Článek
„Slávy dcery“ jsou příběhem čtyř sester, které se v běžném životě vlastně moc nepotkávají. Měly slavného a osobitého otce, vyrůstaly spíš bez něj než s ním a po jeho smrti se vydávají na společnou cestu vlakem, na níž je v poslední vůli posílá právě on.
Představení kombinuje pantomimu, činohru, důležitou roli tu hraje hudba, je protkané předtočenými videovstupy. Už v tom úvodním, v rozhovoru s jednou ze sester, kterou kraje Anna Polívková, se divák velmi rychle vžívá do toho, jak těžké to děti slavných rodičů mají. Pavlína Wolfová dělá rozhovor s umělkyní, kterou Polívková hraje, ale vlastně se ptá jen na jejího otce, z jehož stínu se prakticky nelze vymanit. Je to podobné, jako když Butch Vig vydal první desku kapely Garbage a všichni novináři se jej stejně ptali jen na to, jaké to bylo produkovat „Nevermind“ Nirvany a jaký že ten Cobain byl.
Celý příběh pak přechází v road movie, odehrává se v mezinárodním rychlíku, kterým čtyři zcela rozdílné dcery cestují. Dostávají se do různých absurdních scén, otevírají a řeší si své staré křivdy a trápení a hledají způsob, jak ten život přijmout, jak se se vším vyrovnat. A celé je to napsáno absolutně uvěřitelně, protkáno vtipnými i tragikomickými gagy, od Xanaxovo-neurolové scény, přes geografickou vložku nebo filozofický pohled na život jako na vlak naruby až po dojemná setkávání se s mrtvým otcem a pokusem vzájemně se pochopit.
Natálii Kocábové se povedlo dívat se na svět nejen svýma očima - tedy pohledem dcery slavného otce, ale moc pěkně přibližuje i pohled z druhé strany. Skvělým hercům vkládá do úst výborné dialogy, které jsou úplně přirozené, nádherně vystihují charaktery jednotlivých osob. Jsou chytré, vtipné i dojemné. A divák se střídavě směje, střídavě dojímá, střídavě zamýšlí, kde udělal chyby při výchově vlastních dětí a taky kde byl třeba nespravedlivý na vlastní rodiče.
To všechno je ztvárněné na vlastně jednoduché a přesto nápadité scéně, které parádně využívá pár rekvizit. Vanda Hybnerová, jež inscenaci režírovala, citlivě propojila činohru s pantomimou a video projekcemi Davida Čálka & Jana Truhláře. Hra díky tomu plyne přirozeně a dynamicky, nemá hluchá místa a přináší nečekané střihy nebo divácky působivá místa s větráky, významnou roli tu má i fantastická hudba Mikuláše Tichého doplněná o několik dalších písní, třeba cover „Perfect Day“ Lou Reeda.
Celé asi stodesetiminutové představení zahrne diváka klubkem protichůdných emocí, které v něm zůstanou ještě hodně dlouho. Když jsem pak v závěrečné scéně regulérně brečel, byl jsem opravdu absolutně dojatý a nadšený, což se mi v divadle stává, ne že ne, ale v takové intenzitě zřídka. A tak to doporučuji všem, kteří chtějí vidět tragikomickou a neskutečně silnou současnou inscenaci současných autorek. Je to nádherný. Jděte na to.
Inscenaci „Slávy Dcery“ hraje divadlo La Fabrika.
Scénář: Natalie Kocab
Režie: Vanda Hybnerová
Kostýmy: Vanda Hybnerová & Matilda Tlolková
Hudba: Mikuláš Tichý
Videoprojekce: David Čálek & Jan Truhlář
Hrají: Vanda Hybnerová, Bára Lukešová, Anna Polívková, Marie Štípková, Luboš Veselý