Článek
Herec Petr Nárožný (88) se do povědomí diváků zapsal už svou první filmovou rolí. V roce 1974 se objevil jako automobilový závodník Volejník v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! a jeho výrazná postava mu do značné míry předurčila další filmovou kariéru. Režisér Oldřich Lipský z něj udělal prudkého a výbušného člověka, kterého si diváci okamžitě zapamatovali. Nárožný přitom později vysvětloval, že právě tato první zkušenost přispěla k tomu, že ho filmaři dlouho obsazovali především do rolí různých podivínů, nerváků a svérázných mužů.
Jenže Nárožný nikdy nebyl pouze komik. Mnohem širší herecký prostor dostal na jevišti, především v Činoherním klubu, kde spolupracoval s režisérem Ladislavem Smočkem. „S Láďou Smočkem spolupracuji na divadle téměř čtyřicet let a pokorně se skláním před jeho uměním. A ano, mohu s potěšením prohlásit, že jsem jeho herec. Často mě obsazoval do velkých rolí a já vždy s radostí sledoval reakce kolegů z jiných divadel, když žasli nad jeho genialitou,“ vysvětloval.
K herectví se dostal oklikou
Nárožného cesta na jeviště nebyla zdaleka přímočará. Vystudoval stavební fakultu ČVUT a v roce 1968 získal titul stavebního inženýra. Už během mládí ale hrával ochotnické divadlo a postupně se ukazovalo, že technická profese pro něj nebude tím, čemu zasvětí celý život.
Petr Nárožný se svými blízkými
Po škole pracoval jako projektant a právě tehdy se jeho profesní život začal podivně proplétat s budoucí kariérou. Sdílel totiž kancelář se zpěvákem Pavlem Bobkem. Současně se začal uplatňovat jako konferenciér na vystoupeních skupiny Rangers, později známé jako Plavci. Z koncertních pódií pak vedla cesta do Semaforu.
Semafor se pro něj stal důležitou životní etapou. Vystupoval zde mimo jiné s Miloslavem Šimkem a Luďkem Sobotou a právě tam se naplno rozvinul jeho osobitý způsob humoru. Zároveň ale nebyl typem člověka, který by se spokojil s jednou škatulkou. Přechod do Činoherního klubu mu umožnil ukázat, že za výrazným hlasem a komediálním temperamentem je také herec schopný civilnějších a vážnějších poloh.
Dětství poznamenala válka i zmizení otce
Za jeho zájmem o historii může být i rodinná minulost. Nárožného dětství se dotkla druhá světová válka a část života strávil také v Německu, kde zažil bombardování. Podle vzpomínek, které o svém dětství v minulosti vyprávěl, ale nevnímal tehdejší roky pouze jako souvislou řadu traumat. „Jako malý kluk jsem byl asi tři roky v Německu. Viděl jsem spoustu soubojů stíhačů, zažil mnoho náletů, viděl ruské zajatce… Pražskou revoluci si docela dobře pamatuji, vždyť už jsem byl školák.“
Mimořádně silnou stopu v jeho životě zanechal jeho otec, ruský emigrant a bývalý carský důstojník. Po příchodu Rudé armády do Československa se rozhodl odejít, protože se obával dalšího osudu lidí s podobným původem. „Mám dojem, že zmizel někam na Západ, ale vzhledem k tomu, že jsme od něj nikdy nedostali žádnou zprávu, jsou to jen domněnky.“ Nárožný svého otce poté už nikdy neviděl.
Takový příběh samozřejmě člověka ovlivní. Možná i proto Nárožný nepůsobí jako člověk, který by měl potřebu všechno v životě brát s lehkostí jen proto, že je komik. Jeho humor je často založený spíš na pozorování lidí, přesné češtině a schopnosti vystihnout absurdní stránku běžných situací.
Jeho filmové role překročily kategorii komika
Po Volejníkovi přišly další známé postavy. Nárožný se objevil například ve filmech Marečku, podejte mi pero!, Což takhle dát si špenát, Jak dostat tatínka do polepšovny, Honza málem králem nebo Zítra vstanu a opařím se čajem. Později se uplatnil také v seriálech a výrazně se zapsal do povědomí diváků jako hlasový interpret. Jeho hlas znají celé generace dětí především z animovaných příběhů. Namluvil například Macha a Šebestovou a řadu dalších večerníčků. Televizní publikum ho zná také ze seriálů jako Cirkus Humberto, Hospoda nebo Pojišťovna štěstí.
