Článek
Příběh Kolji je zasazen do roku 1989, tedy do období těsně před sametovou revolucí. Proto jsou některé chyby ve filmu zajímavější než běžné přešlapy s rekvizitami. Tvůrci se totiž pokoušeli vytvořit konkrétní obraz tehdejší Prahy, jenže do záběrů se jim dostaly věci z pozdější doby. Jednou z nejviditelnějších jsou automobily.
Ve scénách, kdy František Louka jezdí s Koljou po Praze, se v okolním provozu objevují vozy, které do roku 1989 časově nezapadají. Například při odjezdu Louky s Koljou z kina v Trabantu je v hustém provozu vidět Ford Escort Mark VI. Ten se však objevil až v následující dekádě. Podobný problém se týká i dalších aut v pozadí. Některé automobily viditelné kolem Loukova vozu byly novější než rok, ve kterém se příběh odehrává.
Žižkovská věž prozradila, že se natáčelo později
Ještě nápadnější je pražská dominanta, která se ve filmu objeví při Loukově cestě tramvají. V dálce je vidět Žižkovský televizní vysílač v podobě, kterou známe dnes. Jenže v roce 1989 ještě dokončený nebyl. Přípravné práce sice začaly v roce 1985, ale vysílač byl uveden do provozu 18. února 1992. Jelikož filmová scéna zachycuje vysílač v jeho dokončené podobě, divák se dívá na Prahu, která v době děje ještě nemohla vypadat přesně takto.
Další časový paradox se skrývá v pražském metru. Ve filmu je na čelním voze soupravy vidět označení Českomoravská. Pro rok 1989 je to problém, protože stejnojmenná stanice tehdy ještě nebyla v běžném provozu. Dopravní podnik hlavního města Prahy uvádí, že úsek Florenc–Českomoravská byl uveden do pravidelného provozu až 22. listopadu 1990.
Další historický detail se objeví na železnici. Na motorovém vlaku je podle databáze Kfilmu logo ČD, tedy Českých drah. Jenže v době, kdy se děj Kolji odehrává, české železnice ještě tuto značku používat nemohly. České dráhy samy uvádějí, že vznikly v roce 1993 jako nástupnická organizace bývalých Československých státních drah. V roce 1989 tedy fungovaly ČSD, nikoli ČD. I v tomto případě tak jde o jednoznačný anachronismus.
Rohlík, který zázračně doroste
Ne všechny chyby ale souvisejí s historií. Jedna z nejjednodušších se objeví ve scéně, kdy Louka přichází domů. Cestou po schodech ukusuje z rohlíku. V jednom záběru už má přibližně polovinu snědenou. Po střihu se ale rohlík zázračně vrátí do původního stavu. Louka se blíží ke dveřím paní domácí a v ruce má znovu celý rohlík. Je to přesně ten druh přešlapu, který při prvním sledování prakticky nemá šanci upoutat pozornost. Jakmile ho ale člověk jednou zná, při další projekci už se na něj soustředí.
Další chyba se objeví hned na začátku filmu v krematoriu. Louka v podání Zdeňka Svěráka tam nadzvedává sukni Libuše Šafránkové. V pozadí přitom pokračuje hudba. Problém je v tom, že v daném okamžiku podle popisu chyby žádný z muzikantů nehraje. Hudební doprovod tedy pokračuje, přestože obraz ukazuje opak. Tady už samozřejmě nejde o historický anachronismus. Jde o klasickou filmovou chybu vzniklou při spojení obrazu a zvuku.
Letadlo do Frankfurtu má dva různé typy
Další zajímavý detail se týká scény s odletem do Frankfurtu. V záběru letadla má stroj odpovídat Airbusu A320, tedy letounu s motory zavěšenými pod křídly. V odrazu na automobilu se však podle stejného zdroje objeví silueta Tupolevu Tu-134, který má motory umístěné vzadu u trupu. Pokud je záběr skutečně takto natočený, jde o další drobný příklad toho, jak se při natáčení může do jedné scény dostat nesourodý obrazový materiál.
Ještě zajímavější je závěr filmu. Na letištní ploše se objeví Fokker 50 s registrací D-AFFF, ale tento stroj poprvé vzlétl až 2. června 1992 a společnosti Lufthansa byl dodán v březnu 1993. Jde o další věc, která do příběhu zasazeného do roku 1989 časově nezapadá.
Kromě anachronistického názvu Českomoravská se v metru objevují také další drobné problémy. Třeba světelná tabule u soupravy, jejíž obraz se ve filmu opakuje. Další evidovaná chyba se týká stanice Moskevská, kde byla při úpravě prostředí do původního stavu vrácena pouze jedna cedule, zatímco další označení v pozadí odpovídají době natáčení.
Oscar chyby neodstranil
Kolja je přitom film, u kterého by podobné přešlapy člověk možná čekal méně než u běžné televizní produkce. Snímek Jana Svěráka z roku 1996 získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a stal se jedním z nejúspěšnějších českých filmů své doby. Faktem ale je, že tvůrci vytvořili Prahu konce osmdesátých let natolik přesvědčivě, že divák může některé detaily snadno přehlédnout.
Není to tedy o tom, že by byl Kolja špatný film, právě naopak. Jeho chyby jsou zajímavé především proto, že se ukrývají ve snímku, který jinak dokázal atmosféru tehdejší Prahy vystihnout mimořádně přesvědčivě.
Zdroje: autorský článek s využitím
