Článek
Jedním z nejviditelnějších anachronismů je obrázek víly Amálky, který se objeví ve scéně odehrávající se v srpnu 1968. Problém je jednoduchý: Víla Amálka tehdy ještě neexistovala. Večerníček O víle Amálce a žabce Márince měl premiéru až v roce 1975. Je to přitom přesně ten druh detailu, který může divák snadno přehlédnout. V dobově rekonstruovaném prostředí působí obrázek jako obyčejná součást výzdoby, ve skutečnosti ale vznikl až několik let po událostech, které film zachycuje. Pro srovnání: na stejné stěně je také Křemílek, který už v srpnu 1968 být mohl. Jeho večerníček měl premiéru v červnu téhož roku.
Píseň, která přišla až o roky později
Ještě výraznější anachronismus se týká hudby. Ve filmu zazní píseň Čerešne, kterou složil Jaro Filip na text Milana Lasici. Ve scéně doprovází dramatický moment spojený s událostmi srpna 1968. Jenže píseň pochází až z roku 1982. Nemohla tedy být součástí atmosféry srpna 1968, kterou má film v dané chvíli rekonstruovat.
Tady je ale fér rozlišovat dvě věci. Použití pozdější písně nemusí být samo o sobě „chybou“ v technickém smyslu. Režisér může vědomě použít hudbu vzniklou později, aby podpořil emoci scény. Pokud má ale divák vnímat hudbu jako součást dobového prostředí, jde o zjevný anachronismus.
Podobný problém se podle historického komentáře týká písně Přejdi Jordán. Její zařazení do první poloviny roku 1968 nesedí s jejím skutečným uvedením. Píseň byla premiérově vysílána až po srpnové okupaci v rámci seriálu Píseň pro Rudolfa III. Je to další příklad toho, jak snadno může hudba ve filmu vytvořit dojem autenticity, i když ve skutečnosti pochází z pozdějšího období.
Film Vlny měl hvězdné obsazení
Film si v některých momentech upravuje historii
Ne všechny nepřesnosti jsou ale tak snadno viditelné jako Amálka na zdi. Vlny jsou především hraným dramatem, nikoli dokumentem, a některé historické události proto zjednodušují. Například hlavní postava technika Tomáše Havlíka je fiktivní. Mádl ji vytvořil jako dramatickou postavu, která umožňuje propojit několik skutečných událostí a lidí.
To samo o sobě není chyba. Je ale důležité to vědět, protože film jinak pracuje s reálnými osobnostmi, například Milanem Weinerem, Janem Petránkem, Věrou Šťovíčkovou nebo Jiřím Dienstbierem. Film tedy záměrně kombinuje skutečné postavy a události s fiktivním hrdinou a dramatizovanými situacemi.
Co už ale chyba je, tak ve 35. minutě, ve scéně, kdy reportér Ludvík Čermák fotografuje na Pražském hradě projev prezidenta Novotného, používá fotoaparát Pentax. Jedná se ale o model řady K, která se začala vyrábět až v roce 1975. Nebo když je v čase 42:59 záběr na gramofon Tesla NZC 431, který se ale vyráběl až v letech 1982–1987. Stejně tak třeba svozový kontejner na odpad, který tvoří kulisu v jednom z průjezdů, v roce 1968 ještě v Československu nebyl používán.
Novotný a příliš jednoduché vysvětlení jeho konce
Historická nepřesnost se týká také Antonína Novotného. Ve filmu může divák získat dojem, že jeho pád výrazně souvisel s novinářskou investigací týkající se jeho syna. Tento výklad je jedním z nejvýraznějších historických zjednodušení filmu. Novotného odstoupení totiž nebylo jednoduše důsledkem jedné novinářské kauzy. Podobné historické zkratky mohou stát i za tím, že méně poučený divák nabude dojmu, že několik rozhlasových novinářů prakticky určovalo celé Pražské jaro nebo že právě oni stáli za Novotného odchodem.
Další výtka se týká obrazu Československého rozhlasu. Vlny staví příběh především kolem Redakce mezinárodního života a jejího boje o svobodnější vysílání. To odpovídá významu rozhlasu během srpnové okupace, ale film tím do určité míry zjednodušuje širší mediální prostředí. Vedle rozhlasu hrála během uvolňování poměrů významnou roli také Československá televize a tištěná média. V roce 1968 navíc existovala rozsáhlá síť novin a časopisů, které se na společenském uvolnění podílely. Nejde tedy o jednu konkrétní „chybu v obraze“, ale o zjednodušení historického kontextu.
Film je přesný, ale ne vždy dokumentární
Zajímavé je, že samotní tvůrci k historické přesnosti přistupovali poměrně zodpovědně. Jiří Mádl studoval archivní materiály a mluvil s pamětníky. „Nechci nikoho vynechat, tak je raději nejmenuji. Pomáhal nám také Ústav totalitních režimů, ale i Miloň Čepelka, který v rozhlase v tu dobu pracoval. Film proto pracuje s řadou skutečných osobností a událostí,“ vysvětloval.
Mádl zároveň vědomě dával někdy před faktografickou přesností přednost příběhu, proto vznikla například fiktivní postava technika Tomáše. Vlny fungují především jako dramatický film inspirovaný skutečnými událostmi. Některé věci proto zjednodušují, jiné kombinují a několik detailů se do roku 1968 jednoduše nevejde. Samozřejmě nejde o dokument, historické zkratky se tak asi dají přejít. Méně už historické anachronismy, které jsou navíc zcela zbytečné a šlo jim předejít.
Zdroje: autorský článek s využitím
