Zkáza Šinana: Příběh nejtěžší letadlové lodě 2. světové války

V roce 1939 schválila vláda císařského Japonska tzv. 4. program doplnění námořní výzbroje (マル4計画, 第四次海軍軍備充実計画). Plán počítal s vynaložením více než 1,6 miliardy jenů na stavbu 80 válečných plavidel a 75 leteckých skupin. Mimo jiné mělo vzniknout 16 nových torpédoborců, 5 křižníků a 15 ponorek, zdaleka největší investicí se ale stala třetí bitevní loď třídy Jamato. Plavidla této třídy dodnes drží titul největších a nejlépe vyzbrojených bitevních lodí v historii, které měly při délce 263 m a šířce 39 m výtlak téměř 70 000 tun. Jejich hlavní baterii pak tvořilo devět děl ráže 460 mm; jednalo se o největší zbraně, které kdy byly instalovány na válečnou loď.

V roce 1939 se již na dvou plavidlech pracovalo – kromě samotného Jamata šlo o i o sesterskou loď Musaši. Kýl třetí lodě pak byl položen 4. května 1940 v Jokosuckém námořním arzenálu. Budoucí kolos obdržel jméno Šinano na počest stejnojmenné starojaponské provincie (dnes součást prefektury Nagano). Stejně jako její sestry vznikla Šinano pro účely strategie Kantai Kessen – jediné masivní rozhodující bitvy na moři, v níž by Japonsko zničilo jádro námořních sil protivníka a získalo tak jasnou převahu v Pacifiku. Jelikož císařství nemohlo britské Royal Navy a americkému námořnictvu konkurovat početně, zaměřilo se na kvalitativní a palebnou převahu.

Stavba Šinana probíhala za přísného utajení; okolo suchého doku vyrostly vysoké ploty a přístavní dělníci nesměli areál opustit. Už jen zmínka o stavbě lodi pak mohla pro dotyčného mluvku znamenat až trest smrti. I z toho důvodu je dodnes Šinano jedinou velkou válečnou lodí 20. století, u níž se nedochovala ani jedna fotografie z konstrukce. Víme ale, že konstrukčně se loď od sesterských plavidel lišila. Hlavní pancéřový pás měl být o cca 20 mm tenčí pro úsporu hmotnosti, což konstruktéři chtěli využít pro posílení protitorpédové obšívky trupu a pancíře můstku. Těžkou protileteckou baterii pak měla tvořit nová 100mm dvojúčelová děla Typ 98 ráže 100 mm. Ta oproti starším dělům Typ 89 kalibru 127 mm nabízela nejen lepší balistický výkon, ale také téměř dvojnásobně vyšší rychlost střelby.

Zatímco práce na Šinanu pokračovaly, situace v Pacifiku eskalovala. 7. prosince 1941 zaútočila japonská letadla na americkou základnu v Pearl Harboru a hned následující den císařská vojska zahájila sérii ofenziv napříč celým Pacifikem. 10. prosince 1941 pak japonské letouny v Jihočínském moři potopily britskou bitevní loď HMS Prince of Wales a bitevní křižník HMS Repulse. Právě tato událost společně s Pearl Harborem ukázala, že budoucnost námořní války patří letadlovým a nikoliv bitevním lodím. Netrvalo proto dlouho a začaly sílit pochyby i o smyslu stavby třetího plavidla třídy Jamato. V řadách japonské admirality se diskutovalo zda by obří peněžní i materiální prostředky potřebné pro konstrukci Šinana nešlo využít efektivněji.

Odpůrci poukazovali na skutečnost, že i při vší snaze se dokončení lodi očekávalo nejdříve v roce 1945. Dokonce i admirál Isoroku Jamamoto, vrchní velitel císařské flotily a do té doby hlasitý zastánce bitevních lodí, prohlásil následující: „Vojáci si s sebou vždy nesou minulost v podobě svých starých tažení. Jsou ozbrojeni meči a jinými starými zbraněmi, a trvá jim velmi dlouho uvědomit si, že tyto zbraně se staly ryze ozdobnými. Tyto bitevní lodě budou Japonsku v moderní válce stejně užitečné jako samurajský meč.“

Ještě v prosinci 1941 proto padlo rozhodnutí práce na Šinano přerušit. Loď byla v té době hotová zhruba ze 45 %; dělníkům se podařilo téměř dokončit dolní polovinu trupu, instalovat pohonnou soustavu a připravit základy pro barbety a nástavbu. Teoreticky proto stačilo jen učinit trup plavbyschopným, přesunout jej jinam a o jeho osudu rozhodnout později. Uvolněný suchý dok pak měl posloužit jiným účelům. I tyto „dokončovací“ práce ovšem měly trvat minimálně další rok, neboť většina dělníků se přesunula na prioritnější projekty a Šinano ztratila prioritu.

Nyní se v čase přesuneme do června 1942, kdy u atolu Midway nastal obrat v celé námořní válce v Pacifiku. Americké střemhlavé bombardéry zde během několika hodin potopily všechny čtyři nasazené japonské letadlové lodě – Akagi, Kaga, Hirjú a Sórjú. Neméně bolavá byla i ztráta až 3000 mužů, z nichž velkou část tvořili zkušení mechanici, zbrojíři, námořní piloti a další profese nezbytné pro námořní letecké operace. Po Midway zůstaly Japonsku jen dvě moderní těžké letadlové lodě Šókaku a Zuikaku. V létě 1942 sice byly na vodu spuštěny i nosiče Híjó a Džúnjó, ty ale vznikly přestavbou civilních plavidel a admiralita je vnímala jako druholiniová plavidla. Lehké letadlové lodě Rjúdžó a Zuihó pak neměly dost letadel ani výzbroje na to, aby dokázaly zastat práci těžkých nosičů.

