Článek
Jméno Michal David (65) dokáže v Česku vyvolat dvě naprosto odlišné reakce. Pro jedny je symbolem bezstarostné zábavy, diskoték, plesů a refrénů, které znají celé generace nazpaměť. Pro druhé zosobňuje něco mnohem temnějšího, a to kulturní tvář normalizace. Muže, který dělal kulisu režimu, který chtěl po lidech hlavně jediné: aby moc nepřemýšleli. Podstata debat kolem Michala Davida není jen sporem o hudbu.
Říká, že pro komunistický režim nezpíval
Je to střet dvou pohledů na českou minulost. Na otázku, zda lze oddělit chytlavý pop od politického kontextu doby, ve které vznikal. David sám podobná obvinění dlouhodobě odmítá. „Nikdy jsem nezpíval pro komunistický režim. Zpíval jsem za komunistického režimu, stejně tak jako mnoho milionů občanů pracovalo v komunistickém režimu,“ vysvětloval. Jenže právě tahle věta jeho kritiky dráždí možná víc než cokoli jiného.
Michal David s Monikou Absolonovou
Ať je to jakkoli, kolem Michala Davida bylo rušno před deseti, dvaceti lety a je rušno stále. Důvodem nejsou staré archivní záznamy ani nové politické výroky, ale paradoxně úspěch jeho písně v zahraničí. Když se skladba Pár přátel stačí mít objevila v mezinárodní charitativní verzi s americkými interprety, část veřejnosti začala znovu otevírat otázku, kdo vlastně Michal David byl během osmdesátých let.
Vydělával peníze tam, kde mu je dali
Trnem v oku je mnohým lidem fakt, že Davidova tvorba oslavovala život za ostnatými dráty, oslavovala život v totalitě. Tak to zkrátka je. Na druhou stranu nebyl zdaleka jediný. Tady jde ale spíš o to, že se David stal součástí oficiální zábavy režimu, který potřeboval odvádět pozornost lidí od reality. Jeho hity zněly v televizi prakticky neustále. Vystupoval na akcích podporovaných státem. Objevoval se v estrádách, spartakiádních programech i na Festivalu politické písně v Sokolově. Hit Poupata v podstatě prováděl Spartakiádou.
A právě to je moment, kde se spor láme. Na druhé straně stojí lidé, kteří podobné útoky považují za absurdní a pokrytecké. Bývalý premiér Jiří Paroubek se Michala Davida kdysi veřejně zastal velmi ostře. „Líčit jej jako normalizačního umělce může jen hlupák,“ uvedl bez obalu.
Podobně argumentují i někteří hudební publicisté. Muzikant a kritik Ondřej Bezr připomněl, že Michal David nebyl architektem režimu, ale produktem doby. „David se jen vezl, vydělával peníze všude tam, kde mu je dali,“ tvrdil. Jenže ani Bezr přitom Davidovu tvorbu nijak zvlášť neobhajuje. Naopak ji označuje za kýč. Jen odmítá představu, že by právě zpěvák diskotékových hitů nesl odpovědnost za normalizaci jako takovou. „V osmdesátých letechse před Davidovými kýčovitými škváry skutečně nedalo utéct a na rozdíl od dneška nešlo přeladit rozhlasovou stanici na jinou – prostě proto, že žádné jiné nebyly.“ Tím se debata dostává do mnohem komplikovanější roviny. Kde vlastně končí „nevinná zábava“ a začíná služba režimu?
Michal David na svatbě nemanželského syna Petra Kratejla
Michal David: „Systém jsem neřešil“
Samotný Michal David se dlouhodobě stylizuje do role člověka, který prostě dělal muziku a politiku nechával plout kolem sebe. „Systém jsem neřešil, dělal jsem muziku, která mě bavila.“ Právě tahle apolitičnost je ale terčem největší kritiky. Historici i část publicistů totiž připomínají, že normalizace nestála jen na policii, cenzuře a zákazech. Potřebovala také tváře populární kultury, které vytvářely iluzi normálního a spokojeného života.
A Michal David se stal jednou z nejviditelnějších. Mediální teoretička Irena Reifová upozorňuje, že normalizační televizní kultura stavěla na obrazu běžného a klidného života. „Většina televizních sérií předkládá příběhy rodin, které se odehrávají ve známém a důvěrně rozpoznatelném prostředí každodennosti.“ Písně Davida nebyly protestem. Nebyly ani metaforou odporu jako u některých jiných interpretů. Byly jednoduché, optimistické, taneční a dokonale zapadaly do estetiky režimní televizní zábavy. Právě proto ho někteří kritici dodnes označují za „symbol normalizačního popu“.
David dnes mluví o policejním státě
Kontroverze kolem Davida pravidelně přiživují také informace o jeho možném vztahu ke komunistické straně. Podle některých archivních dokumentů StB měl být „tajně členem KSČ“. Jenže žádný jednoznačný důkaz se nikdy veřejně neobjevil a sám David členství opakovaně odmítl.A i to může být důvod neustálých chimér, které kolem něj kolují. Neexistuje totiž definitivní důkaz, který by celou debatu uzavřel.
Prominentní tvář režimu na straně jedné. Ale opravdu to tak bylo? Jeho zastánci kontrují, že po revoluci uspěl znovu – tentokrát už v demokratickém systému – a že tedy evidentně nešlo o uměle vytvořenou hvězdu komunismu. Ironií celé věci je, že Michal David dnes sám často používá rétoriku spojenou s kritikou omezování svobody. „Přijde mi, že jsme tak trošku policejní stát. Člověk nesmí říct svůj názor. Pokud má někdo jiný názor než ten ‚většinový‘, tak je zavržen. Kam jsme se to dostali? Vracíme se zpátky do totáče,“ uvedl.
Michal David s Martinem Dejdarem
Právě tyto výroky vyvolaly další vlnu kritiky. Odpůrci mu okamžitě připomněli, že skutečný „totáč“ zažil velmi komfortně jako jedna z největších hvězd státní televize. Na sociálních sítích se tehdy objevily ostré reakce a ironické poznámky o tom, že člověk, který byl ikonou normalizační zábavy, dnes mluví o cenzuře.
Fenomén, který přežil všechno a všechny
Na celé kauze je možná nejzajímavější jedna věc: Michal David přežil úplně všechno. Přežil pád komunismu. Přežil devadesátá léta, kdy byl pro část společnosti zosobněním nevkusu. Přežil výsměch intelektuálních kruhů. A nakonec přežil i nástup nových generací i doby, která má daleko do pouštění hudby z kazety a přepínání dvou televizních programů.
Dodnes vyprodává koncerty a jeho skladby hrají na svatbách, firemních večírcích i vesnických poutích. To jeho kritiky často rozčiluje ještě víc než samotná minulost. Protože zatímco oni v něm vidí připomínku doby kulturního marasmu, obrovská část veřejnosti ho stále vnímá jednoduše jako člověka, který umí napsat hit.
Spor o Michala Davida ve skutečnosti není sporem o jediného zpěváka, je to český spor o paměť. O otázku, zda byli normalizační baviči jen neškodnou součástí systému, nebo jeho aktivní kulisou. A také o tom, jak moc jsme ochotni oddělovat popularitu od odpovědnosti. Michal David totiž není jen zpěvák. Pro jedny představuje nostalgii, pro druhé připomínku doby, kdy se společnost učila mlčet, bavit se a hlavně nevyčnívat. A právě proto se kolem jeho jména nejspíš bude bojovat ještě dlouho.
Zdroje: autorský článek s využitím
