Poslední souboj děl: Námořní bitva v průlivu Surigao

Útok ze tří směrů

Po dobytí Marianského souostroví v létě 1944 a zdecimování japonských námořních leteckých sil během bitvy ve Filipínském moři stála admiralita amerického námořnictva před otázkou, jakým směrem se v Pacifiku vydál dále. Po dlouhých diskusích nakonec volba padla na Filipíny, jejichž obsazení by císařské Japonsko odřízlo od surovinových zdrojů v jihovýchodní Asii a poskytlo americkým silám stabilní předmostí pro další operace v oblasti.

Na začátku října 1944 se proto k Filipínám vydaly Třetí a Sedmá flotila US Navy, které dohromady čítaly přes 300 válečných a podpůrných plavidel. Jádro Páté flotily pak tvořil operační svaz Task Force 58 soustředěný okolo 17 letadlových lodí. Ty na svých palubách nesly přes 1000 letadel a představovaly tak mohutnou údernou sílu. Destinací byl záliv Leyte u stejnojmenného filipínského ostrova, kde se měla vylodit americká námořní pěchota a zahájit tak invazi na Filipíny.

V rámci příprav na tuto operaci provedly americké vzdušné síly mezi 12. a 16. říjnem 1944 sérii ničivých náletů na japonské letecké základny na Formose (dnešní Taiwan) a ostrově Rjúkjú. Americkým letcům se za cenu ztráty necelých 90 letounů a poškození 4 plavidel podařilo zlikvidovat až 525 nepřátelských strojů a vážně poškodit vojenskou infrastrukturu na Formose. Zároveň ale tento úder japonským admirálům prozradil, kde Američané udeří příště - nedalo totiž moc práce dovodit, k čemu jsou nálety přípravou. Japonská rozvědka pak identifikovala Leyte jako nejpravděpodobnější místo vylodění. Právě sem proto v polovině října vyrazilo tzv. Spojené loďstvo (Rengó Kantai) - hlavní úderná síla císařského námořnictva, která v říjnu 1944 zahrnovala 70 válečných lodí. Mezi nimi byly i bitevní lodě Jamato a Musaši, největší a nejlépe vyzbrojená plavidla své třídy na světě.

V čele Rengó Kantai stál viceadmirál Soemu Tojoda, který své síly rozdělil do tří hladinových svazů. Jejich název se pak odvíjel od směru, kterým měly k Leyte připlout - Severní, Jižní a Střední. První jmenovaný svaz (kontradmirál Džisaburo Ozawa) disponoval mimo jiné i čtveřicí letadlových lodí, ty však nesly jen minimální náklad letadel a jejich úkolem bylo posloužit jako návnada. Tojoda totiž dobře věděl, že pro Američany budou japonské nosiče neodolatelným cílem a na jejich zničení budou ochotni vynaložit nemalé síly. Po odlákání jádra amerických sil od Leyte by pak udeřil čistě hladinový Střední svaz (kontradmirál Takeo Kurita) v čele s Jamato a Musaši. Ten měl proplout průlivem San Bernardino mezi ostrovy Luzon a Samar, a ze západu udeřit na nechráněná kotviště.

Z jihu pak měl k Leyte připlout Jižní svaz vedený viceadmirálem Šódžim Nišimurou. Jeho úkolem bylo proplout průlivem Surigao spojující záliv Leyte s Boholským mořem, a následně na kotviště u Leyte udeřit z jihu. Již zkraje ale bylo jasné, že nepůjde o snadný úkol. Průliv byl ve svém nejužším místě sotva 27 km široký a dalo se očekávat, že americké námořnictvo bude severní okraj průlivu důkladně střežit. Bez prostoru pro manévrování by tak měl Nišimura jedinou možnost - frontální útok s cílem se skrze Američany jednoduše prostřílet.

