnit na 13 500 osob, a na jeho průběh měl dohlížet sám ministr obrany Rumsfeld osobně. Úkol válečné hry řídit pak připadl generálu Williamu Kernanovi, toho času stojícího v čele Velitelství spojených sil USA (JFCOM).

Scénář Millennium Challenge 2002 se odehrával roku 2007 v Perském zálivu. Roli nepřítele hrálaregionální mocnost s ambicemi stát se v oblasti hegemonem; ačkoliv oficiálně nikdy nedostala jméno, vše poukazovalo na jasnou inspiraci Íránem či Irákem. Nešlo o žádnou náhodu, neboť ve stejné době pracovalo americké Ústřední velení (CENTCOM) na plánech invaze do Iráku s cílem definitivně svrhnout Saddáma Husajna.

Proti sobě stanuly dva týmy důstojníků - Modří (BLUFOR) představující americké síly a Červení (OPFOR) hrající roli nepřítele. Modrá strana měla k dispozici bezmála 350 lidí, kterým velel generálporučík B. B. Bell z řad US Army. Oproti tomu OPFOR do her nastupoval jen se zhruba 90 důstojníky. Do jejich čela pak generál Kernan vybral generálporučíka námořní pěchoty ve výslužbě Paula Van Ripera (nar. 1938).

Nešlo o náhodnou volbu. Van Riper sloužil v řadách USMC celých 41 let, během nichž se ke generálské hodnosti vypracoval takřka od píky. Během války ve Vietnamu sloužil jako poradce pro jihovietnamskou námořní pěchotu a později velel pěší rotě v rámci 7. pluku USMC. O jeho úspěších a osobní odvaze svědčí jeho vyznamenání - získal dvě Stříbrné hvězdy, Bronzovou hvězdu a Purpurové srdce. Později velel celému praporu a v letech 1991-1993 stál v čele celé 2. divize USMC. Do výslužby odešel v říjnu 1997. Jinými slovy: Van Riper nebyl žádný štábní důstojník, nýbrž ostřílený veterán s pověstí prohnaného taktika a svéhlavého potížisty - tedy někdo, kdo měl potenciál učinit z OPFOR skutečně nebezpečného protivníka.

Obě strany obdržely předpřipravený operační plán. Síly OPFOR měly za cíl udržet svou stávající vládu a co nejvíce oslabit americkou přítomnost v regionu. Naopak BLUFOR měla za úkol zajistit logistické trasy, zničit nepřátelská zařízení pro výrobu zbraní hromadného ničení, a rozhodným úderem donutit OPFOR, aby se vzdal svých regionálních ambicí. Ruku na srdce - nepřipomíná vám to něco?

Co se pravidel a omezení týče, dostala BLUFOR k dispozici 82. výsadkovou divizi a 1. pluk USMC, avšak s podmínkou, že výsadek musí proběhnout během 36 hodin a pouze v předem vymezeném sektoru. Obě strany směly provádět noční přesuny, avšak nesměly na sebe po setmění útočit. Nejzásadnější ale byl fakt, že OPFOR mohla nasadit pouze možnosti reálné pro rok 2007, zatímco BLUFOR dostala do vínku i teprve vyvíjené zbraně a systémy. Sem patřil například letoun Boeing YAL-1, neboli přestavěný Boeing 747 vybavený výkonným laserem pro ničení balistických střel. Na dodržování pravidel dohlížela tzv. Bílá buňka - nezávislá skupina rozhodčích vedená armádním generálem Garym Luckem. Rozhodčí měli pravomoc kdykoliv do her zasáhnout a zajistit, aby se všechny pokusné koncepty stihly během cvičení ozkoušet.

Před zahájením cvičení předali zástupci BLUFOR nepříteli osmibodové ultimátum, jehož splnění by se fakticky rovnalo kapitulaci. Generálporučík Van Riper ale předpokládal, že vláda „jeho“ země by něco takového rezolutně odmítla a že toto odmítnutí bude mít za následek útok BLUFOR v duchu nedávno vyhlášené doktríny preemptivního úderu. Jenže Van Riper se rozhodl být ještě rychlejší a provést vlastní preemptivní útok. Dobře věděl, že BLUFOR nad ním drží obří technologickou převahu, která by v přímém střetnutí znamenala rychlý konec sil OPFOR. Coby zkušený a mazaný vojevůdce se proto rozhodl využít každý trik a fígl ve svém arzenálu.

Jeho nejdůležitějším krokem se stala minimalizace elektronické stopy jeho jednotek. Místo rádia tak rozkazy jednotkám předávaly motospojky v papírové podobě. Starty letadel se řídily světelnými signály bez jakéhokoliv rádiového provozu. Samotný signál k zahájení útoku na americkou flotilu pak Van Riper nechal ukrýt do volání muezínů na minaretech - tedy běžné zvukové kulisy života na Blízkém východě. Dohromady se tak postaral, že systémy BLUFOR jednoduše neměly co zachycovat či odposlouchávat, a zcela tak nepřítele připravil o klíčovou informační výhodu.

