Šest Rusů za pět minut: 86. výročí rekordního letu Jormy Sarvanta

Píše se 6. leden 1940. Zimní válka, nevyprovokovaná agrese Sovětského svazu proti neutrálnímu Finsku, trvá již více než měsíc. Navzdory drtivé početní převaze se ale nápor Rudé armády zadrhl na neústupném odporu finských vojáků. Po krvavých ruských ztrátách na Karelské šíji, u Suomussalmi a na Raatské cestě válka ustrnula v patové situaci, a obě strany se během ledna 1940 měly omezit primárně na hlídkovou činnost a lokální operace.

Výše uvedené ovšem neplatilo pro vzdušné válčiště. Sovětské letectvo již od prvního dne války opakovaně bombardovalo finská města i infrastrukturu; již 30. listopadu bylo například vážně poničeno centrum Helsinek. Sověti jen na Karelské šíji disponovali téměř 1400 letadly a po celou válku si tak udržovali pohodlnou vzdušnou převahu. Finské vzdušné síly totiž do války vstupovaly se sotva 114 bojeschopnými letouny, z toho jen malou část šlo považovat za moderní.

Navzdory výše uvedenému ale bylo rudé letectvo překvapivě málo účinné. Finsko nabízelo jen velmi málo cílů pro strategické bombardování, a poškozenou infrastrukturu dokázali finští dělníci rychle opravovat. Konflikt odhalil také vážné mezery ve výcviku sovětských posádek, zejména v oblasti navigace a přesnosti bombardování. Ruské bombardéry často operovaly v malých výškách a bez stíhacího doprovodu, což je činilo velmi zranitelné finskými stíhačkami a PVO. Piloti Ilmavoimat se často nezdráhali útočit na mnohonásobně početnější sovětské formace, v jejichž řadách páchali pro Sověty velmi bolavé škody. Do konce války si měli Finové připsat přes 200 sestřelů za cenu ztráty 62 letadel.

Nejvýkonnější stíhačkou ve finském arzenálu byl nizozemský typ Fokker D.XXI. Ač mohl se svým pevným podvozkem a max. rychlostí sotva 460 km/h vyhlížet archaicky, skýtal fokker i dlouhý seznam kvalit. Jednalo se totiž o velmi robustní, konstrukčně jednoduchý a spolehlivý letoun, který se v drsných podmínkách finské zimy nanejvýš osvědčil. Jeho solidní stoupavost pak finským perutím umožňovala efektivní záchyty nepřátelských bombardérů. V soubojích s mrštnými sovětskými stíhačkami Polikarpov I-153 a I-16 pak D.XXI zaostával v horizontální obratnosti a rychlosti, avšak tuto nevýhodu kompenzoval již zmíněnou stoupavostí a akcelerací ve střemhlavém letu.

Na začátku války disponovalo Finsko pouhými 41 kusy D.XXI soustředěnými v peruti LLv 24. Jedním z jejích pilotů byl i sedmadvacetiletý Jorma K. Sarvanto, který u perutě sloužil od roku 1937. Již během výcviku se zapsal jako vynikající střelec s průměrem zásahů až 92 %. Od začátku války létal na fokkeru s. č. FR-97 a do boje se poprvé dostal 19. prosince 1939. O 4 dny později pak otevřel své konto sestřelů, když poslal k zemi dva bombardéry Tupolev SB ze stavu 44. smíšeného bombardovacího pluku (SBAP). Jeho nejslavnější moment ale měl teprve přijít…

Vraťme se nyní do 6. ledna 1940. Z estonského letiště Ilmajärvi vzlétá celkem 17 bombardérů Iljušin DB-3 ze stavu 6. dálkového bombardovacího pluku (DBAP). Letouny jsou rozděleny do dvou formací a jejich cílem pro dnešní den je finské město Kuopio. První formace o síle 9 letounů odbombardovala bez jakéhokoliv odporu a vrátila se domů v plném počtu. Druhá formace v čele s majorem V. D. Mejstrenkem již ale takové štěstí neměla. Krátce po 10. hodině se k neeskortovaným bombardérům přiblížila osamělá stíhačka Fokker D.XXI pilotovaná poručíkem Per-Erikem Soveliem. Ten neváhal, zaútočil a u Kaipanen poslal jeden iljušin k zemi.

