Článek
Když se řekne Zabil jsem Einsteina, pánové…, většina diváků si vybaví především Jiřího Sováka, Janu Brejchovou, Lubomíra Lipského nebo Ivu Janžurovou. Režisér Oldřich Lipský ale kolem nich poskládal ještě mnohem početnější hereckou sestavu. Ve filmu se objevili také Petr Čepek, Radoslav Brzobohatý, Jan Libíček, Miloš Kopecký, Stella Zázvorková, Josef Kemr, Josef Hlinomaz a řada dalších známých tváří.
Einstein skutečně žil v Praze
Námět vznikal ve spolupráci Josefa Nesvadby, Miloše Macourka a Oldřicha Lipského. Výsledkem byla neobvyklá kombinace sci-fi, grotesky a cestování časem. Příběh začíná v budoucnosti roku 1999, kdy lidstvo řeší následky takzvané bomby G. Kvůli ní ženy přicházejí o možnost mít děti a zároveň jim začínají růst vousy. Vědci proto dospějí k přesvědčení, že za katastrofou stojí Einsteinovy objevy, a vyšlou do roku 1911 skupinu lidí, která má slavného fyzika odstranit.
Na celé zápletce je zajímavé, že její základ není úplně vycucaný z prstu. Einstein skutečně v Praze žil. V dubnu 1911 nastoupil jako profesor teoretické fyziky na německé části tehdejší pražské univerzity a město opustil po šestnácti měsících v červenci 1912. Během pražského působení navíc publikoval jedenáct vědeckých prací. Filmaři tedy vzali skutečnou historickou epizodu a postavili na ní naprosto absurdní otázku: co kdyby Einstein v Praze skutečně zemřel?
Petra Čepka (vpravo) si pamatujeme třeba i z pohádky Tři veteráni
Petr Čepek Einsteina nejdřív nechtěl
Dnes si lze Petra Čepka v roli Alberta Einsteina představit jen těžko nahraditelně. Přitom právě tato nevznikla úplně hladce. Čepek měl k projektu zpočátku výhrady a podle pozdějších vzpomínek se mu do role příliš nechtělo. „Protože jsme ale byli velcí kamarádi, podařilo se mi ho nakonec přemluvit,“ přiznal kameraman Ivan Šlapeta. Nakonec se z něj stal jeden z výrazných prvků celého filmu.
Einstein v jeho podání nepůsobí jako nedotknutelná historická ikona, ale jako člověk, který je vtažený do série stále absurdnějších situací. Jeho představitel přitom v té době patřil k hercům, kteří už měli za sebou například Údolí včel a Hotel pro cizince. Zajímavá je také původní mezinárodní ambice projektu. Film byl v určité fázi plánován jako československo-španělská koprodukce a o roli Gwen Williamsové se zajímala španělská herečka a zpěvačka Marisol. Nakonec ji dostala Jana Brejchová.
Sovákův let nebyl úplně bez problémů
Jiří Sovák jako profesor David Moore patří k hlavním důvodům, proč film funguje i po desetiletích. Jeho hrdina cestuje časem, pokouší se změnit dějiny a v jedné scéně dokonce uniká policii pomocí zařízení, které ho vynese do vzduchu. Dnes působí scéna téměř jako úsměvná představa jetpacku. V roce 1969 ale rozhodně nešlo o jednoduchou počítačovou trikáž.
Sovák byl při natáčení zavěšen na konstrukci a do výšky ho dostával jeřáb a tato část natáčení se změnila v nepříjemný moment. Ve vzduchu se mu udělalo špatně, dostal závrať a zkolaboval. Ivan Šlapeta později vzpomínal, že po probuzení herec rozhodně nebyl nadšený z toho, co se právě odehrálo. „Myslel jsem, že mě zabije.“
Ještě zajímavější je, že část technického zařízení je v jednom záběru filmu vidět. Dnes by podobný detail nejspíš při postprodukci někdo odstranil. U starších českých filmů ale podobné drobnosti často zůstaly zachované a právě díky nim působí některé triky s odstupem času ještě zábavněji.