Náročnosti úkolu ale rozhodně neodpovídaly síly, které Nišimura dostal k dispozici. Jižní svaz totiž tvořily pouhé dvě bitevní lodě Fusó a Jamaširo. Šlo o sesterská plavidla spuštěná na vodu v letech 1914 a 1915, která v době svého vzniku představovala jedny z největších a nejlépe vyzbrojených bitevních lodí na světě. Při výtlaku téměř 30 000 tun nesly 12 děl ráže 356 mm v šestici věží a chránil je pancíř o maximální tloušťce 305 mm. Ač ale během své služby prošly dílčími modernizacemi, v podmínkách roku 1944 představovaly silně zastaralá plavidla. Skromný byl i jejich doprovod tvořený těžkým křižníkem Mogami a torpédoborci Mičišio, Asagumo, Jamagumo a Šigure.

Každý rozumný velitel by úkol prostřílet se skrze silně bráněný průliv s pouhými sedmi loděmi považoval za nesmírně obtížný, ne-li rovnou sebevražedný. Nišimura ale misi přijal s úsměvem a na námitky svých důstojníků reagoval slovy:„Bah! Uděláme, co bude v našich silách!“ 22. října v 15:00 pak Jižní svaz vyplul z Bruneje a zamířil k Filipínám. Leyte měl dle harmonogramu dosáhnout o tři dny později okolo 04:30 ráno. Aniž by to ale Nišimura věděl, přeci jen neplul sám. Do průlivu Surigao totiž směřoval i svaz viceadmirála Kijohideho Šimy, jenž sestával z dvou těžkých křižníků (Nači a Ašigara), lehkého křižníku Abukuma a čtyř torpédoborců. Kvůli přísnému rádiovému klidu a zmateným rozkazům velitelství Spojeného loďstva však o sobě Šima a Nišimura navzájem nevěděli, a Šima dokonce ani neznal Nišimurův kurz. Jediná jemu dostupná informace hovořila o tom, že Jižní svaz dosáhne průlivu krátce po půlnoci 25. října. Ve výsledku tak měl Šima do průlivu dorazit o několik hodin později.

Američané ale mezitím nezaháleli a nad Filipínami prováděli intenzivní letecký průzkum. Nišimurův svaz tak byl odhalen už 24. října okolo osmé hodiny ranní, kdy jej spatřily stroje z letadlové lodi USS Enterprise. Ta okamžitě vyslala útočnou eskadru dvanácti bombardérů TBF Avenger a SB2C Helldiver eskortovanou stíhačkami F6F Hellcat. Nad Nišimurovými loděmi se americké stroje objevily krátce po 09:00 a zaútočily. Japonské lodě se bránily hustou protileteckou palbou, i přes to ale Fusó inkasovala dva zásahy bombami. Jeden z nich rozpoutal silný požár na zádi, posádce se ale podařilo jej rychle dostat pod kontrolu. Jamaširo utrpěla jen lehká poškození způsobená blízkými dopady bomb, stíhačky Hellcat ale zaútočily raketami a kulomety na její nástavbu. Zahynulo 12 námořníků, Američané ztratili 1 letoun.

Hlášení o poloze a kurzu Jižního svazu se urychleně dostalo k admirálu Thomasi Kinkaidovi, veliteli Sedmé flotily mající na starost vzdušnou a palebnou podporu vylodění. Další útoky námořních letadel ale nenásledovaly – admirál William Halsey stojící v čele Třetí flotily spolknul návnadu v podobě Ozawova Severního svazu a vyrazil proti němu s téměř všemi letadlovými loděmi. Kinkaidovi tak zůstaly k dispozici jen dálkové bombardéry Páté letecké armády, které operovaly z téměř 1000 km vzdáleného ostrova Morotai.

