Článek
Před čtyřmi lety jsme všichni prožívali podivné období pandemie, lockdownů a nejistot. Nosili jsme roušky, byli jsme zavření doma, nemohli jsme cestovat. A i když jsme toho o koronaviru moc nevěděli, přes noc se z většiny z nás stali epidemiologové, abychom mohli svá neověřená moudra posílat do všech zákoutí sociálních sítí. Co jiného jsme taky mohli dělat. Děti nechodily do školy, hospody byly zavřené a elektronický kontakt tak byl jediným spojením se světem.
Písničkář, výtvarník a spisovatel Jaroslav Hutka prožíval to samé, co my. Nejistotu, strach, rozčarování nad neschopností našich politických představitelů. A přitom si psal ve volném verši deník. Ten vydal v knize „Karanténa“ a díky němu si můžeme období lockdownu připomenout a podívat se na něj pohledem pozorovatele Hutky.
Pojďme si ale nejdřív připomenout pár základních dat. První tři případy covid-19 v ČR byly potvrzené 1. března. Od následujícího dne začala být postupně přijímána nejrůznější opatření. 11. března byly zavřené školy, 12. března byl vyhlášen nouzový stav na 30 dnů. Následovalo zavření restaurací (14. března), 16. března byly zavřené hranice a od 19. března byla povinnost nosit mimo bydliště roušky.
Jaroslav Hutka - Karanténa
Hutka své verše začíná psát 17. března a pokračuje skoro každý den až do 21. května. A jako zkušený básník, písničkář i fejetonista mu to jde s nesmírnou lehkostí. Z jeho textů vystupuje ona nejistota, v níž jsme tenkrát žili. Je tam znát strach z toho, co bude, ale je tam i jasné rozčarování z našich politiků, nejen představitelů vlády, kteří jsou tu nezřídka jmenováni. Ty básně ale nejsou popisné deníkové zápisky, je to poeticky zpracovaný ten který den, často se velmi dobře daří vystihnout danou náladu. Tu zklamání či nejistotu, jindy naději.
Na úřad vlády prudce sněží drobečky skartovaných dokumentů / Přikrývají monumentální mozaiky lží podvodů krádeží ANO / Nedokázali jsme se ubránit ani osvobodit / Ani spočítat bílé a černé mraky a udělat z toho statistiku / A když už to někdo nemůže vydržet / A vyprskne slova jako Sovětský svaz věčné časy vítězství dělnické třídy / Popadáme se smíchy za břicho.
Zároveň je velmi pěkně vidět, jak se každým dnem měnil náš pohled na věc. Jak jsme se z počátečního totálního nevědomí posouvali dál, získávali jsme informace, učili jsme se nová slova jako smrtnost nebo promořenost. Ta každodenní práce, prakticky deníková forma zápisu, jakási poezie života je zde velmi důležitá. Je zásadní. Podobné texty by jinak vzniknout nemohly, pokud by se k oněm událostem člověk vracel zpětně, už by věděl příliš a nedokázal by se vžít do pocitů nejistoty, nedostatku informací. Případně práce s informacemi nepravými či neověřenými, kterých v té době byl také plný mediální prostor a každým dnem se nějak upravovaly, by nemohla fungovat.
Básně ale nepopisují jen aktuální situaci, jsou tu přesahy do různých historických událostí. Výjimečný stav je srovnáván s normalizaci, jsou tu odkazy do roku 1968, do padesátých let, ale i k Hutkově exilové životní etapě. V průběhu popisovaného období se konají Velikonoce, a tak se tu vyskytují i biblické motivy.
Texty jsou ale poměrně logicky proložené deziluzí z vládních představitelů. Je reflektováno jejich nekompetentní řízení státu, nakupování předražených roušek z Číny, neschopnost řešit situaci v klidu a zodpovědně. Jsou ale i společenskou kritikou. A jsou také intimním pohledem do autorova soukromí.
Když jsem teď, přesně čtyři roky od daných událostí knihu četl, byl jsem překvapen, jak silně mne zasáhla. Hutka znamenitě a bleskurychle dostane člověka zpátky do toho podivného období. A vkusně, nevtíravě, chytře a ještě s poetikou jemu vlastní navodí ty lockdownové dny. Připomene, jak zvláštní to bylo, jak rozbití a nejistí jsme byli. A vytáhne zpátky vzpomínky, na které už člověk za těch pár let zapomněl.
Morová vlast a nakažlivá otčina / Výjimečný stav života bez paměti / Prymula s čelem cvičeného vepře / Sprejuje podoby smrti na vstupní brány kamenolomu / Prezident krká / Že zákon neukazuje cestu a nedává smysl / Předseda vlády svléká kalhoty / Všichni na něj volají, že až po desáté večer / Loupeživí rytíři politických stran se po sobě závistivě ohlížejí / Modrá planeta se nezelená / Klausovy ropuchy chčijí do všech pramenů / Tisíce chybějících uprchlíků dělají z Vysočiny poušť / Duka je skapává z hradeb a mlátí kardinálským kloboukem / Hamáček motá sirotky do ostnatých drátů / Mraky zase vodu odnesly a svítí slunce / Vrátila se bezmoc, co strhává laviny z úbočí hor / A zavalí města i daleko v rovině.
Nemyslím si, že těmto veršům porozumí generace těch, kteří covidovou pandemii nezažili. Ať už kvůli dobovým reáliím, jménům politiků (kdo bude za pár let vědět, kdo to byl Hamáček nebo Ovčáček), ale i kvůli nepřenositelnému pocitu, který nám už nikdo nesebere.
Ten, kdo si to neprožil, nemůže pochopit, jak moc se chtěl stát premiér slavným a užitečným, ale jak mu to vůbec nešlo, nebude znát symboliku červeného svetru a nebude vědět, co znamená slovo prymula - že to není překlep v latinském pojmenování prvosenky. I tak ta kniha může působit jako zajímavý dokument doby. Myslím si, že lepší dokument, který by spojil fakta, emoce a pocity z této doby nemáme.
Knihu Karanténa Jaroslava Hutky vydalo nakladatelství Galén v roce 2020.