V této prekérní situaci (a tváří v tvář zprávám o nových amerických nosičích třídy Essex, jejíž vedoucí plavidlo vyrazilo na moře v červnu 1942) si japonské ministerstvo námořnictva „vzpomnělo“ na nedokončenou Šinano a učinilo radikální rozhodnutí – loď bude přeci jen dokončena, avšak jako letadlová. Výhodou zde paradoxně bylo nízké procento dokončení, díky němuž konstruktéři nemuseli řešit žádnou rozsáhlejší přestavbu a mohli loď jednoduše dokončit.Stavba měla rovněž zohlednit draze vykoupené zkušenosti od Midway, zejména pak v oblasti protipožární ochrany a pancéřování. Šinano se ale neměla stát frontovým nosičem v klasickém slova smyslu; místo toho měla sloužit jako plovoucí, těžce obrněná námořní základna zásobující jiné letadlové lodě letouny, palivem a municí.

Pohonná soustava byla při přestavbě zachována; stejně jako u Jamato a Musaši ji tvořila soustava 12 vodotrubných kotlů typu Kampon, které dodávaly páru čtveřici parních turbín roztáčejících stejný počet lodních šroubů. Celkový instalovaný výkon činil 110 000 kW. Maximální projektovaná rychlost byla vyčíslena na 27 uzlů (50 km/h), rychlostní zkoušky ale nikdy neproběhly a skutečnou max. rychlost Šinana se tak již nikdy nedozvíme.

Co se zbytku konstrukce týče, zmizely barbety i základy nástavby. Místo nich postupně vznikla rozměrná hangárová paluba, na níž spočinula letová paluba o délce 265 metrů a šířce 40 metrů. Právě zde se projevily zkušenosti od Midway – palubu nově chránily pancéřové pláty o tloušťce 75 mm, které měly odolat střemhlav svrženým pumám do hmotnosti 500 kg a horizontálně svrženým bombám o váze max. 800 kg.

U dřívějších japonských nosičů se letouny tankovaly a vyzbrojovaly na hangárové palubě. Jak se však ukázalo u Midway, šlo o fatální slabinu. Pokud totiž mezi uskladněné palivo a střelivo dopadla nepřátelská bomba, mohla snadno způsobit ničivý požár v útrobách lodi. Právě ohnivé inferno na hangárové palubě se stalo osudným nosičům u Midway a Šinano byla navržena tak, aby podobnému osudu unikla. Vyzbrojování a tankování letadel mělo nově probíhat přímo na letové palubě, což v případě požáru umožňovalo hořící stroje či střelivo jednoduše přehodit přes palubu. Ze stejného důvodu byla přední a zadní část hangárové paluby otevřená. Její zbytek úmyslně neměl žádný pancíř; pokud by došlo k interní explozi, slabší stěny by povolily a odvedly sílu výbuchu mimo vnitřek lodi.

Co do pancéřové ochrany nemohla Šinano zapřít své srdce bitevní lodi. Na úrovni čáry ponoru dosahoval pancéřový pás tloušťky 160 mm, pod čarou ponoru pak měl pancíř sílu 200 mm a směrem ke dnu se zužoval na 75 mm. Strojovnu a sklady munice chránilo 100–190 mm silné plátování. Nad místy, kde měly být původně sklady střeliva pro hlavní baterie, pak konstruktéři ponechali původní pancíř o tloušťce 400 mm.

Ve výsledku tak byla Šinano vysoce odolná nejen vůči leteckým zbraním ale také proti námořním dělům. Citadela (tj. pomyslné jádro lodi, kde se nachází strojovny, kotelny a sklady munice) měla odolávat průbojným projektilům do ráže 203 mm, nejsilněji obrněné úseky pak měly být schopné ustát i zásah projektily bitevních lodí do ráže 460 mm. Ochranu před torpédy pak zajišťovala rozměrná protitorpédová obšívka podepřená dvojitým pancéřovým plátem. Obšívka měla za úkol absorbovat sílu výbuchu torpéda, zatímco plát měl zastavit případné střepiny a ochránit vodotěsnost trupu. Za zmínku také stojí, že vlastní pancéřovou ochranu měly i rozměrné nádrže na letecké palivo o celkové kapacitě 720 000 litrů; šlo o prvek přidaný již v pokročilé fázi konstrukce. Obal nádrží měl odolat přímým zásahům střelami do ráže 155 mm, od zbytku lodi pak nádrže oddělovala dvojitá stěna s dutinou naplněnou inertním oxidem uhličitým.

Poslední zmíněné opatření mělo vlastní příběh. Šlo totiž o reakci na ztrátu letadlové lodi Taihó, ve své době největšího a nejmodernějšího japonského nosiče. Loď šla ke dnu během bitvy ve Filipínském moři v červnu 1944, kde utrpěla jeden zásah torpédem vypuštěným americkou ponorkou. Exploze protrhla jednu z nádrží a unikající palivo zaplnilo dutinu ve dvojité stěně. Tím se sice zabránilo průniku do interiéru lodi, nijak to ale neomezilo šíření výbušných výparů. Ty i díky pochybením posádky rychle naplnily útroby plavidla a proměnily jej v plovoucí palivovou bombu. Pak už stačil jen zkrat v elektroinstalaci, který zafungoval jako detonátor a způsobil zničující explozi a požár.