Zbylých 7 bombardérů Soveliovi uniklo a po průniku na Kuopio zde shodily celkem 146 bomb o váze 50 a 100 kg; kvůli nízké přesnosti měl nálet takřka nulový účinek. Poté se Rusové obrátili k domovu. Major Mejstrenko si pro návrat vybral stejnou trasu, a mimoděk tak Finům poskytl možnost k opětovnému záchytu. Právě zde do příběhu vstupuje poručík Sarvanto, který toho času sloužil na polním letišti u Utti. Když poručík Sovelius nahlásil kontakt s nepřátelskými bombardéry, usoudil Sarvanto, že se Rusové možná budou vracet stejnou cestou. Když proto před polednem přišlo hlášení o 7 nepřátelských bombardérech směřujících na jih k Finskému zálivu, byli již Sarvanto se svým číslem připraveni ke vzletu.

Následuje svědectví samotného Sarvanta tak, jak jej zapsal do svého hlášení: „Rádiem jsme dostali rozkaz ke startu. V tu chvíli ke mně přiběhl mechanik mého čísla a řekl mi, že nemohou nastartovat motor jeho stroje. Poslal jsem ho pryč, přidal plyn, přejel jsem ze stojánky na ranvej a vzlétl severním směrem. Vyvážil jsem letoun tak, aby stoupal v optimálním úhlu rychlostí okolo 170 km/h. Během stoupání jsem poslouchal rádio. Hlášení byla stále velmi jasná a srozumitelná – dostávaly se ke mně jen zprávy o oněch sedmi bombardérech, podle nichž stroje stále mířily přímo ke mně. Občas jsem se podíval za ocas a ujišťoval jsem se, že letím sám.

Nakonec jsem uviděl světle nabarvená břicha bombardérů udržujících formaci. Jejich modře nabarvený spodek trupu splýval s oblohou; kdybych od nich byl o kousek dál, vůbec bych si jich nevšimnul. Byl jsem pár stovek metrů pod nimi a zatočil jsem na jih, aby zůstaly za mnou. Pokračoval jsem ve stoupání a neustále s nepřítelem držel vizuální kontakt. Pak nade mnou přeletěli s výraznou výhodou rychlosti a na chvíli jsem se ocitl v palebném poli jejich příďových střelců. Byl jsem od nich sotva 200-300 metrů, ale nevšiml jsem si žádné střelby. Dál jsem stoupal, dokud jsem se neoctl ve stejné výšce zhruba 600 metrů za formací.

Celou dobu od vzletu jsem letěl na plný plyn. Výškoměr ukazoval 2000 metrů a na mých hodinkách bylo přesně 12:00. Ochudil jsem směs, abych z motoru dostal plný výkon; soudě dle zvuku běžel v maximálních otáčkách. Pak jsem vypnul rádio, aby mě neobtěžovala v té chvíli již zbytečná hlášení. Občas jsem se podíval za sebe, aby mě nepřekvapilo jiné nepřátelské letadlo. Zkontroloval jsem zbraně včetně ukazatele stlačeného vzduchu pro kulomety, a pak otevřel kryt zaměřovače Goertz.“

Ve vodorovném letu jsem postupně doháněl sedm bombardérů letících přede mnou. S pomocí zaměřovače jsem vzdálenost odhadl na 500 metrů. Bombardéry letěly v téměř perfektní řadě a měly mezi sebou mezery sotva na rozpětí křídel. Ty na levém okraji formace letěly mírně vzadu, ty napravo letěly vedle sebe. Všechny letěly ve stejné výšce.“

Sarvanto se přibližoval tak, aby se držel přímo za směrovkami ruských bombardérů – tedy ve slepém úhlu hřbetních střelců. Stále po něm nikdo nestřílel a Sarvanto doufal, že sovětští střelci jsou unaveni dlouhým letem. Trpělivě si za terč vybral iljušin letící na levém okraji formace a zachytil jej v zaměřovači. Ve vzdálenosti sotva 300 metrů se ale náhle vzduch okolo Sarvantova fokkeru zaplnil trasírkami, a letoun se zachvěl několika zásahy – sovětští střelci se konečně probrali a zasypávali útočníka zuřivou, avšak velmi nepřesnou střelbou. Sarvanto mírně kličkoval, přiblížil se na 200 metrů a když mu sovětský bombardér zcela zaplnil zaměřovač, konečně stiskl spoušť.

