Příliš velké sousto pro Moskvu: Vzpomínky Nikity Chruščova na válku s Finskem

V poslední listopadový den jsme si připomněli výročí začátku Zimní války, neboli sovětské invaze do Finska. Tomuto tématu se věnuji dlouhodobě, neboť mi odvaha finských obránců vždy velmi imponoval. Před rokem jsem na toto téma zveřejnil článek Předehra k Zimní válce: Poslední týdny míru mezi Finskem a SSSR, v němž jsem nabídl chronologii událostí směřujících k vojenskému konfliktu. Letos se mi pak shodou okolností dostaly do rukou paměti Nikity Sergejeviče Chruščova – vůdce SSSR v letech 1955-1964, který v době Zimní války stál v čele Ukrajinské SSR a stal se členem úzkého kruhu oblíbenců samotného Stalina.

Konkrétně se ke mně dostala verze přeložená do angličtiny (viz zdroje) a doplněná předmluvou Williama E. Crankshawa – britského novináře, který v roce 1956 získal tajný přepis Chruščovova tzv. Tajného projevu. Právě v tomto projevu Chruščov ostře odsoudil Stalina i jeho kult osobnosti, a stal se úhelným kamenem procesu destalinizace.

Chruščovovy vzpomínky na Zimní válku mě zaujaly, a to nejen coby hlas z „druhé strany barikády“. Podle mého jde o zajímavý vhled do myšlení nejvýše postavených osob Sovětského svazu v situaci, kdy jejich expanzivní plány zhatila nečekaná překážka v podobě neústupných Finů. Chruščov nám nabízí nejen shrnutí dění, ale především i názor člověka, který měl ke Stalinovi velmi blízko.

Předem bych rád upozornil, že se jedná o paměti jednoho muže, a jako takové jde o subjektivní vzpomínky, které se mohou rozcházet s historickou realitou. Konečnou interpretaci níže uvedeného ale ponechám jen a pouze na vás, vážení čtenáři.

Přesuňme se tedy ke kapitole Zimní válka s Finskem. V jejím úvodu Chruščov vzpomíná na důvody, proč vlastně začala Moskva o útoku na Finsko uvažovat. (str. 159-161).

„Když jsme se zaměřili na otázku obrany proti útoku ze severu, vyvstal problém v podobě Finska. Museli jsme zajistit bezpečnost Leningradu, který byl v dostřelu finského dělostřelectva. Finská vláda navíc podnikala kroky nepřátelské vůči SSSR. Otevřeně flirtovali s hitlerovským Německem. Vrchní velitel jejich armády, Carl Mannerheim, byl bývalý carský generál a zapřisáhlý nepřítel Sovětů. Vaino Tanner (předválečný ministr zahraničí, pozn. aut.) pak sice byl sociální demokrat, ale až do smrti zarytě odmítal náš marxismus-leninismus. Finsko pro nás proto představovalo reálnou hrozbu, protože jeho území mohlo být využito mocnějšími státy. Z toho důvodu jsme vnímali jako rozumné podniknout kroky k obraně Leningradu.“

Chruščov také potvrzuje, že Sověti se nejprve pokusili svých cílů dosáhnout diplomaticky. Zbraně měly ke slovu přijít až v případě, že by se Helsinky nátlaku nepodrobily: „Nejprve jsme s Finy zahájili jednání s cílem dobrat se diplomatického řešení. Tyto rozhovory probíhaly v době, kdy jsem byl na Ukrajině. Chtěli jsme, aby se Finové vzdali části území a posunuli svou hranici dál od Leningradu. To by nám pro zajištění Leningradu stačilo. Finové ale naše podmínky odmítli, po čemž nám nezbylo než vše vyřešit vojensky.“

„Když jsem dorazil do Stalinova sídla v Kremlu, měl jsem pocit, že Stalin, Molotov a Kuusinen (Otto Kuusinen, viz níže, pozn. aut.) zrovna pokračovali v dřívější diskusi o Finsku. Podle všeho už byli rozhodnuti předložit Finsku ultimátum. Panovala shoda, že Kuusinen se stane vůdcem nové Karelsko-finské SSR. Do té chvíle byla Karélie autonomní republikou anektovanou Ruskou federací. Nyní se měla stát svazovou republikou.“

„Konzensus byl takový, že Finové by měli dostat poslední možnost přijmout územní požadavky, které během neúspěšných jednání odmítli. Pokud by se nepodrobili, podnikli bychom vojenské kroky. To byl Stalinův nápad. Přirozeně jsem ho nerozporoval; v tomto případě jsem souhlasil, že jde o správný postup. Kdyby to nezafungovalo, mohli jsme vypálit varovný výstřel, Finové by hned zvedli ruce a vzdali se. Nebo jsme si to alespoň mysleli.“

(…)

„Čekali jsme, co se stane. Stalin si důvěřoval. Nikdo z nás si nemyslel, že bude válka. Byli jsme si jistí, že Finové naše požadavky přijmou a válčení nebude potřeba. Opakuji – naším jediným cílem bylo zajistit severní hranice. Co se území a lesů týče, nemělo nám Finsko ve srovnání s našimi zdroji co nabídnout. Starali jsme se jen o bezpečnost, protože Leningrad byl v ohrožení.“

Zde pro kontext dodávám, že Moskva během podzimu 1939 vyjednávala i s Lotyšskem, Litvou a Estonskem. Po všech uvedených státech Sověti žádali podpis smlouvy o přátelství, na základě níž by mohli v daných zemích stavět vojenské základny a rozmisťovat armádní jednotky. Jak se později ukázalo, šlo o přípravu na úplnou anexi Pobaltí v souladu s tajným dodatkem paktu Ribbentrop-Molotov.