Když pak simulovaná flotila BLUFOR vplula do Perského zálivu, využil Van Riper faktu, že se cvičení odehrávalo v mírové situaci, a operační prostor v rámci běžného provozu křižovalo velké množství civilních plavidel a letadel. To kapitány „modrých“ lodí nutilo důkladně rozlišovat nepřátelské cíle od civilních. Van Riper proto na paluby řady civilních lodí umístil odpalovače protilodních střel a do normálního provozu „zamíchal“ desítky raketových člunů. Z jeho leteckých základen pak potichu vzlétly letouny naložené protilodní municí, které letěly těsně nad hladinou moře s cílem ztratit se mezi ostatními radarovými odrazy.

Van Riperova past sklapla na výbornou. Sotva se flotila BLUFOR přiblížila, vyslal proti ní tým OPFOR masivní salvu protilodních střel z pozemních ramp, letadel i civilních lodí. Současně s tím vyrazily do útoku roje raketových člunů, z nichž velká část nesla nálož trhaviny s úmyslem provést sebevražedné útoky. Tým Modrých sice disponoval raketovými křižníky s obranným radarovým systémem Aegis, jenže ten byl zcela přehlcen desítkami cílů promíchaných s civilním provozem. Obranné systémy tak nestíhaly útočníky ničit dostatečně rychle.

Výsledek byl pro BLUFOR zcela zničující - podle verdiktu rozhodčích proniklo skrz obranu dost útočníků a střel na potopení celých 16 amerických plavidel. Konkrétně šlo simulovaně ke dnu 10 křižníků, 1 letadlová loď a 5 z 6 nasazených výsadkových plavidel převážejících námořní pěchotu. Celkem „zahynulo“ nejméně 20 000 námořníků a vojáků - a to vše za méně než 10 minut. Van Riper později vzpomínal, že po vyhlášení výsledků se v místnosti rozhostilo hrobové ticho. Velitel BLUFOR, generálporučík Bell, pak přiznal, že OPFOR mu „…potopila celou zatracenou flotilu,“ a označil výsledek za katastrofu, z níž se přítomní mnoho naučili.

Rozhodčí i samotného Kernana ale výsledek dostal do prekérní situace, neboť bez hladinového svazu nešlo odehrát samotný námořní výsadek. Ten měl přitom proběhnout fyzicky; u břehů San Diega a na základnách Fort Irwin a Fort Bragg již čekaly skutečné jednotky na rozkaz spustit cvičení. Kernan proto seznal, že nemá na výběr, a jednoduše vydal rozkaz všechny potopené lodě „oživit“. Toto rozhodnutí později obhajoval generál Peter Pace, který prohlásil následující: „Zabijte mě první den a já tu budu dalších 13 dní sedět s rukama v klíně… nebo mě znovu oživte a můžete se mnou celých 13 dní experimentovat. Co z toho je lepší?“ Velení BLUFOR, které se náhle ocitlo opět v plné síle, se pak z debaklu v prvním kole poučilo a další útoky OPFOR již dokázalo odrazit.

To už se ale Van Riper chystal na odražení očekávaného vzdušného výsadku námořní pěchoty. Zde počítal s tím, že BLUFOR k tomuto účelu nasadí konvertoplány V-22 Osprey, které tehdy USMC teprve plánovala zařadit do výzbroje. Stejně tak Van Riper věděl o problémech s velkým radarovým odrazem Ospreyů způsobeným jejich masivními rotory, což usnadňovalo zaměření střelami země-vzduch. Když se ale chystal dát pokyn k vypuštění střel, dostal náhle od rozhodčích zákaz palby na Ospreye i nákladní letouny C-130 Hercules. Co víc, Van Riper musel všechny své protivzdušné prostředky rozmístit tak, aby je mohli „modří“ snadno odhalit a zničit. I kdyby pak nějaké odpalovače přežily, nesměl je Van Riper použít. Frustrovaný generálporučík tedy požádal alespoň o povolení nasadit chemické zbraně, avšak i to rozhodčí odmítli.

Nešlo o jediný Van Riperův problém. Náčelník štábu OPFOR byl totiž zároveň zaměstnancem JFCOM a měl vlastní rozkazy, které kolidovaly s těmi Van Riperovými. Když si pak Van Riper postěžoval Kernanovi na neférový postup, dostalo se mu odpovědi: „Hraješ mimo svou roli. OPFOR by nikdy neudělali to samé, co ty.“ Generálporučík zareagoval tím, že předal velení svému náčelníkovi štábu s tím, že síly OPFOR již nemají prakticky žádnou operační volnost. O šest dní později pak na protest rezignoval na pozici velitele „červených“ a po zbytek válečných her sloužil již jen jako poradce Během této doby BLUFOR bez větších obtíží splnila většinu stanovených cílů.

