Článek
Osamělí písničkáři je volné sdružení muzikantů, které spojuje nutkání psát si písničky po svém a neustále hledat a nacházet slova a tóny, kterými popisují své pocity, obavy nebo postřehy. Jsou výbornými pozorovateli, milují jazyk, a i když jsou každý svůj a úplně jiný, spojuje je ta houževnatost a nikdy nekončící nutkání něco tvořit. Pravidelně koncertují, ať sami nebo s kapelou, ale i na společném Festivalu Osamělých písničkářů, který vždy probíhá v pražském klubu Kaštan.
Volné sdružení založil Jan Burian v roce 2006 a měla to být jakási současná podoba hnutí Šafrán, známého ze 70. let minulého století.
Aktuální antologie jejich poezie přináší 170 písní od 36 muzikantů. Celá sbírka je rozdělená do čtyř tematických knih. „S nebem to mám dobrý“, které dal jméno text Jiřího Dědečka pro Vladimíra Mišíka, představuje písně o tom, co nás přesahuje. Jde tedy o texty o Buhu, Andělech, ale i ateismu nebo lidské duši. Druhá kniha „Písně písní“ odkazuje nejen k nejznámějšímu dochovanému lyrickému milostnému textu z oblasti starověkého Blízkého východu, k „Písni Šalamounově“, ale i ke stejnojmenné písni Jiřího Smrže. A je jasné, že tady najdete texty milostné, erotické i pornografické.
Třetí kniha se jmenuje opět podle Jiřího Smrže „Kwi kwik ňu ňu hajhou gu“ a všeříkající titul opět jasně naznačuje, o co půjde. Tohle jsou všemožné slovní hříčky a hrátky s jazykem. Posledním svazkem je kniha „Pod Řípem“ odkazující k textu Jiřího Konvrzka a tady jsou různé příběhy spojené s nějakým místem. Vyniká v nich zejména Petr Linhart se svým landscape folkem, který je v knize zastoupen hned třikrát.
„Poezie ode mne nežádá žádnou zvláštní odbornost, protože její umění je umění být. Poezie ode mne nežádá ani čas, ani práci. Nežádá ode mne ani žádnou vědu, ani žádnou estetiku, ani žádnou teorii. … Žádá ode mne neoblomnost bez skulin. Žádá ode mne, abych ze svého života, který se drolí, opotřebovává, kazí a rozplývá, vytěžila suknici bez švu. … Žádá ode mne hutnou a soustavnou urputnost bez oddechu,“ citují Osamělí písničkáři v úvodu jedné z knih portugalskou spisovatelku Sophii Andersonovou, která tu přesně vystihla podstatu nejen jejího básnířství, ale právě i tu houževnatost a nutkání Osamělých písničkářů. Jana Buriana, Jiřího Dědečka, Martina Kyšperského, Jakuba Königa, Petra Linharta, Martiny Trchové, Dášy Voňkové, Karla Vepřeka, Petra Nikla a mnoha dalších. To, v čem je jejich opravdovost nebo poctivost tvorby. Je radost je sledovat a číst nebo poslouchat a mít možnost všimnout si těch věcí, kterých bychom si sami možná nevšimli.
Nahlas
Třeba co se může stát, když stopnete mladý neonacistický pár (Jiří Dědeček, „Za trochu lásky“), nebo že senzitivnější lidé vnímají, že pod Prahou je ještě jiná, větší, trochu špinavá, trochu popraskaná, trochu zaprášenější (Jakub König, „Pod Prahou"), nebo jak se cítil Voskovec v Americe (Martin Kyšperský, „Voskovec v Americe“) a nebo třeba to, že duše vypadá dost suše a tělo, že je dělo (Vladimír Mikulka, „Duše a Tělo“). A samozřejmě mnohem víc v krásně a pečlivě uspořádané sbírce, s ilustracemi Petra Nikla.
Antologie Osamělých písničkářů „Nahlas“ vydal v roce 2024 Anaon v nákladu pouhých 500 kusů. Tomu, koho kniha zaujala, bych doporučoval s koupí neotálet.