V souvislosti s tím je zajímavá i krátká pasáž na straně 161, kde Chruščov sám přiznává, že útok na Finsko byl ilegální: „Občas zazní otázka, zda jsme na útok na Finsko měli legální či morální právo. Z hlediska legálnosti jsem samozřejmě žádné právo neměli. Co se morálky týče, sebeobrana nám jako záminka bohatě postačovala.“

Stejně jako zbytek sovětského vedení, i Chruščov pevně věřil v rychlé vítězství Rudé armády. Proč by také ne – finského nepřítele mnohonásobně převyšovala v počtu mužů i zbraní. „Pár dní po začátku války jsem odjel na Ukrajinu. Stejně jako ostatní jsem si myslel, že budeme mít neporovnatelnou převahu, a že náš spor s Finskem se vyřeší rychle a bez velkých ztrát. To jsme si mysleli a v to jsme doufali. Jak se ale ukázalo, vyvíjely se boje úplně jinak.“

Následně Chruščov popisuje svýma očima průběh bojových operací ve Finsku, a jak srdnatá finská obrana Rudou armádu zastavila: „Válka se protahovala. Finové se ukázali být dobrými válečníky. Zformovali vynikající obranu podél Mannerheimovy linie na Karelské šíji, a zmařili náš pokus se tímto strategicky důležitým územím probít. Brzy nám došlo, že jsme si ukousli příliš velké sousto. Stáli jsme proti železobetonovému opevnění a účinnému dělostřelectvu. Mannerheimova linie byla nedobytná, naše ztráty děsivě narůstaly.“

„V zimě jsme se pokusili Karelskou šíji obejít a udeřit od Ladožského jezera na sever, kde žádná opevnění nebyla. Když jsme ale zkusili udeřit z týlu, dostali jsme se do ještě horší situace. Finové, severský a velmi atletický lid, lyžují snad ještě dříve, než se naučí chodit. Naše vojska narazila na vysoce mobilní lyžařské jednotky vyzbrojené automatickými puškami.“

„I my jsme zkusili dát vojákům lyže, ale pro necvičené rudoarmějce byl boj na lyžích velmi obtížný. Snažili jsme se rekrutovat profesionální sportovce, ale těch jsme měli jen málo. Museli jsme je shánět v Moskvě, na Ukrajině i v Leningradu, a dali jsme jim štědré dary na rozloučenou. Všichni jsme doufali, že sportovci se vrátí jako vítězové, a poslali jsme je na frontu plné naděje. Chudáci, rozstříleli je tam na kusy. Ani nevím, kolik z nich přežilo. Byly to pro nás těžké časy – nejen kvůli ztrátám, ale také ze strategického hlediska. Zatímco jsme totiž dostávali výprask od Finů, Němci vše sledovali s nepokrytou škodolibostí.“

(…)

„Finové při bojích v lese využívali následující taktiku. Vylezli na stromy a zblízka stříleli na naše hlídkující vojáky. Ve svých bílých pláštěnkách a skryti za větvemi byli Finové zcela neviditelní. Vojáci z Ukrajiny jim podle jejich zvyku „hnízdit“ na stromech přezdívali „kukačky“. Zahájili jsme proti nim speciální kampaň, nicméně to si žádalo čas, a v mezidobí jsme ztratili mnoho mužů.“

V tomto ohledu určitě stojí za zmínku vztek a rozčarování na nejvyšších místech v Moskvě. Chruščov na stranách 163-164 popisuje i hněv samotného Stalina a jeho výměnu názorů s Klimentem Vorošilovem, toho času lidovým komisařem pro obranu „Stalin měl veliký vztek na armádu i Vorošilova, a dle mého názoru zcela oprávněně. Vorošilov zastával post lidového komisaře pro obranu mnoho let. Dlouho jsme jej propagovali jako našeho nejlepšího „střelce“, abychom našemu lidu dokázali, že je obrana vlasti v dobrých rukou. Vorošilov nesl hlavní díl viny za průběh války ve Finsku, ale nebyl jediným viníkem. On sám ze špatného vedení války vinil chybnou práci rozvědky.“