To ovšem neznamená, že by se Van Riper jen tak vzdal. Ještě před koncem Millennium Challenge rozeslal svým kolegům e-mail, v němž celé válečné hry ostře zkritizoval. Spolu s tím vypracoval i oficiální stížnost pro představitele JFCOM, v níž celé cvičení označil nejen za předem rozhodnuté, ale především postavené tak, že vůbec nereflektovalo skutečnou hrozbu ze strany prohnaného a dostatečně motivovaného nepřítele. Jak on sám později řekl: „Celé to byla jen fraška, která měla dokázat přesně to, co chtěli, aby dokázala.“ Nutno podotknout, že ačkoliv svůj report rozeslal v šesti kopiích, nikdy se nedočkal oficiální odpovědi.

To ovšem neplatilo pro e-maily, které si rychle našly cestu do médií. Reakce na tento únik přišla rychle; JFCOM i Pentagon zdůrazňovali úspěšné ověření všech konceptů a úspěchy OPFOR velmi zlehčovali. Sám Kernan pak prohlásil, že smyslem cvičení nebylo vyhrát či prohrát, ačkoliv sám o několik týdnů dříve tvrdil opak. Jiní vysoce postavení důstojníci pak rezolutně odmítali, že by hra probíhala jakkoliv neférově vůči OPFOR.

Jejich slova však popřel finální report o 752 stranách, který paradoxně sepsalo právě JFCOM. V jeho textu se dočteme, že „červení“ dokázali „modré“ zcela zaskočit, neboť BLUFOR se drželi dobře známé a tím pádem předvídatelné taktiky. Stejně tak report uznal, že vítězství „modrých“ vycházelo spíše z jejich technologické a početní převahy než taktického mistrovství. Především ale dokument explicitně uznal, že v průběhu hry rozhodčí zatížili OPFOR tolika omezeními, že operační vítězství BLUFOR bylo takřka jisté předem. Pro pořádek dodám, že toto hlášení se k veřejnosti kvůli utajení dostalo až v roce 2012.

Kontroverze okolo Millennium Challenge 2002 následně dala vzniknout dvěma táborům. Kritici v čele s Van Riperem tvrdili (a dodnes tvrdí), že kvůli zásahům rozhodčích ztratilo cvičení jakoukoliv výcvikovou či testovací hodnotu, neboť jeho parametry se účelově „tvarovaly“ tak, aby se dosáhlo kýženého výsledku. Sám Van Riper rovněž varoval, že přehnaná víra v neověřené koncepty a moderní technologie se Spojeným státům může vymstít. V dokumentu The Perfect War z roku 2004 dokonce prohlásil, že cvičení prosazovalo stejný názor jako ministerstvo obrany během války ve Vietnamu - tedy, že Amerika nikdy neprohraje a prohrát ani nemůže.

V opozici stojí obhájci, podle nichž představovaly zásahy rozhodčích legitimní součástí válečných her, a že nešlo o výhru, nýbrž o ověření neozkoušených konceptů a technologií. Někteří kritizovali i samotného Van Ripera, který se údajně příliš soustředil na porážku BLUFOR na úkor věrného ztvárnění protivníka. Jeden z rozhodčích prohlásil následující: „Generál Van Riper si zřejmě myslí, že byl příliš svázán pravidly. K tomu mohu říci pouze to, že v některých částech svázán nebyl, a v některých zase ano za účelem usnadnit průběh experimentu a jeho určitých částí.“

Například analytik Micah Zenko (viz zdroje) pak nabízí vyvážený pohled, podle nějž nedostatky MC02 plynuly už z jeho zadání. Cvičení totiž mělo být zároveň cvičením i experimentem, nemělo jasnou velicí strukturu a čelilo tlaku Pentagonu, který do řady zkoušených konceptů investoval nemálo politického kapitálu. Na řadu účastníků pak měly válečné hry velmi pozitivní vliv - například generálporučík Bell se stál hlasitým zastáncem podobných válečných her a po svém povýšení na čtyřhvězdičkového generála pomáhal organizovat simulované nepřátelské týmy na celé řadě dalších cvičení.

I přes to všechno ale po Millennium Challenge zůstala velmi hořká pachuť. Cvičení, které mělo posloužit jako důkaz drtivé technologické převahy americké armády, totiž ukázalo pravý opak - tedy že i slabší a technologicky zaostalejší protivník je vážnou hrozbou, pokud je vysoce motivovaný a má v čele dostatečně mazaného velitele. To, jak se Američané z této lekce (ne)poučili, ostatně vidíme i nyní v Hormuzském průlivu…