Zajímavou kapitolou jeho filmografie je komedie Já nejsem já, v níž si vyměnil filmovou identitu s Oldřichem Kaiserem. Nárožný zde hrál inženýra Kamila Zárubu, zatímco Kaiser představoval sňatkového podvodníka Oskara Majera. Film staví právě na rozdílu mezi vzhledem a skutečnou povahou obou mužů.
Spolupráce Nárožného a Kaisera patří k zajímavým příkladům toho, jak může být komedie postavena na přesném hereckém načasování. Oba představitelé totiž hráli postavy, které si navzájem „půjčily“ podobu, ale nikoli charakter. Výsledkem je řada situací, v nichž divák přesně ví, kdo se před ním skutečně nachází, zatímco ostatní postavy filmu nikoli.
Petr Nárožný s manželkou
Manželství trvá přes padesát let
V osobním životě se Nárožný držel mnohem více stranou. S manželkou Ivou se oženil v roce 1972 a jejich manželství trvá více než půl století. Mají spolu syna Petra a dceru Kateřinu.
Rodina si přitom prošla i nepříjemným obdobím. V minulosti média široce rozebírala vztah Nárožného se synem Petrem poté, co vyšlo najevo, že je homosexuál. Některé tehdejší články popisovaly jejich vztah velmi dramaticky, samotný Nárožný však později odmítal tvrzení, že by mezi nimi přetrvával zásadní problém. „Máme dobré vztahy a vždy jsme je měli. Nevím, v čem by měl být problém,“ tvrdil.
Pozdější informace potvrzují, že se rodinné vztahy skutečně uklidnily. Média v dalších letech přinesla fotografie a informace o společných rodinných setkáních i dovolených. Je proto rozumnější brát tuto epizodu jako soukromý rodinný konflikt, který se postupně podařilo překonat, než z něj vytvářet trvalý příběh o rozvrácené rodině.
Pohled na hřbitov je krásný
Silné místo v Nárožného životě dnes představuje Třeboň. S manželkou tam poprvé přijeli na svatební cestu v roce 1972 a jižní Čechy si postupně oblíbili natolik, že si zde pořídili vlastní apartmán. Nárožný přitom nikdy netoužil po klasické chalupě, o kterou by se musel neustále starat. V Třeboni mu vyhovuje především klid, procházky a možnost být mimo pražský ruch.
Jejich bydlení má navíc jednu zvláštnost. Z balkonu je vidět přímo na místní hřbitov a v blízkosti domu se nachází také pohřební služba. „Mám krásný výhled na hřbitov. Lidé k tomu často cítí podvědomý odpor, přitom zapomínají, že venkovský hřbitov je krásný, zcela jiný než pražský, který je depresivní. Rád sedím na balkoně a pozoruju všechna ta červená, žlutá a fialová světýlka,“ usmíval se.
Je to vlastně poměrně typické pro jeho způsob uvažování. Smrt pro něj není téma, před kterým by bylo nutné zavírat oči. „Jako každý se bojím velké bolesti, nemohoucnosti a mentálního úpadku, i když zrovna o tomhle by měl člověk v mém věku mluvit asi co nejméně.“
Z jeviště se stáhl po vážném úrazu
V posledních letech se jeho život změnil kvůli zdravotním problémům. Při pádu v hotelové koupelně ve Zlíně si poranil stehenní kost. Následky úrazu přetrvávají a další operaci, která by podle lékařů mohla jeho stav zlepšit, se rozhodl nepodstoupit. „Ta noha mě moc bolí, hrát už opravdu nemohu, snad jen někde besedovat, tak se na mě nezlobte,“ potvrdil. Stále však dokáže využít svůj typický humor, pohotovost a schopnost vyprávět.
Důkazem byla i letošní Třeboň. V červnu 2026 se Petr Nárožný stal čestným občanem města. Ocenění převzal při slavnostním setkání na třeboňské radnici a podle místních zpráv se z původně krátkého ceremoniálu stalo delší povídání plné jeho vzpomínek na město, přátele a roky, které tam s manželkou prožil.
Třeboň tak dnes pro Nárožného představuje něco víc než jen místo, kde má byt. Je to kus osobní historie, která začala před více než padesáti lety svatební cestou. Proto nepůsobí pohled z balkonu na hřbitov nijak zvláštně. Spíš připomíná jednu z vlastností, které byly pro Nárožného charakteristické po celou kariéru: schopnost dívat se na věci z trochu jiného úhlu.
Zdroje: autorský článek s využitím