Aby se stejný scénář neopakoval i u Šinana, rozhodli se konstruktéři zalít dutou stěnu betonem a vytvořit tak pevnou bariéru mezi nádržemi a zbytkem trupu. Hangárová paluba obdržela výkonné ventilátory, které měly hnát výpary mimo loď. Pro lepší protipožární ochranu byl rovněž instalován hasicí systém a posádka mohla nad šachty palubních výtahů připevnit přenosné lapače větru. Ty směrovaly proud vzduchu na hangárovou palubu a vytvářely průvan pomáhající s odvětráváním výparů.

V souladu se zamýšlením posláním lodě mělo mít palubní křídlo Šinana jen 52 letounů - 20 stíhaček, 20 bombardérů a 7 průzkumných letadel, plus dalších 5 rezervních strojů v rozloženém stavu. Co do typů se počítalo s provozem nejmodernějších letadel v císařském arzenálu, konkrétně stíhačkami Micubiši A7M, bombardéry Aiči B7A a rychlými průzkumnými stroji Nakadžima C6N. Stroje A7M se nicméně nikdy nedostaly do služby a v případě letových operací by tak z Šinana podle všeho vzlétaly starší stíhačky Micubiši A6M Reisen. V té době nikdo nevěděl, že Šinano nikdy své křídlo neobdrží.

Zbytek hangárové paluby byl vyhrazen pro až 120 letadel určených pro jiné letadlové lodě či ostrovní základny. O dopravu letounů na letovou palubu se staraly dva výtahy. Loď měla celkem 15 záchytných lan na zádi a dalších 5 na přídi. Ty představovaly zálohu pro případ, že by došlo k poškození zádi; v takovém případě by se loď otočila po větru a umožnila letadlům přistát na přídi. Za zmínku stojí, že Šinanonenesla žádný katapult a při vzletu tak piloti museli spoléhat jen na protivítr a délku paluby.

Primární obranu před leteckými útoky představovalo stíhací křídlo Šinano, kromě něj ovšem plavidlo disponovalo i úctyhodnou hlavňovou výzbrojí. Výše zmíněná 100mm protiletecká děla nakonec nikdy nebyla instalována a Šinano se tak musela spokojit s šestnácti 127mm děly Typ 89 v osmi dvojhlavňových lafetách rozmístěných po dvou v každém rohu paluby. Tyto zbraně měly účinný dostřel 14,7 km, mohly pálit na cíle ve výšce až 9400 m a jejich maximální rychlost střelby činila 14 ran za minutu.

Na krátkou vzdálenost pak Šinano chránilo 105 rychlopalných kanónů Typ 96 ráže 25 mm v pětatřiceti trojhlavňových lafetách. Typ 96 představoval primární lehkou protivzdušnou zbraň japonského námořnictva, kvůli nutnosti časté výměny zásobníků o kapacitě 15 ran ale měl poměrně nízkou rychlost střelby. Nedostatečně rychlá elevace a traverze pak obsluze zabraňovala sledovat rychle letící cíle. Tyto nedostatky nicméně do jisté míry kompenzoval počet hlavní.

Práce na Šinanu pokračovaly i přes válečné těžkosti poměrně dobře a odhadovalo se, že loď bude připravena nejpozději v dubnu 1945. Bitva ve Filipínském moři v červnu 1944, kde japonské námořnictvo přišlo kromě Taihó i o další dvě letadlové lodě a několik stovek letadel, však donutila císařskou admiralitu práce výrazně urychlit. Nový termín byl stanoven již na říjen 1944; kromě urgentní poptávky po letadlových lodích hrály v tomto rozhodnutí i obavy z náletů amerických bombardérů B-29, které mohly z čerstvě vybudovaných základen na Marianách ohrozit i samotné Japonsko. Dělníci a konstruktéři dělali vše ve svých silách, kvůli tlaku na co nejrychlejší dokončení ale nutně přišly kompromisy v kvalitě. To se týkalo zejména nekvalitních svarů mezi pancéřovým pásem a protitorpédovou obšívkou.

Loď mezitím dostala svého velitele. Tím se stal osmačtyřicetiletý kapitán Tošio Abe – veterán od Midway, kde velel eskadře torpédoborců a později asistoval při snaze zachránit hořící letadlovou loď Hírjú. Když pak posádka musela nosič opustit, byl to právě Abe, kdo vydal rozkaz vypustit torpéda a zasadil tak Hírjú ránu z milosti. Jelikož admiralita přisuzovala Šinanu velkou důležitost, šlo pro Abeho o velmi prestižní pozici.

Abeho nová vlajková loď byla nakonec na vodu spuštěna 8. října 1944Ve své definitivní poloze představovala Šinano skutečný kolos – při délce 265 metrů a šířce trupu 36 m měla ponor lehce přes 10 metrů a maximální výtlak 73 000 tun při plném nákladu. To z Šinana činilo nejen největší letadlovou loď císařského Japonska, ale v dané době také nejtěžší nosič na světě. V délce paluby ji překonávaly pouze americké letadlové lodě třídy Essex(respektive jejich podtřída Ticonderoga s palubou prodlouženou na 270 metrů), váhový rekord si ovšem Šinano udržela až do příchodu americké letadlové lodě USS Forrestal v roce 1954 (výtlak 81 000 tun).

