Článek
Vlastimil Brodský měl ke Karlu IV. zpočátku poměrně velké výhrady. Nepřipadal si jako typ člověka, který by měl přesvědčivě představovat majestátního panovníka. Podskalský však na jeho obsazení trval a snažil se herce přesvědčit, že Karel IV. nemusí být na plátně jen vznešenou historickou ikonou. Brodský nakonec roli přijal a pojal ji po svém. Jeho Karel IV. není strnulý panovník z učebnice, ale živý muž, který dokáže být ironický, trochu rozpačitý a především lidský. To se později stalo jednou z největších předností filmu.
Zajímavé je, že jeho pojetí se ne vždy zamlouvalo kolegům. Karel Höger, který hrál Arnošta z Pardubic, Brodskému vytýkal, že svým výkonem Karlovi IV. ubírá část tradiční panovnické vznešenosti. Podskalského vzpomínky na natáčení dokonce zachycují kritiku Brodského gesta, kdy si herec dával prsty za opasek „jako nějaký kovboj“.
Brejchová měla hrát silnou ženu
Jana Brejchová dostala roli Elišky Pomořanské. Její filmová postava má být elegantní císařovnou, která kvůli lásce k manželovi poruší zákaz a tajně se dostane na Karlštejn. Historická Eliška Pomořanská ovšem nebyla jen půvabnou panovnicí. Středověké zprávy jí připisují mimořádnou fyzickou sílu. Byla známá i její síla, traduje se například její schopnost otáčet či ohýbat podkovy.
Filmová scéna, v níž Brejchová láme meče, tak nevznikla úplně náhodou. Tvůrci se inspirovali právě touto historickou tradicí. Rozdíl byl samozřejmě v tom, že skutečná Eliška měla k podobným výkonům podstatně blíž než elegantní herečka před kamerou. A ještě jedna zajímavost: Brejchová ve filmu nezpívá slavnou píseň Lásko má, já stůňu. Její hlas nahradila Helena Vondráčková. Nebylo to přitom poprvé, Brejchové propůjčila hlas už předtím ve filmu Dotek motýla.
Královský pár ve skutečnosti procházel krizí
Nejzajímavější zákulisní příběh se týká přímo hlavních představitelů. Vlastimil Brodský a Jana Brejchová byli v době natáčení skutečnými manželi. Vzali se v roce 1964 a jejich vztah měl za sebou řadu společných filmů i narození dcery Terezy. Jenže v době vzniku Noci na Karlštejně už jejich manželství nebylo v nejlepší kondici. Během natáčené filmu se navíc Brejchová sblížila s Jaromírem Hanzlíkem, který ve filmu představoval královského šenka Peška. Brodského situace zasáhla i proto, že Hanzlík nebyl cizím člověkem, oba byli kolegové a přátelé z vinohradského divadla.
Není proto těžké pochopit zvláštní ironii, která dnes z filmu vyzařuje. Brodský a Brejchová před kamerou představují oddané manžele Karla IV. a Elišku Pomořanskou, zatímco jejich vlastní vztah se nacházel v období, které nakonec vedlo k rozchodu. K rozvodu však nedošlo okamžitě po natáčení. Manželé se rozešli až v roce 1980.
Zajímavým epilogem byla Arabela. Právě v roce 1980, kdy už jejich manželství směřovalo ke konci, si oba zahráli další manželský pár – krále a královnu. Diváci tak mohli sledovat dvojici, která dokázala před kamerou působit harmonicky, přestože jejich skutečný vztah už byl minulostí.
Marvan točil navzdory vážnému zdravotnímu stavu
Ještě dramatičtější byla situace Jaroslava Marvana. Představitel purkrabího Ješka byl během natáčení vážně nemocný a jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. Na plac proto přijížděl z nemocnice na revers. „V závěru jsme ho museli při záběrech i podpírat,“ poznamenal si režisér do svého deníčku.
Marvan přitom svou nemoc před kamerou prakticky neprozradil. Jeho Ješek působí jako komediální postava a herec zvládl své scény s profesionalitou, která je s odstupem času možná ještě působivější. Noc na Karlštejně se pro něj zároveň stala posledním filmem. Marvan zemřel v květnu 1974, tedy ještě před celostátní premiérou snímku, která se uskutečnila 12. července téhož roku.
Jan Werich nakonec dostal stopku
Mimochodem, purkrabího měl původně hrát Jan Werich. Do výsledné podoby filmu však zasáhla tehdejší politická situace a Werich se v něm nakonec objevit nesměl. Podobně z filmu vypadla i Jiřina Jirásková, která měla původně hrát Ofku. Nakonec ji nahradila Slávka Budínová. Obsazení se tak změnilo nejen kvůli uměleckým rozhodnutím, ale také kvůli atmosféře začínající normalizace.
Matuška, Hála a Štědrý: když natáčení nešlo podle plánu
Komplikace se nevyhnuly ani hudební části filmu. Waldemar Matuška, představitel cyperského krále Petra, měl během produkce pracovní povinnosti v Sovětském svazu a jeho nepřítomnost bylo nutné řešit i při dokončování některých scén. Ve filmu přitom patří k nejvýraznějším hudebním postavám a nazpíval mimo jiné píseň Do věží.
Podskalského natáčecí deník zachytil i poněkud méně vznešenou epizodu. Zpěváci Karel Hála a Karel Štědrý se během jednoho deštivého dne podle jeho zápisu opili natolik, že nebyli schopni natočit plánované pěvecké scény. Podobné historky připomínají, že natáčení velkého filmového muzikálu nebylo zdaleka tak uhlazené, jak působí výsledný film.
Karel Svoboda a písně, které přežily film
Velkou část dlouhověkosti filmu má na svědomí hudba Karla Svobody a texty Jiřího Štaidla. Lásko má, já stůňu, Do věží nebo Hoja hoj se dávno osamostatnily od samotného filmu. Přitom právě hudební složka pomohla Podskalského filmu odlišit se od klasických historických komedií. Místo snahy o realistickou rekonstrukci středověku vznikla stylizovaná podívaná, která kombinuje dobové kostýmy a kulisy s moderně pojatou filmovou muzikálovou zábavou.
Film se natáčel mimo jiné na skutečných historických lokacích, včetně Karlštejna a Křivoklátu. Některé záběry z Křivoklátu jsou dnes snadno rozpoznatelné a stejná místa se objevila i v dalších českých filmech a pohádkách.
Každopádně Noc na Karlštejně vznikala v době, kdy se na place řešily osobní krize, zdravotní problémy, zásahy do obsazení i obyčejné produkční starosti. Na výsledku to ale není téměř znát. V tom je možná největší kouzlo celého filmu. Národní filmový archiv navíc v roce 2024 uvedl nově digitalizovanou verzi snímku. Po půl století tak dostala Podskalského komedie technicky novou podobu, aniž by přišla o svou původní atmosféru.
Zdroje: autorský článek s využitím