Byli to právě piloti Páté letecké armády, kteří v 09:30 poprvé odhalily Šimův svaz, jenž toho času proplouval jižně od ostrova Negros. O čtyři hodiny později pak letci opět navázali kontakt s Jižním svazem. Ten pak sice dalších 12 hodin unikal pozornosti amerických letadel, již tehdy ale měl admirál Kinkaid dost informací na vydedukování japonských úmyslů. Neváhal proto a odeslal varování kontradmirálovi Jessemu Oldendorfovi, jenž velel operačnímu svazu Task Force 77.2

Oldendorfův svaz měl mít na starosti palebnou podporu vylodění, pro kterýžto účel disponoval mohutnou palebnou silou. Jádro Task Force 77.2 tak tvořilo šest starších bitevních lodí (West Virginia, Maryland, California, Tennessee, Mississippi a Pennsylvania). Podporu jim zajišťovalo pět křižníků (tři těžké, dva lehké) a 15 torpédoborců. Tyto síly pak admirál Kinkaid ještě navýšil, když pod Oldendorfovo velení umístil menší svaz kontradmirála Russela Berkeyho sestávající z australského těžkého křižník HMAS Shropshire, dvou lehkých křižníků a dalších 13 torpédoborců.

Po rozpravě s Berkeym se Oldendorf rozhodl své bitevní lodě uspořádat do souvislé linie přehrazující severní okraj průlivu Surigao. Před nimi měly plout křižníky připravené vyrazit do útoku na křídla protivníka, zatímco dále na jih mělo operovat několik předsunutých skupin torpédoborců. Ty měly za úkol sevřít Nišimurův svaz do kleští a provádět rychlé útoky torpédy. Současně s tím do průlivu spěchalo i 39 torpédových člunů ze svazu Task Force 70.2 komandéra Selmana Bowlinga, kterého Oldendorf pověřil úkolem sledovat pohyb protivníka a poté zaútočit torpédy. Z průlivu Surigao se tak stala smrtící past.

První kontakt obou flotil nastal ve 22:15, kdy americké torpédové čluny zachytily Nišimurovu formaci plující severním směrem. Mezi 22:30 a 02:00 pak provedly sérii rychlých úderů ve stylu "zaútoč a zmiz"; lehké a rychlé čluny vyrazily plnou rychlostí proti nepříteli, vypustily torpéda a poté se vzdálily z dostřelu. Japonské torpédoborce se snažili útočníky zahnat světlomety a palbou ze všech zbraní, jediným úspěchem ale bylo poškození sedmi člunů. Ačkoliv pak žádné americké torpédo nezasáhlo cíl, vnesl útok mezi Nišimurova plavidla zmatek a především umožnil Oldendorfovi přesně sledovat pohyb nepřítele.

Ve 02:15 japonské lodě na vzdálenost cca 30 km zachytil radar na palubě křižníku Louisville. Současně s tím do útoku vyrazila první sekce torpédoborců. Těsně před třetí hodinou ranní se torpédoborce Remey, McGowan a Melvin přiblížily na méně než 8 km a vypustily sedmadvacet torpéd. Útočníci byli spatřeni torpédoborcem Šigure, po čemž Fusó i Jamaširo vypálily několik nepřesných salv z hlavních baterií. Než ale mohli japonští střelci své cíle řádně zaměřit, dorazila americká torpéda. Dvojice „ryb“ v 03:08 udeřila do pravoboku Fusó a způsobila zaplavení strojovny č. 1. Exploze torpéd navíc protrhla jednu z palivových nádrží Fusó a rozpoutala rychle se šířící požár.

Současně s tím zaútočila ze západu druhá skupina torpédoborců, která vypustila dalších dvacet torpéd. Tentokrát byly cílem japonské torpédoborce - Jamagumo vyletěl do povětří po trojici zásahů, Asagumu utrhlo torpédo celou příď a Mičišio znehybnil zásah do strojovny. Jedno z torpéd zasáhlo i Jamaširo, exploze ve střední sekci trupu ale kromě lehkého zaplavování nezpůsobila žádné větší škody. Posádka torpédoborce Šigure pak měla velké štěstí; loď sice zasáhlo torpédo, to se ale kvůli vadné roznětce pouze odrazilo od trupu.

Po vypuštění torpéd začaly americké torpédoborce pálit z děl. Přesná, radarem řízená střelba poslala ke dnu těžce poškozený torpédoborec Mičišio a poškodila křižník Mogami. Pak se americké torpédoborce stáhly z dostřelu a uvolnily prostor druhé vlně. Ta vypustila dalších deset torpéd, z nichž jednoho zasáhlo Jamaširo na zádi a donutilo ji zpomalit. Japonci útočníkům odpověděli několika salvami vlastních torpéd, nezaznamenali ale žádný zásah.