Opět předáme slovo finskému pilotovi: Ve vzdálenosti okolo 200 metrů jsem pak vypálil první dávku a zaznamenal zásahy. Hned poté jsem zaměřil letoun letící jako třetí zleva. Moje krátká dávka vyřadila hřbetního střelce, pak jsem zneškodnil jeho soudruha v letounu po jeho levici. To už jsem byl sotva 100 metrů od stroje na levém okraji formace, za nímž se po mém útoku táhnula tenká kouřová stopa. Do kouřícího motoru jsem vypálil dvě krátké dávky, po čemž motor začal hořet. Poté jsem na velmi krátkou vzdálenost vypálil dávku i do třetího letounu, který se také ocitl v plamenech.“

Ruské bombardéry v té době používaly zajímavou obrannou taktikou. Když stíhačky napadly jednu stranu formace, jeden nebo dva stroje z opačné strany zpomalily a nepozorovaně se dostaly za útočníka. Ten se tak ocitl v palebném úhlu příďových střelců. Aby se to nestalo i mně, přesunul jsem se na pravou stranu formace a pálil krátkými dávkami. Vždy jsem nejprve zasáhl střelce a poté se zaměřil na pravý motor. Letoun na pravém kraji formace se zničehonic stočil doprava a vypadl z formace, táhnouce za sebou hustý kouř. Nechal jsem jej jeho osudu a pokračoval jsem se zbylými letouny. Když jsem se podíval doprava, viděl jsem, že odpoutavší se letoun je již celý v plamenech a padá ve spirále dolů“

Sarvantova stíhačka nesla 1600 kulometných nábojů – 300 ran na hlaveň pro křídelní kulomety, a 500 ran na hlaveň pro zbraně v přídi. Pokud by chtěl sestřelit všechny ruské stroje, nesměl by na jeden cíl vystřílet více, než 228 ran. I proto Sarvanto pálil jen krátkými dávkami a na bezprostřední vzdálenost méně než 50 metrů. Minula pouze jediná jeho dávka, když sovětský pilot nečekaně trhnul řízením. Jinak ale sovětské posádky letěly stále na stejném kurzu a nechaly se sestřelovat jedna za druhou bez jakékoliv snahy o únik či manévrování.

Opět Sarvanto: „Nejvíce práce jsem měl se svou šestou obětí. Stejně jako u předchozích cílů jsem i zde nejprve vyřadil zadní střeliště sedmého stroje, a poté se přesunul k šestému. V tu chvíli jsem začal střílet dlouhými dávkami z trupových kulometů, protože křídelním zbraním s vyšší kadencí již došlo střelivo. Když pak začal šestý nepřátelský stroj hořet, přesunul jsem se k poslednímu a zezadu seshora jsem zaměřil jeho pravý motor. Stiskl jsem spoušť, ale zbraně nevystřelily ani po opakovaném natažení. Došla mi munice. V tu chvíli jsem už mohl jen přerušit útok a vrátit se domů.“

Přešel jsem do mírného klesání směrem k Utti a stáhnul otáčky. Pak jsem prohlédl svůj letoun. Motor silně vibroval, ačkoliv jsem neviděl žádné známky jeho poškození, mé pravé křídlo a křidélko připomínaly švýcarský sýr. Čas byl 12:10. Při návratu jsem se díval po krajině. Viděl jsem sloupy kouře, občas jsem zahlédl i hořící vrak. Snažil jsem se zapamatovat jejich polohu.“

„Při přípravě na přistání jsem sáhnul po páce klapek, jejich hydraulickou pumpu ale poškodila nepřátelská střelba. Musel jsem proto přistát ve vyšší rychlosti než obvykle. Těsně před dosednutím mě naneštěstí vyrušil jiný přistávající Fokker, nechtěl jsem ale provádět oblet; nebyl jsem si jistý, zda by to můj prostřílený letoun vydržel. Přistál jsem příčně přes plochu letiště – naštěstí mě zbrzdil hluboký a měkký sníh.“

Sarvanto vzlétl s dvěma sestřely na kontě a přistál už jako stíhací eso. Získat 6 sestřelů během jediné akce byl úctyhodný čin sám o sobě, avšak Sarvanto tak učinil v rozmezí sotva 5 minut. Více viz jeho hlášení: „Na mapě ze střediska pro vzdušný průzkum v Kouvole jsem později nalezl přesnou polohu vraků. První dva se nacházely vedle sebe na kraji močálu Haukkasuo, jižně od Utti. Další dva byly téměř v řadě za sebou, zatímco poslední pár dopadl kousek od Tavastily. První a poslední vrak byly mezi sebou vzdáleny 28 km. Když jsem na bombardéry útočil, letěl jsem rychlostí zhruba 360 km/h. Během střetnutí moje rychlost činila zhruba 340 km/h. Touto rychlostí lze vzdálenost 28 km překonat za 4 minuty 56 vteřin. Z toho soudím, že celé střetnutí trvalo 4-5 minut. Celkem jsem ve vzduchu strávil 30 minut.

