Článek
Nick Cave u mne doma hraje velmi často a stejně tak i jeho spoluhráči. Mick Harvey, Blixa Bargeld nebo Warren Ellis se mi do uší dostávají určitě každej měsíc, oproti tomu na Barryho Adamsona zapomínám a je to chyba. Tento týden to po dlouhé době napravuju, sjíždím jeho dvacet let starou desku „The King Of Nothing Hill“ a je to moc příjemnej návrat do roku 2002.
Adamson byl členem The Bad Seeds na jejich prvních čtyřech deskách, vrátil se po mnoha letech ke spolupráci na albu „Push The Sky Away“.
Vedle toho píše filmovou muziku a vydává sólovky. V těch se snoubí jazz, soul, ale i post rock s instrumentálními experimenty odkazujícími právě k těm filmům. Jsou to květnaté pestré desky a fungujou výborně i po tolika letech, jako třeba právě „The King Of Nothing Hill“.
Ta deska je skvělá tím, jak se na ní pořád něco děje. Je svěží a neotřelá. Adamson se nebojí delších zvukových ploch, až na jeden track tu není žádný pod pět minut, ale třeba „Le Matin Des Noire“ klidně přeleze i dvojnásobek. A stylově je to vlastně ten „Cinematic Soul“, jak se jmenuje první skadba.
A i když si většinu nástrojů nahraje jako multiinstrumentalista Adamson sám, má tu i prima hosty, z nichž Caveovec nejvíc ocení dalšího bývalýho člena The Bad Seeds, dnes hlavně fantastickýho malíře Jamese Johnstona (který btw. před pár dny vydal svou další desku).
Album „The King Of Nothing Hill“ vyšlo 3. září 2002 na labelu Mute.