Zatímco Jamaširo kličkovala mezi torpédy, snažily se opravárenské čety zachránit silně hořící Fusó. Její kapitán Masami Ban nařídil otočit loď k ostrovu Kanihaan, kde ji chtěl navést na mělčinu. Voda ale do trupu pronikala příliš rychle a v 03:20 musel Ban vydat rozkaz k opuštění lodi. Než pak stihla posádka evakuaci dokončit, Fusó se v 03:45 náhle převrátila a potopila. Palivo vytékající z protržené nádrže pak okolo vraku vytvořilo ohnivé pole, v němž nalezla smrt většina trosečníků. Z celkového počtu 1900 členů posádky jich tak zahynulo více než 1600. Mezi mrtvými byl i sám kapitán Ban.

Z Jižního svazu tak zbývala už jen poškozená Jamaširo, lehce poškozený křižník Mogami a jediný torpédoborec. Ani tehdy ale Nišimura nechtěl o ústupu slyšet a trval na postupu vpřed. Roli v jeho rozhodnutí hrál i fakt, že o dvě hodiny dříve se konečně spojil s kontradmirálem Šimou a zřejmě se domníval, že se k němu Šima připojí. K tomu už ale nemělo dojít. V 03:51 se totiž obzor rozzářil záblesky z hlavní amerických lodí, kterým Nišimura vplul přímo na mušku.

Jako první zahájily palbu křižníky vyzbrojené 203mm děly, následované salvami 356mm a 406mm děl na palubách bitevních lodí. Následovalo 18 minut dlouhé ostřelování, z čehož 7 minut byla cílem pouze Jamaširo. Smršť projektilů doslova přeorala její nástavbu a rozpoutala několik požárů po celé délce trupu. Jedna ze střel přímým zásahem zničila věž č. 3 a usmrtila celou její obsluhu. Ani tehdy se ale Jamaširo nevzdávala a snažila se opětovat palbu ze všech hlavní.

Vydatnou „porci“ granátů si vysloužil i Mogami, který se stal cílem křižníku USS Portland. Jeden z protipancéřových granátů ráže 203 mm roztrhal na kusy můstek a usmrtil všechny uvnitř včetně kapitána lodi. Další salva zničila tři ze čtyř kotelen a způsobila vážný požár. V plamenech a pouze s jedním funkčním lodním šroubem tak neměl zmrzačený křižník jinou možnost, než ustoupit na jih. K ústupu zavelel i kapitán torpédoborce Šigure, kterému vibrace z blízkých dopadů granátů vyřadily z provozu dálkoměry i střelecký radar.

V tuto chvíli již plula vpřed jen rozstřílená a hořící Jamaširo, i tehdy se ale starý dreadnought pokoušel opětovat palbu. Krátce po 04:00 vyrazila vpřed šestice amerických torpédoborců, vypustila finální salvu torpéd a poté se otočila na sever. Zde došlo k tragickému omylu, když americký lehký křižník USS Denver špatně identifikoval svůj cíl a zahájil palbu na torpédoborec USS Albert W. Grant. Bohužel se tak stalo zrovna ve chvíli, kdy si stejnou loď vybrali za cíl i střelci sekundárních baterií Jamašira. Torpédoborec se tak ocitl v křížové palbě v níž inkasoval přes dvacet zásahů. Těžce poškozené plavidlo udržela na hladině jen skvělá práce opravárenských čet.

Krátce na to Jamaširo utržila další dva zásahy torpédy. Po nich se motory bitevní lodi definitivně zastavily a mohutný trup se začal nezadržitelně naklánět na levobok. Během pár minut dosáhl náklon úhlu 45°. Tehdy vydal kapitán Katsukijo Šinoda rozkaz opustit loď, ta se ale potopila o sotva pět minut později a s ní i téměř celá posádka. Sám viceadmirál Nišimura se rozhodl jít ke dnu se svou vlajkovou lidí, stejnou volbu učinil i kapitán Šinoda. Z celé osádky 1700 mužů přežilo pouze 10 námořníků, které později zachránil torpédoborec USS Claxton.