Loď možná držela váhový rekord, již od samého od počátku ji však provázela smůla. Už během spouštění na vodu došlo k nehodě, kdy nastala chyba při zaplavování suchého doku a výsledná vlna s Šinanem mrštila o stěnu doku. Při nárazu došlo k poškození přídě a následné opravy trvaly až do 26. října. 11. listopadu pak loď poprvé vyrazila na moře k nácviku přistání letadel, během cvičení v Tokijském zálivu ale nad oblastí přeletěl americký bombardér B-29 na průzkumné misi. Japonská admiralita se obávala, že Američané se z přeletu o existenci Šinana dozvěděli, a proto zesílila tlak na co nejrychlejší uvedení do služby. Ve skutečnosti američtí letci Šinano buď nespatřili, nebo ji nepovažovali za prioritní cíl, to ale Japonci samozřejmě nemohli vědět.

19. listopadu 1944 byla Šinano oficiálně prohlášena za dokončenou, ve skutečnosti však zbýval dlouhý seznam nedodělků. Čtyři z kotlů doposud nebyly provozuschopné, což omezovalo maximální rychlost na 20 uzlů. Přepážky trupu neprošly testy vodotěsnosti a vzduchotěsnosti, stejně tak nezbyl čas ani na utěsnění otvorů v přepážkách pro kabeláž, ventilační šachty a potrubí. Systém pro odčerpávání vody z trupu byl mimo provoz kvůli chybějícím pumpám, a ačkoliv měla dostatek ručních pump, členové posádky neměli výcvik v jejich použití. Posádka o celkovém počtu 2176 mužů se nalodila teprve 1. října a nedostala dostatek času potřebného pro sžití se s novým domovem. Zhruba čtvrtina z nich navíc neměla žádné předchozí zkušenosti se službou na moři.

Kapitán Abe si byl zmíněných neduhů dobře vědom a dělal vše ve své moci pro jejich nápravu. O to více jej zaskočil rozkaz admirality, podle nějž měla Šinano už 28. listopadu vyrazit na moře a přesunout se do bezpečnějšího přístavu v Kure, kde měly proběhnout poslední dokončovací práce. Důvodem k tomuto rozkazu byl nejen výše zmíněný přelet amerického bombardéru, ale také hlášení rozvědky o „vlčí smečce“ amerických ponorek mířící do Tokijského zálivu. Svou roli hrálo i varování rozvědky, že během několika příštích dní bude Japonsko čelit těžkému náletu. Tato hrozba se vyplnila 24. listopadu, kdy zhruba stovka amerických bombardérů těžce poničila leteckou továrnu Nakadžima na předměstí Tokia.

Vědom si stavu své lodi požádal kapitán Abe o odložení data vyplutí s tím, že získaný čas využije na nezbytné zkoušky a výcvik posádky. Admiralita ale byla neoblomná a Abemu nakonec nezbylo než rozkaz uposlechnout. Kapitán původně plánoval plavbu za denního světla v naději, že se bude moci spolehnout na podporu japonského letectva. Když mu však bylo řečeno, že žádná letadla k dispozici nebudou, musel i přes protesty kapitánů doprovodných torpédoborců zvolit cestu za tmy. Abe doufal, že tma Šinano skryje před zraky amerických letadel, zatímco před ponorkami měla loď ochránit její rychlost. Pokud by pak Američané přeci jen zaútočili, věřil Abe v silný pancíř lodi a její mohutnost. V tu dobu nevěděl, že jej admiralita plánovala povýšit na kontradmirála hned, jakmile bude loď připravena k bojovému nasazení.

V podvečer 28. listopadu tak Šinano zvedla kotvy a v doprovodu torpédoborců Isokaze, Jukikaze a Hamakaze vyrazila na zhruba šestnáctihodinovou plavbu do Kure. Na palubě nenesla žádná letadla; její náklad tvořilo 50 sebevražedných letounů Jokosuka MXY-7 Óka a 6 sebevražedných člunů Šinjó. Posádku pak doplňovalo 300 přístavních dělníků a cca 40 civilních zaměstnanců loděnic. Ti měli za úkol během plavby pokračovat v dokončovacích pracích. Aby však měli dělníci přístup do všech částí lodi, musely všechny vodotěsné dveře a přepážky zůstat otevřené. To se týkalo i obslužných šachet vedoucích až ke dnu trupu. Šlo o velký hazard s bezpečností – pokud by totiž došlo k proražení trupu, voda by mohla otevřenými průlezy a šachtami rychle zaplavit rozsáhlé úseky podpalubí.

Zatímco nad Pacifikem zapadalo slunce, plula Šinano rychlostí 20 uzlů (37 km/h). Moře bylo klidné a hlídky hlásily prázdný horizont. V 19:15 ale obsluha radiodetekčního vybavení na palubě Šinana zachytila emise nepřátelského radaru a nahlásila kapitánovi Abemu možnou přítomnost americké ponorky v oblasti. Na základě toho Abe pojal podezření, že ponorka patří k výše zmíněné vlčí smečce, a vydal rozkaz zahájit pomalé kličkování s cílem zabránit ponorkám v zaměření torpéd. Ve skutečnosti byla v oblasti ponorka pouze jedna – USS Archerfish, člun třídy Balao pod velením komandéra Josepha F. Enrighta.

Ponorka měla v té době za sebou již čtyři bojové patroly, ani při jedné ale nezaznamenala úspěch. Ke své páté patrole pak vyrazila 11. listopadu 1944 ze Saipanu a Enright doufal, že tentokrát se mu již podaří smůlu prolomit. V Tokijském zálivu byla hlavním úkolem Archerfish záchrana posádek sestřelených bombardérů B-29. 28. listopadu ale Enright obdržel depeši, podle níž v daný den neměly proběhnout žádné nálety a ponorka tak mohla zahájit volný lov.

