„Je šiřitelem náboženské propagandy,“ napsali režisérovi Janečkovi do kádrových materiálů komunisti

Příběh Miroslava Janečka dokládá, jak to v komunistickém Československu v 50. letech neměl nikdo nic jisté. I když byl oceňovaný režisér, který se mimo jiného snažil v divadle napomáhat budování socialismu hrami ideologicky zaměřenými (fakt, i takové věci dělal), ale divadelnicky poctivě odvedenými, stejně na něj také došlo.

Ještě v roce 1949 byl oceněn za režii představení Makara Dubravy v Libni. „Uděluje se cena za provedení Kornejčukovy hornické hry Makar Dubrava, kterým se zaslouženě divadlo zapojilo do hornické akce a velmi čestně obstálo v těžké soutěži se stálými pražskými divadly a to jak ideovostí pojetí, tak poctivým realizmem hereckých výkonů“ psala tehdy komise, která Janečkovi za jeho práci udělila vyznamenání.

Následně dostává Janeček příležitost v Brně, a to pro sezónu 1950 - 51. Angažuje jej ředitel Podhorský do Státního divadla v Brně. Podhorský Janečka nějakou dobu přemlouvá, vysvětluje mu, že by chtěl v Brně vybudovat kvalitní divadlo, a tak tam hledá kvalitní a schopné režiséry. A nepochybuje, že to Janeček zvládne. Nabízí velkorysý měsíční plat 9000 Kčs a Janeček nabídku přijímá. Následně je ale Podhorský odvolán do divadla Československé armády.

Janeček je člen KSČ a jako první úkol dostává režii Jiráskovy Lucerny. Hru začíná studovat, ale dochází ke konfliktům s vedením činohry. Režisér to v dopise, který poslal rehabilitační komisi 9. dubna 1968 popisuje následně: „Bylo zřejmé, že vedení divadla nejde ani tak o Stanislavského, jako o prosazení představ o Stanislavském, jak si je dohodli v té době v Gottwaldovském divadle. Od této dohody mělo být vše v Čs. divadle jako v Gottwaldově. Nic nemohlo soudruhu Míkovi stát v cestě. A taková měla být i Lucerna v Brně. A poněvadž taková být nemohla, prohlásili mne soudruzi za formalistu a svůj názor na mou práci otiskli v časopise divadla v listopadu 1950.“

Tím fakticky začala řada promyšlených soustavných kroků, které měly za účel jediné. Zbavit se Janečka, který ač komunista, jenž ještě stále chtěl pomáhat s budováním socialistického Československa, měl svůj názor a v pohledu na umění nehodlal uhnout.

Po premiéře Lucerny v době Janečkovy zdravotní dovolené svolá soudruh Míka hodnotitelskou konferenci, na níž ale Janečka nepozve. Tato konference rozhodne čtyřmi hlasy o tom, že práce režiséra Janečka je formalistická. Janečkovi snížili plat o 3000 Kčs a v brněnském divadle je pro něj tak nevítané prostředí, že odchází.

A i když se stále pamatuje na jeho práci a je mu uděleno uznání za režii sovětské operety Tabákový kapitán, nemůže nikde sehnat angažmá. Je půl roku bez práce, i když o něj byl před odchodem do Brna velký zájem z divadel po celém Československu. Ale skupina kolem soudruha Míky má zřejmě dostatečně dlouhé prsty, aby Janečkovu pověst v co nejširších divadelních kruzích pošpinila.

Janeček dál v dopise pokračuje: „Já sám za svou osobu jsem považoval za správné v té době z KSČ vystoupit. Byl jsem léta šikanován pro svůj třídní původ. Nemohl jsem v dotaznících uvádět, že můj otec byl inženýr a musel jsem prohlašovat, že byl pouze technický úředník. Jednomu ze svých předků jsem musel upřít několik stupňů z jeho vojenské hodnosti, kterou si vysloužil v rakouské armádě.“

Janeček následně dostává krátká angažmá, kde se dá. Nejdříve v divadle v Trutnově, následně v Hradci Králové. Tam se potkává s nositelem vyznamenání Za vynikající práci, soudruhem Jaroslavem Novotným, kterého označuje jako „kata Mydláře v brněnské sestavě mistrů popravčích“ a nepřekvapivě tak opět dostává výpověď.