Zatímco Nišimurovy lodě čelily americké palbě, vplul do průlivu svaz viceadmirála Šimy. Číhající americké torpédové čluny ale zůstávaly pozorné, a v 03:21 jedno z jejich torpéd těžce poškodilo lehký křižník Abukuma. Loď nedokázala plout dále, takže ji Šima zanechal na místě a pokračoval se zbytkem svých lodí na sever. Cestou svaz minul ohnivé pole značící hrob Fusó a krátce na to se setkal i s ustupujícím torpédoborcem Šigure. Jeho kapitán Šimovi sdělil, že bitva je prohraná a celý Jižní svaz byl zničen. Sotva pár minut poté pak těžký křižník Nači nahlásil radarový kontakt; jednalo se o americká plavidla pronásledující poslední přeživší.

Nači okamžitě začal manévrovat do pozice pro útok torpédy, v ten moment se ale ze tmy vynořil vážně poškozený Mogami. Posádka Nači již nestačila zareagovat a oba křižníky se srazily. Kolize ještě více zhoršila již tak kritický stav Mogami a zdemolovala příď Nači. Po této události již Šima nechtěl nadále pokoušet štěstí a zavelel k ústupu. Američané jeho pohyb sledovali na radaru a Oldendorf v 04:31 vyslal své lodě jižním směrem s úkolem Japonce dostihnout a zničit. V 07:21 pak padly poslední výstřely celé bitvy, když americký křižník Denver narazil na znehybněný torpédoborec Asagumo a zasadil mu ránu z milosti.

Pak už kontradmirál Oldendorf obdržel hlášení o tom, že eskortní letadlové lodě u Samaru byly napadeny silným japonským hladinovým svazem. Jeho lodím navíc docházela munice i palivo, kvůli čemuž neměl kontradmirál jinou možnost než se stáhnout k Leyte. Ještě předtím ale admirálu Kinkaidovi odeslal žádost o vzdušný útok na ustupující císařské lodě. Žádosti bylo vyhověno a v 09:02 byl americkými letouny napaden těžký křižník Mogami, kterému o zhruba půl hodiny dříve vysadil i poslední funkční motor. Při útoku sedmnácti bombardérů TBF Avenger křižník inkasoval dva zásahy bombami a dvě hodiny později mu zasadil ránu z milosti torpédoborec Akebono. Následující den dopoledne pak šel ke dnu i poškozený lehký křižník Abukuma, který padl za oběť náletu těžkých bombardérů B-24 Liberator. Zbytku Šimova svazu se podařilo ustoupit.

Sečteno a podtrženo, bitva v průlivu Surigao skončila naprostým debaklem císařského námořnictva. Z Jižního svazu se zachránil pouze Šigure, zatímco Šima odepsal Abukumu a jeho vlastní vlajková loď Nači musela zamířit k opravám. Přesný počet japonských padlých není znám, podle moderních odhadů ale zemřelo nejméně 5000 námořníků. Americké ztráty nepřesáhly 50 mrtvých, z toho 30 zemřelo na palubě nešťastného torpédoborce Albert W. Grant. Ten se rovněž stal jedinou vážněji poškozenou americkou lodí celého střetnutí.

Ze strategické situace pak záliv Surigao jen podtrhl výsledek celé bitvy v zálivu Leyte. Japonské Spojené loďstvo v ní bylo zmasakrováno. Velkou zásluhu na tom měl i hrdinný boj svazu Task Unit 77.4.3 u Samaru; ač sestávající pouze z šesti eskortních letadlových lodí a sedmi torpédoborců, dokázal tento svaz zadržet celý Kuritův Střední svaz. Celkem Japonci ztratili 28 lodí, z toho 3 bitevní (včetně Musaši), 4 letadlové, 6 těžkých křižníků, 4 lehké křižníky a 11 torpédoborců. Zahynulo až 12 000 císařských námořníků. Šlo o ránu, ze které se už japonské námořnictvo nevzpamatovalo.