Ve výše zmíněných 19:15 se ponorka vynořila a provedla průzkum okolí radarem, nic ale nezachytila. Následně pokračovala v plavbě na hladině a pod rouškou tmy pátrala po cílech vizuálně. Okolo 20:30 pak její palubní radar zachytil velký kontakt. Kapitán se zpočátku domníval, že jde o odraz blízkého ostrůvku Inambadžima (cca 220 km jižně od Tokia), takže kontaktu nevěnoval větší pozornost. O čtvrt hodiny později však obsluha radaru nahlásila, že kontakt se pohybuje a doprovází jej minimálně jeden menší kontakt. Prakticky současně s tím nahlásila hlídka neznámou loď na obzoru.

Radar kontakt zachytil na více než 12 mil (19 km) a Enright věděl, pokud na takovou vzdálenost šel kontakt i fyzicky vidět, muselo jít o obří plavidlo. Ačkoliv se neznámá loď blížila, hlídky i přes bezmračnou měsíčnou noc stále nedokázaly rozeznat nástavbu ani stožáry. Kapitán proto svůj cíl identifikoval jako velký tanker a rozhodl se pro hladinový útok. Ponorka nabrala západní kurz, aby dostala cíl mezi sebe a měsíc. Ve vzdálenosti 5 mil pak chtěl kapitán namířit příď na cíl, zastavit, nepozorovaně nepřítele sledovat a nechat eskortu proplout okolo. V tom mu měla pomoci nejen tma, ale také malý čelní profil ponorky a její tmavý nátěr. Poté už jen zbývalo vypustit torpéda a zmizet.

Právě zde kapitána Abeho zradilo jeho rozhodnutí kličkovat. Šinano byla o zhruba 2 uzly (3,7 km/h) rychlejší než Archerfish, a pokud by tak plula na rovném kurzu, postupně by ponorce unikla. Při změnách směru ale letadlová loď několikrát protnula kurz ponorky, která tak s ní mohla držet krok. Okolo 21:40 pak kapitán Enright definitivně rozeznal, že domnělý tanker je ve skutečnosti masivní letadlovou lodí – prozradil mu to charakteristický tvar trupu nasvíceného měsícem. Enright nedokázal rozpoznat třídu (Američané o Šinanu doposud nevěděli, viz výše), i tak ale na svůj plán útoku musel zapomenout. Úder na ozbrojenou válečnou loď totiž představoval zcela jiný úkol.

Nezahálely ovšem ani japonské posádky. Hlídky na palubách Šinana i eskortních torpédoborců prohledávaly hladinu a snažily se v měsíčním světle rozeznat trup ponorky či alespoň úplav periskopu. Ve 22:45 pak Abe dostal hlášení o neznámém objektu na pravoboku. Současně s tím se z formace bez varování oddělil torpédoborec Isokaze a zamířil přímo proti kontaktu; jeho posádka nepochybně spatřila trup ponorky. Enright věděl, že tváří v tvář blížícímu se torpédoborci se musí ponořit a stáhnout se. To by ale znamenalo, že letadlová loď unikne. Pod hladinou totiž mohla Archerfish plout rychlostí pouze 9 uzlů (16 km/h) a Šinano by tak mohla rychle zmizet za horizontem.

Enright se proto rozhodl zariskovat a zůstat na hladině až do chvíle, kdy torpédoborec zahájí palbu. Pak chtěl na protivníka vypustit torpéda, ponořit se a ustoupit. Už se chystal vydat rozkaz k palbě, když se náhle Isokaze otočil a vrátil se zpět do formace. Přesně v tu chvíli totiž dostal kapitán torpédoborce rozkaz okamžitě se vrátit. Kapitán Abe si stále myslel, že čelí více než jedné ponorce, a obával se, že nepřítel se snaží odlákat eskortní plavidla dále od Šinana. Tentokrát se proto rozhodl plout na přímém kurzu a domnělým ponorkám uniknout. Opět se zdálo, že Archerfish odpluje s nepořízenou.

Ve 23:22 se ale na komandéra Enrighta usmálo štěstí – na Šinanu se přehřála ložiska jedné z hnacích hřídelí. Pokud by loď pokračovala plnou rychlostí, dříve či později by se hřídel zadřela a došlo by k jejímu vážnému poškození. Abe proto jen velmi neochotně dal pokyn snížit rychlost na 18 uzlů (33 km/h), čímž americké ponorce umožnil s japonským kolosem držet krok. V té době se Archerfish držela západně od Šinana na paralelním kurzu, a mezi půlnocí a 02:00 měla letadlovou loď na azimutu 030° od přídě. Enright doufal, že Šinano opět změní směr a překříží kurz jeho ponorky, zároveň ale nervózně kontroloval čas. S každou minutou se blížil rozbřesk, který by ponorku připravil o ochranu tmy.

