Článek
Lucie Polišenská (40) se narodila 17. května 1986 v Šumperku a její cesta k herectví nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se dnes mohlo zdát. Vystudovala střední zdravotnickou školu a nějakou dobu skutečně počítala s tím, že bude pracovat ve zdravotnictví. Zkušenosti získala při praxích v nemocnicích a několik letních brigád absolvovala také v lázních ve Velkých Losinách.
Ještě před DAMU ale měla k umění poměrně blízko. Dvanáct let zpívala v šumperském dětském sboru Motýli a právě prostředí kolem zpívání ji postupně přivedlo také k divadlu. Během studia na zdravotnické škole se dostala k amatérskému divadlu a začala zjišťovat, že ji herectví baví možná víc než představa práce v nemocnici. „Podle mě je cesta ze zdravotní školy k herectví bližší než z jiných škol. Ve zdravotnictví jste pořád mezi lidmi, před očima se vám odehrávají silné příběhy nemocných i jejich rodin,“ zamýšlela se.
Říkali jí, že je tlustá a na DAMU nemá
Při rozhodování, zda se o hereckou školu vůbec pokusit, se musela vypořádat i s názory okolí. „To víte, že mi spousta lidí říkala, abych tam nechodila, protože jsem tlustá a že takové holky tam nechtějí. Mně to bylo jedno, milovala jsem divadlo a chtěla jsem to zkusit. Navíc když jsem věděla, jaké skvělé herečky byly Stella Zázvorková, Helena Růžičková, přišlo mi to v pohodě,“ usmívala se. Naštěstí se tedy nenechala odradit.
Na DAMU byla přijata a v letech 2005 až 2009 studovala činoherní herectví. Už během školy hostovala v několika divadlech a postupně získávala zkušenosti, které jí po absolutoriu pomohly dostat se k profesionálnímu divadlu.
Lucie Polišenská dnes září třeba v seriálu Polabí
Její první výraznější angažmá vedlo do Divadla na Vinohradech. Tam ale zjistila, že samotné absolvování DAMU ještě neznamená, že člověk dostane vysněné role. Později vzpomínala, že ji vadilo zařazení do škatulky. „Nenapadlo mě kalkulovat, co vlastně ‚můžu a nemůžu‘ hrát. Říkala jsem si, že nejdůležitější je naučit se herectví a zároveň nepopřít samu sebe, pořád se rozvíjet, zdokonalovat se v tom, co mi jde samo.“ Byla to zkušenost, která ji naučila především trpělivosti. A ta se jí nakonec vyplatila.
Z Vinohrad až do Národního divadla
Polišenská postupně získávala další příležitosti a v roce 2015 se stala členkou Činohry Národního divadla. V jeho souboru působila do roku 2024 a dnes zde pokračuje jako host. Během let se objevila například ve Spalovači mrtvol, Zbyhoňovi nebo v inscenaci Srpen v zemi indiánů.
Sama přitom přiznávala, že její cesta do Národního divadla nebyla jen otázkou talentu. Pomohly jí také předchozí pracovní kontakty. S Danem Špinarem například spolupracovala už dříve a právě on jí později nabídl angažmá v Národním divadle. „Ani ve snu mě nenapadlo, že bych někdy mohla hrát na Vinohradech nebo v Národním, nebo točit filmy. Jen mě hrozně bavilo divadlo a atmosféra v něm.“
Vedle divadla se stále výrazněji prosazovala také před kamerou. Zahrála si například ve filmu Kobry a užovky, v seriálech Ohnivý kuře, Slunečná, Zoo nebo Krejzovi. Její herecký projev má přirozenou komediální polohu, zároveň ale není založený pouze na laciném vtipu. „Nedělá mi problém si ze své postavy udělat srandu, ale musí to mít smysl,“ vysvětluje.
Získala Thálii za Evu Olmerovou
V posledních letech navíc ukázala, že její herecký rejstřík zdaleka nekončí u televizních komedií. V říjnu 2025 získala Rozhlasovou Cenu Thálie za ztvárnění jazzové zpěvačky Evy Olmerové. S Českým rozhlasem přitom spolupracuje už od roku 2010 a vytvořila pro něj řadu různých rolí.
