Článek
Ještě před tím, než napsal Orwell „Farmu zvířat“ (1945) a „1984“ (1949), napsal Aldous Huxley (ten, podle jehož „Doors of Perception“ se The Doors jmenujou tak, jak se jmenujou) román „Konec civilizace“ (1931). A je to taky utopistický příběh z totalitní společnosti. Jen se ta totalita tváří na první pohled mile a příjemně.
V té společnosti už se lidi nerodí klasicky, ale na porodních linkách, jsou strojově vychováváni ke svému předurčení a tak je každej člověk spokojenej a šťastnej. Ať už je to jednoduchý pracovní otrok nebo ten člověk nejvyšší kategorie. Prostě to své poslání, tu svou kastu, mají tak zaryté pod kůží, že by je ani nenapadlo, být někým jiným.
V té společnosti je zakázána samota a smutek a kultura a umění, cílem je, aby se lidi bavili a byli spokojení a cestou k tomu je nezávaznej sex, kde nikdo nevlastní nikoho a taky drogy.
Ale najde se pár jedinců, kteří o této formě nesvobody přemýšlí a navíc se do civilizované společnosti dostane divoch, který se narodil postaru a vyrůstal u indiánů.
Což je dobře rozehraná hra. Uvědomit si, co je podstata svobody, k čemu je štěstí, co lidem bere a co jim dává společnost. A jestli je dobře mít se prostě fajn a být bez starostí, nebo nad věcmi přemýšlet a nespokojit se jen s vlastním dobrým pocitem. Prostě mít možnost si to štěstí zasloužit.
Hezký čtení to je, i když Huxley vykonstruoval tu utopistickou diktaturu až moc mírně, mile a přijatelně. Vlastně jsem přesvědčenej, že by v ní dost lidí fakt rádo žilo. To zbavení se odpovědnosti a následování a glorifikace toho, kdo dá lidem kus chleba a nechá je si hrát je pro mnoho lidí pořád příliš lákavé. Což ostatně vidíme u každých voleb, kdy populisty následují početné davy lidí, kteří za sebe odmítají převzít zodpovědnost.
Knihu „Konec civilizace“ vydalo nakladatelství Maťa v roce 2020.