Ve druhé polovině padesátých let se Janeček uchytí v Olomouckém divadle, ale ani tam nemá jeho působení šťastný konec. I když kritika jej nadšeně chválí, například pan Balvín psal v časopisu Divadlo v roce 1956 následná slova o zpracování Hikmetovy hry Josef a bratři jeho: „Olomoucká činohra řešila po svém s velkou odvahou a nadšením celý komplex složitých otázek. Řešila je dravě, ctižádostivě a talentovaně a dobrala se cenného úspěchu. Režisér M. Janeček vytvořil bohaté představení. Hledáním, k němuž Hikmetovo dílo provokuje je tato režie poznamenána. Režisér vede herce většinou k čistému, prostému projevu, vystihuje přesně vztahy postav a usiluje o monumentální vyklenutí linie představení. Nenechává diváka na pochybách, že je svědkem večera nevšedního.“

Ředitelství divadla se ale chce Janečka zbavit za každou cenu. Hledá jakékoliv záminky a třikrát přepracovává text výpovědi, kterou následně režisér dostane. Těžko hledá důvody, které by pracovní výbor KNV přijal. Není možné uvést umělecké důvody, protože ministr školství Kahuda v té době shodou okolností jednu z Janečkových her velmi chválil dokonce na půdě parlamentu.

Ale Karel Novák se Janečka chce zbavit. A tak tam, kde jiní jeho práci chválí, on ji napadá. Když nemůže výpověď postavit na uměleckých důvodech, označí jeho zpracování Antigony za ideologicky nevhodné. Janeček se brání a bojuje. Žádá o právní ochranu, Svaz Čs. Divadelních umělců žádá, aby představení navštívili a z ideologického pohledu posoudili. Ti nejdřív svou návštěvu přislíbí, ale následně Janečkovi oznámí, že komise na představení nepřijde, protože spor mezi režisérem a Novákem musí vyřešit provozovatel, tedy KNV v Olomouci.

Posledním hřebíkem do pomyslné rakve je věta, která se v té době objeví v Janečkově kádrovém posudku. Ta zní „Je šiřitelem náboženské propagandy.“.

A tak dostává Janeček od šéfa činohry Karla Nováka výpověď. Dílenský výbor ROH kvůli tomu dokonce svolá 12. listopadu 1958 mimořádnou schůzi a vedení divadla adresuje usnesení v němž stojí: „Výbor ZO KSČ v DOS usnesl se na své mimořádné schůzi nesouhlasit s výpovědí udělenou M. Janečkovi a doporučuje ředitelství, aby tuto odvolalo a M. Janečka jako režiséra opět zaměstnalo.“ Pod tuto výzvu se podepsal O. Váženský, ale bohužel to ničemu nepomohlo a výpověď stažena nebyla.

Pro režiséra je to o to těžší, že v té době živí rodinu. Práci přesto celý rok nesežene, a tak jej musí živit manželka.

Po roce se na něj usměje štěstí, dostane termínovou smlouvu v Divadle na Fidlovačce, kde uspěje s režií italského muzikálu Na shledanou Betino. Představení má obrovský úspěch, hraje se několik sezon, ale po skončení termínové smlouvy už novou divadlo neobnoví. Ale je tu Suchý a Šlitr v divadle Semafor, kteří mají o Janečka zájem. S režisérem podepíší smlouvu, ten splolu s  Karlem Texelem režíruje vůbec první semaforskou hru Taková ztráta krve, ta je ale následně cenzurována a těsně před plným nástupem režiséra do angažmá je správním ředitelem s. Borůvkou Janečkovi oznámeno, že provozovatel, kterým je Osvětová beseda v Praze 1 zastupovaná s. Bendou nesouhlasí, aby byl do divadla Semafor angažován režisér nestraník. „Smlouva nebyla dodržena a zůstal jsem opět s celou rodinou na dlažbě. Od té doby se živím pohostinskými režiemi.“ psal Janeček v dopise komisi.

