Článek
Film režiséra Petra Nikolaeva z roku 1997 vznikl podle stejnojmenného románu Michala Viewegha, který se po svém vydání stal jedním z nejčtenějších českých bestsellerů devadesátých let. Příběh rodiny Vítkových zachycuje období od pražského jara přes normalizaci až po listopad 1989 a ukazuje, jak se politické poměry promítaly do každodenního života obyčejných lidí. Humor se tu přirozeně střídá s bolestnými okamžiky a právě tato kombinace dodnes funguje i na nové generace diváků.
Viewegh měl obavy, výsledek ho ale potěšil
Převést úspěšný román na film nebylo jednoduché. Na scénáři se během let vystřídalo hned několik autorů. První verze připravoval Petr Zelenka, jednu z variant psal dokonce Josef Abrhám. Nakonec dostal důvěru spisovatel Jan Novák, jehož práci Michal Viewegh dobře znal.
Autor předlohy později přiznal, že by některé věci řešil jinak, zároveň ale ocenil, že film vystihl atmosféru knihy. Obával se hlavně toho, aby z příběhu nevznikla prvoplánová komedie, která by potlačila jeho hořkou stránku. „S konečnou podobou filmových Báječných let jsem spokojený. Bál jsem se zpočátku spíš toho, že z nich vznikne film za každou cenu ‚humorný‘,“ usmíval se.
Michal Viewegh byl s výsledkem spokojený
Malý Kvido hercem není, Vetchý prožil tragédii
Obsazení dětského představitele Kvida nebylo jednoduché. Režisér Petr Nikolaev hledal chlapce, který bude působit nenuceně, zvládne náročné dialogy a zároveň bude odpovídat představě literární postavy. Jan Zahálka přitom nebyl od začátku favoritem. Nakonec ale při konkurzu zaujal natolik, že roli získal. Honorář investoval do nového počítače, který výrazně ovlivnil jeho další život. Herectví nakonec opustil, vystudoval informatiku a profesně se věnuje světu informačních technologií a je ve svém oboru velice úspěšný.
Jedna z nejsilnějších postav filmu stojí na výkonu Ondřeje Vetchého. Jeho Aleš Vítek je vzdělaný muž, který se odmítá podřídit režimu a postupně se pod tlakem okolností psychicky hroutí. Jen málokdo ale ví, že krátce před začátkem natáčení zemřel hercův otec. Přesto se Vetchý rozhodl práci nepřerušit, i když natáčel s velkou bolestí. Emocionálně náročná role vznikala v období, které bylo pro něj osobně mimořádně těžké. Možná i proto působí jeho výkon dodnes tak autenticky.
O hlavní role usilovala známá jména
Casting byl mimořádně rozsáhlý. Tvůrci zvažovali celou řadu známých herců a hereček. Na konkurzech se objevili například Bolek Polívka, Josef Abrhám, Jan Hartl, Ivana Chýlková nebo Simona Postlerová. Nakonec vznikla sestava, která je dnes s filmem neodmyslitelně spojená. Vedle Ondřeje Vetchého a Libuše Šafránkové zaujali také Vladimír Javorský jako stranický funkcionář Šperk, Vladimír Dlouhý, Vilma Cibulková nebo Jakub Wehrenberg v roli dospělého Kvida.
Přestože děj diváka zavede do Sázavy a jejího okolí, filmaři využili hned několik různých lokalit. Vila rodiny Vítkových stojí v Týnci nad Sázavou a pochází z konce dvacátých let minulého století. Silnice, po níž rodina přijíždí do svého nového domova, se ale nachází mezi Jílovým u Prahy a Lukami pod Medníkem. Také slavná vrátnice sklárny není tím, čím se zdá. Ve skutečnosti totiž vznikla u areálu společnosti JAWA v Brodcích u Týnce nad Sázavou. Dnes už navíc tato stavba neexistuje.
Ondřej Vetchý na sobě nedal během natáčení znát, čím prochází
Některé kapitoly z knihy se do filmu nevešly
Atmosféru sedmdesátých a osmdesátých let pomáhá vytvářet také pečlivě vybraná hudba. Zazní například píseň Mám rozprávkový dom v podání Karla Gotta, která dobře zapadá do nostalgického vyznění filmu. Pozorným divákům neuniknou ani televizní ukázky z legendárních snímků Kladivo na čarodějnice nebo Spalovač mrtvol. Oba filmy patřily po roce 1968 mezi takzvané trezorové tituly, které komunistický režim na dlouhá léta stáhl z distribuce. I takové detaily pomáhají připomenout atmosféru doby, ve které se příběh odehrává.
Stejně jako u většiny adaptací se ani zde nepodařilo převést na plátno všechno. Michal Viewegh později připomněl, že ve filmu chybí například epizoda s přejmenováním fenky na Něhu, stěhování babičky kvůli zdravějšímu vzduchu nebo úmrtí prarodičů. Do filmu ale mohl částečně zasahovat. „Musí se kamarádit s producentem, mít přátelský vztahy s režisérem a se štábem a pak mu to samozřejmě dovolí,“ vysvětloval s nadhledem.
Většina čtenářů i kritiků hodnotila adaptaci jako jednu z nejzdařilejších filmových verzí Vieweghových knih. „Já jsem měl docela štěstí, kromě filmu Případ nevěrné Kláry, který úplně nesplnil moje očekávání, tak všechny ty filmy mám nějakým způsobem rád. Vidím tam samozřejmě občas drobné chybičky,“ uvedl k tomu. K úspěchu přispěl nejen silný scénář a herecké výkony, ale také schopnost zachytit absurditu normalizace s humorem, který nikdy nepřebíjí lidské osudy.
Zdroje: autorský článek s využitím