Na přípravě role Olmerové je zajímavé především to, že se nesnažila slavnou zpěvačku jednoduše napodobit. „Přijde mi, že když člověk dělá známé, slavné osobnosti, tak je hrozně těžké to napodobovat nebo se k tomu nějak přibližovat. A my jsme touto cestou nešli. Takže jsme měli daleko větší svobodu to udělat trošku po svém a spíš jsme se věnovali příběhu a postavám a životnímu osudu, než že bych se snažila být Evou Olmerovou,“ uvedla Polišenská.
V roce 2025 se Polišenská objevila také v seriálu Polabí, kde ztvárnila Jarku. Postava je svérázná, praktická a vybavená výrazným smyslem pro ironii. Společně s Lukášem Příkazkým vytvořila jednu z komediálních dvojic seriálu.
Lucie Polišenská na premiéře filmu bojovník
Manžela Romana veřejně neukazuje
Přestože je Lucie Polišenská známou herečkou, své soukromí si hlídá poměrně důsledně. S manželem Romanem se vzali v roce 2018, ovšem o jejich vztahu dlouho veřejně příliš nemluvila. Dnes už není žádným tajemstvím ani jeho jméno. Polišenská ale zároveň jasně vysvětluje, proč svého muže nechce vystavovat médiím. Nechce stavět vlastní popularitu na společných fotografiích a společenských akcích. Roman navíc veřejně nevystupuje jako celebrita a soukromí je mu příjemnější.
Zajímavé je, že kolem jejího manžela v minulosti vznikaly různé nepřesnosti. „Všude píšou, že je můj manžel o deset let mladší, stavař. Romanovi je 46 a rozhodně stavař není. Byl čtrnáct let v divadle a už z něj odešel,“ tvrdila.
Praha jí nikdy úplně nepřirostla k srdci
Polišenská netráví svůj volný čas typickým způsobem, jaký by člověk od úspěšné herečky čekal. S manželem žijí na rodinném statku v Počepicích na Příbramsku a postupně ho opravují. Část času stále tráví v Praze kvůli práci, ale jakmile má možnost odjet na venkov, podle svých slov toho ráda využije. „Raději opravím statek, než abych celý život vydělávala na drahý byt v Praze,“ říká jasně.
V prostředí, kde se ještě nedávno pohybovala mezi zkouškami, natáčením a divadelními představeními, tak najednou řeší úplně jiné starosti. Zahradu, zeleninu, opravy domu nebo zavařování. A nejde jen o romantickou představu života na venkově. Polišenská se do práce skutečně pouští. „Mě baví se hrabat v hlíně. Je to takový protipól divadla. Vždycky si říkám: Členka souboru Národního divadla jde kydat.“ To je možná jedna z nejzajímavějších věcí na její současné životní etapě. Zatímco v Praze je herečkou, na statku se z ní stává hospodářka.
Má vlastní hejno kachen
Život na statku už zahrnuje také zvířata. Polišenská například chová indické běžce, kteří jí pomáhají se slimáky. A protože je zjevně nebere jen jako užitečné pomocníky, ale jako domácí společníky, všechny dostaly jména. Hlavním kačerem je Zdenál, kterého doplňují Jarmila, Ivana, Libuška a Danuška. „Asi se sežrat dají, když je nejhůř. Ale Zdenála ne, k tomu mám silnou citovou vazbu. Jsou to kámoši a kámoši se nejí.“
Přezdívka „velkostatkářka“, kterou jí dali přátelé, proto není úplně od věci. Sama ji bere s humorem. A právě humor je něco, co se u Lucie Polišenské objevuje napříč jejími rozhovory i rolemi. Nejde ale o neustálou potřebu bavit okolí. Spíš o schopnost nebrat sebe ani hereckou profesi příliš smrtelně vážně.
Její dnešní život tak působí jako poměrně zajímavý kontrast. Na jedné straně Národní divadlo, film, seriály a Thálie. Na druhé starý statek, zahrada, zavařené okurky, kachny a práce, která nemá s hereckou slávou vůbec nic společného.
Zdroje: autorský článek s využitím
