Článek
Když v 90. letech minulého století dělal Honza Dědek rozhovor s Jaromírem Nohavicou pro časopis Rock & Pop, byl zrovna ostravský písničkář na jednom z vrcholů své kariéry. Nahrál fantastickou desku „Divné století“, která se líbila kritikům a měla i komerční úspěch. Povedlo se mu najít dost pokory i intimity, zhudebnil skvělé básně.
Dědek se tenkrát Nohavici zeptal, zda se za něco ve svém životě stydí a Nohavica odvětil, že ano. Ale nerozpovídal se o svých udavačských činech. To ne. Zmínil desku „V tom roce pitomém“ a knihu „Poslední mejdan“. Obě jsou spojené s jeho alkoholismem a ten stud měl svázaný s faktem, že do světa pouštěl věci, které neměl stoprocentně pod kontrolou a jak v knize, tak na desce hodně machruje a dělá ze sebe víc, než je.
Před pár dny se povedl, dnes čistému a omamnými látkami neovlivňovanému písničkáři, další z jeho nepochopitelných a studu hodných kousků. Nahráním a zveřejněním jakože „vtipné“ častušky o tom, že si pro názor musíme počkat až na to, co nám řekne prezident USA, nenechává Nohavica své bývalé posluchače na pochybách, že jeho focení se s Okamurou, podlejzání masovému vrahovi Putinovi bez jakékoliv reflexe - a to ani po napadení Ukrajiny - a další podobné kroky nejsou náhodné. Nejde o selhání. Není to omyl nebo nepochupení situace. Není to ani absence citu. S každým takovým činem je stále více jasné, že Nohavica má podobné názory v sobě a je prostě takový.
A tedy, abych se vrátil k jeho reflexi z 90. let. Vypadá to, že Nohavica právě na těch krásných albech ze sebe dělal něco, čím nebyl. Povedlo se mu napsat krásné a hluboké texty, citlivě je zhudebnil, ale asi to byla jen hra. Přetvářka.
Zarážející jsou ty dvě polohy jeho osobnosti. Citlivý a moudrý básník, který dokázal nahrát desky jako „Mikymauzoleum“, morální vzor řady posluchačů v 80. letech minulého století. Člověk, který si prošel hnusnou bolševickou dobou a jo, nechal se zlomit a stal se udavačem, ale lze jej za něco takového soudit, když člověk nemůže tušit, jak by se v podobné situaci zachoval sám?
Vedle toho je tu dnešní, finančně zajištěný stárnoucí člověk. Klidně by mohl rozdávat moudra, upozorňovat na hříchy svého mládí. Mohl by vysvětlovat, jak nebezpečná je nesvoboda, diktatura a jak zákeřné mohou být donucovací prostředky státního aparátu. Mohl by se snažit lidi povzbuzovat, uklidňovat, harmonizovat. Nemusí nikomu podlejzat. Nemusí se uhýbat. Nemusí se přetvařovat. Nemá nic takového zapotřebí.
A tak je, zdá se, sám sebou. To je ta smutná zpráva. A ukazuje se, že se stává trapnou karikaturou sebe sama. Záporným hrdinou svých starých písní, které znějí, jako by si je před mnoha lety psal na své dnešní tělo.
Člověk ukáže, jaký opravdu je buď když je v absolutně krizové situaci a nebo, když se má jako v bavlnce. Nohavica nezvládl ani jednu z těchto zkoušek. Selhání v krizi je odpustitelné. Ale morální úpadek v době hojnosti odkryje charakter člověka.
Je ale dobře, že se ho dnes Honza Dědek neptá, za co se za svůj život stydí. Protože pokud se podíváte na jeho vyjádření z poslední doby, je jasné, že by to za Putina, Okamuru ani prezidenta USA nebylo.