Jeho naděje se vyplnily ve 2:56, kdy Šinano prudce zahnula na jihozápad – zřejmě jako začátek další kličky ve snaze domnělé americké ponorky zmást. Ve skutečnosti se letadlová loď otočila přímo proti Archerfish a rychle se blížila. To byla příležitost, na kterou Enright čekal – ponorka již dávno měla v příďových torpédometech připraveno 6 torpéd Mark 14, každé z nich nesoucí hlavici o váze téměř 300 kg. Ve 3:05 se Archerfish ponořila do periskopové hloubky, zbraňový důstojník zadal údaje o kurzu cíle do elektromechanického počítače TDC a nastavil torpéda na azimut vrácený počítačem. Z Enrightova rozkazu pak byla torpéda nastavena na hloubku pouhých 10 stop (3 metry); komandér doufal, že zásahy takto blízko čáře ponoru zvýší pravděpodobnost převrácení.

Pár minut na to Šinano opět změnila kurz, tentokrát na jih. Tím ale kapitán Abe nevědomky nabídl Enrightovi celý pravobok své lodi – ideální cíl pro každého ponorkáře. Jeden z eskortních torpédoborců při tomto manévru proplul přímo nad Archerfish a jeho kýl jen o několik metrů minul špičku velitelské věže ponorky, ponorku ale nezachytil. Ve 3:15 pak Enright vydal povel ke střelbě a ponorka vypustila salvu šesti torpéd. O dvě minuty později v periskopu spatřil, jak podél pravoboku Šinana „vykvétají“ exploze torpédových hlavic. Skrze periskop to vypadalo, že zasáhlo všech šest „ryb“. Na oslavy ale nezbyl čas – výbuchy hlavic zalarmovaly eskortní plavidla, která se na útočníka měla co nevidět vrhnout. Enright proto okamžitě po potvrzení zásahů nařídil provést nouzový ponor a připravit se na napadení hlubinnými náložemi. Hodiny ukazovaly 3:22, když ponorka začala rychle klesat do hloubky 120 metrů.

Ve skutečnosti inkasovala Šinano „jen“ čtyři zásahy torpédy, všechny v hloubce cca 14 stop (4,2 m). První z nich zasáhlo blízko zádě, způsobilo zaplavení skladu chlazených potravin a usmrtilo několik desítek strojníků spících v kajutách nad místem zásahu. Druhé torpédo udeřilo na zádi v místě, kde pravá vnější hnací hřídel opouštěla trup. Přilehlá strojovna se v mžiku ocitla pod vodou, její personál naštěstí stačil uniknout. Třetí hlavice protrhla trup u kotelny č. 3, kde pronikající voda usmrtila všechny námořníky a uhasila jeden z kotlů. Výbuch rovněž uvolnil traverzu, která prorazila nedostatečně pevnou přepážku a umožnila vodě proniknout i do dalších dvou okolních kotelen. Čtvrtý a poslední úder zničil pravou kompresorovou místnost, protrhl jednu z palivových nádrží a způsobil zaplavení okolních skladů munice pro protiletecká děla. Pod vodou se ocitl i jeden ze dvou velínů opravárenských čet.

Na můstku Šinana reagoval kapitán Abe vyhlášením bojového poplachu. Zároveň však věřil pevnosti konstrukci své lodi a doufal, že čtyři torpéda na potopení kolosu o velikosti Šinana nestačí. I proto trval na tom, aby loď dál plula maximální rychlostí a znemožnila tak nepříteli útok opakovat. Ve skutečnosti ale loď utrpěla smrtelnou ránu. Všechna torpéda Archerfish explodovala podél nedostatečně kvalitního svaru mezi pancéřovým pásem a protitorpédovou obšívkou. Síla výbuchů svar rozervala a umožnila vodě pronikat do trupu daleko rychleji, než kdokoliv na palubě čekal. Abeho rozhodnutí nezpomalit pak jen zvyšovalo tlak, pod kterým voda do trupu pronikala.

Právě v této chvíli se naplno projevila uspěchanost konstrukce. Vodotěsné přepážky nedokázaly zadržet tlak vody, která se tak mohla volně rozlévat po podpalubí. K zaplavování přispěly i otevřené šachty a chybějící utěsnění otvorů pro kabeláž. Během pár minut již Šinano plula s náklonem 10° na pravobok a dál se nakláněla. Abe se pokusil loď vyrovnat vpuštěním téměř 3000 tun vody do vyvažovacích nádrží na levoboku, náklon se však nadále zvýšil na 13°. To ztěžovalo už tak náročnou práci opravárenských čet, které se snažily ze všech sil vzrůstající hladinu vody zastavit. Kvůli absenci odčerpávacích pump si ale museli opraváři vystačit jen s ručními pumpami, které jednoduše nestačily. Teprve tehdy si kapitán Abe uvědomil, že situace je daleko vážnější, než původně odhadoval. Vydal proto pokyn ke změně kurzu směrem k mysu Šiono na jižním cípu poloostrova Kii. Zde chtěl Šinano navést na mělčinu a zachránit ji před potopením.

Ve 3:30 již náklon činil 15° a stále se zvětšoval. Ve 4:20 posádka zaplavila balastní nádrže na levoboku, čímž se podařilo náklon zmenšit o zhruba 3°, byť za cenu poklesnutí celého trupu. O 40 minut později dostali všichni civilní dělníci na palubě Šinana rozkaz přesunout se na eskortní torpédoborce; důvodem byly stížnosti opravárenských čet na panikařící civilisty překážející v práci. Loď stále plula rychlostí zhruba 18 uzlů, okolo 5:30 už ale motory nedokázaly dále kompenzovat vzrůstající tíhu vody. Zatímco nad Pacifikem vycházelo slunce, zpomalila Šinano na sotva 10 uzlů.

