Článek
Dlouho jsem váhal s přečtením knihy složené z vybraných deníkových zápisků Zuzany Kočové. Bral jsem to jako asi hezkou a důležitou a jistě cennou terapii, kterou prodělal Jan Burian a tak nějak se vypořádal (což, uznávám, je debilní slovo) se vztahem ke své mamince. Prostě si díky bohatým deníkovým zápisům mohl připomenout, přiblížit, objevit a pochopit, čím žila, proč se v kterých situacích zachovala právě tak. Znovu vzpomenout, v čem si spolu rozuměli a v čem ne. Ale přišlo mi to primárně jako ryze osobní záležitost bez přesahu pro kolemjdoucího čtenáře.
Přesto jsem i díky doporučení kamaráda (Jakube, děkuju) po knize sáhnul a téměř s otevřenou pusou se probíral komentovanými a o kontext doplněnými zápisky z mnoha deníků, které si paní Zuzana psala. A v nich jsem mohl fascinovaně sledovat život fakt nelehký. Od samého dětství protkaný komplikovanými a drsnými zkušenostmi. Ale zároveň život prožitý pravdivě, bez přetvářek a naplno.
Velmi rychle jsem pochopil, že toho přesahu je tu víc než dost a že je Burianova práce velmi cenným střípkem pro pochopení toho, jak složitý a deformovaný byl život v komunistickém Československu, a to i pro lidi, kteří komunismu nejdřív velmi věřili, právě třeba jako paní Zuzana.
Najednou mě napadlo, k čemu vlastně pořád píšu deník. Kdyby to tak jednou přispělo k svědectví celé doby! Jenom jako jeden hlas, to snad je jasné. Ale - opravdu bolavý, opravdu existující naprosto (bohužel) závisle na problémech současných. Jsem zkrátka neschopná brát věci jinak. Tak ať aspoň sloužím za materiál. I to dává smysl života.
Ta se probíjí již od dětství životem statečně. Po válce najde osudovou lásku v E. F. Burianovi, ale jeho brzká smrt ji donutí prát se s okolnostmi sama. Stavět divadlo, učit se být tu režisérkou, jindy spisovatelkou, terapeutkou, cestovatelkou, pedagožkou. A taky samozřejmě matkou, ale i ženou, která má své touhy a přání a potřeby. A zároveň jí nezbývá, než překonávat své nejistoty a obavy z vlastního selhání v rolích, které si ji v životě nacházejí. V otevřených denících není téměř nic tabu, paní Kočová se na jedné straně otevřeně vypisuje třeba z deziluze z okupace v roce 1968, na druhé straně píše o svých intimních potřebách.
Pokud to takhle vedle sebe postavím do jedné věty, může to vypadat jako podivná všehochuť, ale tak to není. Burian velmi pečlivě poskládal a vybral deníkové zápisky jednak tak, aby víceméně držely chronologickou linku, zároveň je skládá do kapitol, které se vždy věnují nějakému tématu. To doplňuje někdy svým komentářem, jindy vzpomínkou někoho jiného nebo dobovou recenzí či článkem z novin. A vzniká tak fakt velmi plastický a cenný pohled na to, jak se tu taky kdysi žilo.
Kniha Protančit život aneb Vždycky se dá něco dělat
Je to vlastně napínavý a nesmírně poutavý životní příběh, protkaný řadou pozoruhodných myšlenek a - řekl bych - mouder, ale i autorčiných básní či ukázek z jejích textů. Mimo jiného tu najdete třeba i její dokončení legendárního Malého prince.
Jméno knih Protančit život aneb Vždycky se dá něco dělat je naprosto přesné a dokonalé shrnutí toho, jak mi Jan Burian svou maminku v této knize přiblížil. Ať už se v životě dostala do jakékoliv situace, ať už jí režim nebo nepřízeň osudu nebo prostě daná situace hodil pod nohy jakýkoliv klacek (a že jich bylo), vždycky dokázala najít něco, co se dalo dělat a mělo to smysl. A někdy s lehkostí, jindy důrazně a s přidupnutím tím dokázala vlastně protančit.
A jo, recenze se mají psát v době, kdy kniha vyjde. Ale já si myslím, že právě kniha je tak nadčasové dílo, že si ji každý může obevit kdykoliv, třeba jako já až dva roky po jejím vydání. A protože je to fakt krásné čtení, nezbývá mi, než to doporučovat dál. Budete příjemně překvapeni.
Knihu Protančit život aneb Vždycky se dá něco dělat napsal Jan Burian a Zuzana Kočová a vydal ji Galén v roce 2021.