Jediný přeživší ruský letoun mezitím pokračoval v letu domů, avšak krátce po Sarvantovi byl (opět) napaden poručíkem Soveliem. Podle Sarvantova hlášení se Soveliovi podařilo protivníka zničit, podle jiných pramenů (např. Šnajdr, viz zdroje) Sovelius protivníka „jen“ těžce poškodil a iljušin nakonec unikl. Nic to ale neměnilo na tom, že si Jorma Sarvanto připsal dodnes nepřekonaný rekord. V hlášení se zmiňuje i o osudu sovětských letců: „Z posádek mnou sestřelených bombardérů přežil pouze kapitán se zlomenou nohou a nadporučík. Oba odvezli do Kouvoly k výslechu. Kapitán řekl, že jeho formace byla ta samá, kterou toho dne ráno napadl poručík Sovelius a jeden letoun sestřelil.“

Sarvantův letoun ze střetu nevyvázl bez šrámů a musel do opravy. Pilot sám napočítal celkem 23 průstřelů, z toho většinu na křídlech. Několik zásahů dostal i motor a spodek trupu, projektily poškodily dva ze tří listů vrtule. Sarvanto ale vyvázl bez jediného škrábnutí – jak uvádí on sám, před sovětskou střelbou jej ochránila masa motoru a přístrojová deska.

Vyzdvihnout lze i závěr reportu, kde Sarvanto analyzoval důvody svého úspěchu. Vedle vlastního výcviku zde zdůraznil i skvělou práci pozemního personálu: „Můj výcvik, který probíhal od mého přidělení ke stíhacím silám v květnu předchozího roku, byl velmi důkladný. Nejdůležitější pro mě byl střelecký výcvik na střelnici v Käkisalmi, kde jsem zvýšil svou přesnost proti vzdušným cílům z 8 na 89 %. Při 300 ranách to byl rekordní úspěch.

(…)

Mechanik Ojala a jeho zástupci se mnou sloužili již od mobilizace. Instruoval jsem je, jak mají letoun udržovat. Díky tomu jsem ve vzduchu nemusel ztrácet čas seřizováním výzbroje, počítáním výstřelů, leštěním překrytu kokpitu apod. Mí mechanici byli velmi schopní a důkladní muži.

Kulomety mého stroje byly harmonizovány přesně tak, jak jsem chtěl. Soustřel byl nastaven na 130 metrů. V křídelních kulometech jsem nesl standardní střelivo, levý trupový kulomet měl nabito zápalnou municí a v pravém trupovém kulometu byly trasírky. Tato kombinace mi v dané době sloužila dobře, později jsem ale dosáhl lepších výsledků použitím zápalné či protipancéřové munice v rychleji pálících křídelních kulometech.“

Sarvanto se během jediné akce vyhoupl do čela žebříčku finských stíhacích pilotů. Do konce Zimní války v březnu 1940 si pak připsal ještě dalších 5 sestřelů a válku zakončil jako vůbec nejúspěšnější stíhač Ilmavoimatcelého konfliktu. Do boje se znovu vrátil po vypuknutí Pokračovací války v létě 1941, tentokrát již v kokpitu výrazně výkonnějšího letounu Brewster B-239 (finská varianta americké námořní stíhačky Brewster F2A Buffalo). Jeho zbraněmi získal další 4 zářezy; posledním úspěchem se stalo sestřelení sovětské stíhačky Jakovlev Jak-7 v květnu 1943. Válku přežil s celkem 17 sestřely.

A jaké byly jeho poválečné osudy? Na sklonku 40. let vedl leteckou školu v Kauhavě, mezi roky 1954-1958 pak sloužil jako vojenský atašé v Londýně. Do zaslouženého důchodu odešel v roce 1960. Bohužel jej nečekal dlouhý život – 16. října 1963 náhle zemřel ve věku 51 let. Zanechal po sobě manželku a 4 děti.