V zoufalé snaze o vyrovnání lodi posádka pokračovala v zaplavování oddílů na levoboku a krátce před 6:00 se náklon podařilo snížit na 7°. Námořníci se snažili vodu odčerpávat ručními pumpami, na některých místech lodi se dokonce uchýlili k ručnímu vylévání za pomoci kbelíků. Voda však nadále pronikala skrze nedostatečně pevné přepážky, poklopy, ventilační šachty a další neutěsněné prostory. Když pak voda zaplnila i vnitřní strojovnu na pravoboku, vymklo se zaplavování kontrole a náklon se rychle zvětšil na 20°. Ventily vyvažovacích nádrží na levoboku se tak ocitly nad čarou ponoru, což zhatilo jakékoliv další snahy o vyrovnávání náklonu.

Voda postupně vyřazovala z provozu lodní kotle a v 7:00 se motory definitivně zastavily. O hodinu později dostali strojníci rozkaz opustit podpalubí a přesunout se na vrchní paluby. Pro mnoho z nich přišel tento rozkaz pozdě a čekala je smrt utopením v temných útrobách lodi. Stejný osud stihl i desítky členů opravárenských čet, které stále statečně bojovaly s přívalem vody. Nestačila ale ani jejich oběť, ani zoufalý Abeho krok v podobě úmyslného zaplavení zbývajících kotelen na levoboku. Když se tímto podařilo snížit náklon jen o 2°, vydal Abe rozkaz eskortním torpédoborcům vzít Šinano do vleku. Pevnina byla zhruba 105 km daleko a Abe stále ještě doufal, že se mu podaří loď zachránit. Šlo však o předem ztracený podnik – s potápějícím se kolosem o výtlaku přes 70 000 tun nedokázal pohnout ani spojený výkon všech tří torpédoborců. Když pak jedno z ocelových tažných lan prasklo, byly další pokusy o odtah odvolány.

Voda mezitím plnila jeden oddíl za druhým. Okolo 9:00 zaplavila generátory a loď tak přišla o zdroj elektřiny. Krátce na to náklon překročil úhel 20° a voda brzy dosáhla okraje velitelského ostrova. Členové posádky se zoufale chytali čehokoliv po ruce, aby se na nakloněné podlaze udrželi na nohou. Mezi posádkou se šířila panika, někteří mladší námořníci začali skákat přes palubu. V 10:18 pak Abe poznal, že nemá jinou možnost než nařídit evakuaci – náklon v té chvíli již činil téměř 30° a loď se mohla každou minutou převrátit. Hrdost a čest však Abemu nedovolily jednoduše vydat rozkaz k opuštění lodi. Místo toho své muže oficiálně uvolnil ze služby a dal jim pokyn zachránit se jakýmkoliv vhodným způsobem.

Palubní interkom dávno nefungoval, zprávu proto museli ústně rozšířit důstojníci a poddůstojníci. Ihned poté začaly stovky námořníků opouštět palubu. Loď postrádala záchranné čluny, trosečníci proto brali zavděk čímkoliv plovatelným a snažili se dostat na palubu eskortních torpédoborců. Mezi nimi byl i jistý podporučík Jamagiši, kterému připadla důležitá úloha zachránit posvátný portrét císaře Hirohita – nedílnou součást výbavy císařských válečných plavidel.

Sám kapitán Abe poděkoval osazenstvu můstku za jejich službu a propustil je. Pak prvnímu důstojníkovi oznámil svůj úmysl zůstat na můstku a jít ke dnu se svou lodí. Stejné rozhodnutí učinil i vrchní navigátor. Mezi propuštěnými byl i podporučík Jasuda, správce lodního deníku. Samotný lodní deník, pevně uvázán u Jasudova pasu, byl opatřen vodotěsným obalem a malou bójkou. Pokud by pak podporučík nedokázal palubu opustit, slíbil deník uvolnit a nechat jej vyplavat na hladinu.

Obklopena trosečníky snažícími se odplavat do bezpečí se umírající Šinano nezadržitelně klonila k pravoboku. Po půl jedenácté dopoledne se začala voda vlévat do otevřených šachet palubních výtahů a vzniklý vír do sebe nasál desítky námořníků ve vodě okolo. V 10:57 se pak nejtěžší letadlová loď své doby definitivně převrátila. Trosečníci mohli jasně slyšet kovové skřípění hroutících se přepážek a burácení páry ze zničeného potrubí.

O chvíli později Šinano zmizela pod hladinou zádí napřed na souřadnicích 33°07′N 137°04′E; hloubka v těchto místech dosahuje téměř 4000 metrů. V jejích útrobách zahynulo celkem 1435 námořníků a civilistů, dalších 1080 se podařilo zachránit. Mezi mrtvými byl i podporučík Jasuda, svůj slib ale splnil - zatímco on sám klesal ke dnu se svým kapitánem, lodní deník vystoupal na hladinu a později byl vyzvednut. Okolo 14:00 pak vrchní velení japonského námořnictva obdrželo následující hlášení: „Z 2515 členů posádky na palubě Šinana je pohřešováno 1435. Přežilo 1080 mužů - 55 důstojníků, 993 poddůstojníků a řadových námořníků, 32 civilistů. Portrét císaře je v bezpečí na palubě Hamakaze. Všechny tajné dokumenty se potopily do hloubky 4000 metrů v zamčeném trezoru.“

Trosečníci putovali na ostrov Micuko u Kure, kde je z rozkazu císařské admirality čekala internace v místních ubikacích. Posádky eskortních torpédoborců pak dostaly přísný zákaz opouštět palubu. Admiralita se těmito kroky snažila potopení Šinana utajit před japonskou veřejností a ušetřit tak císařskou propagandu velkého ponížení. Během prosince 1944 pak byla skupina 30 důstojníků a poddůstojníků dopravena do Tokia, kde je čekala série nepříjemných výslechů vedených zvláštní vyšetřovací komisí v čele s viceadmirálem Guničim Mikawou. Ta však nakonec žádného konkrétního viníka neurčila a odpovědnost neurčitě rozdělila mezi loděnice, posádku a velení námořní základny v Jokosuce.