A i když se Janečka zastává třeba režisér Radok, který se snaží dostat režiséra marně do Městských divadel Pražských, nepomáhá to. Nevyjde ani angažmá v Hudebním divadle Karlíně, kde o něj stojí ředitel Žáček, nevyjde angažmá v NDR, které se nějakou dobu rýsuje.

V roce 1968 tak Janeček vydělává zhruba 1000 Kčs měsíčně, nezvládá platit alimenty ve výši 600 Kčs. Je prokazatelně schopný režisér, ale pracuje jen v divadle v Opavě, kde ale nemá stálé angažmá.

Miroslav Janeček se na rehabilitační komisi obrátil 9. dubna. Komise začala ihned jednat a poslala žádosti o požádání vysvětlení okolností kolem jeho případu Macákovi a Novotnému, ale ani jeden neodpoví. Zjišťují informace o neuskutečněném zahraničním angažmá, ale nikdo si na nic nepamatuje. Telefonují do Opavy, kde Janečka chválí. Režíroval úspěšnou hru Jak se vám líbí, čekají jej ještě další pohostinské režie.

Na 7. května je Janeček pozván do komise k pohovoru. Závěrem jednání je touha pana Janečka nastoupit do nějakého většího divadla. Připouští i stálé angažmá v Opavě, ale nechce se mu tam. Bojí se, že by se už jinam nedostal. Je to malé divadlo, sám by se viděl v Brně nebo v Praze. Komise se dále usnese, že požádá Divadelní noviny o přetištění článku z roku 1950 a také zprostředkuje jednání s brněnským divadlem.

Po dalších dlouhých pěti měsících, 2. října 1968 komise ve složení Pavlík, Racek, Jedenáctík, Digrín, Rychecký a Kubátová uznává Janáčkův návrh na rehabilitaci. Komise konstatuje: „že režisér Janeček byl umělecky i lidsky poškozen svým odchodem z brněnského divadla. Tento odchod měl jasné politické pozadí, čehož dokladem je článek v časopise Divadlo z roku 1950. I když režisér Janeček po odchodu z Brna byl v několika angažmá, s jeho jménem šla příhana formalista a brněnský případ mu velmi zkomplikoval další umělecké působení.“

Komise následně požádala divadelní a filmovou sekci Liftfondu, aby poskytla panu Janečkovi nenávratnou půjčku, která by mu umožnila zkonsolidovat jeho finanční poměry.

Režisér Janeček přijme nabízené angažmá v Opavě. Rehabilitační komise spolu s tím požádala předsednictvo Svazu československých divadelních umělců, aby se Janečkově práci věnovalo, popularizovalo ji a tím umožnili následný přechod do divadla většího. Tím komise případ ukončila.

Přesto se na ní Janeček obrátí ještě dvakrát. Ve dvou rukou psaných dopisech z 31. října 1968 a z 28. března 1969. V obou dopisech sděluje Janeček podobnou obavu. Jsem v Opavě, slíbili jste mi, že je to jen přestupní stanice, ale co bude dál? Na koho se můžu obrátit, aby posoudil, že mám na to režírovat ve velkém divadle? A také uvádí, že zkouší psát do různých divadel, o nichž ví, že mají volné místo, ale marně. Ani v prosinci 1969 se situace nemění a tak se Janeček vydává za dr. Balvínem, členem rehabilitační komise a znovu se ptá - může mi někdo pomoci s přesunem do většího divadla?

A tak poslední věc, kterou rehabilitační komise pro Janečka udělá, je dopis Heleny Kubátové dr. Evě Soukupové na Ministerstvo kultury z 22. prosince 1969. Popisuje stávající režisérovu situaci a prosí o pomoc.