Článek
Nikdy jsem neposlouchal rozhlas. Nikdy v životě. Rozhlas, natož ten s přízviskem „český“, ten fakt nikdy. Celá pravda je taková, že jsem se, coby čerstvý absolvent vysoké školy bez zaměstnání v létě 1989 ucházel o místo redaktora ČRo. Proč? Inu proto, že jak jsem si hledal zaměstnání. Postupně jsem obcházel instituce směrem od místa svého tehdejšího bydliště. Nejblíže sice byla mlékárna, ale tam měli plno. Další o kousek dál, vlastně přes ulici byla budova rozhlasu, tehdy ještě (ale už ne na dlouho) Československého.
Pohovor se soudružkou šéfredaktorkou se vyvíjel slibně a hlasové zkoušky ve studiu neméně tak. Přijal mě, a to je na tehdejší dobu co říci, i sám soudruh ředitel. Z nezávazné, v podstatě zdvořilostní debaty, nejvíce ocenil mou (náhodnou) znalost o sponu při sadbě brambor. Tehdejší zemědělská socialistická norma velela sázet brambory ve vzdálenosti 42,5 cm od sebe. Já jsem to náhodou věděl, což mi málem zajistilo redaktorské místo v ČRo. Tedy málem. Asi se to nějak a rychle rozneslo - to víte rozhlas. Když jsem totiž vycházel z budovy, mávalo na mě z oken několik lidí a jako že jsem jejich nový kolega.
Všechno pak bylo ovšem docela jinak. Pracovník Státní bezpečnosti (StB) příslušný k dohledu nad kádrovou čistotou osazenstva ČRo, stejně nakonec zjistil, že můj otec byl v 50. letech stíhán a uvězněn za protistátní podvratnou činnost, a měl jsem po „prdlačkách“. Tedy po redaktorském postu v ČRo. Nejspíš naštěstí, ale kdo ví. Záhy se odehrály události listopadu 1989 a moje profesní dráha se začala ubírat úplně jinudy.
Rozhlas jsem ale neposlouchal nikdy. Nikdy v životě. Ne ze msty, že mě soudruzi v rozhlase v létě 1989 nepřijali mezi sebe, ale prostě proto, že hluk vydávaný rozhlasovými přijímači mi prostě a jednoduše vadil. Vadil mi ten neustálý všudypřítomný vtíravý hluk. Poslouchat by se možná dala hudba (někdy), tedy pokud to zrovna nebyl Michal David, ale ty řeči? Někdo plácá páté přes deváté a vy nemáte možnost to neposlouchat, tedy krom toho, že to vypnete. Povětšinou bezobsažné pindy někoho, koho ani nevidíte! Vlastně je hluk přidaný k hluku, který vás tak jako tak obklopuje. Má tohle vůbec nějakou cenu, nějakou hodnotu, nějaký přínos, který by stál za to. Který by stál řekněme za to, abyste za ně platili?
A jsme u toho podstatného. Za ten přísun hluku, který nechcete, který vám vadí, kterému se co to jen jde vyhýbáte, abyste ochránili zbytky svých nervových buněk, drásaných už tak jako tak hlukem všedního dne, vám vrchnost nařídí platit. Platit nejen za něco co nepotřebujete, co ani nechcete, ale i za něco, co bytostně nesnášíte.
A tak jsem se po desetiletích neposlouchání ČRo rozhodl, že za něj začnu platit. Když už jsem v tom důchodu, takže si to mohu dovolit; platit za něco, co jsem nikdy nevyužíval, nevyužívám a využívat nebudu. Přihlásil jsem se prostřednictvím SIPO k platbě na účet ČRo. Třeba to opravdu možná nějak přispěje k nezávislé společenské reflexi, utváření společensky přijatelných postojů nebo alespoň povědomí potřebnosti demokracie, či něčeho podobně významného, …
Ovšem jak praví nadčasové rčení: „Každý dobrý skutek, musí být náležitě potrestán“. Přesně tím se mi Český rozhlas odměnil. Na moji, v podstatě nechtěnou laskavost, zareagoval tím, že mě obeslal výzvou k uhrazení částky, kterou mu prý dlužím, za léta dříve jím již poskytnutého dobrodiní.
Nikdy jsem neposlouchal Český rozhlas, neposlouchám Český rozhlas a nikdy nebudu poslouchat Český rozhlas. Přesto jsem se dobrovolně rozhodl, že ČRo budu platit, po zbytek svých dnů. Jenže Českému rozhlasu je to málo. V poštovní schránce mám od ČRo obsílku. Český rozhlas mě za to, že jsem se mu „odhodlal“ začít platit žene k soudu, abych mu zaplatil za to, že jsem jej nikdy neposlouchal, neposlouchám, a poslouchat nebudu …
Divil by se mi někdo, kdybych se rozhodl dát v následných volbách hlas někomu, kdo slíbí, že s tímhle vydíráním skoncuje? Ne kvůli těm pár korunám, ale z principu. Co vy na to?