Nepadly ani žádné tresty. Pokud ovšem existuje skutečný viník ztráty Šinana, logicky to nemůže být nikdo jiný než samotné velení císařského námořnictva. Právě admiralita totiž trvala na co nejrychlejším dokončení lodi a následně i přes námitky kapitána Abeho trvala na brzkém vyplutí z Jokosuky. Kdyby Abe dostal více času na výcvik posádky a nutné zkoušky vodotěsnosti a vzduchotěsnosti přepážek, možná by se mu podařilo loď zachránit. To už se ale nikdy nedozvíme. Stejně tak se ani nedozvíme další detaily z vyšetřování – po japonské kapitulaci byly všechny související dokumenty včetně lodního deníku zničeny, aby nepadly do rukou Američanům. Veškeré výše uvedené informace tak vycházejí primárně ze vzpomínek přeživších, které měl komandér Enright možnost vyzpovídat při psaní své knihy (viz zdroje).

A co se mezitím dělo s ponorkou Archerfish? Eskortní torpédoborce nedokázaly nalézt přesnou polohu ponorky a naslepo shodily nejméně 14 hlubinných náloží, všechny však explodovaly v bezpečné vzdálenosti. Po zhruba 15 minutách pak torpédoborce ustoupily. Za úsvitu ponorka opatrně vystoupala do periskopové hloubky a když nalezla jen prázdný oceán, vynořila se na hladinu. Zbytek dne strávila Archerfish rutinním hlídkováním a ve večerních hodinách odeslal komandér Enright depeši s hlášením o potopení nepřátelské letadlové lodě neznámé třídy. Aniž by to tušil, získal světové prvenství. Šinano je totiž dodnes největší válečnou lodí, která kdy byla potopena ponorkou.

Zbytek páté bojové patroly Archerfish proběhl bez jakékoliv významnější události a 15. prosince 1944 ponorka zakotvila na Guamu. Enright i jeho posádka byli uvítáni jako hrdinové, krátce na to se ale komandér dozvěděl, že americká námořní rozvědka jeho nárok odmítá uznat. Zpravodajci tvrdili, že znají polohu všech zbývajících japonských letadlových lodí a ani jedna se 28. listopadu nenacházela v hlídkovém sektoru Archerfish. Na základě Enrightova nákresu a odposlechů japonské rádiové komunikace však nakonec rozvědka přiznala komandérovi potopení letadlové lodě třídy Híjó o výtlaku 28 000 tun. Ač to byla sotva polovina skutečného výtlaku Šinana, neměl Enright důvod k protestům.

Archerfish se na moře vrátila až v lednu 1945 a během své šesté patroly si nárokovala zničení japonské ponorky. Zpráva o kapitulaci Japonska ji zastihla na sedmé patrole, z níž zamířila do Tokijského zálivu a zakotvila v Jokosuce. Shodou okolností zde mohl Enright vidět obří suchý dok, kde Šinano vznikla. V září 1945 byla Archerfish jedním z plavidel střežícím bitevní loď USS Missouri, na jejíž palubě představitelé Japonska 2. září 1945 podepsali akt bezpodmínečné kapitulace. Po válce se následně vrátila do USA, kde ji čekala služba v Karibiku. Její kariéra měla skončit až v roce 1968, kdy ji coby cvičný cíl potopilo americké torpédo.

Komandér Enright rovněž pokračoval ve službě u US Navy. V roce 1946 jej pak zastihla nečekaná zpráva – američtí zpravodajci se při procházení japonských archivů dozvěděli o existenci Šinana, téměř dva roky po jejím potopení. Teprve nyní vyšlo najevo, jak významnou kořist Enright ulovil, a odměna na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě ten samý rok byl komandér Enright ověnčen Námořním křížem, druhým nejvyšším vyznamenáním amerického námořnictva. V roce 1952 se dočkal povýšení na kapitána, později vedl 31. ponorkové divizi a v letech 1959-1960 velel raketovému křižníku USS Boston. Jeho 30 let dlouhá kariéra skončila 1. července 1963, kdy odešel do zasloužené penze. Zemřel v roce 2000 ve věku 89 let.

Na závěr tohoto dlouhého textu si nechám závěry americké technické mise, která po válce vypracovala hlášení o příčinách potopení Šinana. Dokument zmiňoval nedostatečnou protitorpédovou ochranu, konkrétně výše zmíněný nekvalitní svar. Nezapomnělo se ani na kovovou traverzu v kotelně č. 3, která byla uvolněna silou exploze torpéd a prorazila přepážku mezi kotelnami č. 3 a 1. Součástí hlášení byla i následující poznámka: „Ze všech námořních katastrof byla pro Japonsko tou nejvíce zdrcující ztráta Šinana. Šlo o třetí a poslední válečnou superloď, která šla ke dnu druhý den své první plavby po zásahu pouhými čtyřmi torpédy. Je snadné si představit šok, jaký tato událost japonskému ministerstvu námořnictva způsobila.“