„Vzpomínám si, jak jednou Stalin na své dače vyskočil ze židle a bílý vzteky začal na Vorošilova křičet. Vorošilov byl sám vzteky bez sebe; celý zrudnul, prudce se postavil a začal Stalinovi výčitky vracet. „Za tohle všechno si můžete sám!“ křičel na něj. „To vy jste zlikvidoval starou gardu, to vy jste nechal postřílet naše nejlepší generály!“ Když ho pak Stalin odbyl, popadl Vorošilov talíř s vepřovou pečení a práskl s ním o stůl. Nikdy předtím a nikdy poté jsem takový záchvat u nikoho neviděl. Stalin nakonec Vorošilova odvolal z pozice lidového komisaře pro obranu a ještě dlouho poté ho používal jako otloukánka.“

Sověti ve Finsku utrpěli krvavé ztráty, a válka se protáhla na celých 105 dní. Jak ale všichni víme, nakonec se Rudé armádě podařilo Mannerheimovu linii v březnu 1940 prolomit a dotlačit tak Finy k podpisu Moskevské mírové dohody. Na závěr války Chruščov vzpomíná velice stručně„Finové požádali o příměří. Zahájili jsme jednání. Dohodli jsme se na podmínkách míru a podepsali dohodu. Finové se stáhli o zhruba 15 kilometrů dále od Leningradu, a pronajali nám základnu na poloostrově Hanko. A tak skončila naše válka s Finskem.“

Následně budoucí vůdce SSSR nabízí vlastní názor, proč Sovětům tak dlouho trvalo zdolat pomyslného finského trpaslíka: „Pustili jsme se do analýzy důvodů, proč jsme byli tak špatně připravení a proč pro nás válka měla tak vysokou cenu. Odhaduji, že jsme ztratili až milion mužů. Timošenko (Semjon Timošenko, od ledna 1940 velitel sovětských sil ve Finsku v hodnosti komandarma 1. třídy), mi později řekl, že nakonec to přeci jen nebyla vina špatných informací rozvědky. Co víc – zjistili jsme, že naši zpravodajci o skutečné síle finské obraně celou dobu věděli. Bunkry a dělostřelecké baterie Mannerheimovy linie dokonce byly do našich map zakresleny již před válkou.“

„Problém byl v tom, že při plánování prvotního úderu nebyli důstojníci rozvědky konzultováni. Nedokážu pochopit, proč k tak hloupé chybě došlo. Je přeci základním pravidlem, že vojenské operace by měly stát na důkladné analýze operačního prostoru, a stratégové by měli úzce spolupracovat se zpravodajskou službou. Kdybychom tenkrát naše síly proti Finům rozmístili tak, jak by to při pohledu na mapu zvládlo i dítě, dopadlo by to pro Sovětský svaz i Finsko úplně jinak.“

Osobně mě zaujala pasáž, kde Chruščov popírá, že by Moskva plánovala obsadit Finsko celé: „Bylo by chybou si myslet, že Stalin válku začal s úmyslem Finsko obsadit. Zde se nabízí otázka – proč jsme Finsko neobsadili během 2. světové války v situaci, kdy byla finská armáda téměř zlikvidována? Stalin se v dané chvíli zachoval jako státník. Věděl totiž, že finské území není pro světovou revoluci proletariátu důležité. Když jsme proto během 2. světové války s Finy podepsali mírovou dohodu, bylo pro nás samotné ukončení bojů výhodnější než okupace. Ukončení nepřátelství ze strany Finska posloužilo jako dobrý příklad dalším vazalům hitlerovského Německa, a vylepšilo naši reputaci v očích finského lidu.“

Na závěr vzpomínek na Zimní válku Chruščov shrnuje konsekvence celého konfliktu:

„Zimní válka s Finskem nám ukázala, jak moc jsme slabí. Také naši slabost odhalila Hitlerovi. Není obtížné odhadnout, k jakému závěru Hitler došel, když sledoval naši válku proti Finsku. „Sovětský svaz jen horko těžko pokořil zemi, kterou bychom my zlikvidovali za pár hodin. Co by z Rusů asi tak zbylo, kdybychom na ně zaútočili našimi nejlepšími zbraněmi, a masami našich nejlépe vycvičených a organizovaných vojáků?“ Jinými slovy – naše mizérie ve Finsku Hitlera povzbudila při plánování bleskové války proti nám – jeho operace Barbarossa.“

„Ve válce s Finy jsme měli výhodu možnosti vybrat si místo a čas. Nepřítele jsme přečíslovali a měli na přípravy všechen čas světa. I přes tyto nanejvýš příznivé podmínky jsme ale zvítězili jen za cenu velkých obtíží a enormních ztrát. Vítězství vykoupené tak vysokou cenou je ve skutečnosti morální porážkou.“

„To, že jsme utrpěli morální porážku, se ale náš lid samozřejmě nikdy nedozvěděl. Naopak, po konci války jsme národu sdělili: „Nechť znějí vítězné fanfáry!“ I přesto ale začaly klíčit pochybnosti. Pro armádu, jejíž slogan zněl „Pokud zítra začne válka, jsme k boji připraveni už dnes!“, byla válka s Finskem tou nejtemnější hodinou.“

Za sebe dodám už jen to, že knize Chruščov vzpomínáse budu věnovat i do budoucna, a o případné zajímavé pasáže se s vámi rád podělím v některém ze svých příštích článků.