Sovák a vinárny: Natáčení mělo svá specifika
Na place se přešila také Sovákova záliba v pražských vinárnách. Často tam byl s Vladimírem Menšíkem. Na natáčení ho tak vozili přímo z nejrůznějších podniků. „Bylo to hodně bouřlivé období, kdy to táhli třeba týden v kuse. Režiséři v té době věděli, že obsadit oba dva do jednoho filmu, by znamenalo velké komplikace,“ vysvětlovala Stella Zázvorková. Problém byl mimo jiné v tom, že řidiči nikdy přesně nevěděli, ve kterém podniku ho budou vyzvedávat.
Alespoň Stella Zázvorková si dokázala přestávky zpestřit sama. Kameraman Šlapeta vzpomínal, že během polední pauzy vyrazila v historickém kostýmu do centra Prahy pro pivo a chlebíčky. Pro kolemjdoucí tak musela působit poněkud překvapivě. „To bylo show,“ smál se.
Janžurová nesnášela filmové vousy
Ještě nepříjemnější část natáčení čekala Ivu Janžurovou. Její postava Betsy patří do budoucnosti, v níž následky jaderných experimentů změnily vzhled žen. Vousy se proto staly jedním z výrazných motivů celého filmu. „Nejhorší byly ty vousy, které jsme na sobě měly. Vždycky jsem se těšila na chvíli, kdy jsem toho byla zbavena,“ vzpomínala. Náročné pro ni bylo i líčení, při kterém maskéři na obličej vytvářeli nejrůznější obrazce.
Herečka přitom na režiséra Lipského vzpomínala velmi dobře. Oceňovala hlavně to, že hercům nechával prostor přicházet s vlastními nápady a nepřistupoval k nim přehnaně direktivně. Taková atmosféra mohla být jedním z důvodů, proč jeho filmy dodnes působí herecky přirozeně i přes velmi komplikované scénáře.
Rovnou k dnešnímu mobilu
Jedním z nejčastěji připomínaných detailů filmu je scéna, která se na internetu po letech dočkala vlastního života. Iva Janžurová a Lubomír Lipský se v příběhu odehrávajícím se v budoucnosti roku 1999 fotografují pomocí malého přístroje připevněného na teleskopické tyči. Dnešnímu divákovi okamžitě připomene selfie tyč. Rozdíl spočívá především v tom, že v roce 1969 samozřejmě nikdo nemohl podobný předmět spojovat s chytrým telefonem.
Jde každopádně o pozoruhodnou předpověď budoucí technologie. Film navíc představil i další zařízení, které připomíná dnešní představy o osobním létání – Sovákův Moore se ve vzduchu pohybuje pomocí speciálních pistolí. Říkat tomu doslova „první selfie tyč na světě“ je samozřejmě trochu zjednodušené. Jde spíš o pozoruhodnou filmovou představu zařízení, které se dnešní selfie tyči nápadně podobá. Díky internetu se z ní ale stal jeden z nejznámějších detailů celého filmu.
Film má i několik zbytečných chyb
Časové cestování s sebou přináší jednu výhodu: filmaři mohou vytvořit téměř cokoliv. Jakmile ale příběh zasadí část děje do skutečné Prahy roku 1911, začnou se objevovat chyby, které už tak snadno omluvit nejdou. Jednou z nich je zmínka o pražské zoologické zahradě. Postavy o ní uvažují v souvislosti s rokem 1911, jenže pražská zoo byla otevřena až v roce 1931. Jde tedy o detail, který historickou časovou osu příběhu zjevně nedrží.
Pozorní diváci si mohou další chyby všimnout přímo v návaznosti dialogu a odposlechu. Ve scéně s tajnou nahrávkou zazní informace související s růstem vousů, přestože podle dění před kamerou už člověk se zařízením potřebným k pořízení záznamu v daném prostoru nebyl. Nejde o chyby, které by film zásadně ničily. U podobně zběsilé komedie ostatně divák očekává spíš rychlé tempo a další absurdní situaci než dokonalou kontinuitu každého záběru.
Zdroje: autorský článek s využitím
